čtvrtek 22. října 2020

Cuketový chléb...

Stále nám ještě zbývají krásné cukety ze zahrady a tak jsem hledala nový recept na jejich zpracování. Ponořila jsem se do knížek Kuchařky ze Svatojánu a objevila chléb s cuketou a tento tip jsem okamžitě zrealizovala. Měla jsem totiž takové pečící a vařící odpoledne. Občas mne popadne chuť si navařit a napéct "do foroty". 

Zadělala jsem těsto na chléb, na kynuté knedlíky a připravila si těsto na linecké sušenky. Pouštěla jsem si oblíbené CD a z kuchyně se posléze začaly linout velmi příjemné vůně. Manžel maloval v přízemí a volal na mne, že mu dělám chutě!

Cuketový chléb

A jak na chleba s cuketou? Upravila jsem si mouku, v receptu je 500 g tmavé žitné chlebové - tu jsem neměla.

* 400 g hladké mouky

* 100 g špaldové mouky

* 25 g droždí

* 1 lžička cukru

* 2 lžičky soli

* 1/2 lžičky mletého pepře

* 3 lžíce olivového oleje

* 300 g jemně nastrouhané cukety i se slupkou



V míse s moukou v důlečku rozdrobené droždí zasypu lžičkou cukru a zaliji 125 ml vlažné vody. Nechám vzejít kvásek, osolím, přidám pepř, 3 lžíce oleje a strouhanou cuketu (včetně vody, kterou pustí), zpracuji těsto a nechám v teple, přikryté utěrkou, kynout hodinu. Na vále těsto prohnětu, podsypávám trochou mouky, a vytvaruji bochánek, ten přemístím do formy (mám Simax), vymaštěné máslem, přikryji víkem a v rozpálené troubě na 230 °C peču 30 minut, pak poklici sundám a peču ještě 15 minut bez ní. Upečený chléb vyndám z formy a ještě nechám asi 5 minut dopéct v troubě, aby byla kůrka i z boků. Nechám chladnout pod utěrkou na mřížce.

Chleba je naprosto vynikající, vláčný, s mírně křupavou kůrkou.


Kynuté knedlíky si nedopřáváme často, ale ke klasickým omáčkám si je občas dáme. A tak si někdy uvařím dva knedlíky, rozkrájím, připravím porce a dám do mrazáku.

Stává se vám také, že zaděláváte těsto naprosto stejným způsobem, knedlíky jsou nádherné, neprasknou, jeden jako druhý, ale někdy hned jeden praskne, těsto se chová jinak? Já si myslím, že je to moukou :-), ne mýma rukama.


Naše dózy na sušenky zely prázdnotou, ani koka sušenky, ani linecká kolečka. Musela jsem to napravit, neboť když se dostaví neoblomná chuť na malý kousek sladkosti, je příhodné mít kam sáhnout.

Linecká kolečka nikdy nezklamou a já mám nekončící zásoby marmelád, kterými je slepuji. Pravda, u prvního plechu jsem mírně zaváhala s dohledem a kolečka se blížila k barvě hnědé. Můj manžel se vždy ochomýtá u pečení cukroví a sušenek, pečlivě dohlíží, abych ani zlomený kousek náhodou nevyhodila, takže jsem je dala stranou, zda o ně bude mít zájem. Měl!






Tak  jsme spolu nahlédli na jedno mé kuchyňské odpoledne.

A ještě malý dovětek. Dnes jsem vařila další novinku.

Dýňové ovocné knedlíky.

Nechystala jsem se fotit a dávat recept na blog, takže jsem rychle zvěčnila jenom porci na talíři.

Manželovi totiž náramně chutnaly!


A to je pro dnešek o vaření a pečení už opravdu dost.


Přeji všem krásné podzimní dny...




pondělí 19. října 2020

Cvakání jehlic pro mého muže...

Když mi letos v únoru směrem k mému muži vylétla z pusy slova o tom, že  pokud by chtěl, jsem ochotná mu uplést kardigan, nečekala jsem nijak velkou odezvu a tak mne velmi překvapil svým nadšením. Slova byla řečena, nabídka platila.

Začala jsem probírat na Ravelry různé návody na pánské svetry, až mi do oka padlo několik hezkých kardiganů a manžel si z nich vybral jeden, a to od návrháře Jareda Flooda, názvu svetru si vůbec nevšiml.

Následně jsme společně vybírali barvu a když se mi vše doma nashromáždilo, začala jsem plést. Návod byl opět v anglickém jazyce, tak mi vehementně pomáhal strýček Google, neboť z každé stránky se na mne pokaždé vyřítilo opravdu hodně textu.

