HLADOVÝ MUŽ ...

a hladový syn k tomu navrch, nic příjemného :o).
Oba byli v sobotu pěkně nasupení a nutno říci, že jsme k tomu měli důvod vlastně všichni tři.

Každá žena dobře ví, že nejprotivnější chlap je, když má hlad.

Ani ti mí, ač slušní, hodní, klidní (většinou) na tom nejsou jinak.

V sobotu dopoledne jsme se vydali i s nejmladším synem na nákup k našim německým sousedům, kde se občas ještě stále dá nakoupit něco levněji než u nás, ale hlavně je veliký rozdíl ve kvalitě potravin.

To mám již léty prověřené a mohou si říkat slovutné obchodní řetězce co chtějí, pro Čechy je kvalita u stejných druhů a značek velmi podřadná.

Syn si nakupoval pro sebe a já mu radila co se vyplatí, co je dobré a aby se díval do spodních regálů :o)).

Docela jsme se nasmáli a odjížděli domů s tím, že se zastavíme v restauraci u rozhledny Dymník u Rumburku, kterou máme skoro při cestě.

rozhledna Dymník

restaurace před výstupem na rozhlednu,
vpravo se nachází ještě veliká terasa 

Nebyli jsme tam poprvé a proto jsme vůbec netušili, že nás může potkat něco tak nemilého, že ani po třičtvrtěhodině od nás nikdo není schopen vzít objednávku na jídlo.

Seděli jsme na terase a lidí bylo celkem dost.

Obsluhovaly čtyři slečny, pátá byla za barem a chystala nápoje.

Po 15 minutách přišla obsluha a nám, a asi čtyřem stolům kolem nás, rozdala jídelní lístky. Když jsme si chtěli hned objednat nápoje, odvětila, že přijde kolegyně. Té to trvalo dalších cca 10 minut, učinila objednávky nápojů u nás a těch dalších stolů a odešla.

Sluníčko pralo a protože všechny stoly pod slunečníky byly obsazené když jsme přišli, bylo u stolu mimo slunečník jak ve výhni a já litovala, že jsme nešli raději dovnitř.

Tam by možná obsluha tolik nevázla.

Přestávala jsem mít hlad, žízeň převládala.

Jídlo jsme vybrané měli a stále čekali na nápoje.

Přestávali jsme komunikovat, mizel nám úsměv na tváři, můj muž začínal zatínat zuby.

Konečně další slečna začala roznášet nápoje kolem nás a došla i k nám.

To bylo radosti.

Objednávku na jídlo odmítla převzít, že přijde kolegyně.

To už by se u nás během více jak půl hodiny vystřídaly tři slečny.

U dalších stolů panovala značná nervozita, neboť ti přišli ještě před námi a nikdo z nich dosud neměl objednané jídlo.

Podívali jsme se na sebe a bylo rozhodnuto.

Dopijeme, zaplatíme a pálíme to domů.

Nechceme se rozčilovat, ani nervovat, ten hezký slunečný den si nechceme nechat zkazit neschopným personálem (či brigádnicemi?), to nám za to nestojí.

Podařilo se mi odchytit jednu slečnu opravdu hlasitým zvoláním, že chceme zaplatit. Pokývla hlavou.

A nic.

Po chvíli se objevila čtvrtá slečna, která v ruce třímala misku s polévkou a obcházela stoly, avšak nikdo z nás jídlo ještě neměl objednané, takže se k ní nikdo nehlásil a udat se jí nepodařilo. Tak ji šla asi vrátit do kuchyně a přišla s tím, zda budeme jíst. Vedle u dvou stolů sedělo celkem 8 kluků, kteří si předtím navzájem říkali co si dají. Šest po vypití nápoje se zvedlo a že na to kašlou, že to bude doba než jim to pak přinesou z kuchyně a že už jíst nebudou. Jen dva si objednali. My už jsme odmítli objednávku učinit.

Zaplacení útraty se stále nedařilo a tak můj muž vstal, že to pití zaplatí vevnitř v baru a my šli pomalu k autu. Kdybychom odešli bez zaplacení, tak si toho žádná ze slečen ani snad nevšimla, jak byly zdivočelé.

Neodpustil si poznámku a já očekávala, že jim tam určitě něco řekne, on to nevydrží nekomentovat.

"Tak vážené slečny, právě jste přišly o tržbu zhruba 3.500,-Kč, protože 9 lidí odchází, aniž by se dočkali z vaší strany převzetí objednávky na jídlo. Tak ať se vám daří, jen tak dál."
Musel si prostě ulevit.

Dojeli jsme domů, dojedli jsme polévku a synovi jsem ohřála smažený květák s novým bramborem, který mi zbyl z pátečního oběda.

A my dva jsme si ogrilovali právě zakoupenou bavorskou bílou klobásu.

Bylo to v cukuletu :o)).

Prosím vás, kdo se chystáte v létě na rozhlednu Dymník, obrňte se velikou trpělivostí nebo si vezměte svačinu z domova.

¨

Ty slečny tam asi ještě budou ...