neděle 31. ledna 2021

Splnila jsem jedno přání...

mého muže. Z jeho úst několikrát v loňském roce zaznělo, že by chtěl mít ode mne upletený svetr s vyplétaným sedlem. 

Jakmile mám plést na přání, je to pro mne výzva, abych splnila očekávání a pletu s radostí. Vyhledala jsem několik návodů a nechala jsem na něm, ať si vybere dle své představy.

Dlouho se nerozmýšlel. Chlap s ničím nedělá žádné dlouhé cavyky, což se projevuje i u nákupů oblečení v obchodech. Sáhne, ozkouší a jde platit. Hlavně rychle.

Vybral si krásný svetr, měla jsem sama radost z jeho volby.


RIDDARI

od návrháře návodu - Védis Jónsdóttir

zadání znělo -  nechci tlustý svetr, chci ho na tělo, nebudu pod něj nosit

žádná trička


Včera byl svetr již suchý po namočení v přípravku na vlnu a mohlo se jít fotit.

Použila jsem přízi Pernillu, barvy si vybíral sám.

Během pletení jsem ho neustále naháněla na zkoušení a tahala na něj upletenou část.

Měla jsem obavy, zda mu svetr nebude malý.

Návod je totiž určený pro přízi Léttlopi, islandskou vlnu, která je podstatně silnější než příze mnou použitá a tak jsem musela řešit velikost jehlic a hlavně volit úplně jinou velikost než obvykle nosí.

Svetr je upletený ve velikosti XXL a je mu akorát.


Je nadšený a já s ním.

Hned jsem mu navrhla, zda by na příští zimu nechtěl tlusťocha z Léttlopi.

Prý klidně...

Ála


čtvrtek 28. ledna 2021

Regenerace pokožky...

vlastní iniciativou je nyní nutná. Mé pravidelné kosmetické ošetřování pleti u odbornice na slovo vzaté, je na bodu nula již několik měsíců. Chybí mi má kamarádka kosmetička, naše společné obědy v restauraci, naše povídání. Není z mého bydliště, takže nepřipadá v úvahu ani její návštěva u mne doma, což některé kosmetičky, pedikérky, kadeřnice ve stavu nouze dělají.

Má pleť je citlivá, nesnese příliš velké změny a tak jsem vždy velmi opatrná, jaký produkt jí dopřeji bez vědomí kosmetičky. Naštěstí přijímá pleťové masky koupené v drogerii, tak jí mohu dopřávat zvláčnění, výživu a regeneraci domácí aplikací. Jenže co si budeme povídat, při ošetření rukami spolehlivé odbornice je pleť hýčkaná i masáží, správnými pohyby, jemnými tahy. To samozřejmě kvalitně nedovedu.

Včera jsem své pleti zkusmo dopřála malého luxusu ve formě obnovujících sér od české firmy Nobilis Tilia, kterou jsem navštívila v loňském roce při výletu s vnoučaty na rozhlednu Tanečnice a projížděli jsme přímo Vlčí horou, kde má firma sídlo a nádhernou prodejnu. Neodolala jsem a pár produktů si nakoupila.

Zubní pastu bylinkovou, měsíčkový krém (vlastní produkt jsem již spotřebovala a loni si zapomněla měsíček lékařský zasadit!), kostivalový krém, krém na ruce s myrhou a u pokladny mi milá prodavačka nabídla k vyzkoušení jejich obnovující séra. Vybrala jsem si pro citlivou pleť a jsem z nich tak nadšená, že cítím potřebu se o zkušenost s vámi podělit. Zdůrazňuji, že můj příspěvek není nijak sponzorován, sděluji jen své pocity z produktu, hlavně proto, že je to česká firma, že je již hodně let na trhu a také, že je z našeho regionu.


Sérum se nanášelo lehce na obličej, krk a dekolt, po deseti minutách aktivace se přidalo sérum druhé a po dalších deseti minutách sérum třetí. Nic se neomývalo, nestíralo, jen se nechala séra působit ve vrstvách.

Nejenom koupelnou, ale i v obýváku, kde jsem trávila čekání na aplikaci další vrstvy, se vznášela úžasná vůně bylin. I manžel zpozorněl, začichal a vyzvídal.

Po skončení aplikace se opět nic nestíralo, pokožka vše řádně vstřebala a viditelně se jí přísun bylinek líbil. Nanesla jsem svůj denní krém a péče byla hotová.