Přiznám se, že jsem často pletení odkládala, pánská velikost přibývala pomalu a já netrpělivě mezitím pletla mnohé projekty pro sebe. 

S přicházejícím podzimem jsem vše zdárně dopletla  a manžel se nyní pyšní krásným kardiganem,  i já sama jsem byla překvapená, jak mu vše dokonale padne. Fotit se však nechtěl!


RANGER

příze Gilliatt od De Rerum Natura

barva Merlot





Zajímavý je překlad slova Ranger:

tulák, lesník, revírník, hajný, jízdní hlídka, lovecký pes


A mé příjmení je HAJNÁ...






čtvrtek 15. října 2020

Podzimní mlhy...

 a déšť  mne nyní vítají každé ráno. Je úterý a po probuzení cítím tupý tlak na čele nad pravým okem, vypadá to na bolest hlavy, která se u mne objevuje zhruba dvakrát do roka, prášky neužívám a ani doma žádné na bolest nemíváme. Ach jo, to bude dneska ponurý den nejenom co se týká počasí, ale zřejmě i nevalnou náladou.

Potřebuji akutně procházku lesem a po obědě využívám mírného vyjasnění oblohy návrhem na malý výlet na naše jedno z oblíbených míst. "Neprší, mohli bychom vyrazit." dráždím muže. Kupodivu souhlasí a já nedočkavě na sebe navlékám turistické oblečení.

Zaparkujeme auto mimo blátivé stopy po těžkých lesních strojích, které se neúnavně potýkají s dopady života kůrovce v našich lesích, a vydáváme se hezkou asfaltovou cestou do nitra lesa. Zhluboka dýchám, ta vlhká, podzimní, vůně lesa je omamná. "Nejdeme na houby, tak se nikam nevytrať," upozorňuji muže, když vidím, jak jeho oči neustále pátrají po okrajích cesty. Je zvláštní, jak myšlenka, že mohu najít houbu, dokáže být otravná.  Máme však doma tolik nasušených hub z loňska, že k nim opravdu nelze přidávat další.

Na našich toulkách v přírodě miluji nejenom veškerou krásu kolem sebe, ale zároveň i hovory, které spolu při chůzi vedeme.

Vytahuji z pouzdra fotoaparát a hledám očima zajímavé drobnosti. Zastavuji, jdu do podřepu, fotím z jednoho úhlu, z druhého, popojdu kus dál a opět zaměřuji. "Jé, hele, tady na mne jukají dva klouzci," volám na muže. "Říkala jsi nesbírat, tak nesbírat! No, když tak je vezmeme až půjdeme zpátky," odvětí rázně a jde dál.

Šlapu po cestě a rozhlížím se neustále kolem sebe, chci vyfotit další zajímavý záběr. Aparát mi náhle stávkuje a signalizuje, že baterie je vybitá. Zase jsem nezkontrolovala doma dostatečné nabití. V duchu si laju, mohla jsem mít další hezké podzimní záběry, ale focení skončilo. Na mobil fotím nerada a stejně jsem ho nechala doma. Dobře mi tak!










Vracíme se zpět. Nevalná ranní nálada je tatam, bolest hlavy se pozvolna vytratila a neruší mé myšlenky. Les opět nezklamal, příroda léčila.
"Já jenom nakouknu vedle cesty," nedá to mému muži a já se smíchem na rtech vybočuji mezi stromy také a jdu druhou stranou. Na rozdíl od něj, já houby nacházím, v borůvčí rovnou šest hříbků, on ani prašivku. A tak posléze sebereme ještě zanechané klouzky v příkopu, druhý den uvařím bramboračku s houbami.

Následující den prší, prší a prší.
A dnes?

Mlha až na dno...



středa 7. října 2020

Jehlice a klubíčka...

zůstávají stále mým koníčkem číslo jedna,  nepřestává mne bavit hledat zajímavé návody na Ravelry, vybírat přízi a potýkat se s angličtinou společně se strýčkem Googlem, který mi v mých neznalostech cizího jazyka významně pomáhá. Už se návodů v angličtině nebojím.

Je pravdou, že každé nahození nového projektu je mírný adrenalin. Zhotovit vzorek, poměřit, zvolit velikost jehlic, vybrat velikost svetru, prodrat se zkrácenými řadami u krčního výstřihu (pokud pletu seshora), zkoušet po oddělení rukávů. A pak třeba zjistit, že jsem nahodila příliš velkou velikost na daný vzorek a je mi pletenina velká. Vypárat a začít znovu. To se mi zrovna stalo nyní při pletení kardiganu.

