Přání...

Mějte šťastné a poklidné svátky vánoční,

prožijte je se svými blízkými v radosti

a pohodě, vaše srdce ať jsou plné lásky a porozumění.

A do nového roku vkročte pevně...

                             Ála

Jedlé dárky...

dávám moc ráda, a to buď kupované, nebo i doma připravené. V posledních letech je i ráda dostávám, ráda totiž ochutnám něco nového, chuťově zajímavého a nepohrdnu doplněním zásob (což se týká hlavně kávy a čajů).

K vánočním dárkům letos přidávám pár jedlých dárků, které jsem připravila. Vzhledem k tomu, že v rodině převažují chlapi, zvolila jsem klasiku, o které vím, že jim polechtají chuťové buňky a mají je rádi.

Utopenci, utopení v octovém nálevu, s řádnou dávkou cibule a koření.

 Nakládaný hermelín - česnek, snítky rozmarýnu, olivy, domácí sušená rajčata, chilli paprička

Kovářská klobása

Dnes jsem upekla dvě klasické kynuté vánočky, mňam už jsem ochutnala, nastrojila stromek, dárky zabalené, kapr je naporcovaný v mrazáku, vinné klobásy stočené do šneků se mrazí taktéž, veky jsou objednané, hm, tak jsme asi připravení.

Vnitřně se mi ale stýská po vánocích, kdy kluci byli malí, to jejich těšení, neutuchající radost, výskání u stromečku, rozzářené, vykulené oči, to mi chybí...Nyní mají svátky vánoční pro mne už jinou atmosféru. Vše probíhá v naprostém klidu a pohodě. Dokonce jsme si říkali zrovna dnes s mužem, že snad poprvé v životě jsme každou adventní neděli ve městě, užíváme si vánoční koncerty v kostele, v místní kapli, u stánků se svařákem v ruce.

Ani nemusíme nikam jezdit, poklidná atmosféra nám tentokrát naprosto vyhovuje. Právě končící rok byl pro nás náročný co se zdraví týká a tak si užíváme každého dne, který máme.

A jak finišujete u vás?

Hlavně žádný stres!

Ála

Sklárna Pačinek...

se nachází nedaleko mého bydliště a o prázdninách jsme vzali naše vnuky do jejich prostor na prohlídku.

foto z webu Pačinek Glass

Vstoupíte do nádherného světa fantazie, do prostor, kde se tvoří krása a nahlédnete pod pokličku jednoho z řemesel, které přináší sklářský průmysl.

Pan Jiří Pačinek je mistr svého oboru, který dokáže kouzlit se sklářskou hmotou a je jeden z nejvýznamnějších současných uměleckých sklářů. Sklárna se nachází v Kunraticích u Cvikova, byla otevřena v roce 2015, a tam si můžete naplánovat svůj výlet na příští rok.

Součástí sklářského areálu je tradiční huť, kde lze sledovat práci mistrů ruční výroby, brusírna, kde se výrobky opracovávají, následně galerie moderního skla a hned na počátku vás naprosto okouzlí Skleněná zahrada.

Naproti areálu můžete vstoupit do prostor kostela Povýšení svatého Kříže, do Křišťálového chrámu, kde je stálá expozice mistrovských děl pana Pačinka a jeho synů. Některá díla mají hluboký náboj náboženských motivů, jiná se zaměřují na lidskou podstatu a existenciální témata a byla vytvořena speciálně pro tento prostor kostela. 

Návštěva tohoto místa vás okouzlí svou krásou, budete žasnout nad umem sklářů, nad jejich mistrovstvím.

Je skvělé, že po krizích v tomto oboru se snad blýská na lepší časy.

Jsou tradice, které by zmizet neměly.

Udělejte si výlet...

Ála

 

Vánoční přání...

našeho nejstaršího vnuka se tentokrát přesunulo z měkkých dárků typu mikina, tričko a něco voňavého, na dárky knižní. Ono se to odvíjí hlavně od povinné četby, ale to si může obstarat ve školní knihovně. Překvapilo mne proto, že si do dopisu pro Ježíška - ano, v jeho rodině si stále píší dopisy, což se mi jeví jako šikovné, protože kdo  má neustále něco nového vymýšlet, napsal seznam knih, které by pod stromeček chtěl.

