Panenský Týnec...

jsme navštívili v roce 2024, kdy se mi splnilo přání zajet se sem podívat a já vám tímto příspěvkem chci dát tip na výlet. Zima pomalu končí a nastane příhodný čas se vydat i po stopách historie.

Městys Panenský Týnec se nachází nedaleko Loun a jeho hlavní dominantou a lákavým místem je chrám.

Nedokončená stavba chrámu je monumentální. Chrám ze 14.století začal stavět zřejmě Plichta ze Žerotína, slavný rytíř, který bojoval po boku velkých vůdců své doby. Když při jedné bitvě padl, skončila i stavba chrámu. Na jeho poslední cestu ho v Panenském Týnci doprovázel sám král Jan Lucemburský a podle pověsti Plichtův duch dodnes chrám ochraňuje. Na chrámu se přestalo pracovat přesně v den smrti rytíře, v rozestavěném stavu zůstal na věky a stal se velkolepou hrobkou pánů ze Žerotína.

Chrám se skládá z 21 metrů dlouhého kněžiště, nedokončené stěny mají na výšku asi 20 metrů.

Zvonice byla k původním pozůstatkům chrámu postavena později. Dnes se v ní nachází stylový obchůdek s dárkovým zbožím.

 

Už staletí místo přitahuje nejrůznější psychotroniky, léčitele, duchovní i umělce, stejně jako svatebčany. Pobyt v těchto místech odstraňuje depresivní stavy, bolesti hlavy, přecitlivělost, dodává optimismus a chuť poprat se s problémy. Chrám stojí na velmi silné pozitivní zóně.

Měli jsme krásné počasí a kliku na úplně prázdný prostor, ve kterém nás nikdo svou přítomností nerušil, mohli jsme zavřít oči a otevřít mysl.

Opírala jsem se o zdivo a nechala se unášet proudy myšlenek.

 Jak těžká tehdy byla doba.

A my dnes často řešíme hlouposti a malichernosti...

Ála

Za humny...

je drak, jak zaznívá v jedné pohádce, ale u nás vyrostla letos za plotem úplně nová cyklostezka. Město ji vybudovalo s vysokou finanční pomocí z EU (jak jinak). Vzhledem k tomu, že s ní jako majitelé pozemků přímo sousedíme, byli jsme i součástí stavebního povolení, jednal s námi přímo starosta i projektant hned zpočátku.

Nelíbilo se nám příliš, že počátek cyklostezky je přímo za naším plotem, ale hlavně jak projektant zvolil protnutí pastviny a tím byl narušen svah, který je nad námi. Argumenty nám vysvětlil, chápali jsme je, ale obavy z prudkých, dlouhých dešťů, kdy tok vody tímto zásahem změní směr, byly opodstatněné, zažili jsme již jak voda z kopce letěla do malého potůčku, který přetekl a následně se rozlil v celé ulici. Pravda, tak velká voda je méně obvyklá, ale víme, co počasí v posledních letech dokáže.

Kolem cyklostezky tak vznikly hlubší příkopy a odvodňovací kanály, budeme tedy věřit, že nás to nikdy nevypláchne.

Další zapeklitost nastala místní nedaleké farmě, která pozemky léta využívala k pastvě dobytka - krávy a ovce jsem měli nadosah. A tak, aby mohli dobytek převádět, projektant aplikoval do cyklostezky přechod s kovovými rošty, kdy cyklisté musí sesednout z kola, brankami projít a za přechodem mohou pokračovat.

  

Není to zrovna moc šikovné, krávy si přecházejí z pastviny na další pastvinu nebo k vodě samotné, na kovové rošty totiž nevstoupí. Bohužel ani cyklista, ani turista po roštu bezpečně nepřejde, neboť mezery mezi jednotlivými trubkami jsou nepříjemné a hrozí zaklínění nohy. A tak se musí použít branky.

