Připravím čaj, pustím ČT24, abychom byli okamžitě informováni co se děje kolem nás a zda nám přes noc, kdy spíme, něco závažného neuniklo.
Manžel je ještě v ložnici, dnes ráno nikam pracovně nemusí a tak si chce poležet.
Sedím na gauči v obýváku, otvírám notebook a pročítám své oblíbené blogy. Zase nemám chuť něco posnídat, v poslední době s tím bojuji, trvá mi když vstanu než dostanu alespoň trochu hlad.
Na očích nasazené brýle na čtení (bez nich bych se již neobešla) a najednou z levého boku periferním viděním zahlédnu jakoby pohyb na koberečku nedaleko mé nohy. Mírně pootočím hlavu - uáááá, panebože to je myš. No, přiznám se, tak trochu ječím nahlas a úprkem se řítím do kuchyně. Myš, teda malá myšička, úprkem běží pod gauč.
Zhluboka dýchám.
"Přeci se nevyděsíš kvůli malé myšce?" projíždí mi hlavou.
"Jenomže já je nemám vůbec ráda." odvětím si.
"Vždyť ona je víc vyděšená než ty!" kárám sama sebe.
"To je mi úplně jedno, já ji v obýváku, ani nikde jinde po domě, prostě nechci mít!" uzavřu rozhovor sama se sebou.
Slyším vrzání podlahy v ložnici. Je jasné, že po mém kvikotu těžko manžel zůstane v posteli. Po nezbytné očistě v koupelně přichází za mnou.
"Co tady ječíš?" ptá se svraštělým čelem.
"Máme tady myš. A v obýváku!!" rázně odvětím.
Vidím na něm, jak mu jiskří v očích, ale moc dobře ví, že v tuto chvíli by byl smích velmi nepatřičný.
Jsem nekompromisní.
"Pastičky, okamžitě nastraž pastičky, už jsem tady nakrájela kousky Goudy, na takový skvělý sýr se určitě hnedka chytí." chrlím ze sebe.
"Neboj, udělám to hned." odvětí manžel a přinese dvě pastičky.
"Jenom dvě? Není to málo? Nemáš jich víc?"
"Nemám a to bude určitě stačit." lakonicky odvětí.
Nastraženo a ani po třech hodinách žádný zásah.
Co já jenom budu dělat ?
Zatím sedím ve své kanceláři v přízemí domu
a chodím nakukovat, zda UŽ ...












































