Jedu jedu vlakem...

Po letech výlet vlakem namísto autem. Změna je život a auto může občas také odpočívat doma. Máme kamaráda, který vyvolal téma výlety vlakem a my se s nadšením přidali. Občas totiž jezdíme vlakem jen tak po blízkém okolí na turistiku, ale nyní jsme se rozhodli, že bychom se mohli vydat i na celodenní výlet.

Plán prvního výletu - P o d ě b r a d y

Nádherné lázeňské město, s kolonádou, parkem a hezkou procházkou kolem Labe.

Vyjeli jsme brzy ráno s přestupem na Jedlové do vlaku, který směřoval do Kolína přes Poděbrady. Tam jsme vystoupili, přešli silnici a už jsme nasávali atmosféru lázeňského parku, vyhledali příjemnou kavárnu, občerstvili se kávou a zákuskem (to přeci na výletě nesmí chybět) a hned poté jsme procházeli náměstí, přilehlé uličky, nechali se ovívat příjemným vlhkým vzduchem kolem vody, užívali si sluníčka. Kolem poledne se ozvala chuť na oběd, ani o toto občerstvení jsme se neochudili. Do odjezdu odpoledního vlaku jsme prošli ještě několik uliček, obdivovali krásné vily a upravené zahrady. 

 

Poděbrady jsme s manželem obdivovali již několikrát, jezdívali jsme na wellnes pobyty a vždy jsme zde načerpali energii a prožili hezké dny.

První vlakový výlet dopadl na velkou jedničku s hvězdičkou a už plánujeme další cestu.

A vlastně se učíme i novotám v cestování, dokonce jsem si stáhla aplikaci Můj vlak, abychom byli více v obraze. Já, která nesnáším aplikace!

Zjistili jsme totiž, že cena je rozdílná při nákupu jízdenek ve vlaku pokud je ve stanici pokladna, že cena je rozdílná na pokladně, když jede jiný dopravce, než s kterým jsme jeli tam (údajně na pokladně neumí rozlišit jiného dopravce, takže se jedná o jízdenku Českých drah, která pak platí i pro jiného dopravce v systému). Nu, samé důležité věci a ty se musí propátrat. Tak studuji dopravní systémy - DUK, PID, IDK, IDOL atd, kde se dají využít výrazné slevy. A když nevíš, zaměstnanci drah často nejsou ochotní (a asi ani nemají čas) se zabývat dotazy a pomáhat. 

Dokonce si mohu při jízdě i plést, což jsem vyzkoušela poprvé. Při jednoduchém pletení si mohu v pohodě se všemi povídat i sledovat občas obrazy za oknem.

A já si jdu připravovat batůžek na zítřejší další cestu

vlakem...

Ála

Sušička na plný výkon...

Letos je opravdu využitá plnou měrou, neboť k velkému sušení všeho možného mne nalákala má spolužačka ze střední, která je velká příznivkyně této metody uchování potravin. Přiznám se, že já v ní většinou sušila hlavně houby.

A ona mi ukázala spoustu jiných možností a já se s chutí nechala vyprovokovat.

Na zahradě jsem trhala bylinky, koření, tahala zeleninu a krájela, krájela.

Domácí vegeta - směs kořenové zeleniny, česneku, cibule, paprik, doplněné sušeným libečkem, petrželkou a celerovou natí.

Cuketová mouka - to mne zaujalo velmi a musela jsem vyzkoušet další možné zpracování cuket. Využití na zahuštění místo jíšky - až vyzkouším, podělím se o dojmy. Nemám toho moc, cuket už bylo málo.

Houby - to je klasika, využití pestré.

Rajčata  - použila jsem zbytek z pasírování rajčat na passatu, škoda vyhodit, že? Vhodné využití k dochucení polévek, omáček, pomazánek. Už se těším.

Šalvěj lékařská - má široké využití jako koření i v léčitelství. U nás se jí daří velmi a často ji i používám. Chutná trpce až nahořkle, takže opatrně s ní. Dochutí výborně vepřové maso, omáčky, sýry.  Jako bylinka má protizánětlivé, anitivirotické a antibakteriální účinky. Pomáhá při žaludečních, střevních a žlučníkových problémech.

