Nožky do ponožky...

 a v teple je mít, to je radost, malé potěšení. Do každého očka je vložen cit, v každé řadě myšlenka na budoucího majitele.

To mi často běhá v hlavě, když pletu ponožky pro mou milovanou rodinu, kamarády a přátele. Malé projekty, které se mnou mohou v tašce kdykoli putovat, vyndám je při milých setkáních s kamarádkou v kavárně, na cestě autobusem, vlakem, v autě. A ponožek nikdy není  dost. Zahřejí v mrazivých dnech v posteli, dodají teplo při túře v horách, v letním večeru nohy nechladnou a kdo jednou zkusí jejich příjemnost, rád se k nim vrací.

Už jsem jich upletla opravdu hodně párů a stále mne ten proces baví. Existuje na trhu neskutečné množství úžasných samovzorovacích ponožkových přízí, návody na krajkové ponožky, na vyplétané ponožky a já tak ráda zkouším nové varianty.

A ze zbytků pletu různobarevné ponožky pro vnuka, který je nosí rád na internátu, kde mají na pokoji celkem stále chladno a vděčně po nich kdykoli sáhne. Já mám tím pádem stále možnost ho zásobovat.

Zaujaly mne i varianty nízkých ponožek, se sportovním dvojitým lemem, ty jsou vážně skvělé, musím si uplést další.

Celovyplétané už byl pro mne těžší oříšek, dlouho jsem se odhodlávala, měla jsem pocit, že to je pro mne fakt vyšší meta, že to je těžké, že budu výplet v malém prostoru ponožky stahovat, že to prostě asi nedám.

Dala jsem to!! Toto jsou mé první ponožky celé vzorované. Uff, byl to proces, velké soustředění,ale jakmile jsem se do nich "zakousla", nemohla jsem se od pletení odtrhnout. Ponožky jsou teplé, výpletem jsou vlastně jako zdvojené, a tím pádem zahřejí každého zmrzlíka.

 

Mé ruce jsou neustále činorodé, mé projektové taštičky vždy obsazené, jehlice stále cinkají a příze se vine.

Tak to mám ráda, to je můj malý svět...

Ála

Změna je život...

a v tom našem žití jsme dospěli před létem k rozhodnutí, že si po mnoha letech pořídíme třetího člena, a to zvířecího. Jedna hodná paní nám darovala kocourka, sháněli jsme černého nebo černobílého a její kočka právě taková měla. 

Sousedka totiž letos přišla o kočku i o kocoura, kočičku porazilo v ulici auto, kocoura zakousl pes jednoho souseda a zatím si kotě pořizovat nechce. Vzhledem k tomu, že bydlíme v místě, kde máme nad domem velkou louku a z jedné strany pastviny, o myši není nouze. Odchodem těchto přirozených lovců myší jsme se obávali i zvýšeného ataku nejenom na zahradu, ale hlavně jejich průniku do domu. A to bych teda velmi nerada. Myši fakt nemusím ani vidět, natož aby se mi proháněla někde v domě. Uááá...

Představuji vám tímto našeho rozverného společníka Mikeše, který nás adoptoval za svou rodinu a my s ním zažíváme spoustu zábavných chvil, na které jsme časem, kdy jsme byli bez kočky, již pozapomněli.

...takhle maličký byl...

Vždy jsme kočku doma mívali, tedy venkovní kočku, která pak přes zimu pobývala v suterénu domu, kde dostávala krmení. Když nás poslední kočka opustila, již jsme si jinou nepořídili, sousedi měli tehdy dva kocoury a ti se starali i o naši zahradu.

Tenhle lumpík s námi byl celé léto na zahradě od rána do večera, na noc jsme ho dávali do zimní zahrady, ráno jsem to byla já, kdo mu uklidil toaletku, doplnil krmení, pomazlil, podrbal a pustil na zahradu. Od té doby je na mne hodně fixovaný. Nu, jak se říká, čí ruka tě krmí...

