Plány vzaly za své...

Když jsme v úterý dorazili do Lužnice u Třeboně s tím, že po dvouleté odmlce si zajezdíme čtyři dny na kolech kolem rybníků, po oblíbených cyklotrasách, nebe skýtalo pohled na šedivé mraky, které budily respekt. V odpoledních hodinách jsme stihli jen pár kilometrů v lesích a po hrázi Rožmberka, následně se navečer zatáhlo úplně a celou noc pršelo. To pro cyklistiku není nic příjemného.

Nedalo se nic dělat, nastala mokrá varianta, autem do Třeboně, projít se parkem, náměstím, deštník stále v pohotovosti. 

Objevili jsme nově zrekonstruovaný dům, v blízkosti zámecké brány, kde žil jako první majitel Petr Vok a kde se nyní nachází nádherná cukrárna s názvem

ZÁMECKÁ LÉKÁRNA TŘEBOŇ recepty na zážitky.

Ach, tam bylo krásně. Nyní se konají komentované prohlídky pouze o víkendech, čehož jsme docela litovali, ale nevadí, příští rok si pobyt naplánujeme i na víkend.

Pocit z pošmourného a nevlídného počasí jsme se snažili rozptýlit dobrou kávou a zákuskem, bohužel venku nás opět čekal déšť. 

Odpoledne se mraky protrhaly, slunce vykouklo, my okamžitě po dojetí na Hamr vytáhli kola z kolárny a vyrazili na vyjížďku. Ne, nebylo nám přáno, jezdili jsme asi hodinu a opět se přivalily černé mraky, my otočili kola, nasadili bundy a rychle se vraceli. Nestihli jsem to :-( a pořádně jsme zmokli. Měla jsem bláto i na spoďárech!

Věřili jsme, že další den se vše rozjasní a my strávíme celý den na kolech. Ráno nám však svým deštěm dalo jasně najevo, že naše přání vyslyšeno nebylo. Následovala další mokrá varianta a rozjeli jsme se autem směr Jindřichův Hradec.

Aqua show v pasáži historického domu, na kterou nás nasměrovala majitelka penzionu, se nekonala z technických důvodů. 

Na zámku jsme již kdysi byli, v muzeu také, a tak jsme se pocourali parkem, dali si kávu a přemístili jsme se do Nové Bystřice, kde se nachází Veteran muzeum amerických strojů, procházka časem, kde každý sál je odkazem na jisté období minulého století. Manžel si pamatoval reportáž z Toulavé kamery a vyplatilo se. Netušila jsem, že prohlídka bude tak zajímavá i pro mne. Moc se nám zde líbilo a velmi doporučuji návštěvu, pokud někdy zavítáte do těchto končin.

V pátek ráno bylo jasné, že ani na ty houby před odjezdem nepůjdeme, opět pršelo. Nebylo nám tentokrát přáno, abychom se po dvou letech pokochali pohledem na naše oblíbené rybníky, poseděli na březích a zaposlouchali se do šplouchání drobných vlnek, pozorovali kachny a labutě, projeli známá místa.

Musela jsem si pro sebe z těch pár dní vybrat trochu pozitivních okamžiků, aby zklamání nebylo tak veliké. Hodně jsme si odpočinuli, v jednom pokoji na nás žádná práce nečekala, a tak jsem si četla, pletla, sledovali jsme v posteli na notebooku filmy, manžel si pospával.

Stále platí, že počasí neovlivníme...

Ála

Jak se z nás stali hospodáři...

 na venkově, v malé vesničce, kde žije náš nejstarší syn s rodinou. Oba jsou milovníci venkovského života. Koupili si před lety malý domeček, vše si opravili, a stále opravují, s větším pozemkem, kde pěstují trochu zeleniny, ale hlavně si pořídili ovečky, slepice, kachny a nyní ještě indické běžce. 

Během léta chtěli jet na pár dní na dovolenou na Moravu a přemýšleli jak vyřešit krmení zvířat, nechtěli obtěžovat sousedy, protože se krmí dvakrát denně, na jeden den to pro ně udělají, ale tady se jednalo o dní pět.

A my jsme jim nabídli, že k nim přijedeme a postaráme se. Bylo vidět, že jim naše nabídka přišla velmi vhod. Dojednali jsme si termín a ten se blížil. Najednou jsem začala mít obavy, jak to zvládneme, když vůbec nejsme zvyklí se starat o zvířata! Manžel sice prožíval prázdniny u babičky na vesnici, která měla slepice, králíky, jakžtakž nějakou zkušenost měl, jenže já vůbec a mám v sobě hodně silný respekt ke všem zvířatům, žádné cizí nehladím, neberu do rukou. Na starost jsme dostali i jejich dva psy, výmarskou ohařku a malou, dlouhosrstou, jezevčici.