                                            

Na závěr mé chvilky pro sebe, jsem si sedla k oblíbenému čaji, doplněným medem, lžičkou svého rakytníkového sirupu a nechávala doznívat příjemný pocit z bylinné vůně kolem sebe.



             Už vím co si budu přát k narozeninám...

Ála

úterý 26. ledna 2021

Covidové špeky...

se na mém těle usadily plíživě, nenápadně. Nezvala jsem je, nehostila, nejsou mými přáteli, nechci s nimi kamarádit, nemám je ráda, opovrhuji jimi a každý den jim neslušně nadávám. Avšak drží se a nechtějí opustit mé tělo.

Minulý rok na jaře, ještě před první nárazovou vlnou našich životních změn, jsem zhubnula 6 kg pomocí ketonové diety. Byla to má druhá řízená dieta v životě. Při té první jsem zhubla 9 kg, už je to pár let. S přibývajícím věkem se totálně zpomalil můj metabolismus, vnitřně jsem se natolik zklidnila, že se tělo začalo obalovat nevhodným tukem. A to se mi velmi nelíbí. Objevily se mi špeky a obvod mého zadku dobrovolně nesdělím ani manželovi, což ale ani nemusím, není slepý.

Dneska jsem po roce vstoupila po ránu na váhu, odhodlávala jsem se k tomuto kroku již dlouho, teprve dnes jsem sebrala odvahu. A dobře jsem tušila, proč to číslo nechci na vlastní oči vidět. Ohromilo mne natolik, že se z toho musím vypsat. 

Faktem je, že přesně vím, proč mi váha leze nahoru. Mám málo pohybu, na který jsem celý život byla zvyklá. Se třemi dětmi, domem a zahradou jsem se mnohdy od rána nezastavila. Nikdy jsem nechodila cvičit, nemám ráda hromadné akce tohoto typu, nebaví mne. Jsem trochu samotář, vždy jsem si raději když jsem cítila chuť a potřebu, cvičila sama doma, podle videí. Problémy s váhou jsem nemívala, vlastně jsem ji ani neřešila.


...před jedenácti roky...

Zimní čas je pro mne příliš velký relax. Chybí práce na zahradě, chybí jízdy na kole, plavání, častá celodenní turistika. Jsem usedlá doma a to je ten průšvih. A také naprosto přiznávám sama sobě, že jsem rok od roku lenivější během zimy. Vidím, že je venku zamračeno, prší, fouká, chumelí a už mám důvod proč nevystrčit ani nos ven. A já potřebuji chodit, chodit rychle a každý den. Co se to ve mně zlomilo, že jsem najednou tak pohodlná? Já, se svou pevnou vůlí k čemukoliv a nechám se takto obalit špeky? 

Vím, že přeměna mého těla je ovlivněna i hormony, ale nechci se s tím smířit. Musím prostě zabojovat. Musím zlomit svou zimní pohodlnost, lenost a častou nechuť vystrčit nos ven.

Chci mít ze sebe zase dobrý pocit, sama pro sebe. Nebát se podívat na svou odhalenou postavu do zrcadla a říct si - Holka není to s tebou tak špatný!

...před dvěma roky...

A nehledě na to, že můj šatník bych mohla totálně obměnit. Neobléknu některé šaty, sukně, kalhoty, halenky mi jsou úzké přes prsa. To je další důvod, proč špeky odhodit do daleka.

Proč jsem své špeky pojmenovala Covidové? Spojila jsem si je prostě s tím hajzlíkem, kterého také nikdo nechce, je nezván, nevítán, všichni ho nesnášíme a máme z něj obavu. Drží se všude zuby nehty a nevíme co s ním.


Já se musím silně vnitřně naštvat, vybudit se z pohodlné letargie.

Dneškem začínám bojovat!...

Ála




pátek 22. ledna 2021

Pravidelné páteční večery...

v našem novém osobním režimu z důvodů nulových kontaktů s kamarády, dlouhodobě zavřených restaurací a hospůdek, a tím pádem našemu nucenému osamění, dostaly nový impuls. Získaly námět.

Naše SVĚTNICE pro posezení s kamarády(vybudovaná z bývalé garáže).

Všechny fotky jsou z jiného roku, kdy jsme čekali o vánočních svátcích návštěvu...


