Jako pilná včelička...

se cítím. Opakuje se to každý rok kdy dozrává vše možné na zahradě.

zdroj:Wikipedia

Naštěstí mne to veškeré zavařování, zamrazování a sušení stále baví. Pocit, že v zimě mám kam sáhnout, je příjemný. Zelenina bývá přes zimu ještě dražší než nyní a vzhledem k prostoru, který mám na uskladňování, se dary zahrady prostě musí využít.

Zamrazování: nejrychlejší uchování zeleniny, ale mrazák není nafukovací a jsem tím pádem omezená skladovacím místem.

Letos jsem vakuovala - červenou řepu, cuketu, plněné papriky, ovocné knedlíky

Kompoty: Z ovoce jsem letos zavařovala naši první úrodu švestek.

Třešně ještě zelené nám sezobalo hejno špačků během dvou rán, jablíčka zmrzla už v květech, malé hruštičky suchem opadaly. Z ořechů také není nic. Nu, to je příroda.

Švestek jsme nadšeně posbírali větší přepravku, šly do kompotů, pekla jsem koláče a užili jsme si čerstvé.

Marmelády: Do sklenic jsem uložila letos marmeládu z červeného rybízu a myslím, že nám vystačí nejméně na dva roky.

Nakládaná zelenina: má nejoblíbenější disciplína, miluji to krájení všech možných druhů zeleniny, ty různé vůně, vaření nálevů, promíchávání a ukládání do sklenic.

Samozřejmě, že v zásobě musí být klasické nakládačky, jen jich již nenakládám tolik jako dřív, jen pro nás dva. I tak jich je přes 40 ks sklenic. Občas si totiž odebere nejmladší syn.

A z přerostlých nesmí chybět močáky.

Letošní novinka - Od sousedky jsem měla možnost ochutnat řecký salát, který nakládala loni, byl vynikající a já od ní získala recept, proto nesmí chybět i u nás doma.

Takto vypadá prý originál.

A takto již náš domácí.

Červená řepa se nám letos urodila až nadměrných rozměrů u některých bulev. Nakládala jsem opět klasicky na kousky do sladkokyselého nálevu s anýzem  (fenykl muž nemá v oblibě) a zopakovala od loňska oblíbenou strouhanou kombinaci s hlávkovým zelím. Ta je opravdu vynikající.

A tady je zbytek různých druhů zeleniny.

Nabídla jsem vám malé okénko, drobný náhled, čím se nyní hodně zabývám,

 do mých zavařovacích radostí.

I v takových drobnostech  může člověk najít štěstí.

Sušení je další disciplína, která mne baví, ale o tom

až zase příště...

Ála

Ach ta lokálka...

co nám přes letní sezónu otravuje život, neboť náš domek je poslední v ulici a jen kousek od přejezdu. Na trati je zrušený provoz již drahných let tomu zpátky, ale kdysi si trať zakoupil soukromník a zprovoznil turistickou lokálku. Cožpak o to, jízda starým vagonkem pár kilometrů za město je zajímavá atrakce nejenom pro děti, ale pro všechny milovníky železnice. Taková retro cesta.

Jediné a obtěžující je, že začíná jezdit od června a končí v říjnu, jezdí sedm dní v týdnu od 8 hodin do 20 hodin, během pracovních dní jezdí lokálka prázdná a neskutečně troubí a troubí již zdaleka před přejezdem v naší ulici na kraji města, kde projede pár aut. Chápu, že povinnosti ohledně jízdy se musí dodržovat, avšak je rozdíl kdy která obsluha jezdí a jak má troubení v oblibě. Jeden jen lehce houkne, další mačká píšťalu nejméně pětkrát před vjezdem na přejezd a aby toho nebylo přeci jenom málo, houkne ještě jednou po opuštění přejezdu. Nezastírám, že je to vážně otravné. A dále provoz spolkne pěkných pár tisícovek z dotací kraje.

A tak můj muž ze začátku dost lál a zlobil se na plýtvání, ale časem člověk samozřejmě otupí.

O letošních narozeninách se povedl našim kamarádům vtipný kousek a  manžel od nich dostal dárkem jízdu právě tímto motoráčkem. Ještě, že má rád humor, patřičně se tomu smál, výzvu přijal a my se vypravili jedno nedělní ráno na výlet.

Vlak jezdí do nedalekého Kamenického Šenova, kde nadšenci ze Spolku přátel lokálky vybudovali malé železniční muzeum.

Ze starého opraveného vagonu se vyloupla malá občerstvovna, kde si můžete dát teplé, studené nápoje, vybrat z pár sladkostí a když máte chuť si dát letní drink, zvolíte třeba vínko či prosecco a posedíte pod slunečníky.