Libeček - mé oblíbené koření. Letos se mu příliš nedařilo, lístky byly stále narezlé, nechápu proč. Nechala jsem ho růst do květu, sesbírala semínka, usušila a umlela na mlýnku na mák. A získala jsem výrazné dochucovadlo. Pak jsem rostlinu ostříhala a ejhle, nedávno znovu obrazil a já získala i hezké zelené listy, které jsem usušila a rozmixovala na malé kousky.

Majoránka - tentokrát jsem sušila drobné větvičky jen na plechu, odrolila a dala do skleničky.

Pórek - na trhu jsem koupila pár pórků, nakrájela nadrobno a usušila.

Petrželka kudrnka - miluji její vůni, ale na naší zahradě se jí nedaří. Jeden rok jsem dostala velký trs od kamaráda a zasadila jsem ji do skleníku ke dveřím. Byla nádherná, měla jsem z ní radost. Pak zašla. Letos jsem si koupila semena, ale vyrostla petrželka hladkolistá. Takže jsem si koupila na tržnici dva svazky čerstvé kudrnky a nasušila jsem ji.

Celerová nať - tu suším každý rok, otrhávám průběžně listy celeru a usušené jsou dalším výborným dochucovadlem.

Česnek - letos jsem sušila poprvé a je to skvělé. Pro někoho kdo ne úplně dobře snáší čerstvý je sušená varianta přínosem. Usušený jsem rozmixovala na prášek.

A to je vše z mého letošního "velkého" sušení.

Ještě recept na řeckou nakládanou zeleninu, kdyby někdo chtěl vyzkoušet.

Nálev - svařit (vystačí na 19-20 skleniček)

2,5 l vody

1 litr octa

40 dkg cukru

2 kopry - já nedávám

15 kuliček nového koření

4-6 ks bobkového listu

2 čajové lžičky hořčičného semínka

2 čajové lžičky celého pepře

80 g soli

Zelenina

květák, řapíkatý celer, okurky, cibulky malé lahůdkové, červená paprika, mrkev

Sklenice 20 min na 80°C

Zimo, zimo jsem připravená!

Ála

Jako pilná včelička...

se cítím. Opakuje se to každý rok kdy dozrává vše možné na zahradě.

zdroj:Wikipedia

Naštěstí mne to veškeré zavařování, zamrazování a sušení stále baví. Pocit, že v zimě mám kam sáhnout, je příjemný. Zelenina bývá přes zimu ještě dražší než nyní a vzhledem k prostoru, který mám na uskladňování, se dary zahrady prostě musí využít.

Zamrazování: nejrychlejší uchování zeleniny, ale mrazák není nafukovací a jsem tím pádem omezená skladovacím místem.

Letos jsem vakuovala - červenou řepu, cuketu, plněné papriky, ovocné knedlíky

Kompoty: Z ovoce jsem letos zavařovala naši první úrodu švestek.

Třešně ještě zelené nám sezobalo hejno špačků během dvou rán, jablíčka zmrzla už v květech, malé hruštičky suchem opadaly. Z ořechů také není nic. Nu, to je příroda.

Švestek jsme nadšeně posbírali větší přepravku, šly do kompotů, pekla jsem koláče a užili jsme si čerstvé.

Marmelády: Do sklenic jsem uložila letos marmeládu z červeného rybízu a myslím, že nám vystačí nejméně na dva roky.

Nakládaná zelenina: má nejoblíbenější disciplína, miluji to krájení všech možných druhů zeleniny, ty různé vůně, vaření nálevů, promíchávání a ukládání do sklenic.

Samozřejmě, že v zásobě musí být klasické nakládačky, jen jich již nenakládám tolik jako dřív, jen pro nás dva. I tak jich je přes 40 ks sklenic. Občas si totiž odebere nejmladší syn.

A z přerostlých nesmí chybět močáky.

Letošní novinka - Od sousedky jsem měla možnost ochutnat řecký salát, který nakládala loni, byl vynikající a já od ní získala recept, proto nesmí chybět i u nás doma.

Takto vypadá prý originál.

A takto již náš domácí.

