Jak šel čas...

 od mého posledního příspěvku?

Plynul jak voda v horském potůčku, někdy si klokotal jemně, zlehka narážel do zelených břehů, prozpěvoval si mezi bublinkami a užíval si teplé sluneční paprsky, které šimraly vodní hladinu. Jindy si hřmotný vítr pohrával nad vodou a čeřil vlnky až do nepříjemných vln a mnohdy mi mráz, který štípal, uzavřel výhledy i do okolní krajiny.

Tak to v našem životě chodí. Občas překypujeme štěstím, radostí, chce se nám tančit, zpívat a rozdávat úsměvy na všechny světové strany. Jindy nám starosti hrbí hřbet a sklání hlavu pod tíhou myšlenek, které nejdou vyhnat z hlavy. Máme obavy, máme strachy, bojujeme, trápíme se a snažíme se vše překonat.

Blog jsem opustila, protože jsem měla niterný pocit, že můj život je natolik obyčejný, že vlastně není o čem psát, že má témata se opakují a nikoho již mé psaní nebude zajímat.

Je to již dva a půl roku, co jsem nenapsala na blog ani řádku.

Občas jsem se ochomýtla na Instagramu, ale tento formát mne za srdíčko nechytil.

A musím se přiznat, že mnohokrát mi hlavou projela myšlenka - Nechceš navázat přetrženou nitku?

Před pár dny mne opět popíchla Hanka z blogu Baví mne to, zda se na blogu neobjevím.

Zároveň jsem u posledního příspěvku objevila pár komentářů, které mne vyzývaly k návratu - za ty vám opravdu velmi děkuji. I ty mne popostrčily.

Nu, jsem tedy zpět. O dva a půl roku starší, penzistka, co si užívá života co to jenom jde a síly stačí. Můj život se zpomalil, víc si vážím každého dne, který mi je dopřáván, přestala jsem se zabývat věcmi, které nemohu změnit a stále mám radost z toho mého obyčejného života. Jsem šťastná, že ho mohu stále trávit se svým mužem, že máme zdravé děti, zdravá vnoučata. Je toho tolik, co mi dělá život krásným.

A já se pokusím se o to mé krásno podělit i s vámi (pokud mi tedy zůstali vůbec nějací čtenáři :-)...)

Ála