Již začátkem prosince mne napadlo, jak zpestřit naše večery. Každý pátek se přesuneme do naší společenské Světnice, přeneseme si sebou notebook a vymyslíme hudební žánr, který budeme poslouchat. A praktikujeme již několik týdnů. První zkušební večer byl ve znamení francouzských šansonů a my jsme na You Tube vyhledávali skladby Edith Piaf, Mireille Mathieu, Charlese Aznavoura, Gilberta Bécauda a z našich zpěváků hlavně Hanu Hegerovou, Evu Olmerovou, Juditu Čeřovskou, Renatu Drössler.



U poslechu nechyběla sklenka dobrého vína a k němu drobné pochutiny, které bohužel ale nebyly francouzského původu. Jenom jsem připravila trochu Pařížského salátu s bagetkou. Kdybychom nebyli sami a mohli mít návštěvu, doladila bych i ochutnávku. Bohužel k takovým potravinám se v našem městě ani nedostaneme, ale to nám ani trochu nevadilo. Byl to báječný večer, všude svítily svíčky a voněly vonné tyčinky, už mi jenom chyběl krb s praskajícími poleny dřeva a vůní žhavého popela. 





Další pátek jsme se nechali unášet hudbou Orchestru Johanna Strausse, krále valčíků, který již několik let úspěšně svou taktovkou a svými houslemi vede André Rieu. Naprostý balzám na duši, spojený s charismatickým vystupováním Andrého na koncertech po celém světě, jejichž záznamy jsme mohli sledovat opět na You Tube.

A tak jsme se během našich, již pravidelných, pátečních večerů díky hudbě ocitali v Itálii, Mexiku, Americe, Španělsku, Řecku a dalších zemích.

O vánočních svátcích jsme si ladili různé mezinárodní skladby spojené s vánocemi, které jsme prokládali krásnými českými koledami a vánočními duety našich interpretů.

Díky tomuto nápadu se máme v týdnu na co těšit a zpestřili jsme si nynější, již malinko fádní, dny.


Dnes je pátek a opět se chystáme.

Budeme vybírat COUNTRY...

Ála



středa 20. ledna 2021

Zlatavé houstičky...

doma upečené, jsou naprosto lahodné a ohromují naše chuťové pohárky. Mám vyzkoušené a oblíbené různé recepty na pečivo, které ráda opakuji, ale občas to chce malou změnu, a proto jsem sáhla do zásob kuchařek. Vybrala jsem recept z Kuchařky ze Svatojánu (mimochodem paní Francová se cíleně odmlčela, ukončila svůj blog a přerušila příspěvky na své stránce na Facebooku), kde vždy najdu plno inspirace i k vaření.


Zlatavé houstičky



* 300 g hladké mouky
* 100 g celozrnné pšeničné mouky
* 120 g žitné mouky 
* 30 g droždí
* 1 lžička cukru
* 1 lžička soli
*5 pol.lžic olivového oleje
* 150 g tvarohu (kostky)
* 1 vejce na potření
* sezam, kmín, lněné semínko



Z kostky tvarohu mi zbylo 100g a nač ho odkládat, spotřebovala jsem rovnou na Budapešťskou pomazánku.
Ta se k houstičkám výborně hodí.




Naučila jsem se plést housky z jednoho vyváleného "hada" 
a jinak je již nemotám. Znáte tento způsob upletení?
Můžete se ho naučit PŘÍMO ZDE 

Recept na zlatavé houstičky doporučuji, jsou naprosto úžasné...

Ála





středa 13. ledna 2021

Správný směr...

byl nalezen. Psala jsem zde nedávno o našem malém silvestrovském zbloudění na toulkách přírodou, museli jsme se co nejdříve vrátit do těch míst a najít správnou trasu. Vzali jsme to z druhé strany a přišli přesně na místo, kde jsme minule měli odbočit. Vůbec jsme nechápali, že nám to nedošlo a že jsme odbočení minuli. Já vím, čím to asi bylo, štěbetali jsme a nedávali pozor.

V pondělí jsme měli cestu zpestřenou čerstvě napadaným sněhem, křupal nám pod nohami a bílá peřina až brala dech svou krásou. Vzduch byl čistý a voněl vlhkem.





