ŽIVOT V KRABICI...

Ve čtvrtek jsem odjížděl na školní výlet a den před tím mi řekla mamka, že půjdu bydlet k tátovi. Tátu mám rád, ale chodím k němu přeci na víkendy? Nechápu, co se to najednou děje.
„Ale já nechci, chci být tady s tebou a Jurou a Ejmí,“ snažil se Mí odvrátit její rozhodnutí.
Odjel jsem na výlet a nebyl jsem vůbec v pohodě. Vznikly roztržky, pohádal jsem se svým kamarádem. Byl jsem tolik nešťastný. Hlavně nesmím nikomu nic říct, musí to být mé tajemství.
„Co jsem provedl, že mne mamka trestá? Vždyť dělám vše jak si přeje. Když přijdu ze školy, napíšu si sám úkoly, vynesu odpadkový koš, vyčistím kočce písek, vyvenčím Jenny, vyluxuji celý byt, vyklidím nádobí z myčky, udělám si svačinu a čekám až mamka přijede z práce,“ opakuji si kolem dokola před spaním. Potichu pláču, aby mne kluci na pokoji neslyšeli.
V sobotu se vracíme z výletu a jedeme vlakem a to se mi moc líbí, jezdím vlakem rád. Na nádraží mne již vyhlíží dědeček, mávám na něj a utíkám se s ním přivítat. Je s ním i Nýsek, tak se s malým špuntíkem vítám také.
„Babičko, zítra si pro mne přijde mamka nebo Jura?“ ptám se když spucnu oběd.
„Mí, psala mi mamka, že si tě u nás v neděli vyzvedne tatínek," odpovídá mi babička a mne už opět přemáhá smutek, ale nikomu raději nic neřeknu. Mamka to určitě nemyslela vážně, jenom mne chtěla postrašit, že když nebudu poslouchat a nebudu plnit ty úkoly co mi dá na každý den, tak budu bydlet u taťky.
V neděli ráno snídáme s Nýskem spolu u stolu. Vždycky když jsem u babičky a dědy, mívám v neděli k snídani smažená vajíčka. Já je totiž moc rád. Jednou mi babička chtěla udělat radost a vytvořila mi z takových hezkých formiček srdíčko a kolečko. Jenže mně nechutná to bílé kolem, tak jsem to nechtěl. Babička se vůbec nezlobila a řekla mi, že to nevěděla a že se nic neděje. A usmažila mi na pánvičce ta má oblíbená. 
„ Mí, ty jsi nějaký smutný, neděje se něco, nestalo se něco na výletě?“ ptá se mne babička. Ona je taková starostlivá a vždy na mně pozná, když jsem smutný. „ Ne, ne babičko, jsem v pohodě.“
Jdeme s Nýskem na zahradu si hrát a za chvilku přijíždí taťka s Abi. Babička šla uvařit kafe, to si vždy dávají. Uklidím s Nýskem hračky a jedeme k taťkovi.
Navečer přijíždí konečně mamka. Vyndavá z auta velikou krabici od banánů. V ní je mé oblečení, v tašce boty. Slyším, jak taťkovi říká, že mi má změnit trvalé bydliště a nahlásit u doktorů. Tomu moc nerozumím, nevím co to je, co tím myslí ? Ještě mu říká, že se o mne starala deset let a teď ať se stará on.
„Ach ne, ne. Mami, proč? Co jsem provedl?“
Odjela.
Večer mi taťka říká, že u nich budu přes prázdniny, že chce, abych byl šťastný a ničeho se nebál. Pak se prý rozhodnu, u koho chci bydlet.
„ Tati, já chci být u mamky, já jsem tam zvyklej.“ Brečím, už to nemohu zadržet a povídám vše taťkovi. Už nechci mít tajemství, která mne bolí.
Říkám mu, jak mamka pořád křičí na mne i na Ejmí. Že pohlavkuje mne i jí, že nás někdy i zamkne v pokoji když spolu zlobíme, že nemám žádné kamarády, protože když přinesu špatnou známku, přidá mi mamka na druhý den další úkoly, které musím splnit a nemám na nic jiného čas, že bych chtěl chodit na nějaké kroužky, že mne baví zpívat, ale ona mi říká, že na to nemá čas a ať si nevymýšlím. Říká mi, že jsem línej lempl a k ničemu, že jsem hloupý.
„ Víš tati, já jsem se narodil s blbou hlavou, “ říkám a vzlykám. Taťka s Abi mne utěšují a já se pomalu uklidňuji. Nýsek s Máli mne hladí po hlavě a říkají mi ať už nepláču. Pak nám Abi čte z knížky.
Vyndavá mi věci z krabice a dává do skříněk.

„Můj desetiletý život u mamky je uložený v krabici od banánů,“ posmutněle si řekl Mí a usnul.

Jeho dětská duše se chvěje jako křídla motýlí.

Kolik dětských smutků se ukrývá v krabici, 

třeba od banánů ...