Panenský Týnec...

jsme navštívili v roce 2024, kdy se mi splnilo přání zajet se sem podívat a já vám tímto příspěvkem chci dát tip na výlet. Zima pomalu končí a nastane příhodný čas se vydat i po stopách historie.

Městys Panenský Týnec se nachází nedaleko Loun a jeho hlavní dominantou a lákavým místem je chrám.

Nedokončená stavba chrámu je monumentální. Chrám ze 14.století začal stavět zřejmě Plichta ze Žerotína, slavný rytíř, který bojoval po boku velkých vůdců své doby. Když při jedné bitvě padl, skončila i stavba chrámu. Na jeho poslední cestu ho v Panenském Týnci doprovázel sám král Jan Lucemburský a podle pověsti Plichtův duch dodnes chrám ochraňuje. Na chrámu se přestalo pracovat přesně v den smrti rytíře, v rozestavěném stavu zůstal na věky a stal se velkolepou hrobkou pánů ze Žerotína.

Chrám se skládá z 21 metrů dlouhého kněžiště, nedokončené stěny mají na výšku asi 20 metrů.

Zvonice byla k původním pozůstatkům chrámu postavena později. Dnes se v ní nachází stylový obchůdek s dárkovým zbožím.

 

Už staletí místo přitahuje nejrůznější psychotroniky, léčitele, duchovní i umělce, stejně jako svatebčany. Pobyt v těchto místech odstraňuje depresivní stavy, bolesti hlavy, přecitlivělost, dodává optimismus a chuť poprat se s problémy. Chrám stojí na velmi silné pozitivní zóně.

Měli jsme krásné počasí a kliku na úplně prázdný prostor, ve kterém nás nikdo svou přítomností nerušil, mohli jsme zavřít oči a otevřít mysl.

Opírala jsem se o zdivo a nechala se unášet proudy myšlenek.

 Jak těžká tehdy byla doba.

A my dnes často řešíme hlouposti a malichernosti...

Ála

Sklárna Pačinek...

se nachází nedaleko mého bydliště a o prázdninách jsme vzali naše vnuky do jejich prostor na prohlídku.

foto z webu Pačinek Glass

Vstoupíte do nádherného světa fantazie, do prostor, kde se tvoří krása a nahlédnete pod pokličku jednoho z řemesel, které přináší sklářský průmysl.

Pan Jiří Pačinek je mistr svého oboru, který dokáže kouzlit se sklářskou hmotou a je jeden z nejvýznamnějších současných uměleckých sklářů. Sklárna se nachází v Kunraticích u Cvikova, byla otevřena v roce 2015, a tam si můžete naplánovat svůj výlet na příští rok.

Součástí sklářského areálu je tradiční huť, kde lze sledovat práci mistrů ruční výroby, brusírna, kde se výrobky opracovávají, následně galerie moderního skla a hned na počátku vás naprosto okouzlí Skleněná zahrada.

Naproti areálu můžete vstoupit do prostor kostela Povýšení svatého Kříže, do Křišťálového chrámu, kde je stálá expozice mistrovských děl pana Pačinka a jeho synů. Některá díla mají hluboký náboj náboženských motivů, jiná se zaměřují na lidskou podstatu a existenciální témata a byla vytvořena speciálně pro tento prostor kostela. 

Návštěva tohoto místa vás okouzlí svou krásou, budete žasnout nad umem sklářů, nad jejich mistrovstvím.

Je skvělé, že po krizích v tomto oboru se snad blýská na lepší časy.

Jsou tradice, které by zmizet neměly.

Udělejte si výlet...

Ála

 

Pouhé jedno odpoledne...

z velikonočních svátků, které jsme trávili u mého bratra, nám počasí dopřálo vyjít ven na prohlídku města.

Chrudim se mi líbila již v době, kdy jako pubertální holka jsem trávila část prázdnin u svého staršího bratra. Oproti mému rodnému, malému městečku, na mne vždy působila jako velkoměsto. Pro mne mělo náměstí s úžasnými starými budovami neskutečnou atmosféru, obdivovala jsem malé obchůdky, krásné uličky, zákoutí se schody, park, divadlo, muzeum. Vše nadosah. 