Den D nastal, mlaďoši nám ukázali co a jak, sbalili se do auta a odjeli. První krmení večer prošlo v pohodě, manžel jim sypal do nádob, vyměňoval vodu a já byla asistentka, pouštěla čerpadlo, podávala nádoby, hlídala vrátka. Druhý den ráno jsem vstala, vypustila pejsky a najednou mne zarazilo ticho. Indičtí běžci neřvali a nedožadovali se zobání! Jdu k jejich stanovišti a ohrádka prázdná, vrátka pootevřená. Letím zpět do domu a volám na manžela : "Dělej, běžci jsou včudu!" Naštěstí byli jen vzadu na zahradě na potůčku a na popohnání se vraceli zpět. Uff, to bylo něco. Povídám: "Hele, ty víš kolik jich bylo?", zamyslí se a odvětí v klidu: "Myslím, že říkali, že jich mají 16." Snažím se počítat, ale jednou mi vychází 15, podruhé 16. Mávnu rukou, zahrada je oplocená, pokud se nějaký zatoulal, objeví se.

Za dva dny si zvířátka na nás zvykla tak, že beran Šimon chodil vedle mne za plotem, jakmile jsem se objevila na zahradě, loudil lupení a kousky burgánu, které jsem mu házela a nechal se od nás drbat. 

Slepičky stávkovaly a vajec jsme moc nenasbírali, avšak veškerý odpad z vaření v kuchyni sezobali s velikou chutí.

Využili jsme náš pobyt k výletům a na cyklistiku, projeli jsme si trasu z Nymburka do Poděbrad, tam přejeli most a vrátili se druhou stranou kolem Labe zpět, projeli jsme si okolní vesnice. Byla to paráda, protože je tam skoro samá rovina. Také jsme si zajeli do Poděbrad, dali si kávu a dort, brali jsme to jako odměnu :-), prošli si kolonádu.

Ještě jsme v pátek stihli zajet do Ostré do Botanicusu, projít si zdejší nádherné zahrady a náš pobyt spojený péčí o malé hospodářství našich mladých končil. Předali jsme jim vše bez ztrát a poškození.

No byl to ale zážitek :-) ...

Ála

Šluknov...

je nejseverněji položené město Česka a je po něm pojmenován i celý Šluknovský výběžek. Kdysi to bylo zakrnělé příhraniční městečko, kde lišky dávaly dobrou noc, kde se zastavil čas a kam turista příliš nezavítal. Je výchozím místem do krásné krajiny, která ho obklopuje ze všech stran, v jehož dosahu jsou chráněné krajinné oblasti Lužické hory, Labské pískovce a nejmladší národní park České Švýcarsko. Své místo v zájmu turistů si pomalu vydobývá.

Dnešní město významně změnilo svou tvář a návštěvníkům ukazuje s pýchou množství dochovaných památek, mezi které také patří řada charakteristických staveb, typických pro nejsevernější Čechy a oblast Horní Lužice v Sasku - podstávkových tkalcovských domků, řada z nich je památkově chráněná.

Nás k výletu zlákal Šluknovský zámek, který v roce 1986 zchvátil velký požár a zámek proměnil v ruinu. Nikdo v této lokalitě snad ani nečekal, že proběhne nákladná renovace, která trvala roky. Město zámek vlastní a podařilo se jim uskutečnit svůj záměr rekonstrukce, žádnému ze zájemců pozůstatky zámku neprodali a v roce 2007 ho slavnostně otevřeli.

Dlouho jsme měli v plánu zámek navštívit a včerejší slunečný den nás po delší době vyzval k výletu.

Vzhledem k tomu, že zámek vyhořel a musel být celý náročně zrenovován, je většina nábytku, obrazů, zapůjčena z jiných zámků, nejvíce ze Sychrova. Pro návštěvníky jsou otevřeny téměř všechny prostory zámku v rámci prvorebuplikového prohlídkového okruhu a bylo nám umožněno nahlédnout i do úžasné půdy, která je právě připravená pro různé programy. Tak velkou a nádhernou půdu jsem snad nikde neviděla.

Na zámku se provádějí svatební obřady, přednášky, kulturní programy a během léta v parku vystupují různé kapely.

Putování po okolní krajině a dalších památkách jsme si nechali na prázdninový výlet s vnoučaty.

Pozdější oběd jsme si vychutnali v nedalekých Rožanech v úžasném Starém mlýně.

Proč zde není fotka?

No protože jsem byla tak hladová, že jsem fotit zapomněla :-))).

Tak jenom odkaz

Mějte krásné prázdninové dny...

Ála

Správný směr...

byl nalezen. Psala jsem zde nedávno o našem malém silvestrovském zbloudění na toulkách přírodou, museli jsme se co nejdříve vrátit do těch míst a najít správnou trasu. Vzali jsme to z druhé strany a přišli přesně na místo, kde jsme minule měli odbočit. Vůbec jsme nechápali, že nám to nedošlo a že jsme odbočení minuli. Já vím, čím to asi bylo, štěbetali jsme a nedávali pozor.

V pondělí jsme měli cestu zpestřenou čerstvě napadaným sněhem, křupal nám pod nohami a bílá peřina až brala dech svou krásou. Vzduch byl čistý a voněl vlhkem.