Cesta dál nevede, zde jízda končí a pokud chcete je opět zpátky, musíte si nějaký čas počkat. My měli v plánu se vrátit pěšky, po pár metrech z nádraží jsme nastoupili na cyklostezku a v pohodlí jsme šli cca 5 km ze stále mírného kopečka domů.

No a protože cyklostezka vede právě těsně za našim domem, závěr výletu byl jasně zvolený na naší pergole, kde jsme zahřáli gril a završili jsme příjemný čas s našimi kamarády dobrotami z grilu a točeným pivkem.

Pst - to houkání nám stejně leze na nervy :-)).

Ála

Alespoň na chvilku...

na dva tři dny se rádi potěšíme s nejmladším vnukem. Bohužel na celý týden to již dlouho nebylo, ani o prázdninách to údajně nevycházelo. Čas s babi a dědou je asi příliš obyčejný. Nechci rozebírat proč tomu je, ale tyhle situace často vznikají když se rodiče dětí rozejdou. A strana, která za nic nemůže, bývá odstrčená.

Podařilo se domluvit 1 a půl dne a tak jsme rychle vymýšleli výlet do blízkého okolí kde Jonďa nebyl.

Zvítězil hrad Střekov u Ústí nad Labem, i my jsme tam již roky nebyli. Počasí bylo velmi příjemné, na terase s nádherným výhledem jsme se občerstvili.

Na prohlídku Jonďa jít nechtěl a tak jsme ho nenutili, chtěli jsme aby celý výlet proběhl tak, jak je mu milé. 

Domluvili jsme rychle další variantu a zajeli jsme se podívat do Litoměřic, kde jsme si prohlédli náměstí, slízali na lavičce vynikající zmrzlinu a vraceli se zpět. Nesměla chybět zastávka na oběd v Kravařích, kde již léta výborně vaří v hospůdce U Doušů.

Byl to příjemný čas s naším vnukem, sice krátký, ale o to víc intenzivní. Společné povídání, šachy s dědou, jedno grilování, výlet s obědem. Navečer už musel zase domů. Nevadí. I tak se máme dohromady moc rádi a to pouto nám již nikdo nevezme.

Víc jsme nestihli...

Ála

Zážitek, na který chcete zapomenout...

se odehrál několik dní po zážitku hezkém, který jsem vám přiblížila v minulém příspěvku a ten již v nás radostné pocity vůbec nezanechal.

Již několikrát jsem se zmiňovala, že hned vedle našeho domu funguje zhruba rok nová cyklostezka. Můj muž občas utrousil s povzdechem, že doufá, že nebudeme každou chvilku sbírat a obvazovat popadané cyklisty, neboť výjezd ze stezky je z kopce a přímo do naší ulice.

Jako kdyby to přivolal! 

Jeden podvečer jsme v přední části domu zalévali spolu truhlíky a květináče, když se ozvala rána a řinčení kovu. Muž vyběhl na ulici a vzápětí volal, abych zavolala záchranku, že se v příkopu válí chlap, tak kolem padesátky, helmu na hlavě a asi je v bezvědomí, na nic nereaguje. Vytočila jsem 155 a popsala situaci. Během mého hovoru na mne muž volá, že se chlap začal vrtět, nikde žádná viditelná krev /na vše se mne dispečer vyptával/, vydává jakési zvuky, něco blábolí a vzápětí dodal - ty bláho, on je nalitý!!

V ten okamžik přijela stezkou malá skupinka a pán začal manželovi pomáhat chlapa zvednout. Ten nemohl ani stát na nohách, což jsem dispečerovi hlásila a následně jsme zavěsili.

Opilci chlapi pomohli se opřít o kolo (elektrické) a důrazně jsme mu všichni říkali, že nesmí na to kolo sednout, že musí jít domů pěšky, neboť ráčil pokračovat po stezce. Skupinka odjela a my docela naštvaně sledovali opilého cyklistu. Ten se během chvíle po pár metrech opět svalil na zem i s kolem. V tu chvíli přijela sanitka, kterou přeci jenom dispečer vyslal. Řidič šel se záchranářkou k chlapovi, který se vyškrábal na nohy a přemlouvali ho, aby s nimi šel do sanity, že zkontrolují jeho zdravotní stav. Sice odmítal, ale nakonec šel. Za nedlouho ze sanitky odešel, kolo nechal u sanitky a potácel se opět po stezce. Řidič nám řekl, že volali policii a že musejí zase odjet, zda to kolo mohou nechat u nás. Příslušníci to prý vyřeší. 

Čekali jsme hodinu, dvě, tři a nikdo nepřijel. Muž tedy kolo uklidil za garáž, aby ho ještě někdo nezcizil a my neměli problémy. Druhý den jel na stanici PČR , aby si ráčili kolo odvézt. Nakonec přijeli až odpoledne chlapi z městské policie a kolo konečně odvezli.

