V ZÁVĚRU STARÉHO ROKU ...

jsme zajeli ještě na malý výlet s vnoučaty.
Do sklářského města Nového Boru, do sklářského muzea. Můj muž měl obavy, že děti to bavit nebude, ale na výlet do přírody počasí nepřálo a tohle byl takový můj rychlý nápad.
A ono je to bavilo :o). Povídali jsme si o procesu výroby skla a Máťa vzpomínal, jak byl s maminkou na Dni otevřených dveří ve známé firmě Preciossa-Lustry v Kamenickém Šenově a docela dost informací z té doby si pamatoval.
Nakoukněte s námi.

Bořek Šípek byl spoluzakladatel sklárny Ajeto a v Novém Boru často pobýval.

Skleněné šaty jak pro Popelku - na návrh Blanky Matragi vyrobili skláři ve firmě Ajeto.

V nově přistavené galerii je výstava moderní tvorby Jitky Kamencové. Já bych si vybrala hned ...

Tento úžasný zelenobílý lustr visel nad schodištěm.

Nám s Amálkou se nejvíce líbily skleněné šaty :o).

Pokud budete mít cestu přes Nový Bor, zajeďte na náměstí a muzeum navštivte, stojí to opravdu za to. A můžete doplnit návštěvou muzea v Kamenickém Šenově, je skoro u hlavní silnice.

 

Z muzea jsme se přemístili do restaurace Ajeto, kde je úžasné prostředí, dobře tam vaří a při konzumaci můžete pozorovat přes skleněné tabule skláře při práci ve sklářské dílně. Dali jsme si dezerty, každý jsme si vybrali jiný a potom labužnicky hleděli tomu druhému do talíře, jakou dobrotu si zvolil.

Amálka odběhla na WC a vrátila se s vykulenýma očima :

"Alenko, oni tam jsou skleněná umyvadla!! "

No, vždyť jsme ve sklářské restauraci, ne ?? :o)) ...

 

HODINY TIKAJÍ ...

a odměřují poslední čas letošního roku.

Mnoho jsme dostali, něco nám i vzal.

Je na každém z nás jak v novém roce naložíme

se zdravím,

se štěstím,

s láskou.

DOPLETEN ...

zimní svetr pro Matýska.
Učím se plést svetry odshora a v jednom kuse, prokousávám se návodem, měřím a počítám, vkládám značky.
Náš Máťa je na svůj věk dost vysoký a také žádný hubeňourek, zvolila jsem proto velikost 9-11 let a pečlivě jsem si ho změřila, abych mohla míry porovnávat když ho nebudu mít zrovna po ruce.
Stejně jsem párala.
Tělo hotové, jeden rukáv hotový a druhý skoro u konce, když přišel a já hned poměřovala. Rukávy úzké, krátké, tělo krátké. Musela jsem rukávy vypárat celé a plést širší, u těla jenom náplet a prodloužit. Ještě, že jsem pletla jenom hladce, žádný vzorek, to bych s tím asi na chvíli někam mrskla.
Včera jsem konečně zapošila všechny camfousky a dneska hotový na něm vyzkoušela. 
Jooo, nemusím s ním už nic dělat. Rukávy jsou mírně delší, tak snad je nebude moc vytahovat :o)).

- příze Merino od Vlnapu -

Jak je vidno na fotkách, děsně ho zkoušení a focení "bavilo", ale já byla neodbytná a co by přeci jenom pro babičku neudělal.

Tak za rok možná dostane i rolák ... :o))

 

ČERSTVÝ VZDUCH ...

a z plna hrdla se nadechnout jsem již potřebovala po více jak týdnu kdy jsem doma jenom kašlala, kýchala a byla bez energie. Potřebuji ji doplnit a kde jinde nejlépe než v přírodě.

Ve středu jsem vychytala chvilku po obědě kdy zrovna nepršelo a mírně se vyjasnilo, naházela na sebe sportovní oblečení a vyrazila do okolí. Dýchala jsem opravdu zhluboka a rozradostněle jsem si ty chvilky užívala. To bylo pohlazení po duši. Domů jsem se vrátila s úsměvem na tváři a vůbec mi nevadilo, že jsem si musela cestou zpátky nasadit kapuci, neboť opět začalo poprchávat. Jen jsem litovala, že nepoletuje sníh, protože vánoční svátky na vodě nejsou zrovna idylické, co si budeme povídat, že ?