Zvolili jsme tentokrát jinou trasu a má švagrová mi, mimo jiné, ukázala i domek, kde vyrostla. Vzpomínky spojené s dětskými hrami, kdy ulice nebyly obsazené parkujícími auty, ale kluci vesele s pokřikem kopali do míče a holky skákaly panáky, či přes gumu. Dnes o děti v ulicích nezavadíme, neběhají po loukách, nehulákají v ulici, netvoří party. Jsou organizovaní v zájmových kroužkách, kde většinou opět sedí. Jen ti sportovní jsou v pohybu :-). 

Jen jsme přicházeli zpět k domu, začalo opět pršet.

Byla jsem šťastná, že mi bylo dopřáno se projít po delší době

opět centrem Chrudimi.

Tak za rok...

Ála

Nechat se zlákat...

slunečními paprsky je tak lehké. Stačí pohled z okna a již vymýšlím trasu kam vyrazit. Minulý týden se nám naskytl pouhý jeden den, kdy nás Slunce vytáhlo ven. Ostatní dny propršely, občas padaly mokré vločky, foukal jedovatý vítr a chuť na výšlap člověka nepřepadla.

Nazuli jsme pohodlné boty a zamířili do okolí města, lesy máme naštěstí ze všech stran celkem nadosah.

Mám moc rada místa, kde z jedné strany zurčí potok a z druhé strany se tyčí ve své majestátnosti skály a svou výškou nám dávají najevo, jak jsme vedle nich malí, nicotní.

Místa ve stínu zdobil poprašek sněhu, ve vzduchu vonělo Jaro. Vím, že zdaleka ještě není blízko, Zima nás neopouští, hraje se s námi jako kočka s myší. Nu, budiž ji odpuštěno, alespoň se máme neustále na co těšit.

Cestou jsme míjeli stejně nadšené pocestné, které Slunce vytáhlo ven na čerstvý vzduch. I cyklisti projeli kolem nás. Všichni toužíme být co nejvíce venku.

V místě našeho cíle pyšně ční vysoký komín, z budov, které se zde kdysi nacházely, již nezbylo nic. Přemýšleli jsme, jak těžká a náležitě precizní musela být práce mistrů zedníků, komínářů, když jejich dílo stále stojí pevně na svém místě.

Vracíme se zpět a loučíme se s Přírodou pohledem na malý rybníček na začátku města.

 Nebude dlouho trvat a vše se opět zazelená.

Na jarní odstín zelené se tolik těším...

Ála

P.S. Manžela asi ofouklo :-), druhý den se začal potýkat s kašlem a již týden se s ním pere. Tak nevím kde na něj bacil skočil, kde ho bacil!!!

Se Sluncem nad hlavou...

jsme si po několika nevlídných dnech mohli opět vyšlápnout do přírody. V okolí našeho domova je mnoho tras, které nás provedou krásnou přírodou Českého Švýcarska, ale po loňském požáru v Národním parku máme stále ještě vnitřní strach navštívit nejvíce zasažená místa. Obáváme se velikého smutku. 

Zajeli jsme proto jenom na okraj, do Vysoké Lípy a cílem byla Česká Silnice, tam vede cesta asfaltová a nám se nechtělo brodit blátem po lesních cestách, je ho ještě příliš.

Malý šok jsme zažili ihned při příjezdu na nám známé parkoviště před jedním penzionem, kde jsme vždy, tzn. před turistickou sezónou, bez problémů zaparkovali a nikdo nevybíral parkovné. 

Obec Jetřichovice již před pár lety začala zavádět parkovací automaty všude na svých pozemcích. To samozřejmě chápeme, během sezóny je opravdu obtížné v obci zaparkovat, míst je prostě málo a zájem o turistiku velký. Spíše nás velmi zarazila jednotná cena 150,- Kč na celý den bez jakékoli časové volby. Naše túry se vejdou maximálně do 3 hodin, víc už toho nenachodíme. A tak jsme byli nuceni tuto částku zaplatit a vrátili jsme se za 2 hodiny. Takže nás hodina parkování vyšla na 75,-Kč :-)))).

Výlet byl však pro nás důležitější.

Zahlédli jsme na Šaunštejnu novou lávku, tam se vyškrábeme příště.  Podél cesty se vrší kmeny stromů po těžbě, kolem silnice jsou kmeny úplně odtěžené a nám se odkryly pohledy na skály, které nikdy nebyly přes husté stromy vidět. Snažili jsme se vnímat přírodu a utěšovat se tím, že se za pár let opět zmátoří. Avšak nebudu zastírat, pohled na známá místa je prostě jiný.