Fotila jsem ze stejného místa jako na Silvestra. Výhledy byly nádherné, až se člověku tajil dech. Předpokládali jsme, že se budeme brodit sněhem, vzali jsme si i turistické hůlky pro oporu, ale cesta byla kupodivu projetá, prošlapaná a báječně se nám šlo. Zahlédli jsme i prchající srnky, které jsme vyrušily z hledání potravy. Nepotkali jsme ani človíčka, všude panovalo neskutečné ticho a klid. Bylo to polaskání přírodou, přesně to nyní potřebujeme ve zvýšené míře a vyhledáváme v lesních zákoutích.


Dvouhodinový balzám na duši...


Ála

úterý 12. ledna 2021

Vylosování..

 jednoho z vašich komentářů k výročí blogu právě proběhlo.

S radostí v srdci všem velmi děkuji za milá slova, za vaši věrnost, mnohé z vás můj blog sledujete od prvních, nesmělých, začátků a to je potěšující. A zároveň mám radost za nové čtenářky, které blog objevily třeba i nedávno. Ono je důležité mít odezvu, bez vašich komentářů by mé psaní ztrácelo smysl. Pro mne je inspirující pocit, že se vám v tomto prostředí líbí a vracíte se. Takže prosím, pište.


Tramtaradááááá...




Z úžasného počtu 35 komentářů byl vylosován komentář s podpisem




Gratuluji a prosím Hanku, aby mi napsala do kontaktního formuláře vpravo nahoře

na boční liště svou adresu, abych jí mohla co nejdříve zaslat

výhru, a to mnou upletený šátek s názvem

Multnomah

od návrhářky Katy Ray





Snad ti Hanko udělá radost...

Ála

pátek 8. ledna 2021

Neuvěřitelných šest let...

uplyne 12.ledna od mé troufalosti psát blog. Se zvědavostí jsem prolistovala blogem zpět na své začátky a při nahlédnutí do některých příspěvků jsem měla úsměv na tváři. V komentářích se objevovala podpora od blogerek, které již psaly pár let přede mnou a měly podstatně více zkušeností než já. Bohužel, mnohé již své blogy nepíší a spousta blogů zanikla. Je pravda, že vše je o čase, chuti a inspiraci.

I já jsem si dala, již vlastně loni, malou letní pauzu, ale opět jsem se, s další touhou psát, ráda vrátila a zase mne psaní blogu těší. Jsem tu s vámi a baví mne to.

Chci vám všem poděkovat za přízeň, za milé komentáře, za to, že si najdete čas a nakouknete, zanecháte pár slov. Vážím si toho velmi.

Rozhodla jsem se věnovat mnou pletený šátek jedné z vás. Stačí zanechat komentář  pod tímto příspěvkem a já výherkyni vylosuji dne 12.ledna 2021.

Ať to šestileté výročí trochu oslavíme, že?










Těším se na vše nové...

Ála



středa 6. ledna 2021

Když se ohlédnu...

za minulým rokem, mohla bych se rozepsat o všech možných negativních okolnostech, které nás všechny provázely a stále ještě provázejí. Jsem však optimista a věřím v lepší obrat.

A tak když se otočím a zamyslím, vidím za sebou nádherné jaro a léto, báječný podzim. Spoustu zážitků s vnoučaty, úžasné toulání v Krkonoších a Jeseníkách se svým mužem, mnohá společná rodinná setkání, která hladí po duši a hřejí v srdci. Nechyběla i posezení s kamarády. To není málo.

Nezanedbávala jsem zahradu, užívala si teplé a voňavé podvečery, měla radost z každého dne. Odháněla chmury, starosti, úzkosti.

Věnovala jsem se svým koníčkům, odpočívala u knih, do svých oblíbených zákoutí sedávala s pletením v ruce, poslouchala trylky všech ptáčků, kteří nám zpestřují život na zahradě a často u nás vyvádějí mladé ze svých hnízd.

Jsou to maličkosti. Žádná exotika, žádný adrenalin, žádná bujarost. Pro mne všechny dny ale znamenají moc. Ve všem totiž nalézám ŠTĚSTÍ, RADOST, LÁSKU. A to přeci vůbec není málo.










Štěstí v mém životě...

A přeji ho i vám.