Červená řepa se nám letos urodila až nadměrných rozměrů u některých bulev. Nakládala jsem opět klasicky na kousky do sladkokyselého nálevu s anýzem  (fenykl muž nemá v oblibě) a zopakovala od loňska oblíbenou strouhanou kombinaci s hlávkovým zelím. Ta je opravdu vynikající.

A tady je zbytek různých druhů zeleniny.

Nabídla jsem vám malé okénko, drobný náhled, čím se nyní hodně zabývám,

 do mých zavařovacích radostí.

I v takových drobnostech  může člověk najít štěstí.

Sušení je další disciplína, která mne baví, ale o tom

až zase příště...

Ála

Ach ta lokálka...

co nám přes letní sezónu otravuje život, neboť náš domek je poslední v ulici a jen kousek od přejezdu. Na trati je zrušený provoz již drahných let tomu zpátky, ale kdysi si trať zakoupil soukromník a zprovoznil turistickou lokálku. Cožpak o to, jízda starým vagonkem pár kilometrů za město je zajímavá atrakce nejenom pro děti, ale pro všechny milovníky železnice. Taková retro cesta.

Jediné a obtěžující je, že začíná jezdit od června a končí v říjnu, jezdí sedm dní v týdnu od 8 hodin do 20 hodin, během pracovních dní jezdí lokálka prázdná a neskutečně troubí a troubí již zdaleka před přejezdem v naší ulici na kraji města, kde projede pár aut. Chápu, že povinnosti ohledně jízdy se musí dodržovat, avšak je rozdíl kdy která obsluha jezdí a jak má troubení v oblibě. Jeden jen lehce houkne, další mačká píšťalu nejméně pětkrát před vjezdem na přejezd a aby toho nebylo přeci jenom málo, houkne ještě jednou po opuštění přejezdu. Nezastírám, že je to vážně otravné. A dále provoz spolkne pěkných pár tisícovek z dotací kraje.

A tak můj muž ze začátku dost lál a zlobil se na plýtvání, ale časem člověk samozřejmě otupí.

O letošních narozeninách se povedl našim kamarádům vtipný kousek a  manžel od nich dostal dárkem jízdu právě tímto motoráčkem. Ještě, že má rád humor, patřičně se tomu smál, výzvu přijal a my se vypravili jedno nedělní ráno na výlet.

Vlak jezdí do nedalekého Kamenického Šenova, kde nadšenci ze Spolku přátel lokálky vybudovali malé železniční muzeum.

Ze starého opraveného vagonu se vyloupla malá občerstvovna, kde si můžete dát teplé, studené nápoje, vybrat z pár sladkostí a když máte chuť si dát letní drink, zvolíte třeba vínko či prosecco a posedíte pod slunečníky.

Cesta dál nevede, zde jízda končí a pokud chcete je opět zpátky, musíte si nějaký čas počkat. My měli v plánu se vrátit pěšky, po pár metrech z nádraží jsme nastoupili na cyklostezku a v pohodlí jsme šli cca 5 km ze stále mírného kopečka domů.

No a protože cyklostezka vede právě těsně za našim domem, závěr výletu byl jasně zvolený na naší pergole, kde jsme zahřáli gril a završili jsme příjemný čas s našimi kamarády dobrotami z grilu a točeným pivkem.

Pst - to houkání nám stejně leze na nervy :-)).

Ála

Alespoň na chvilku...

na dva tři dny se rádi potěšíme s nejmladším vnukem. Bohužel na celý týden to již dlouho nebylo, ani o prázdninách to údajně nevycházelo. Čas s babi a dědou je asi příliš obyčejný. Nechci rozebírat proč tomu je, ale tyhle situace často vznikají když se rodiče dětí rozejdou. A strana, která za nic nemůže, bývá odstrčená.

Podařilo se domluvit 1 a půl dne a tak jsme rychle vymýšleli výlet do blízkého okolí kde Jonďa nebyl.

Zvítězil hrad Střekov u Ústí nad Labem, i my jsme tam již roky nebyli. Počasí bylo velmi příjemné, na terase s nádherným výhledem jsme se občerstvili.