Spousta stromů polámaných vichrem leží na zemi, lesní dělníky čeká mnoho práce, aby vše vyčistili. Silnici lemují pařezy a prázdný prostor, ale já měla alespoň radost z odhalených skal. Mám skály ráda.

Až se jaro zazelená, bude i zde vše radostnější, ale sami vidíte, že dřevní hmoty se zde povaluje stále opravdu hodně.

V jednom místě si muž četl novou informační tabuli o místní přírodě a zvěři, a ddyž jsem k němu došla, pomalu se otočil a řekl mi "Prosím tě, nelekni se!"

Stejně jsem se lekla.

Je nádherný, že? Ano, celý dřevěný! Je na první pohled jak živý, takže se opravdu člověk lekne.

Tušili jsem, že ráz krajiny, kterou dobře známe bude jiný, že všude v Národním parku dostala příroda na frak a bojuje ze všech sil s velkou přírodní zátěží, ale pevně věříme, že čas veškeré rány i zde zhojí.

Hezkého dne jsem využila na naší cestě k vyfocení dvou šátků, které jsem pro sebe a svého muže před pár dny upletla. Náš první společný projekt, pánská a dámská varianta šátku Metalouse dle návodu Stephena Westa. Světe div se, můj muž bude nosit šátek, moc se mu líbí a já jsem nadšená.

Dnes jsem vás mírně zavalila fotkami, snad nevadí.

Již plánujeme další trasu pro naše toulky přírodou.

Venku to zrovna jarně nevypadá, chumelí, ale brzy se počasí opět umoudří.

A já se těším už nyní ...

Ála

Naše toulky přírodou...

jsou v poslední době minimální a chybí nám. Počasí je tak nestálé a protivné, že podléháme té člověčí lenosti a s pohledem z okna na ohýbající se větve stromů silným větrem, dešťové provazy bušící do střech, či stmívající se den ve sněhové vánici, se raději usadíme na gauči, najdeme oblíbený seriál na Netflixu či v archivu televize, já si vezmu do ruky pletení a výšlap ven necháme raději na další den. Bohužel se to opět opakuje.

A tím je všechno špatně. Pohyb v našem věku je nutností, svaly se potřebují hýbat a čerstvý vzduch je potřebný, větrání nestačí. Kde jinde načerpat důležitou energii než v přírodě, v lese, na loukách, kolem rybníků, potoků či řek? Tam je nám nejlépe.

Stává se v poslední době celkem často, že dopoledne na hodinku vysvitne sluníčko, já přemýšlím a plánuji v duchu kam vyrazit a než uvařím, poklidím po obědě, přiženou se mraky a vše je jinak. Věřte mi, že často mám i trochu vztek :-)!!

A když se najednou počasí vydaří, mám z toho našeho toulání radost jak malé dítě.

Kolem Karlovských rybníků - naše oblíbená trasa

V neděli k nám s taškami dorazili kluci vnuci na pár dnů o jarních prázdninách. Moc jsme se na ně těšili a samozřejmě již dopředu s mužem plánovali kam vyrazíme. Původní plán, že zajedeme v úterý do Teplic do botanické zahrady vzal za své nahlédnutím na otevírací dobu na webových stránkách zahrady. Tam na mne juklo oznámení, že přesně v tomto týdnu mají zavřené všechny skleníky z důvodů jarní uzavírky. No není to pech? Zůstane plán na jindy.

Nedělní odpoledne nám přálo, slunce svítilo a ač byl mráz, bylo krásně. Vyšlápli jsme s nimi jen do našeho okolí. Moc nás baví hovory s nimi, jejich zvídané dotazy, náměty, i jejich dohadování mezi sebou, věkový rozdíl je znát.

 

Kluci si přinesli brusle a tak jsme hledali, ve kterém zimním stadionu budou mít otevřeno pro veřejnost. Ono to není jednoduché. Naštěstí jsme v jednom stadionu na veřejný čas  narazili a tak mohli s dědou vyrazit. Pravda, děda své brusle nechal doma, prý již ve svém věku nebude riskovat :-). Já jsem zatím doma napekla housky k večeři.

Na středu je na odpoledne objednaný bowling, tak to se kluci těší velmi, ten je baví a dědu také. Jen bude asi víc hekat než oni.

Já si chvilku odpočinu, upeču další koláč (jeden už zbaštili) a budu se těšit až se vrátí.

Teď zrovna hrají karty a já měla čas napsat příspěvek na blog :-).

Prázdniny jsou prostě príííííma...

Ála