Z MORAVY...

pocházela moje mamka, a to přímo

z Velkého Meziříčí.

Na sever Čech se odstěhovala po válce, její 

starší sourozenci,dva bratři a sestra, 

nejprve zde hledali práci a bydlení

a když vše zajistili, následovali je jejich rodiče

a moje mamka jako nejmladší z dětí. Musela jít s rodiči,
protože v té době byla svobodná.

A už tu všichni zůstali.

Ona však srdcem vždy byla z Moravy.
A já se jí ani nedivím. Vždy, když jsem na Moravu
přijela, cítila jsem zvláštní pocit
a pokaždé mi zde bylo velice dobře.
Zřejmě to bylo tím, že maminka mi hodně vyprávěla
o svém dětství a mládí.
 Myslím si, že někdy v koutku svého srdce
litovala toho, že ze svého rodného města musela odejít.
Měla zde své kamarádky, přátele, svůj začínající život.
Bylo jí dvacet let...
Jenže kdyby nepřišla na sever, nepotkala by se
se svým nastávajícím, mým otcem a tím pádem bych
se nenarodila já.
Určitě se vše uspořádalo tak, jak to mělo být.
Spousta věcí pro ni musela být hodně těžká.
Třeba to, že se starala o svoji nemocnou 
maminku, která již pak jen ležela, protože byla
na mateřské a tak její sourozenci rozhodli, že
ona na péči má nejvíce času a možností, oni
musí chodit do práce.
V té době měla dvě malé děti, mé sourozence, neměla
pračku a tak veškeré prádlo prala v neckách na
valše. A tehdy neexistovaly žádné plenky pro dospělé,
tak se musela hodně moc nadřít při častém praní
ložního prádla...
Znám to z jejího vyprávění.
Její rodiče již nežili když jsem se narodila. 

Vzpomínám často s úsměvem na to, jak nazývala některé

věci:

podej mi křidlu - pokličku

vezmi si šufánek - sběračku

tady máš žlicu - lžíci

Její moravské lidové písničky zněly při každé
příležitosti a jakmile některou zaslechla v televizi
nebo rádiu, všeho nechala a zpívala spolu. 

Také byla pověrčivá.
Pamatuji si, že jako malé holce mi občas nebylo dobře a ona
mi hned říkala, že mne někdo uřknul, poprskala mi oči tfuj tfuj
a otřela mi je lemem svého kombiné :o))).
Vzpírala jsem se, ale marně.

Hodně jsme spolu chodily na procházky, navečer to bylo
nejhezčí. Jakmile nám přes cestu přeběhla černá
kočka, musely jsme jít jinudy.

Před mnoha lety jsme s mužem moji mamku 

naložili do auta a zajeli do místa jejího 

rodiště.

Ukázala nám dům kde vyrůstalo ve dvou maličkých místnostech

osm dětí a rodiče, vyprávěla jak byli chudí, pracoval

jenom tatínek, který byl prý velice zručný,

maloval a zaměřoval pro geodety mapy.

Šli jsme se podívat kam se jako děti chodily do řeky

koupat "Na placáky", navštívila kamarádku, s kterou

si léta dopisovala, byla pozdravit tetičku, ke které

často chodila...

Byla tehdy tolik šťastná i když na zpáteční

cestě mírně zasmušilá.

Nedivila jsem se jí, byly to vzpomínky na její

dětství, na mládí.

Život je plný závazků a odpovědnosti,

nejsou však důležitější než ty,

které máme sami k sobě. 

Zdroj obrázků :

Wikipedie