Na prohlídku Jonďa jít nechtěl a tak jsme ho nenutili, chtěli jsme aby celý výlet proběhl tak, jak je mu milé. 

Domluvili jsme rychle další variantu a zajeli jsme se podívat do Litoměřic, kde jsme si prohlédli náměstí, slízali na lavičce vynikající zmrzlinu a vraceli se zpět. Nesměla chybět zastávka na oběd v Kravařích, kde již léta výborně vaří v hospůdce U Doušů.

Byl to příjemný čas s naším vnukem, sice krátký, ale o to víc intenzivní. Společné povídání, šachy s dědou, jedno grilování, výlet s obědem. Navečer už musel zase domů. Nevadí. I tak se máme dohromady moc rádi a to pouto nám již nikdo nevezme.

Víc jsme nestihli...

Ála

Zážitek, na který chcete zapomenout...

se odehrál několik dní po zážitku hezkém, který jsem vám přiblížila v minulém příspěvku a ten již v nás radostné pocity vůbec nezanechal.

Již několikrát jsem se zmiňovala, že hned vedle našeho domu funguje zhruba rok nová cyklostezka. Můj muž občas utrousil s povzdechem, že doufá, že nebudeme každou chvilku sbírat a obvazovat popadané cyklisty, neboť výjezd ze stezky je z kopce a přímo do naší ulice.

Jako kdyby to přivolal! 

Jeden podvečer jsme v přední části domu zalévali spolu truhlíky a květináče, když se ozvala rána a řinčení kovu. Muž vyběhl na ulici a vzápětí volal, abych zavolala záchranku, že se v příkopu válí chlap, tak kolem padesátky, helmu na hlavě a asi je v bezvědomí, na nic nereaguje. Vytočila jsem 155 a popsala situaci. Během mého hovoru na mne muž volá, že se chlap začal vrtět, nikde žádná viditelná krev /na vše se mne dispečer vyptával/, vydává jakési zvuky, něco blábolí a vzápětí dodal - ty bláho, on je nalitý!!

V ten okamžik přijela stezkou malá skupinka a pán začal manželovi pomáhat chlapa zvednout. Ten nemohl ani stát na nohách, což jsem dispečerovi hlásila a následně jsme zavěsili.

Opilci chlapi pomohli se opřít o kolo (elektrické) a důrazně jsme mu všichni říkali, že nesmí na to kolo sednout, že musí jít domů pěšky, neboť ráčil pokračovat po stezce. Skupinka odjela a my docela naštvaně sledovali opilého cyklistu. Ten se během chvíle po pár metrech opět svalil na zem i s kolem. V tu chvíli přijela sanitka, kterou přeci jenom dispečer vyslal. Řidič šel se záchranářkou k chlapovi, který se vyškrábal na nohy a přemlouvali ho, aby s nimi šel do sanity, že zkontrolují jeho zdravotní stav. Sice odmítal, ale nakonec šel. Za nedlouho ze sanitky odešel, kolo nechal u sanitky a potácel se opět po stezce. Řidič nám řekl, že volali policii a že musejí zase odjet, zda to kolo mohou nechat u nás. Příslušníci to prý vyřeší. 

Čekali jsme hodinu, dvě, tři a nikdo nepřijel. Muž tedy kolo uklidil za garáž, aby ho ještě někdo nezcizil a my neměli problémy. Druhý den jel na stanici PČR , aby si ráčili kolo odvézt. Nakonec přijeli až odpoledne chlapi z městské policie a kolo konečně odvezli.

Z celé situace jsem měla opravdu velký vztek a několik dní jsem se myšlenkami vracela. Kolikrát už asi tudy navečer jel v tak opilém stavu, že se neudrží ani na nohách?

Minulou sobotu jsme jeli vlakem na výlet a na nádraží jsme zahlédli přesně to samé kolo, přivázané u zábradlí, ale zda bylo opilce, kterého jsme "zachraňovali", netušíme. Manžel tvrdil, že určitě ano.

V rukou opilého člověka je takové kolo zbraň.

Nechci ani domyslet, co by se na stezce mohlo stát.

Často zde jezdí děti i sami, hrají si tu na okraji.

A neštěstí by mohlo být během okamžiku...

Ála