pátek 18. října 2019

Jeseníky...

navštívit bylo mé přání již dlouho a můj muž mi dokáže plnit přání a sny. K mým kulatým narozeninám mi předal krásnou obálku a v ní jsem našla poukaz do Lázní Jeseník, hotel Priessnitz, relaxace na 3 dny.

Domlouváme si s hotelem termín a vyrážíme na cestu do dalekých Jeseníků. Poloha lázní mne naprosto nadchla, na okraji lesů, vysoko položené, s úžasnými výhledy do krajiny. Secesní budova hotelu nás v duchu navrací do období z filmů pro pamětníky a já v myšlenkách tančím s Kristiánem. Dýchá na nás krása a nostalgie.






Procedury máme večer při příjezdu a druhý den dopoledne, čímž nám báječně vychází čas na alespoň malé výlety. Já totiž ve svém toužebném přání mám zapsáno - na vlastní oči vidět Tančírnu v Račím údolí. A to se mi plní.



TANČÍRNA - srdce Rychlebských hor

...Secesní Tančírnu, sloužící jako restaurace, taneční sál a penzion, nechal postavit vratislavický biskup kardinál Georg Kopp v letech 1906-1907, a to na místě zbourané parní pily. Podle kardinála získala Tančírna i své jméno - Georgshalle.
Tančírna patřila mezi nejvýznamnější kulturní centra regionu. Byla vyhlášeným výletním místem nejen pro obyvatel Javorníku, ale i širokého okolí. V Račím údolí se nacházelo pět výčepních či restauračních zařízení.
Před válkou se zde o sobotách konaly zábavy, o nedělích čaje s hudbou. Stav Tančírny byl od 90.let 20.století do roku 2015 neradostný. Budova byla ve velmi špatném stavu a bez okamžitých zajišťovacích prací by další roky nevydržela. Pořádala se zde řada benefičních akcí a koncertů a díky hnutí Brontosaurus se podařilo přitáhnout k Tančírně pozornost. Novým majitelem se stala nakonec obec Bernartice, kdy obec Javorník, pokud by ji získali, chtěli celou budovu srovnat se zemí. To se naštěstí nestalo a obec Bernartice se zasloužila o její záchranu a celkovou velmi citlivou rekonstrukci...






Dáváme si v kavárně, umístěné v dolní části Tančírny spolu s informačním centrem, kávu a sladkou odměnu a já si povídám s velmi milou paní kavárnicí. Vypráví mi proces rekonstrukce, ale hlavně vypočítává, co vše se v Tančírně během sezóny odehrává (na zimu je uzavřená). Taneční akce i týdenní kursy tance, koncerty, výstavy, jarmarky, svatby, firemní večírky, rodinné oslavy.
Naslouchám velmi pozorně a v koutku mého srdce mi je tolik příjemně - podařilo se zachránit skvostnou stavbu, citlivě zrekonstruovat a hlavně, opět slouží lidem, poskytuje radost.

Ani se mi nechce již odjíždět, ale čeká nás ještě malé zastavení  v národní přírodní rezervaci Rejvíz. Vyjíždíme autem prudkými serpentinami až do malé horské osady, která je označována jako nejkouzelnější lokalita v Jeseníkách a leží na náhorní plošině uprostřed hlubokých lesů. S ohledem na dochovanou dřevěnou lidovou architekturu převážně 19.století - roubené domy se svisle bedněným štítem a vyřezávanými šambránami kolem oken, byl Rejvíz vyhlášen vesnickou památkovou zónou.