Na podzim jsme ho "přestěhovali" do suterénu, kde má k dispozici několik průchozích prostor a může se tam prohánět jak je mu libo, má tam i několik svých oblíbených pelíšků, které si volí sám. Od rána je pak venku a když chce domů, vyskočí na kuchyňské okno (vůbec netuším, jak se mi podaří ho umýt a udržet čisté alespoň na vánoce!)a dá najevo, že chce domů.

Při první návštěvě u veterináře nám Dr. řekl, že z něj bude velký kocour. Nějak jsme tomu nevěnovali až takovou pozornost, ale nyní nám dochází, jak to asi myslel.

Příští týden mu bude 7 měsíců a už váží 3 kg.

Na rohožky nám nosí výsledky svého loveckého pudu, chlubí se svými úlovky a perfektně plní zadání - chytat myšky musíš, je jich všude hrozně moc!

Jen netuší co ho čeká až začne značkovat.

Možná nás přestane mít rád :-(.

Ála

                      

                         

 

Jogurtový koláč...

s tvarohem a malinami, zasypaný závějí drobenky.

 Neošidím chutě mého muže na sladké, raději peču různé koláče, než aby si kupoval sušenky :-)).

Nepeču ale na plech, pouze do koláčové formy a na víkend. Vím, že se staví nejmladší syn, případně vnuk a ti nikdy nepohrdnou jedním či dvěma kousky. 

Recept do koláčové formy

200 g polohrubé mouky
80 g cukru(můžete víc, já dávám raději méně)
1/2 prášku do pečiva
1 bílý jogurt 150g
1 vejce
120 ml oleje 
promíchat, dát do formy

Náplň:

1 tvaroh v kostce rozmíchat s mlékem cca 150 ml
s 1 vejcem, vanilkovým cukrem.
Dáme na těsto a posypeme mraženými malinami (nebo jiným ovocem)

Drobenka:

3 lžíce polohrubé mouky
2 lžíce kokosu
2 lžíce cukru
kousek másla

Pečeme na 180°C cca 35-40 min. dle vaší trouby.

Pekla jsem v sobotu a v neděli večer nebyl ani kousek.

Odnesl si syn, stavil se vnuk.

Nu, jako vždy... :-)

Mějte krásné dny.

Ála

Za humny...

je drak, jak zaznívá v jedné pohádce, ale u nás vyrostla letos za plotem úplně nová cyklostezka. Město ji vybudovalo s vysokou finanční pomocí z EU (jak jinak). Vzhledem k tomu, že s ní jako majitelé pozemků přímo sousedíme, byli jsme i součástí stavebního povolení, jednal s námi přímo starosta i projektant hned zpočátku.

Nelíbilo se nám příliš, že počátek cyklostezky je přímo za naším plotem, ale hlavně jak projektant zvolil protnutí pastviny a tím byl narušen svah, který je nad námi. Argumenty nám vysvětlil, chápali jsme je, ale obavy z prudkých, dlouhých dešťů, kdy tok vody tímto zásahem změní směr, byly opodstatněné, zažili jsme již jak voda z kopce letěla do malého potůčku, který přetekl a následně se rozlil v celé ulici. Pravda, tak velká voda je méně obvyklá, ale víme, co počasí v posledních letech dokáže.

Kolem cyklostezky tak vznikly hlubší příkopy a odvodňovací kanály, budeme tedy věřit, že nás to nikdy nevypláchne.

Další zapeklitost nastala místní nedaleké farmě, která pozemky léta využívala k pastvě dobytka - krávy a ovce jsem měli nadosah. A tak, aby mohli dobytek převádět, projektant aplikoval do cyklostezky přechod s kovovými rošty, kdy cyklisté musí sesednout z kola, brankami projít a za přechodem mohou pokračovat.