Kéž by se na něj přenesla má láska ke knihám. V jeho věku jsem již hltala hromady knih, chodila do knihoven jak na střední škole, tak i do městské. Tenkrát se knihy těžce sháněly v knihkupectví...

Městská knihovna byla hodně stará, vše ve dřevě, podlahy vrzající, regály naplněné a všude to vonělo nejen dřevem, ale hlavně starými knihami, papírem. Ach, tyhle vůně jsem tolik milovala.

Musím se přiznat, že ani jednu z těchto knih jsem nečetla, tak doufám, že mi je postupně půjčí.

Mne dost mrzí, že žádný z našich synů není velký čtenář, občas si nějakou knihu u nás půjčí, ale je to spíše vzácné.

Já lásku ke knihám měla již v dětství, vždy jsem si přála k narozeninám či pod stromeček knížky a dokázala jsem se do nich ponořit na několik hodin. Četla jsem všude, kde se jenom dalo. A když jsem po maturitě začala pracovat a vydělávat si své vlastní peníze, každý měsíc jsem si kupovala knihy. Stala jsem se pravidelnou odběratelkou Odeonu, tam se daly sehnat krásné řady cizí literatury. 

Dnes je všude tolik knih, až jsem si musela tak trochu zakázat další knihy kupovat, ono stačí si vybrat z těch, co mám doma v knihovnách a přečíst si je znovu.

Kupujete knížky jako dárky?

Přejí si vaši blízcí knihy pod stromeček?

Dostáváte rádi/rády knížky?

Já se snažím občas nějakou knihu do dárků propašovat!

Ála

Předvánoční zkouška...

 pečení vánočky.

Dokud žila mamka, pekla mně i mé sestře vánočky, klasické kynuté, výborné, protože od maminky. 

Co si budeme povídat, většina z nás si, čím jsme starší, připomíná co vše pro něj dělali kdysi rodiče. Můj otec tedy zemřel mladý (ve 49 letech), takže mou dospělost a mou rodinu jsme spolu již nemohli prožít, ale mamka vše vynahrazovala. Díky jejímu hlídání jsme si mohli dopřávat občasné taneční zábavy, plesy, oslavy narozenin kamarádů, ale hlavně společný čas, vídaly jsem se opravdu často. Vždy u nás trávila vánoce, velikonoce, aby o žádném svátku nebyla sama.

Ale k věci... Bylo tedy zvykem, že každý rok pekla pro všechny vánočky a tím pádem já jsem na ně nikdy nezadělávala, nepletla je a nepekla. Cukroví jsem se naučila péct právě s ní, kdy dohlížela jak dělám těsto, pomáhala vykrajovat, plnit formičky, hlídala troubu. Uvařily jsme si punč, který měla ráda, a pouštěly si koledy,  které tak ráda zpívala. Pocházela z Moravy, odkud jako 18 letá dívka odešla s rodiči do pohraničí. O tom jsem myslím už zde na blogu psala, tak se možná opakuji.

Letos uplynulo dvacet let od jejího odchodu, já už jsem seniorka v důchodu a přitom v myšlenkách jsem stále ta holčina, které pomáhala a radila.

A já jsem se musela naučit vánočky péct sama, chtěla jsem to zvládnout už kvůli ní, určitě by mne pochválila. 

Vánočky se mi celkem dařily, občas se holka rozjela tam, kam neměla, ale jak říkal vždy můj muž - hele, hrbatí taky tancují! Hlavně, že je dobrá, a to teda je.

Můj celoživotní podporovatel :-).

V sobotu jsem si dala předvánoční zkoušku, a to vánočky tvarohové. Určitě recept nemusím dávat, tvarohové vánočky jsou známé tak, jako tvarohové štoly.

Vánočka je vláčná, výborná, ale já prostě na vánoce musím mít klasickou kynutou, ta mi chutná úplně nejvíc.

Takže ta příští bude kynutá!

Ála

Předvánoční čas...

nemusí být jen shon, chvat, stres a únava.