Zaparkujeme a já vyslovím větu, která se mi později velmi vymstila. "Necháme batoh v autě, zajdeme se podívat jenom k Mechovému jezírku, podívat se na rašeliniště, potom se projdeme osadou a já si udělám fotky."
A tak jdeme jenom tak, já na krku fotoaparát. Potkáváme vracející se turisty. "To nebude daleko!" pronáším na půl pusy. Docházíme k rozcestníku - Mechové jezírko 1,5 km. "To budeme za chvilku na místě." Trochu vázne řeč, neboť se silně zatahuje, mraky šednou a houstnou a jak to bývá na horách (což moc dobře vím) počasí se rychle mění a my máme deštníky v batohu v autě.
Začínají padat první kapky, rychle schovávám foťák do pouzdra, natahuji na hlavu kapuci, ještě že ji u bundy mám. Muž má kšiltovku, bundu bez kapuce. K Malému mechovému jezírku docházíme v prudkém dešti. "A kde je proboha to jezírko? Vždyť je tady jenom všude mech a sušina?" Rozcestník nám sděluje, že k Velkému mechovému jezírku je to 500m. Cítím jak mi prosakuje voda již pod bundou, muž na tom není lépe. "Hele víš co, kašlu na Velké jezírko, já už mám malé pod bundou, vracíme se!" K autu docházíme silně promočení. Naštěstí mám na zadní sedačce pohozenou mikinu a tak promočenou bundu házím do kufru, v autě ze sebe servu mokré tričko. "No, já mám mokrou i  podprdu!" hulákám. Muž našel v autě softshellovou bundu a tak se může převléknout také do suchého. Kupodivu kalhoty máme oba v pohodě, voda po nich stékala. Přesvědčujeme se, že lehká zimní bunda není do deště, snese jenom vítr, sníh a trochu mrazu.
Klepu se zimou a focení domků přestává být mou prioritou. Odjíždíme.
"Teda tebe zase příště poslechnu až tě napadne nechat batoh v autě!" mručí u volantu muž. Nereaguji!



Následující den se loučíme s Jeseníky a slibujeme si, že se vrátíme. Alespoň na týden, abychom si prošli nádhernou přírodu, která zde člověka objímá ze všech stran.


Bylo zde krásně, muž mi dal nádherný dárek...

















pondělí 14. října 2019

Driftwood...

je můj další pletený svetr. Dlouho v košíku čekala příze Malabrigo Mechita, stále jsem si nemohla vybrat návod, do kterého se pustím a nahodím na jehlice nádhernou luxusní přízi. Její barevné přechody jsou samy o sobě úžasné, hledala jsem svetr jednoduchý, bez vzorku.

Nakonec zvítězila má oblíbená návrhářka Isabell Kraemer a zvolila jsem hladkou pleteninu. Myslím, že jsem vybrala výborně.

Driftwood 

Malabrigo Mechita č.716 - Lava
Spotřeba 260g, jehlice č.3,5


Podvečerní slunce svetr prozářilo paprsky, skutečná barva je spíše na detailních fotkách.
Na svetru není pletený raglán, ale rukávy se pletením přímo tvarují, což mne moc bavilo a v návodu je báječně vše popsané, neměla jsem nijaký problém, tentokrát jsem se nemusela prát s angličtinou, vše je v češtině.




Doplním dnes ještě jeden pletařský počin. Na Krétě jsem si koupila kabelku a nutně jsem k ní potřebovala šátek, znáte to také? Doplněk k doplňku! Jsem hrozná.

Nahlédla jsem do svých zásoba a našla přesně potřebný odstín - pudrová barva příze Jawoll se na mne z košíku usmívala.

Šátek Liliopsida
návrhářka Heidi Alander 
/na Ravelry zdarma v AJ/

příze Jawoll č.248
spotřeba 86 g
jehlice č.4






Mé pletené projekty se rozrůstají a já z nich mám nesmírnou radost.
Pletení je TERAPIE!

Chystám se již pracovat na dárcích.

Uvědomuji si, jak čas neúprosně plyne...




neděle 13. října 2019

Horská krétská bylina...

již jsem si oblíbila, se jmenuje Malotira. Poprvé jsem po ni sáhla před pár lety u stánku krétského farmáře, který nabízel tolik místních dobrot, že bych je nejraději všechny na místě ochutnávala.
Bylina si mne svou vůní naprosto získala a domů jsem si přivezla jeden sáček, po celou zimu vařila chutný čaj, při jehož popíjení jsem byla duchem na krásných místech, která se mi vryla do srdce.