Cyklostezka vede  krásnou přírodou, kterou kolem města máme, a tak je již od otevření hojně využívaná jak cyklisty, tak turisty a do naší ulice se začali sjíždět lidi i z okolí. Jen mají problém pochopit a dodržovat dopravní značení, které zakazuje vjezd do ulice, protože prostor je omezený, ulice úzká. Město vybudovalo parkoviště poblíž počátku ulice, ale vyslechli jsme si i rozlícená slova paní, která nechtěla pochopit, že zde opravdu parkovat nemůže a neustále chtěla parkovat vedle cyklostezky na pastvině s tím, že tam je místa dost a proč se tam nevybudovalo parkoviště.

A my samozřejmě pro udržování zdravého životního stylu, chodíme každý den na špacír. Celá cyklostezka má 5 km, což není příliš mnoho, ale navazuje na další cyklostezky v druhém okrese. Letos kvůli zdravotním potížím mého muže jsme kola ani nevytáhli, ale příští rok náš čas určitě nastane a my si vyšlápneme celou stezku na kolech.

Dnes jsme cestu využili i k fotografování mého nově dopleteného kardiganu. Vidíte, můj velký koníček mne neopustil, jen jsem omezila množství velkých pletenin a zaměřila jsem se hlavně na drobnější projekty, na pletení doplňků, ponožkami oplétám širokou rodinu.

Dnešní den byl jak korálek...

Tak zase příště.

Ála

Plány vzaly za své...

Když jsme v úterý dorazili do Lužnice u Třeboně s tím, že po dvouleté odmlce si zajezdíme čtyři dny na kolech kolem rybníků, po oblíbených cyklotrasách, nebe skýtalo pohled na šedivé mraky, které budily respekt. V odpoledních hodinách jsme stihli jen pár kilometrů v lesích a po hrázi Rožmberka, následně se navečer zatáhlo úplně a celou noc pršelo. To pro cyklistiku není nic příjemného.

Nedalo se nic dělat, nastala mokrá varianta, autem do Třeboně, projít se parkem, náměstím, deštník stále v pohotovosti. 

Objevili jsme nově zrekonstruovaný dům, v blízkosti zámecké brány, kde žil jako první majitel Petr Vok a kde se nyní nachází nádherná cukrárna s názvem

ZÁMECKÁ LÉKÁRNA TŘEBOŇ recepty na zážitky.

Ach, tam bylo krásně. Nyní se konají komentované prohlídky pouze o víkendech, čehož jsme docela litovali, ale nevadí, příští rok si pobyt naplánujeme i na víkend.

Pocit z pošmourného a nevlídného počasí jsme se snažili rozptýlit dobrou kávou a zákuskem, bohužel venku nás opět čekal déšť. 

Odpoledne se mraky protrhaly, slunce vykouklo, my okamžitě po dojetí na Hamr vytáhli kola z kolárny a vyrazili na vyjížďku. Ne, nebylo nám přáno, jezdili jsme asi hodinu a opět se přivalily černé mraky, my otočili kola, nasadili bundy a rychle se vraceli. Nestihli jsem to :-( a pořádně jsme zmokli. Měla jsem bláto i na spoďárech!

Věřili jsme, že další den se vše rozjasní a my strávíme celý den na kolech. Ráno nám však svým deštěm dalo jasně najevo, že naše přání vyslyšeno nebylo. Následovala další mokrá varianta a rozjeli jsme se autem směr Jindřichův Hradec.

Aqua show v pasáži historického domu, na kterou nás nasměrovala majitelka penzionu, se nekonala z technických důvodů. 

Na zámku jsme již kdysi byli, v muzeu také, a tak jsme se pocourali parkem, dali si kávu a přemístili jsme se do Nové Bystřice, kde se nachází Veteran muzeum amerických strojů, procházka časem, kde každý sál je odkazem na jisté období minulého století. Manžel si pamatoval reportáž z Toulavé kamery a vyplatilo se. Netušila jsem, že prohlídka bude tak zajímavá i pro mne. Moc se nám zde líbilo a velmi doporučuji návštěvu, pokud někdy zavítáte do těchto končin.

