úterý 24. dubna 2018

Zahrada rozkvétá...

a po včerejší bouřce se vše ráno třpytilo vodním popraškem.
Musela jsem vzít foťák a jít pozdravit rostlinky, které již ukazují své květy v plné kráse.
Je to nejenom odměna za péči, ale naprosto čistá radost, když člověk může pozorovat každý den jejich proměnu.
Síla, která je vede z hlíny vzhůru, změny, které se s každou rostlinou i keřem dějí přímo před očima.
Tyhle přírodní procesy mne neustále přivádějí v úžas a obdiv.
Vše mne nyní na zahradě nabíjí novou energií, elánem a chutí ke změnám.
Jsem nadšená, že ptáčci se k nám vracejí a na stejném místě si staví hnízda, ze kterých brzy zase vylétne nová generace. Mám radost, že budka, která loni obsazená nebyla, je letos obydlená sýkorkami.
Neobtěžuji je svou přítomností s fotoaparátem, chci jim dopřát naprostý klid.

Rostliny zajisté všechny znáte.









rozmarýn v květináči má velmi drobounká kvítka





dvě nové odrůdy narcisek a jediný žlutý tulipán

Má dnešní procházka po ránu ...

a pouštím si
Francoise Hardy...

sobota 21. dubna 2018

Vzal mne...

můj muž v pátek na ryby.
Poprvé jsem s ním jela k nedalekému rybníku, kam ponejvíce jezdí.


Jak jsem zde již dříve psala, vrátil se tímto koníčkem do let svého dětství, kdy trávil každý rok dva měsíce o prázdninách u babičky na vesnici, vždy si vyřídil povolenku a chytal ryby.
Celý náš společný život mi o tom s neutuchajícím nadšením vyprávěl a já mu vnukla myšlenku, aby tu svou radost už konečně převedl do svého koníčka.
A tak se z něj stal rybář a já mu moc fandím, protože má vyloženě něco svého.
Já mám koníčků přehršel, že nevím co dřív :o)).
V celé rodině máme stálé tipy na dárky pro něj.

Vyrazili jsme ráno s tím, že čas nebudeme řešit a užijeme si pohodový den.
A bylo to tak.
Zřejmě jsem svému rybáři přinesla rybářské štěstí, neboť kapříci se návnadou cpali jako zjednaní a hlásič neustále vyzváněl. Úplně automaticky jsem hned napoprvé popadla podběrák, když se zakousl první kapr a pomáhala mu na břeh.
Byl to mladík pod míru a šetrně jsme ho vrátili zpátky do rybníka.
Takto jsme vytáhli 8 kapříků na břeh, 2 kapříci se vyvlékli z háčku u břehu a 1 se vysmekl při navíjení. Suma sumárům 11 záběrů!! To se mu prý ještě nestalo :o)).
Poslední kapřík měl povolenou míru a toho jsme si vzali domů.
U tohoto rybníka platí pravidlo, pokud rybář uloví kapra, má míru, tak si ho může odnést, ale jenom jednoho, rybaření končí. Můžete sice u rybníka samozřejmě zůstat, ale nesmíte mít nahozeno na prutech.
Což všichni rybáři dodržují a rybářská stráž i kontroluje.



Musím říct, že jsem si celý den až nečekaně užívala, vše plynulo poklidně jako načechrané vlnky, které občas větřík po hladině rybníka hnal kolem nás. Kachny nás zvědavě okukovaly, ale mířily si ke svému cíli a námi se nenechaly vyvést z míry. Nad námi několikrát proletěl dravec, který zatoužil také po dobré rybí krmi. 
Nesmírně jsem si odpočinula, i když celé dopoledne jsem pomáhala svému rybáři, podávala krmení, tahala kapry podběrákem, vytahovala zamotané háčky ze sítě podběráku, což mi velmi nadšeně přenechal.
Povídali jsme si, chvilkami jenom zadumaně mlčeli, popíjeli kávu, ukusovali svačinu.
Mne přestala i bolet záda :o).