Z celé situace jsem měla opravdu velký vztek a několik dní jsem se myšlenkami vracela. Kolikrát už asi tudy navečer jel v tak opilém stavu, že se neudrží ani na nohách?

Minulou sobotu jsme jeli vlakem na výlet a na nádraží jsme zahlédli přesně to samé kolo, přivázané u zábradlí, ale zda bylo opilce, kterého jsme "zachraňovali", netušíme. Manžel tvrdil, že určitě ano.

V rukou opilého člověka je takové kolo zbraň.

Nechci ani domyslet, co by se na stezce mohlo stát.

Často zde jezdí děti i sami, hrají si tu na okraji.

A neštěstí by mohlo být během okamžiku...

Ála

Zážitek na celý zbytek života...

který jsme s mužem před pár dny prožili, se nikdy z našich myslí nevymaže.

Topíme v zimě v kotli na dřevo a tak se přes léto musíme činit, abychom měli dostatečnou zásobu. Již druhým rokem kupujeme naštípané dřevo z městských lesů. Předtím jsme používali vlastní štípačku.

První hromadu 10 m3 nám celou uklidili naši rodinní brigádníci - synové a vnuk, za hodinu a půl měli hotovo. Sotva jsem stihla uvařit oběd a již sundávali rukavice a uklízeli kolečka.

Druhou hromadu přivezli za týden na to. Bohužel, na víkend měli všichni kluci nějaké akce, nečekali jsme, že návoz bude tak brzy za sebou, ale nemůžete odříct, jakmile zavolají, bereme. Dohodli jsme se s mužem, že budeme pomalu uklízet sami, nikam nespěcháme, času máme dostatek.

V pátek jsme začali, manžel vozil, já ukládala do dřevníku. Za chvilku jsem slyšela dětské hlasy jak zdraví Dobrý den a mého muže, jak s nimi prohodil pár slov. "Pane, máte pěkné dřevo,  by se nám hodilo pár polínek na táborák," šprýmovaly. " No, mně by se zase hodili takoví pomocníci jako jste vy, ale až půjdete zpátky já vám pár polínek dám," smál se. Parta prošla kousek ulicí a najednou se děti začaly vracet. Přišly k manželovi a hromadně si začaly sundávat batohy. "Pane, my vám s tím dřevem pomůžeme."

Děti byly z nedalekého letního tábora. Vedoucí s nimi, zdravotnice, doprovázeli je dva psi Husky a paní s kočárkem s miminkem. To byla sestava!

Oni to mysleli všichni vážně, udělali hada a i s vedoucími začali uklízet polena. Já nevěřícně zírala, sebrali mi z ruky kolečko, smáli se, pak si začali i zpívat. Hlavou mi běželo - co já jim nabídnu, je jich tolik. Přinesla jsem ze sklepa alespoň studené velké Kofoly, pejskům misky s vodou.

"Paní, já taky pomáhám babičce," svěřoval se mi jeden klučík. "Jezdíme k ní na chatu." Chválila jsem ho, že je moc hodný.

"Pane, a co vy děláte za práci?" sondoval další klučina. "Víš, my už jsme v důchodu," odpovídal můj muž. "Ale na to nevypadáte, vypadáte dobře," pochválil nás.

Když vedoucí zaveleli odpočinek ve stínu, žádala jsem je, ať výpomoc ukončí, že si to už doděláme. Zeptali se dětí, zda chtějí pokračovat v cestě k plánovanému cíli nebo to dodělají celé. A co myslíte, že odvětily děti? "Ten zbyteček už uklidíme, ať je to vše pod střechou."

Byla jsem vážně dojatá, slzy se mi draly do očí a utíkala jsem domů pro peníze. Vedoucí si je nechtěli vzít, ale trvala jsem na tom, že ty děti si prostě odměnu zaslouží, aby je ve městě vzali alespoň do cukrárny na zmrzku.

Před odchodem nás požádali, zda se s nimi vyfotíme. Jasně, že ano! 

Neustále jsme jim děkovali za výpomoc a když všichni odcházeli, děti nám mávaly, my jim, a volaly Na shledanou.

Následně mi ještě přišla fotka, že nás zdraví od zmrzky.

Několik dní jsme s mužem probírali vše znovu a znovu, byli jsme prostě úplně konsternovaní, nikdy jsme nic takového spontánního nezažili a zřejmě nezažijeme.

Prožité štěstí...

Ála

Kam mi utekly...

ty nedávné dny měsíce července, který zanedlouho bude končit? 

Horké letní dny se mi líbily jen u vody, doma teplo k zalknutí, větrat se dalo jen brzo ráno a pozdě večer. Miluji teplo, slunce, vodu, avšak čeho je moc, toho je příliš.