Několikrát jsem si letos vybavila vzpomínky na léta minulá, když děti byly malé a já týdny před svátky bláznila. Vše muselo být vygruntované, napečeno 9 druhů cukroví, před adventem výzdoba po celém domě a i venku, nakoupené dárky zabalené, stromek ozdobený. Chtěla jsem mít vše dokonalé. A pak jsem byla tolik unavená, vystresovaná, že jsem na Štědrý den padala na ústa...no spíš na hubu. Pravda, manžel mi  pomáhal, kluci si své pokojíky také museli řádně uklidit, ale i tak toho na mne bylo vždy až příliš. Proč mi tehdy třeba má mamka neřekla, holka vykašli se na to, uklízíš celý rok, proč by zrovna na vánoce muselo být naklizeno ještě více? Nepeč toho tolik, sice to klukům chutná, že ti ujídají z krabic, ale když to nebude, oni o nic ošizení nebudou. Nu, neřekla, protože to dělala celý život také tak a já si všechny zvyky odnesla do rodiny své.

...vánoční koncert v kapli - 2.adventní neděle...

Nyní si vše užívám tak, jak se má. V klidu, pohodě, pomalejším tempem, uvědoměním si věcí podstatných a oddělením věcí nepodstatných. A je mi mnohem lépe.

V rodině jsme se dohodli, že vánoce opravdu nejsou o množství dárků. Jsme šťastní, když se u nás doma sejdou na sváteční rodinný oběd a to je dárek největší. Nic víc nepotřebujeme.

...tento betlém vyřezal náš soused z ulice a je vystaven v kapli...

Jak se mne nedávno ptal nejstarší vnuk (18)- A babi, bude zase ta slezina? :-))). Ano, bude zase náš rodinný oběd, Maty. No víš, já to mám hrozně rád, jak se všichni o těch vánocích sejdeme a je legrace, to je moc fajn. 

A to je pro mne osobně největší radost.

U nás máme orloj! Možná jste o něm slyšeli nebo četli. Městu se podařilo obnovit, dle historických zdrojů, zapomenutý orloj na půdě jednoho místního domu. Ve spolupráci s majiteli se dílo zadařilo a vše je funkční, figurky jsou vytvořené ze skla z nedaleké sklárny. Je to úžasný počin a naše městečko se i díky této kráse stalo cílem turistů.

Včerejší 2.adventní neděle se moc vydařila, potkali jsme známé, s kterými jsme se dlouho neviděli, dali si společně svařáček, popovídali, poslouchali vánoční koncert v kapli.

Z všech médií se na nás jen valí jaké dárky máme nakoupit, co máme napéct a já už to nemohu ani vidět, ani číst, ani poslouchat. Ten tlak je neúnosný.

A proto odolávejme a nenechme si

vzít poklidné a pohodové svátky 

vánoční.

Ála

Letošní rok bez výletů...

Nebylo nám dopřáno letos jezdit po výletech, zdravotní komplikace mé i mého manžela nás usadily doma. Kola zůstala v garáži, bylo nám umožněno jen pobývat na zahradě a byli jsme šťastní, že tu možnost máme, protože zahrada je naše láska, a ona se nám nyní odměňuje za všechnu píli, kterou jsme ji léta věnovali.

V loňském roce v září jsem pro bolesti v bederní části zad byla nucena zajít do ordinace k praktické lékařce. Z rentgenových snímků vyšlo najevo, že se jedná o vyhřezlou plotýnku. Absolvovala jsem další vyšetření, termín za tři měsíce, další u neurologa, na které jsem čekala také tři měsíce, následovala medikace, rehabilitace a vše se překlenulo do letošního roku, kdy jsem se vlastně po tom všem cítila hůře než předtím, zafungoval i stres, co bude dál.

...chodila jsem na magnety...

Musela jsem se vzchopit a začít hledat u sebe, co je špatně. Uvědomila jsem si, že má povaha mít starosti o své blízké, sledovat, sice jen z povzdálí, jak se jim daří, mne vede do stavů, kdy si beru spoustu věcí zbytečně do svého nitra. 

Začala jsem hledat na internetu, co já sama mohu pro sebe udělat, aby mi bylo lépe. Vím, že vyhřezlou plotýnku již nevyléčím, ale mohu zmírnit bolesti. A to cvičením.

Našla jsem si sestavu cviků od Ludmily Mojžíšové, které cílily přímo na mé problémy.

Cvičila jsem pravidelně, každý den ráno a postupně se mi sestava zalíbila natolik, že jsem se vlastně těšila až ulehnu na karimatku a začnu. Ulevovalo se mi, sice to stále nebylo na chůzi delších tras, ale cítila jsem změnu. 