V pátek ráno bylo jasné, že ani na ty houby před odjezdem nepůjdeme, opět pršelo. Nebylo nám tentokrát přáno, abychom se po dvou letech pokochali pohledem na naše oblíbené rybníky, poseděli na březích a zaposlouchali se do šplouchání drobných vlnek, pozorovali kachny a labutě, projeli známá místa.

Musela jsem si pro sebe z těch pár dní vybrat trochu pozitivních okamžiků, aby zklamání nebylo tak veliké. Hodně jsme si odpočinuli, v jednom pokoji na nás žádná práce nečekala, a tak jsem si četla, pletla, sledovali jsme v posteli na notebooku filmy, manžel si pospával.

Stále platí, že počasí neovlivníme...

Ála

Jak se z nás stali hospodáři...

 na venkově, v malé vesničce, kde žije náš nejstarší syn s rodinou. Oba jsou milovníci venkovského života. Koupili si před lety malý domeček, vše si opravili, a stále opravují, s větším pozemkem, kde pěstují trochu zeleniny, ale hlavně si pořídili ovečky, slepice, kachny a nyní ještě indické běžce. 

Během léta chtěli jet na pár dní na dovolenou na Moravu a přemýšleli jak vyřešit krmení zvířat, nechtěli obtěžovat sousedy, protože se krmí dvakrát denně, na jeden den to pro ně udělají, ale tady se jednalo o dní pět.

A my jsme jim nabídli, že k nim přijedeme a postaráme se. Bylo vidět, že jim naše nabídka přišla velmi vhod. Dojednali jsme si termín a ten se blížil. Najednou jsem začala mít obavy, jak to zvládneme, když vůbec nejsme zvyklí se starat o zvířata! Manžel sice prožíval prázdniny u babičky na vesnici, která měla slepice, králíky, jakžtakž nějakou zkušenost měl, jenže já vůbec a mám v sobě hodně silný respekt ke všem zvířatům, žádné cizí nehladím, neberu do rukou. Na starost jsme dostali i jejich dva psy, výmarskou ohařku a malou, dlouhosrstou, jezevčici.

Den D nastal, mlaďoši nám ukázali co a jak, sbalili se do auta a odjeli. První krmení večer prošlo v pohodě, manžel jim sypal do nádob, vyměňoval vodu a já byla asistentka, pouštěla čerpadlo, podávala nádoby, hlídala vrátka. Druhý den ráno jsem vstala, vypustila pejsky a najednou mne zarazilo ticho. Indičtí běžci neřvali a nedožadovali se zobání! Jdu k jejich stanovišti a ohrádka prázdná, vrátka pootevřená. Letím zpět do domu a volám na manžela : "Dělej, běžci jsou včudu!" Naštěstí byli jen vzadu na zahradě na potůčku a na popohnání se vraceli zpět. Uff, to bylo něco. Povídám: "Hele, ty víš kolik jich bylo?", zamyslí se a odvětí v klidu: "Myslím, že říkali, že jich mají 16." Snažím se počítat, ale jednou mi vychází 15, podruhé 16. Mávnu rukou, zahrada je oplocená, pokud se nějaký zatoulal, objeví se.

Za dva dny si zvířátka na nás zvykla tak, že beran Šimon chodil vedle mne za plotem, jakmile jsem se objevila na zahradě, loudil lupení a kousky burgánu, které jsem mu házela a nechal se od nás drbat. 

Slepičky stávkovaly a vajec jsme moc nenasbírali, avšak veškerý odpad z vaření v kuchyni sezobali s velikou chutí.

Využili jsme náš pobyt k výletům a na cyklistiku, projeli jsme si trasu z Nymburka do Poděbrad, tam přejeli most a vrátili se druhou stranou kolem Labe zpět, projeli jsme si okolní vesnice. Byla to paráda, protože je tam skoro samá rovina. Také jsme si zajeli do Poděbrad, dali si kávu a dort, brali jsme to jako odměnu :-), prošli si kolonádu.