Neustále se něco dělo a já si jen každé ráno ujasňovala, který je den, kolikátého července je a co mne ten den čeká.

Na 14 dní u nás přistál nejstarší vnuk, první týden trochu lenošil, pomáhal nám na zahradě, ale ten druhý týden už měl brigádu a fyzicky pracoval. Chodí na brigády od svých patnácti let, takže ví, jak je mnohdy namáhavé si vydělat peníze. A těch si také patřičně váží, šetří si je.

A tak jsem se snažila mu vařit a péct dobroty. Liboval si a chválil a já byla spokojená, že mu chutná. Často jsme navečer seděli na pergole a společně jsme si povídali o všem možném. Tyhle chvíle mám moc ráda.

Sladké má rád a zahrada dává trochu ovoce, tak se střídají různé koláče.

V dalším týdnu jsme si mohli užít na tři dny mladšího vnuka, s ním jsme stihli alespoň jeden výlet na nedaleký zámek Lemberk.

Během červencových dní jsme ale museli řešit i několik nepříjemných karambolů, o které člověk vážně nestojí, ale zase - jsou to jen věci.

Zpuchřelo nám těsnění u 1000 litrové zahradní nádrže a voda začala přes kohout unikat. Museli jsme co nejvíce přes čerpadlo a hadice zalít zahradu, aby se vyčerpala voda, následně manžel koupil celý kohout nový a opravil, protože takové těsnění nebylo k mání. Od té doby nepršelo, nádrž je prázdná.

Jedno ráno jsme měli v chodbě v suterénu plno vody. U filtrace k bazénu praskl ventil a i přes uzavření voda celou noc unikala. Opravit nelze, zhodnotil odborník na bazény, filtrační nádoba je již stará, tyhle ventily se již nevyrábí. Museli jsme vyměnit celou filtrační nádobu. Hm, nic nevydrží věčně.

Dále nám prasklo sklo u okénka na střeše, kudy se dostává kominík ke komínu. Zjistili jsme to až průsakem vody na stropě při jednom větším dešti.

Naštěstí vše lze řešit, jen to trvá!

Alespoň jsem již začala zavařovat co zahrada dává - rybízové marmelády byly již potřeba, zásoba bude zase nejméně na dva roky. Borůvky jdou rovnou do mrazáku a také trochu do pusy. Angrešty má rád můj muž, já z nich raději peču koláče a perníky.

Okurky nakladačky začaly rodit, po malých dávkách rychle zavařuji, než na ně přijde nějaký neřád jako loni.

Těším se na rajčata, zatím se jim červenat moc nechce. S okurkami hadovkami je letos veliká potíž, vůbec nerostou, vůbec netušíme co se s nimi děje. Pár paprik se má k světu, kopeme brambory, zelené fazolky již budou také ke sběru. Cibule je letos nádherná, červená řepa také, mrkev výborná. Hrášek už je také zamražený na zimu do polévek.

Nyní víte, proč nastala mezera v mém psaní :-).

Nějak nestíhám...

Ála

Opět jsem sáhla...

 namátkově do své knihovny a vytáhla knihu

Zátoka bouří

Patricia Shawová

Román se odehrává v první polovině devatenáctého století v Tasmánii, tehdy nazývané Van Diemenova země. Zde se nacházely trestanecké kolonie, kam z Anglie putovaly transporty vězňů. Bohužel tehdejší soudy vydávaly odsuzující rozsudky nejen zlodějům a rváčům, ale i mnohým mladým lidem za bezvýznamné přestupky či z politických důvodů, kdy se stávali nepohodlnými.

Již cesta lodí byla vyčerpávající, na řetězech připoutaní v podpalubí, s omezenou potravou a častým nesmyslným bitím dozorců, se mnozí nedokázali vyrovnat. Úmrtí po cestě nebylo ničím neobvyklým, ale nikoho vlastně ztráty na životech nezajímaly.

Odsouzení se musejí několik let vypořádávat s krutými podmínkami ve vězení, přežít zlovůli dozorců, zvládnout neskutečnou dřinu na pokraji fyzických sil.

I přes všechna úskalí mnozí  si dokázali udržet svou důstojnost, naučili se žít v neznámé zemi daleko od rodin a bez naděje na návrat. Vznikají nová přátelství, nastává soudržnost, boj o přežití, vzájemná pomoc.

Na pozadí nepříjemných skutečností se dokáže zrodit přátelství, ale i láska a těm charakterově nejsilnějším se podaří vše přežít, po odpykání trestu si vybudují v krásné exotické zemi svůj nový domov.

Jen při představách o tehdejších jejich životních podmínkách mne mrazilo.

Příběh je psán poutavě a i po letech jsem si knihu znovu s chutí přečetla.

Ano, po letech, rok vydání 2007, cena ve slevě 90,- Kč.

Ála