Při jedné výměně návnady jsem si vyzkoušela manipulaci s prutem při navíjení a na konci prutu se třepetala malá rybička :o)). To byl můj úlovek, který jsem si prostě musela vyfotit.

Samozřejmě jsme ji opatrně vrátili do vody a jen jsem pozorovala jak mi zamávala ploutvičkou.
Hezké rozloučení.
Já jsem totiž s každým kapříkem, kterého jsme vraceli zpět do rybníka rozmlouvala, utěšovala ho, když mu muž tahal háček, slibovala, že půjde zpět, opatrně ho brala do hadříku a pouštěla do vody. Můj muž se usmíval a prý, že jsem taková láskyplná k těm kapříkům :o)).

Proč by ne, vždyť jsou to živí tvorové, že?

A příště prý pojedeme na Ohři.

To jsem se asi osvědčila jako dobrý pomocník rybáře... :o).


čtvrtek 19. dubna 2018

Jarní KAL...

s Vlněnými sestrami, byla pro mne opět velká výzva vyzkoušet nové techniky v pletení.
Po prvním přečtení návodu jsem si plácla do čela s tím, že jsem si vzala na bedra asi velké sousto, vše se mi zdálo příšerně složité, těžké a místy až nepochopitelné.
Jenže já jsem občas pěkně tvrdohlavá a hlavně - nevzdávám se.

Exploration Station
By Stephen West


Šátek ve tvaru půlkruhu začíná nahozením stylem "I-cord" (dutinka) a roste pomocí zkrácených řad a nahození v první části. Další část tvoří dvoubarevný "brioche", následuje sekce se snímanými oky a tvarované pruhy. Finální okraj ve stylu "chevron" je závěrečným barevným "třeskem" a pak přijde dutinkový okraj.

To vše jsem se dočetla hned zkraje návodu v českém překladu Vlněných sester.
Jak se plete dutinka?
Jak se plete brioche?
Co je styl chevron?
K závěrečnému TŘESKU se snad ani nedostanu.
To vše mi rezonovalo v hlavě.


K začátku pletení jsem využila video Stephena Westa a chytla jsem se hned.
A tak jsem šla dál dle návodu, zkrácené řady mi nedělaly žádný problém.
Pak následoval pro mne neznámý Brioche a já shlédla pomocné video Vlněných sester.
V duchu jsem jim děkovala za názornou ukázku a zjistila, že pletení tohoto vzoru je naprosto jednoduché.
Začala jsem se uklidňovat, že šátek možná opravdu zvládnu až do konce.
Postupovala jsem stále dál podle návodu a pleteni si vyloženě užívala.
Bavily mne pletené vzory, prolínání barev a  počátečních obav jsem se brzy zbavila.


A co bylo vlastně nejhorší?
Zapošívání cancourků :o))) a ze čtyř barev jich málo nebylo.
Použila jsem příze Jawoll a Sock Yeah.

Moc se mi šátek líbí a těším se, že si jeho pletení brzy zopakuji v jiném střídání barev.


Šátkování nekončí...


pondělí 16. dubna 2018

Využití všech zbytků...

z košíku bavlněných přízí již bylo nutností.
Nezpracované zbytky nemám moc ráda a když jsem přemýšlela co s barevnými  přadýnky z doby háčkování hraček pro děti, napadly mne košíčky.
Vyháčkovala jsem všechno, zbylo mi pouze pár metrů dvou odstínů zelené, z kterých by již košíček nevyšel.
Splnila jsem si další úkol :o).





Košíčky použiji jako dárky a třeba je vyplním látkovými srdíčky, která stále šiji do zásoby.







Kdysi jsem našla na Pinterestu látkové domečky, líbila se mi jejich jednoduchost a možnost opět zpracovávat malé zbytky látek, nakreslila jsem si střih a zatím jsem vyzkoušela domečky dva.


Dnes u nás od rána prší, já tedy mohu vynechat zahradní práce, nechat odpočinout svá záda od ohýbání nad záhony, zasednout k šicím stroji a vymýšlet další látkové drobnosti.
A při šití poslouchám staré rozhlasové hry.