Malotira posiluje imunitní systém, působí detoxikačně, je silným antioxidantem, dezinfikuje, zabíjí bakterie, je močopudná, povzbuzuje, snižuje bolesti a odstraňuje pocit úzkosti. Lze ji používat trvale bez nežádoucích účinků. Čaje působí protibakteriálně, posilují kosti a zabraňují osteoporóze. Používá se také na popáleniny, kožní infekce.




Od podzimu do jara mi dodává energii, věřím v její sílu a čaj si vždy vychutnám v klidu, pohodě, s vyrovnanou myslí. Vždyť i myšlenky na krásná místa posilují!

A kdybychom nevyrazili do Řecka, lze tuto bylinu zakoupit i na českých e-shopech.

Pro zdraví a na zdraví...



čtvrtek 10. října 2019

Řecká kuchyně...

Při mém potulování se uličkami příjemného letoviska o letošní dovolené jsem narazila v malém obchůdku na útlou knížečku Řecká kuchyně a tradiční řecké speciality v mém rodném jazyce. Okamžitě jsem po ní natáhla ruce, zaplatila u pokladny pár eur a těšila se na prolistování a čtení, a následně doma na zkoušení receptů.




"Je vždy překrásné povečeřet s Řeky - umějí to tak dobře!" (Athénaios, antický filosof a spisovatel, odborník na výživu)

Při našem putování po řeckých ostrovech jsme byli několikrát svědky, kdy se večer sešla v taverně řecká rodina u velkého stolu, který se prohýbal pod naplněnými mísami, talíři plných dobrot a vše báječně vonělo kolem dokola. Vůkol zurčel smích a hlasitý hovor, všichni si nabírali na své talíře malé porce, podávali jeden druhému mísy, pečivo. Stolovali dlouho a já si často na jejich radostnou atmosféru vzpomenu. U nás si jídlo bohužel takhle zvesela užívat neumíme, rychle vyprázdníme každý svůj talíř.



Jezdíme do Řecka do apartmánu, bez stravování, milujeme řecké taverny a jejich speciality, máme již oblíbená místa, kam se v posledních letech vracíme. A stále nacházíme nové dobroty.
Nikdy nemohu pominout a neobjednat si Musaku, Kleftiko, Stifado, Souvlaki, Soutzoukakiu (masové šišky s rajskou omáčkou), Pasticio (masový nákyp s makarony), Kokkinisto (kuře na červeno), Briam (zapékaná zelenina), mořské plody (nejraději však mečouna), Boureki (slaný koláč), Kalitsounia (plněné taštičky sýrem nebo špenátem), Giouvetsi (hovězí džuveč s těstovinovou rýží - neskutečná pochoutka), tomatovou polévku, lilkovou pomazánku. A další a další... 
Úplně se mi při psaní sbíhají sliny a mé chuťové pohárky jsou v pohotovosti!





Na závěr oběda či večeře v taverně nám číšník přinese sladký dezert či ovoce a nezbytnou řeckou rakiji (pálenka), což do účtu nezapočítávají. Je to jejich poděkování, že jste navštívili právě jejich tavernu.

Těším se, že v domácích podmínkách pár receptů vyzkouším a připomenu si pohodu u moře.






Kali órexi - dobrou chuť!

Styn ijá mas - na zdraví! - běžně jsme si však přáli - jámas...











úterý 24. září 2019

Kréta-zasloužená dovolená...

