mne dnes potkala. Byla hodně bolestná, až mi vyhrkly slzy, nemohla jsem vyslovit z pusy ani slovo, jen jsem úpěla. Manžel měl vytřeštěné oči a ani nemukl. Přivřela jsem si palec na levé ruce do dveří u auta. A to pořádně. I po několika hodinách vůbec netuším, jak se mi to mohlo vůbec podařit? Jenže podařilo s takovou vervou, že mám prst modrý, oteklý, nemohu se ho ani dotknout a jsem šťastná, že jsem si ho nezlomila.
Jak během vteřiny si člověk dokáže sám sobě ublížit.
Mám na pár dní po pletení, dokud bolest nepoleví. Přijde na řadu knížka, což je velmi dobrá náhrada. Jenže mne manžel vystrašil větou, že mi asi sleze nehet. Ne ne ne, to vážně nechci ani v myšlence připustit, to se prostě nestane! Zvýšila jsem i hlas, aby mi to vůbec neříkal :o)).
Byla jsem v malém šoku, najednou jsem cítila zvýšenou potřebu sníst něco sladkého, šla jsem hledat do plechovky se sladkostmi, kam běžně vůbec nechodím, a tam na mne vykoukla mini bonboniérka. Jo, to je ono, to mi pomůže. Ujídám malé čokoládové bonbonky a cítím jak je mi uvnitř lépe a lépe. Funguje to! Dobře, sním polovinu a zbytek nechám manželovi, však se také docela vyděsil. Ale co, dám si ještě jeden či dva, vždyť trpím já tou bolestí, ne on. Ochutnám ještě tenhle, a to už je opravdu poslední. Však ty dva, co tam zbyly, mu přeci stačí.
V kuchyni na mne čeká zelenina k nakrájení do kvašáku. Měla bych to zvládnout, zraněný palec je na levé ruce. Jenže zjišťuji, že přeci jenom ten palec potřebuji, abych si vše levou rukou přidržela při krájení. Já nevím, mám se do toho pustit? Nerada bych se dnes ještě ke vší té bolesti pořezala! Nejde to, opravdu ne. Přemístím vše do lednice, ono to počká na zítra.
A tak zjišťuji, že psaní na klávesnici mi jde, palec levé ruky ani při psaní všemi deseti nepotřebuji, jde mi to i bez něj (přeci jenom čtyři roky na ekonomické škole a výuka psaní na stroji se nezapomíná).
Tak jsem si zaznamenala, jak jsem
NEŠIKOVNÁ...
Auuu!