Je to báječný relax...




čtvrtek 12. dubna 2018

Modré nebe...

a koruny stromů mi poskytli rozjasnění myšlenek.
Malá procházka a velké nadechnutí bylo potřebné pro zlepšení mé nálady.
Funguje to.
Zaposlouchám se do štěbetání ptactva, pozoruji pupeny na větvích stromů a říkám si sama pro sebe
"Ach, to je taková krása, nesmutni a raduj se z toho co máš kolem sebe, vedle sebe, u sebe."
A já s pokorou tak činím.

Nebe bylo čisté, jeho modré odstíny mi připomínaly moře a malé bílé obláčky pěnu vln.
Zasnila jsem se.
V kapse jsem měla mobil a nutkání fotit bylo velké.






Je tolik krásy kolem mne a já zklidňuji svou mysl, hluboké nádechy a výdechy uklidňují mé srdce.
Jsem sama a přitom kolem mne je plno života, jen se podívat vzhůru či na zem.
Všude je vidět probuzení Jara.

Každý den jsem na zahradě, upravuji záhony a zákoutí po zimě.
Unavuji se fyzicky a těší mne každá nakvétající rostlinka.

Nové keře čekají na zasazení a já spřádám nové plány na změny v zahradě.

Je potřeba mít něco nového před sebou, na něco se těšit, radovat se.

Odháním smutky...




úterý 10. dubna 2018

Balzám na duši...

a dávku tolik potřebné energie mi nyní dodává naše zahrada.


Necítím se vůbec dobře a má psychika je sražená až na kolena.
Víkend nebyl vůbec hezký.

Každá máma mi dá za pravdu, že když má trápení její dítě, a to i když je velmi dospělé, nenechá ji to klidnou. Nemůže vygumovat z hlavy myšlenky, obavy, strachy, bolest.
Již jsem se několikrát v náznacích zmiňovala, že jakési trápení se míhá kolem nás.
Bohužel situace tak gradují, že zřejmě již není cesty, která by vedla jednoho z našich synů ve vztahu tam, kde by vládlo štěstí, radost, pohoda, láska a porozumění.
I on se dopouští chyb, jako každý člověk, každý z nás, a nikdo nejsme bez chyb, dokáže si je však přiznat, ale někde během let se naprosto vytratila láska, zpřetrhalo se citové pouto, které by dva lidi na společné cestě drželo při sobě. 
Cesta se rozděluje.



Každou mámu tohle moc bolí, nespí, nic ji nebaví, v hlavě třepotají neustále myšlenky jak vše dopadne. Nemůže vůbec nic dělat, může jenom podat pomocnou ruku, obejmout, hledat slova, která poradí, avšak jakékoliv rozhodnutí je již jenom na nich, na našich dětech, které si jdou svým životem, zakopávají, padají a zase se zvedají, ale i ty těžké chvíle je někam posouvají. Jsou to zkušenosti, které je povedou zase dál. 
Není to lehké.

A já bojuji s vlastní bolestí v duši a i když mi můj muž říká ať se nestresuji, nejde to, neumím uzamknout v hlavě  neklidné myšlenky do šuplíčku a zahodit klíč.

Protože jsem MÁMA, která má a vždy bude mít otevřenou náruč pro své děti...

Dnes mé psaní není radostné, šťastné.
I o tom je však ten náš lidský ŽIVOT...


pátek 6. dubna 2018

Poklady spjaté se vzpomínkou...

jsou ty nejmilejší drobnosti, často s viditelným zubem času, který je ozvláštnil, ale v našich srdcích až pozlatil, které nedáme za nic na světě a uchováváme je léta letoucí.
Ať jsou to věci po prarodičích, rodičích či dětské výtvory nebo malé dárečky, nechceme se s nimi rozloučit a jejich příběhy vyprávíme dětem, aby i oni si je v budoucnu ponechali.