Dovolená u moře letos nebyla v plánu, jenže občas je vše jinak. 
Jedno nespavé, časné ráno, přineslo do mé mysli vtíravou myšlenku na modrozelené moře, šplouchání vln, horký písek, modravou oblohu a chuť na lenošení s nádechy slaného vzduchu.
Letmo jsem zabrousila u notebooku s myškou na nabídku cestovní kanceláře na Krétu do našeho oblíbeného letoviska Agia Marina. Volný termín mi vnáší radost a já netrpělivě očekávám probuzení svého muže, abych mu s šibalským úsměvem předložila místo snídaně svůj nápad. Pravda, jeho rozespalý zrak nečekaně zaostřuje a otazníky v očích jsou přímo hmatatelné.
"Myslíš jako v září, letos?" snaží se vstřebávat mé zahlcující rychlé informace. "Ano, přesně tak. Cítím obrovskou potřebu energie, té od moře! Celé léto jsme neustále jenom pracovali, zasloužíme si odměnu." Jsem stále jistější v odpovědích. "No, já vůbec nejsem proti!" přikyvuje nakonec muž.
To jsem potřebovala slyšet. Volám našim kamarádům, co oni na to. Mírně jsem jim zamotala hlavu, pravda, dávám čas na rozmyšlenou a volám znovu. " Půjde to, objednej to na týden," slyším radostnou zprávu.

Mé vnitřní přání se splnilo a ocitla jsem se na pár dnů u moře, které mne přivítalo s mírně rozbouřenou náručí, teplým vánkem, šimrajícími slunečními paprsky a neutuchající pohodou. Nasála jsem energii na celou zimu, niterně odpočinula a má hlava se vyčistila, tělem zaproudila vlna klidu. Blaženost.


Letos se domlouváme na pouhém jednom výletu. Zajedeme si místní linkou autobusem do Chanie, navštívíme Staré město. Vnitřně se připravíme na proudy turistů se stejným cílem a necháme se unášet úzkými, starobylými uličkami, odoláváme náporu vítačů u taveren a pro klasickou řeckou kuchyni vyhledáváme mírně vzdálenější místo s výhledem na moře, kde u stolu zápolíme s obrovskou porcí vynikající musaky.

Těžko vybírám jen pár záběrů pro vás, obracím několik stránek pomyslného fotokalendáře :



kostel Agios Nikolas


vlevo nahoře Janičářská mešita

původní benátské haly



Těžko jsem se loučila.

Adýo/Na shledanou!

Snad opět za rok, má milovaná Kréto...



sobota 14. září 2019

Mrkvové sušenky...


Zrovna jsme sklidili s mužem ze záhonku letošní úrodu mrkve, tu pěknou jsme se rozhodli zazimovat do písku a v malé bedýnce zbyla ta menší, různě pokroucená a já přemýšlela jak ji rychle spotřebovat.
Uvařila jsem velký hrnec mrkvové polévky/krému a dala do misek do mrazáku, někdy se hotová bude hodit.
A co s tím zbytkem, který je v bedýnce? Eva z blogu E.S.Ideas mi svým zveřejněným receptem vnukla skvělý nápad, sušenky se doma neztratí.

Mrkvové sušenky

* 150 g jemně nastrouhané mrkve
* 150 g špaldové mouky
* 50 g rozpuštěného másla
lžička prášku do pečiva
2 lžíce medu

- péct při 180°C asi 15 minut



Snadná a rychlá příprava, upečeno bylo za chvilku a já měla spotřebováno vše co jsem potřebovala. Po vychladnutí nesu misku manželovi na ochutnání. Jeho reakci jsem tak trochu očekávala.
"Tak co?"ptám se. "No víš, nejsou nějak moc zdravé? Tam není vůbec žádný cukr?" Odvětím, že cukr si doplňuje sám dostatečně, když chodí do košíčku na čokoládu na vaření! Je to marný, je to marný...



Sušenky jsou báječně měkké, mají krásnou žlutavou barvu, pravda jsou méně sladké, ale o to snáz si ji s chutí dám :o).

Recept ukládám mezi oblíbené.

A muž ať si říká co chce...





pátek 13. září 2019

YUME halenka...

z další zajímavé letní příze, kterou jsem chtěla vyzkoušet.