Ještě jsme v pátek stihli zajet do Ostré do Botanicusu, projít si zdejší nádherné zahrady a náš pobyt spojený péčí o malé hospodářství našich mladých končil. Předali jsme jim vše bez ztrát a poškození.

No byl to ale zážitek :-) ...

Ála

Šluknov...

je nejseverněji položené město Česka a je po něm pojmenován i celý Šluknovský výběžek. Kdysi to bylo zakrnělé příhraniční městečko, kde lišky dávaly dobrou noc, kde se zastavil čas a kam turista příliš nezavítal. Je výchozím místem do krásné krajiny, která ho obklopuje ze všech stran, v jehož dosahu jsou chráněné krajinné oblasti Lužické hory, Labské pískovce a nejmladší národní park České Švýcarsko. Své místo v zájmu turistů si pomalu vydobývá.

Dnešní město významně změnilo svou tvář a návštěvníkům ukazuje s pýchou množství dochovaných památek, mezi které také patří řada charakteristických staveb, typických pro nejsevernější Čechy a oblast Horní Lužice v Sasku - podstávkových tkalcovských domků, řada z nich je památkově chráněná.

Nás k výletu zlákal Šluknovský zámek, který v roce 1986 zchvátil velký požár a zámek proměnil v ruinu. Nikdo v této lokalitě snad ani nečekal, že proběhne nákladná renovace, která trvala roky. Město zámek vlastní a podařilo se jim uskutečnit svůj záměr rekonstrukce, žádnému ze zájemců pozůstatky zámku neprodali a v roce 2007 ho slavnostně otevřeli.

Dlouho jsme měli v plánu zámek navštívit a včerejší slunečný den nás po delší době vyzval k výletu.

Vzhledem k tomu, že zámek vyhořel a musel být celý náročně zrenovován, je většina nábytku, obrazů, zapůjčena z jiných zámků, nejvíce ze Sychrova. Pro návštěvníky jsou otevřeny téměř všechny prostory zámku v rámci prvorebuplikového prohlídkového okruhu a bylo nám umožněno nahlédnout i do úžasné půdy, která je právě připravená pro různé programy. Tak velkou a nádhernou půdu jsem snad nikde neviděla.

Na zámku se provádějí svatební obřady, přednášky, kulturní programy a během léta v parku vystupují různé kapely.

Putování po okolní krajině a dalších památkách jsme si nechali na prázdninový výlet s vnoučaty.

Pozdější oběd jsme si vychutnali v nedalekých Rožanech v úžasném Starém mlýně.

Proč zde není fotka?

No protože jsem byla tak hladová, že jsem fotit zapomněla :-))).

Tak jenom odkaz

Mějte krásné prázdninové dny...

Ála

Správný směr...

byl nalezen. Psala jsem zde nedávno o našem malém silvestrovském zbloudění na toulkách přírodou, museli jsme se co nejdříve vrátit do těch míst a najít správnou trasu. Vzali jsme to z druhé strany a přišli přesně na místo, kde jsme minule měli odbočit. Vůbec jsme nechápali, že nám to nedošlo a že jsme odbočení minuli. Já vím, čím to asi bylo, štěbetali jsme a nedávali pozor.

V pondělí jsme měli cestu zpestřenou čerstvě napadaným sněhem, křupal nám pod nohami a bílá peřina až brala dech svou krásou. Vzduch byl čistý a voněl vlhkem.

Fotila jsem ze stejného místa jako na Silvestra. Výhledy byly nádherné, až se člověku tajil dech. Předpokládali jsme, že se budeme brodit sněhem, vzali jsme si i turistické hůlky pro oporu, ale cesta byla kupodivu projetá, prošlapaná a báječně se nám šlo. Zahlédli jsme i prchající srnky, které jsme vyrušily z hledání potravy. Nepotkali jsme ani človíčka, všude panovalo neskutečné ticho a klid. Bylo to polaskání přírodou, přesně to nyní potřebujeme ve zvýšené míře a vyhledáváme v lesních zákoutích.

Dvouhodinový balzám na duši...

Ála