Ludmila Mojžíšová

ilustrační foto

Do toho mého trápení se manželovi na noze udělala patní ostruha, pro bolesti nemohl také chodit. Byli jsme dvojka k popukání! První fáze medikace - k ničemu. Doporučení Dr. možností rázová vlna, ozařování. Najdi si sám. A tak jsem vyhledala nejbližší možnost použití rázové vlny. Jezdil na několik sezení, sice si to musel zaplatit, tohle pojišťovna nehradí, ale co je mnohem důležitější, pomohlo mu to! Sice občas ještě mu v patě střelí, ale i to určitě odezní úplně. Chodí bez bolesti, a to je bezvadné.

chodit, chodit, chodit

 

Přes léto jsem hodně plavala, stále cvičila naučenou sestavu a mé bolesti postupně ustupovaly tak, že dnes chodím již 5-6 km bez bolestí a postupně přidáváme. Zrehabilitovali jsme tak sami sebe, svými vlastními silami.

Uklidila jsem si ve svém nitru, důrazně jsem změnila své myšlení ohledně mých blízkých a nastavila si svou mantru :

Co nemohu změnit, tím se nebudu zabývat...

A je mi mnohem lépe!

Příští rok bude patřit výletům.

To si moc přeji.

Ála

P.S. Moc vám všem děkuji za slova pochopení ohledně ztráty milovaného kocourka Mikeše, stále to bolí, ale vrátit nelze nic...

  

Rána osudu...

na nás včera udeřila a byl to tak velký úder, že mám srdce rozbité napadrť.

Před pár dny jsem vám zde psala, jakého máme doma od léta kamaráda, zvířecího, chlupatého a velmi milého.

Náš 7měsíční kocourek, který nám tolik přirostl k srdci a těšili jsme na společně prožité roky, nám v pondělí tragicky odešel. Už není a já brečím, kudy chodím.

Nechci tomu uvěřit, že se to stalo a že už se s ním nebudu mazlit, že mi oddaně nebude hledět do očí a slastně příst.

Světlo naší vzájemné lásky zhaslo...

Mikešku, spoustu radosti si nám rozdal během svého, tak krátkého života. V tom našem zůstáváš ve vzpomínkách.

Nožky do ponožky...

 a v teple je mít, to je radost, malé potěšení. Do každého očka je vložen cit, v každé řadě myšlenka na budoucího majitele.

To mi často běhá v hlavě, když pletu ponožky pro mou milovanou rodinu, kamarády a přátele. Malé projekty, které se mnou mohou v tašce kdykoli putovat, vyndám je při milých setkáních s kamarádkou v kavárně, na cestě autobusem, vlakem, v autě. A ponožek nikdy není  dost. Zahřejí v mrazivých dnech v posteli, dodají teplo při túře v horách, v letním večeru nohy nechladnou a kdo jednou zkusí jejich příjemnost, rád se k nim vrací.

Už jsem jich upletla opravdu hodně párů a stále mne ten proces baví. Existuje na trhu neskutečné množství úžasných samovzorovacích ponožkových přízí, návody na krajkové ponožky, na vyplétané ponožky a já tak ráda zkouším nové varianty.

A ze zbytků pletu různobarevné ponožky pro vnuka, který je nosí rád na internátu, kde mají na pokoji celkem stále chladno a vděčně po nich kdykoli sáhne. Já mám tím pádem stále možnost ho zásobovat.

Zaujaly mne i varianty nízkých ponožek, se sportovním dvojitým lemem, ty jsou vážně skvělé, musím si uplést další.

Celovyplétané už byl pro mne těžší oříšek, dlouho jsem se odhodlávala, měla jsem pocit, že to je pro mne fakt vyšší meta, že to je těžké, že budu výplet v malém prostoru ponožky stahovat, že to prostě asi nedám.

Dala jsem to!! Toto jsou mé první ponožky celé vzorované. Uff, byl to proces, velké soustředění,ale jakmile jsem se do nich "zakousla", nemohla jsem se od pletení odtrhnout. Ponožky jsou teplé, výpletem jsou vlastně jako zdvojené, a tím pádem zahřejí každého zmrzlíka.