Tussah Tweed - 100% Silk/hedvábí
návin 250 m 50 g


A protože jsem někdy natěšeně ukvapená, nepřemýšlela jsem s plným nasazením o informaci Vlněných sester, že pletou halenku Ranunculus na jehlicích č.5, jež je přímo navržená pro tuto přízi a zvolila jinak. Já si řekla, že další návod kupovat nebudu a použiji na halenku návod na YUME, kterou jsem již pletla. Jenže tu velikost jehlic jsem dodržela! Když jsem dopletla sedlo, začala jsem na sobě měřit a zdálo se mi mírně větší, tak jsem pro tělo ubrala počet ok a halenku dopletla. Příze vyšla tak tak. Hotové vykoupala, usušila, a vyděšeně na sebe navlékla. Jehlice č.5 udělaly své, příze se vytáhla. Bylo to beztvaré, sedlo příliš velké, na rukách mi to trčelo. No hrůza všech hrůz. Nemusela jsem dlouho přemýšlet co s tímto patvarem udělat. Párala jsem okamžitě a smutek ovládl mou duši. Příze není levná a já to takhle zmrším, nadávala jsem si vehementně za svou zbrklost. Co teď?
Nahodím znovu. Jenže když použiji mnohem menší jehlice, nevyjde mi množství příze, kterou mám k dispozici a přikupovat nechci. A tak opět riskuji. Jehlice č.4,5, velikost S. Už při pletení vidím, že bude velikost sedět jak má. 
Odvíjejí se poslední metry a já bych potřebovala mít přeci jenom úplet delší na těle. Tak, že bych udělala lemy ze zbylé příze z první halenky YUME? Vezmu jenom jedno vlákno - Kinu a upletu je na těle i kolem rukávků, nevypadá to špatně, sice silný kontrast, ale proč ne? Halenku vykoupu, usuším a zkouším. Ozve se zaprasknutí a zjišťuji, že u lemu na předním díle v jednom místě příze Kinu povolila, je prostě tenká. A už toho mám opravdu dost, samé problémy. Z posledních duševních sil všechny lemy vypářu a ze zbývajících pár metrů hedvábí zakončuji pleteninu.

Vím, že bych potřebovala mít halenku delší, ale stejně je pod ní nutné si vzít tílko.




Ve skupině Vlněných sester mi včera jedna pletařka napsala, že má zbytek stejného odstínu
 co mám já.

A tak se může stát, že ještě jednou budu nabírat na jehlice a doplétat.

To jsou občas TĚŽKÉ CHVÍLE PLETAŘKY...








středa 11. září 2019

Slunce schované v mracích...

bylo pár dní, dalo přednost dešťovým kapkám, které jsou nesmírně potřebné. Já o žlutou barvu však ochuzená nejsem, mám plno malých sluníček na zahradě.

...Tak jako slunečnice každým dnem, otáčí se za sluncem, tak já stále hlavu svou, obracím jen za tebou...

Nechápu kam až se letošní květy slunečnic chtějí podívat. Vysoko do mraků, kam sama nedohlédnu? Chtějí se dotknout slunečních paprsků? Přerostly skleník a radostně se ve větru kývají na všechny strany. Chodím je pozorovat každý den, mnohé z nich již mají svá semínka od sýkorek částečně vyzobaná, ale stále se derou k životu další kvítka.




Na jaře nám pár sazenic daroval syn a mně se opět potvrdilo, že pokud dostanu darovanou rostlinku, většinou se jí velmi dobře daří. A prý se nemá děkovat!

Posbírala jsem již malé okrasné dýničky a společně s ostatními dýněmi svou barevnou krásou zpestří podzimní dny venku u dveří.



Manžel vzal již na zahradě do rukou rýč a to je znamení, že se podzim blíží, zahrada se za pár týdnů začne měnit, postupně přejde do svého poklidného času.

Já s fotoaparátem v ruce však stále nacházím krásu...








Krásné dny všem...