  

Není to zrovna moc šikovné, krávy si přecházejí z pastviny na další pastvinu nebo k vodě samotné, na kovové rošty totiž nevstoupí. Bohužel ani cyklista, ani turista po roštu bezpečně nepřejde, neboť mezery mezi jednotlivými trubkami jsou nepříjemné a hrozí zaklínění nohy. A tak se musí použít branky.

Cyklostezka vede  krásnou přírodou, kterou kolem města máme, a tak je již od otevření hojně využívaná jak cyklisty, tak turisty a do naší ulice se začali sjíždět lidi i z okolí. Jen mají problém pochopit a dodržovat dopravní značení, které zakazuje vjezd do ulice, protože prostor je omezený, ulice úzká. Město vybudovalo parkoviště poblíž počátku ulice, ale vyslechli jsme si i rozlícená slova paní, která nechtěla pochopit, že zde opravdu parkovat nemůže a neustále chtěla parkovat vedle cyklostezky na pastvině s tím, že tam je místa dost a proč se tam nevybudovalo parkoviště.

A my samozřejmě pro udržování zdravého životního stylu, chodíme každý den na špacír. Celá cyklostezka má 5 km, což není příliš mnoho, ale navazuje na další cyklostezky v druhém okrese. Letos kvůli zdravotním potížím mého muže jsme kola ani nevytáhli, ale příští rok náš čas určitě nastane a my si vyšlápneme celou stezku na kolech.

Dnes jsme cestu využili i k fotografování mého nově dopleteného kardiganu. Vidíte, můj velký koníček mne neopustil, jen jsem omezila množství velkých pletenin a zaměřila jsem se hlavně na drobnější projekty, na pletení doplňků, ponožkami oplétám širokou rodinu.

Dnešní den byl jak korálek...

Tak zase příště.

Ála

Jak šel čas...

 od mého posledního příspěvku?

Plynul jak voda v horském potůčku, někdy si klokotal jemně, zlehka narážel do zelených břehů, prozpěvoval si mezi bublinkami a užíval si teplé sluneční paprsky, které šimraly vodní hladinu. Jindy si hřmotný vítr pohrával nad vodou a čeřil vlnky až do nepříjemných vln a mnohdy mi mráz, který štípal, uzavřel výhledy i do okolní krajiny.

Tak to v našem životě chodí. Občas překypujeme štěstím, radostí, chce se nám tančit, zpívat a rozdávat úsměvy na všechny světové strany. Jindy nám starosti hrbí hřbet a sklání hlavu pod tíhou myšlenek, které nejdou vyhnat z hlavy. Máme obavy, máme strachy, bojujeme, trápíme se a snažíme se vše překonat.

Blog jsem opustila, protože jsem měla niterný pocit, že můj život je natolik obyčejný, že vlastně není o čem psát, že má témata se opakují a nikoho již mé psaní nebude zajímat.

Je to již dva a půl roku, co jsem nenapsala na blog ani řádku.

Občas jsem se ochomýtla na Instagramu, ale tento formát mne za srdíčko nechytil.

A musím se přiznat, že mnohokrát mi hlavou projela myšlenka - Nechceš navázat přetrženou nitku?

Před pár dny mne opět popíchla Hanka z blogu Baví mne to, zda se na blogu neobjevím.

Zároveň jsem u posledního příspěvku objevila pár komentářů, které mne vyzývaly k návratu - za ty vám opravdu velmi děkuji. I ty mne popostrčily.

Nu, jsem tedy zpět. O dva a půl roku starší, penzistka, co si užívá života co to jenom jde a síly stačí. Můj život se zpomalil, víc si vážím každého dne, který mi je dopřáván, přestala jsem se zabývat věcmi, které nemohu změnit a stále mám radost z toho mého obyčejného života. Jsem šťastná, že ho mohu stále trávit se svým mužem, že máme zdravé děti, zdravá vnoučata. Je toho tolik, co mi dělá život krásným.

A já se pokusím se o to mé krásno podělit i s vámi (pokud mi tedy zůstali vůbec nějací čtenáři :-)...)

Ála