 

Mé ruce jsou neustále činorodé, mé projektové taštičky vždy obsazené, jehlice stále cinkají a příze se vine.

Tak to mám ráda, to je můj malý svět...

Ála

Změna je život...

a v tom našem žití jsme dospěli před létem k rozhodnutí, že si po mnoha letech pořídíme třetího člena, a to zvířecího. Jedna hodná paní nám darovala kocourka, sháněli jsme černého nebo černobílého a její kočka právě taková měla. 

Sousedka totiž letos přišla o kočku i o kocoura, kočičku porazilo v ulici auto, kocoura zakousl pes jednoho souseda a zatím si kotě pořizovat nechce. Vzhledem k tomu, že bydlíme v místě, kde máme nad domem velkou louku a z jedné strany pastviny, o myši není nouze. Odchodem těchto přirozených lovců myší jsme se obávali i zvýšeného ataku nejenom na zahradu, ale hlavně jejich průniku do domu. A to bych teda velmi nerada. Myši fakt nemusím ani vidět, natož aby se mi proháněla někde v domě. Uááá...

Představuji vám tímto našeho rozverného společníka Mikeše, který nás adoptoval za svou rodinu a my s ním zažíváme spoustu zábavných chvil, na které jsme časem, kdy jsme byli bez kočky, již pozapomněli.

...takhle maličký byl...

Vždy jsme kočku doma mívali, tedy venkovní kočku, která pak přes zimu pobývala v suterénu domu, kde dostávala krmení. Když nás poslední kočka opustila, již jsme si jinou nepořídili, sousedi měli tehdy dva kocoury a ti se starali i o naši zahradu.

Tenhle lumpík s námi byl celé léto na zahradě od rána do večera, na noc jsme ho dávali do zimní zahrady, ráno jsem to byla já, kdo mu uklidil toaletku, doplnil krmení, pomazlil, podrbal a pustil na zahradu. Od té doby je na mne hodně fixovaný. Nu, jak se říká, čí ruka tě krmí...

Na podzim jsme ho "přestěhovali" do suterénu, kde má k dispozici několik průchozích prostor a může se tam prohánět jak je mu libo, má tam i několik svých oblíbených pelíšků, které si volí sám. Od rána je pak venku a když chce domů, vyskočí na kuchyňské okno (vůbec netuším, jak se mi podaří ho umýt a udržet čisté alespoň na vánoce!)a dá najevo, že chce domů.

Při první návštěvě u veterináře nám Dr. řekl, že z něj bude velký kocour. Nějak jsme tomu nevěnovali až takovou pozornost, ale nyní nám dochází, jak to asi myslel.

Příští týden mu bude 7 měsíců a už váží 3 kg.

Na rohožky nám nosí výsledky svého loveckého pudu, chlubí se svými úlovky a perfektně plní zadání - chytat myšky musíš, je jich všude hrozně moc!

Jen netuší co ho čeká až začne značkovat.

Možná nás přestane mít rád :-(.

Ála

                      

                         

 

Jogurtový koláč...

s tvarohem a malinami, zasypaný závějí drobenky.

 Neošidím chutě mého muže na sladké, raději peču různé koláče, než aby si kupoval sušenky :-)).

Nepeču ale na plech, pouze do koláčové formy a na víkend. Vím, že se staví nejmladší syn, případně vnuk a ti nikdy nepohrdnou jedním či dvěma kousky. 

Recept do koláčové formy

200 g polohrubé mouky
80 g cukru(můžete víc, já dávám raději méně)
1/2 prášku do pečiva
1 bílý jogurt 150g
1 vejce
120 ml oleje 
promíchat, dát do formy

Náplň:

1 tvaroh v kostce rozmíchat s mlékem cca 150 ml
s 1 vejcem, vanilkovým cukrem.
Dáme na těsto a posypeme mraženými malinami (nebo jiným ovocem)

Drobenka:

3 lžíce polohrubé mouky
2 lžíce kokosu
2 lžíce cukru
kousek másla

Pečeme na 180°C cca 35-40 min. dle vaší trouby.

Pekla jsem v sobotu a v neděli večer nebyl ani kousek.

Odnesl si syn, stavil se vnuk.

Nu, jako vždy... :-)

Mějte krásné dny.

Ála