A co mi spadlo z jehlic od doby, kdy jsem měla přestávku na blogu? No pár kousků to bylo, tak prosím nahlédněte.


Tunika UJO č.2 od ANKESTRICK, příze Pernilla



Šátek Channah dle návodu od Tereza Dobšovičová, příze Zauberball Crazy



Śátek Quiet ways dle návodu Katie Flora, příze Flora


Šátek Stormy sky od autorky Life is Cozy, příze Jawoll Magic Dégrade


Halenka Edie podle návodu od Isabell Kraemer, příze od japonské firmy ITO Kinu a ITO Washi, drženo dvojmo


Halenka Sunny side (up!) opět od Isabell, příze Lino - len




Šátek Shaelyn podle návodu Leily Raabe, příze Wollelfe


Halenka Roseroot od Lene Tosti, francouzská lněná příze Antigone


Halenka Imogen tee od Carie Bostick Hoge, příze Arwetta


Nákrčníky Honey od Antonia Shankland, příze Stone Washed od Scheepjes, nákrčník Project Peace od Christina Campell, příze Pernilla- zpracování zbytků a příprava dárků




Šátek Saroyan podle návodu Liz Abinante, příze Pernilla 


Šátek Marin podle návodu Ysoldy Teague, příze Baby merino - ač jednoduchý napohled, trochu mne potrápil návod než jsem vše pochopila, třikrát jsem párala!


S PLETENÍM JE TO JAK S ČOKOLÁDOU,

NIKDY NEMÁŠ DOST...




úterý 29. září 2020

Na kopcích a v lesích...

 je mi vždy velmi blaze a jsem jak malé dítě, které nečekaně dostane dárek a výská radostí. Podobná radost se mi objevila v srdci když nám nic nezhatilo naše plánované putování po Jeseníkách. V letošním roce jsem vždy napnutá až do odjezdu, zda vše vyjde.

Již od jara jsme měli vybrané ubytování v hotelu Džbán v horských lázních Karlova Studánka. Po mnoha hodinách přesunu autem z našeho severu jsme se ocitli v malém ráji. Lázně jsou schované v údolí, obklopené lesy, protkané léčivými prameny a panuje zde klid, pohoda a nečekané ticho.





První plánovaný výlet nemohl být žádný jiný než na Praděd. Nechali jsme se  vyvézt místní kyvadlovou autobusovou dopravou na Ovčárnu a u chaty Barborky jsme nabrali zpáteční směr po žluté turistické značce údolím Bílé Opavy dolů do Karlovy Studánky. Počasí bylo naprosto úžasné.






Další z našich cílů byla vodní elektrárna Dlouhé Stráně, kam jsme se přepravili autem, následně lanovkou a minibusem až k horní nádrži. A tam fičelo jedna báseň, ale obešli jsme celou nádrž, je to technické unikum. Lze si dopředu objednat i exkurzi do dolní nádrže s průvodcem, ale je to časově dost náročné a na mne příliš technické :-). To jsme vynechali a přejeli jsme do Velkých Losin, kde se nachází překrásný zámek a muzeum výroby papíru.









Následující den nám počasí po ránu převrátilo rozhodování o dalším výletu, mlha až na dno a původní plán vyjet autobusem opět na Ovčárnu a projít jinou trasu, jsme změnili na odjezd do Vrbna pod Pradědem, což se později ukázalo jako špatné rozhodnutí. Ve městě jsme zvolili trasu na Anenskou myslivnu a stoupali a stoupali, až už toho můj muž měl plné zuby, přestal mluvit a tak jsem raději v rámci zachování dobré pohody zavelela otočku a návrat zpět na parkoviště. Byli jsme sice jenom 1,5 km od cíle, ale cesta stále mířila vzhůru, bylo to náročné vzhledem k drobným zdravotním potížím mého muže, které ho trápí při výstupech.








Náš pobyt v Jeseníkách se nachýlil k odjezdu. S pokorou jsme poděkovali za krásné počasí, které naše dny, až na drobné výkyvy, prozářilo sluncem. V den odjezdu již od rána drobně pršelo a zpáteční cestu jsme absolvovali v naprostém lijáku.

Bylo zde KRÁSNĚ, obdivovali jsme pohoří a hluboká údolí, dýchali jsme svěží vzduch, nasávali vůně lesních porostů.

A má dušička jen zářila...