Důležitá je vzpomínka na člověka, na ty, kteří s námi již většinou v našich životech nejsou a my si je připomínáme dotykem, pohledem a mnoho z věcí používáme v běžném životě, protože jim toužíme vdechnout potřebnost i pro nás.

Když Martinka z Vyzobané slunečnice vyhlásila výzvu
"Moje poklady", zajásala jsem a okamžitě přemýšlela co vše nafotím.
Jenže těch vzpomínkových pokladů mám tolik, že bych z nich mohla sestavit fotoseriál.
A najednou jsem se zasekla na výběru.
Jak mám vybrat jenom "něco"?
Která z věcí je pro mne NEJ, když každá má jiný příběh, jinou vzpomínku a já je shromažďuji již tolik let?
Jak je možné, že po mém taťkovi, který mi zemřel v mých 16 letech, mám jenom fotky, ale nic hmatatelného? Proč jsem si neschovala třeba kožený pásek od jeho kalhot, jeho holící soupravu, jeho oblíbenou kravatu? Nevedl mne jako nevěstu, nemám ho na svatebních fotkách.
A to již nevrátím...

Chodila jsem po domě s fotoaparátem v ruce celá nerozhodná.

Trvalo mi to a tady je má všehochuť :

*  po rodičích a prarodičích

Skleněná souprava, která se používala na kompoty a je zdobená zlatem.
Sklo je tak tenké, že se bojím ji používat a je proto "vystavená".












Zdobený kalamář měla maminka po svých rodičích, karafa zbyla ze soupravy, už z ní ale není ani jedno štamprlátko.

Do těchto malých porcelánových šálků jsme si s mamkou vařívaly kávu, většinou v neděli.



Kuchyňskou váhu měla mamka ještě po své mamince, nepamatuji si, že by vážila na jiné.
Náš prostřední syn ji pro mne kdysi nechal zrenovovat a znovu pokovit, ale nepoužívám ji na vážení.
Dochovala se i závažíčka.



Vyřezávaná skříňka na léky, kterou měla maminka po svém tatínkovi, který byl prý nesmírně šikovný, krásně kreslil, moc rád vyřezával z překližky, maloval pro Geodetický ústav mapy.
Dřevěnou zdobenou krabičku od něj mamka používala na různé dokumenty a já si do ní ukládám bižuterii.
Narodila jsem se až po smrti jak dědy, tak babičky a nepoznala jsem je...



Po mamince mám uschované hodinky, které ona nosila po mém taťkovi do konce svého života, a její snubní prstýnek, taťka žádný nenosil.


*  od kamarádů a příbuzných

Náš kamarád mi jednou k narozeninám daroval tohle staré rádio, které stále ještě hraje a ve vrchní části je přehrávač desek. On moc dobře ví jaká jsem nadšená vetešnice (i když už jsem se hodně zmírnila) a čím mi udělá radost. Starými věcmi.

Dva staré šicí stroje nám darovali strýcové mého muže, no spíše je tak trochu vyžebral :o).


* osobní poklady ze současnosti - jen tak namátkou

První svatba - náš nejstarší.


Tuto destičku z mého tvoření na keramickém kursu si schovávám, snažila jsem se zachytit jeden historický dům na našem náměstí a moc mne to bavilo.




Mé turistické období v mládí jsem si poctivě zapisovala,  pak přidávala zápisky o společných výletech s mým mužem, ale bohužel již pár let nejsem důsledná.


Malé nahlédnutí do  mých pokladů končí, pomyslnou truhlici jsem jenom pootevřela.
a ve vzpomínkách jsem se přenesla mnohdy o mnoho let zpět.

Jeden z pokladů ale na závěr ještě musím vložit.
Vždyť právě proto jsem svůj příspěvek vlastně vložila až dnes.

V tomto rámečku mívala vždy moje mamka vystavenou jejich svatební fotku
a já si posléze do něj vložila tu naši.








 A právě dnes máme 39.výročí svatby.

No nejsme přímo zlatý poklad jeden pro druhého?... :o)