Ála





pondělí 4. ledna 2021

Novoroční dort...

byl první letošní změnou ve zvyklostech a našich rodinných tradicích. Většinou vánoční sváteční dort připravuji na svátek, kdy se sejdeme všichni v rodině na společný oběd. Tentokrát bylo vše dost ve hvězdách, ve kterých se nedalo ani trochu číst a do poslední chvíle se nevědělo, zda nebude vyhlášen zákaz opuštění okresů. Naši dva synové žijí v jiných okresech. A tak jsem z opatrnosti dort nepřipravila. Na oběd jsme se nakonec zdárně všichni sešli a bylo nás už jedenáct. Náš velký stůl pro společná setkání  přestává stačit, židlí jsme poskládali právě 11. S mužem jsme se rozhodli, že musíme v antiku dokoupit ještě pár židlí a kamaráda truhláře požádat o výrobu přídavného stolku. 

Nedalo mi to, a abych zpracovala suroviny na dort, udělala jsem ho na Nový rok. Proč nemít změnu. Nejmladší syn si však vzal jediný kousek a zbytek je na nás.







Dort je úplně jednoduchý - piškot ze tří vajec, 9 dkg cukru /hodně vyšlehat, zamíchat 9 dkg polohrubé mouky, do vymazané a vysypané dortové formy a péct do zrůžovění / dávám do studené trouby, kterou zapnu.

Krém - vyšlehaná šlehačka, moučkový cukr/sladím málo, všlehám pomalu mascarpone, kysanou smetanu nebo bílý jogurt/hustý nebo tvaroh.

Piškot před krémem jsem potřela domácí meruňkovou marmeládou s čokoládou.




To bude výletů, než ty sladkosti vychodíme...





sobota 2. ledna 2021

Poslední dva dny ...

ve starém roce, který nám přinesl tolik změn, pro mnohé velké trápení a méně radosti, nám bylo dopřáno si užít na poslední chvíli slunečních paprsků. A my nelenili a vydali se na své oblíbené pěší túry.
Baví nás hledat nové trasy, směry a cesty ve známých lokalitách a užívat si krás paní Přírody. 
Fotky Karlovského rybníka jsem na blog nedávno vkládala s nafoceným pleteným kardiganem a tehdy byla mlha přes větší část vodní plochy. Ve středu jsme byli uchváceni jinými pohledy.








Druhý den se Slunce opět překonávalo a lákalo nás na další výlet. Byla jsem natěšená na příjemné toulky Přírodou. Vydali jsme se jiným směrem, do další naší oblíbené lokality, obce Kytlice, rozhodnutí prozkoumat i jiné cesty, než po kterých se obvykle touláme. Došli jsme k Bělskému rybníku a přešli na upravenou lesní cestu s tím, že uděláme "kolečko" a vrátíme se k autu jinudy.








Šli jsme již více jak půlhodiny, když nám došlo, že sice se stáčíme doleva, jak bychom správně měli jít, ale že jsme stále dost vysoko a ještě se neobjevila část cesty, kterou známe. Náš hovor se stočil na mírné obavy, že nejdeme asi úplně správně. Po trase byla jedna odbočka doleva, ale to byla úzká lesní pěšina, tam  jsme přeci z této široké cesty uhnout neměli? Po čase se najednou objevila turistická zelená značka, která také mířila vlevo, pěšinka byla ještě užší než ta první a vůbec jsme nechápali, kde se tam najednou objevila, po ohlédnutí zpět se objevila na stromě další a šipka značila odbočení vzhůru opačným směrem, takže tam se přes cestu jenom křížila. Zaváhali jsme, zda se vlevo po pěšině značené nevydat, ale šli jsme dál po asfaltové. Posléze jsme prudce klesali a najednou pár metrů před námi projelo rovnoběžně auto. "Proboha, kde to jsme?" vyhrkla jsem vykuleně. "My jsme úplně někde jinde, než máme být!" Můj muž prohlásil, že nyní naprosto přesně ví, kde jsme a že se mi to asi nebude líbit, protože jsme si dost kilometrů zašli a dostali jsme se na silnici, která spojuje Mlýny a Křížový Buk. Od auta jsme se ocitli nejméně 5 km. Slunce již pomalu ztrácelo svou zářící sílu a my jsme museli jít k zaparkovanému autu po silnici, což nemám moc ráda, ale jinudy to již nešlo.








Místo odhadovaných 4-5 km, které nás měli čekat na našem výletu, jsme našlapali kilometrů 12, ale jenom nám to prospělo. Poslední den v roce, poslední toulání v lesích, budeme mít spojené s naším malým zablouděním.

Ať i vaše cesty v novém roce 2021 vždy dospějí k zdárnému cíli...