Fotila jsem ze stejného místa jako na Silvestra. Výhledy byly nádherné, až se člověku tajil dech. Předpokládali jsme, že se budeme brodit sněhem, vzali jsme si i turistické hůlky pro oporu, ale cesta byla kupodivu projetá, prošlapaná a báječně se nám šlo. Zahlédli jsme i prchající srnky, které jsme vyrušily z hledání potravy. Nepotkali jsme ani človíčka, všude panovalo neskutečné ticho a klid. Bylo to polaskání přírodou, přesně to nyní potřebujeme ve zvýšené míře a vyhledáváme v lesních zákoutích.

Dvouhodinový balzám na duši...

Ála

Mrazivo, větrno...

 a bláto na cestách. Takový byl náš sobotní dvouhodinový výlet po okolí s naším vnoučkem Jonáškem. Nevídáme se s ním tak často, jak bychom si přáli, život přinesl krkolomné zvraty v jeho rodině a nám nezbývalo než se smířit se stavem, jaký před dvěma roky nastal.

Sobota vyšla a nám bylo dopřáno společně trávit celý den, který jsme využili i k malému toulání po blízkém okolí.

"Babí, mně je zima!"

"Ty nemáš rukavice? Ani v kapse bundy?"

"Nemám!"

"Tak já ti půjčím své návleky, ohrnu je a alespoň trochu tě budou hřát."

Pohlédl na ruku, na kterou mu nasazuji svůj návlek, zakroutí hlavou se odmítnutím, že jsou mu přece velké, což je pro něj evidentně naprosto nepřijatelné. Vrazí si studené ruce do kapes.

Povídáme si po cestě o zvířatech, která v lesích žijí, o stromech, chvilku vypráví o škole, které si bohužel zatím příliš jako prvňáček neužil.

"Babí, v půl 7 mne děda musí odvézt domů."

"A nechceš u nás do zítra spát?"

"To nemůžu, večer budeme s mamkou psát dopis Ježíškovi!"

"Aha, a co budeš kreslit? Co si přeješ?"

"Mobil!"...

Tak třeba budeme mít možnost si více telefonovat...

Křížem krážem...

 se touláme v blízkých krajinách, převážně v lesích a kolem rybníků. Tam nacházíme klid, pohodu a plno radosti z daného okamžiku.

Nedávno jsme objevili další neznámá místa. Žijeme v našem městě spolu mnoho let a najednou nacházíme nová a nádherná. Zřejmě je to tím, že vyhledáváme neznámé samoty, netoužíme po frekventovaných, turisty hojně navštěvovaných, lokalitách v Českém Švýcarsku, kterých je zde opravdu hojně. Ač všechna ta místa jsou našim srdcím blízká, nyní je vynecháváme.

Minulou sobotu jsme díky informaci našeho syna našli pár kilometrů od domu, hlouběji v lesích, úžasný rybník, vlastně soustavu několika rybníků, z nichž jeden je velký, ostatní droboučké. Vede tudy dokonce naučná stezka, dle našeho názoru veřejnosti málo známá, kterou vytvořili Lesy ČR. Ti také prostor rybníků dosud vlastní.  Ten den opět nebyl zkrášlen sluncem, vzduch kolem  nás však neskutečně voněl čerstvým dřevem následkem hluboké těžby lesníků, místy jsme se museli vyhýbat vytlačeným kolejím těžkou technikou, naplněných vrstvami bláta, ale vše jsme prošli bez úhony.

Před odjezdem z domova mi manžel připomněl, že bychom u rybníka mohli nafotit můj dokončený podzimní kardigan. On je tak pozorný, že myslí i na mé pletařské projekty! Neskutečné.

Mlha se líně válela nad rybníkem a fotky získaly zvláštní atmosféru.

Včerejší sváteční den jsme využili opět k malému toulání neznámými místy. Díky odkazu, na který jsem narazila na webových stránkách Českého Švýcarska v tipech na výlety, jsem se dočetla o Bělských vodopádech v Kytlici. Vůbec jsem nechápala, jak nám tato lokalita tolik let unikala pozornosti. Na místě jsem přišla na důvod.  Na hlavní cestě k Bělskému rybníku, kam často chodíme i jezdíme na kolech, se v jednom místě nachází dřevěný mostek, bez jakéhokoliv označení o směru kam pěšina vede. A ona vede k vodopádům. Na místě jsou lavičky, cesta je zpevněná dřevěnými kulánky, které ji udržují schůdnou i v jarním tání. V zimě se tam dají shlédnout ledopády. Vodopády jsou dva, Velký a Malý, ale vody zde nyní teče málo.  

A my to místo objevili až nyní. Opravdu nechápu, jak je to možné :-). Zpáteční trasu jsme zvolili lesem, věděli jsme, že po pár metrech musíme narazit na lesní zpevněnou cestu a pak už by to měl být kousek k autu. Netušili jsme však, kde všude lesní dělníci zasahují. Průchod lesem byl zpestřený.

 Jaká místa objevíme příště?