Na tři týdny jsme měli doma střídavě vnoučata a tak nebyla nouze o spoustu zážitků, z naší zahrady zaznívalo nesmírné množství smíchu, hulákání a brebentění.
První týden se k nám s batohem nastěhoval Máťa, druhý týden jsme vyzvedli Andrejku z letního tábora, kde pobývala 14 dní, a převezli jsme ji přímo k nám domů, Máťa se přemístil k taťkovi. V dalším týdnu se opět vrátil a přibyl Jonášek, takže již vznikla parta tří dětí.
Bylo u nás veselo, ale vzhledem k nevyzpytatelnému počasí, které během letošní léta s námi houpá jak na veliké houpačce, nepodařilo se nám výletovat tak, jak jsme měli v plánu. Pokud bylo teplo a slunce silně zahřívalo vzduch, naskákaly děti raději do bazénu.
Mé stanoviště bylo v kuchyni a mým úkolem bylo zásobování všech proviantem. Každý den, či obden, jsem pekla ovocné koláče v koláčové formě, děti posbíraly z keřů ovoce, či jsem sáhla do zavařených zásob, spotřebovávala marmelády. Nechápala jsem, kam se to vše do nich vejde. A vzpomněla si na roky, kdy nás doma bylo pět a vyvařovala jsem stejně. To je již dávno pryč...Večer jsme hrávali prší, člověče nezlob se, či si jen povídali u ohně. Bylo to krásné, osvěžující, naplněné láskou. Užívala jsem si jejich přítomnost a přemýšlela o tom, že za dva tři roky budou mít ti dva puberťáci úplně jiné záliby, o prázdninách u prarodičů už snít nebudou. Dnes jim je čtrnáct a slibovali, že příští rok si dáme repete! Tak uvidíme.
Pár výletů jsme si užili v týdnu, kdy u nás byla Andrejka sama, takže jsem něco málo nafotila. Na dva dny jsme jim postavili na zahradě stan a přespaly v něm velké děti. Děda je vzal i na ryby, ale přijel celý uondaný, že nestíhal všem třem rozmotávat vlasce. Máťa i Andrejka mají rybářské průkazy, Jonášek ho ještě nepotřebuje, ale svůj prut již také má. Bohužel děti žádní nadšení rybáři zatím nejsou, takže lelkují, neustále melou pusou a plaší ryby. Byla to od dědy oběť!
A jak jsem výše psala, v kuchyni jsem trávila dost času, musela jsem zpracovat úrodu rybízu, angreštu, začala zavařovat okurky. Byla jsem v jednom kole a večer padala do postele mírně unavená.
Jednou jsem upekla bublaninu s rybízem a jak jsem formu vyndávala z trouby, smekla se mi ruka s chňapkou a polovinu bublaniny jsem rozmáčkla. To jsem si musela vyfotit, jak jsem nešikovná! Děti mne utěšovaly, že jim to absolutně nevadí a všechno snědly.
Pekla jsem jim domácí housky, byly nadšené, že jsou chutné i druhý den, na to u pečiva z obchodů nejsou zvyklé.
Poslední sladké pečení byl dort pro Máťu, s kterým jsme v předposlední den oslavili jeho krásné narozeniny.
V neděli po obědě jsme zůstali opět sami. Dům po třech báječných týdnech ztichl.
Přiznám se, že celé odpoledne jsem nabírala energii naprostým klidem a nicneděláním.
Bylo to však krásné souznění s vnoučaty...
Ála