Ve čtvrtek ráno louky a všechny kaluže z předcházejících deštivých dní byly omrzlé, svítilo slunce a po nebi pluly šedobílé  mraky. Zajásala jsem a opět po obědě vyrazila na má oblíbená místa. A tentokrát jsem nezapomněla do kapsy bundy strčit i fotoaparát.

Na leden nás straší s většími mrazíky, na což se zrovna moc netěším, ale snad to nebude příliš tragické a postihne to jenom horské výšiny, tam to lyžaři při umělém zasněžování jenom přivítají.

Letošní konec roku je opravdu rozmarný, že ? ... 

 

SVÁTEČNÍ DORT ...

jsem tentokrát připravila jednoduchý,mandarinkový.
Jak se mi opět potvrdilo, nikdo nechtěl cukroví, ale kousek ovocného, želatinového dortíku, vychlazeného v lednici, si dal po obědě skoro každý.

Na Boží hod vánoční se nás sešlo u našeho stolu 11, z toho 4 děti. A to se zajisté ještě budeme v budoucnu rozrůstat, neboť náš nejmladší je prozatím singl ;o).
Úplně nejlepší jsou naše rodinná setkání v létě, kdy můžeme být na zahradě a děti mají velký prostor pro své lumpačiny. Doma běhají z pokoje do pokoje, po schodech nahoru dolů a já jenom vždy trnu, aby se hlavně nikomu nic nestalo. Naštěstí mám vždy plno práce v kuchyni a ratolesti si musí hlídat rodiče.

Letos mi u našeho společného oběda moc a moc chyběl manželův otec, můj druhý táta. Chyběl mi na Štědrý den, chyběl mi každou chvilku. Byl to první Štědrý večer, kdy s námi neseděl u jednoho stolu. Z generace rodičů už s mužem nemáme nikoho...

 

VÁNOČNÍ KOUZLO ...

Den před Štědrým dnem si u nás postěžoval prostřední syn, že chtějí stále ještě zachovat vánoční kouzlo a víru, že dárky všem nosí Ježíšek, ale Amálka začíná být podezíravá a prohlásila, že letos až budou na zahradě čekat na zaznění vánočního zvonku, nesmí opravdu nikdo odejít do domu. Ne jako loni když Honza odběhl pro sirky na prskavky (a rychle nadělil pod stromeček), to prý ani náhodou. 
A tak se domluvili s naším nejmladším a mým mužem, že k nim zajedou a dárky nadělí. Obětovali se a celé odpoledne si ani panáčka spolu nedali, protože muž bude řídit a Radek si bez něj nalít nechtěl :o).
Dostali instrukce kde budou balíčky připravené a čekali v podvečer na sms, že rodinka je po večeři a čekají na zvonek. Sedli do auta a vyjeli na kopeček. Museli se kolem domu chovat naprosto potichoučku, nemluvit spolu, případně jenom šeptem, protože všichni byli kvůli deštivému počasí ne na zahradě, ale v horním patře v dětském pokoji a tam čekali na zacinkání.
Balíčky se rychle s jejich pomocí vršili pod stromkem. Najednou můj muž prý vidí, jak Radek něco pije a jí, a tak se šeptem ptal. "Co jim to tady piješ a ujídáš?"
A tuto odpověď opravdu nečekal. "Nu co by, je tu talířek s cukrovím a frťánek a  napsáno - Pro Ježíška. A kdybych to nevypil a nesnědl, tak by ta Amálka snad neuvěřila, že tu byl. A ty řídíš, tak nic pít nemůžeš."

Když přijeli, ještě se oba smáli. Prý kdyby je někdo pozoroval, tak by snad zavolal Policii, protože se plížili k domu pomalu a potichu, neustále se rozhlíželi, no prostě vypadalo to divně :o).

Jsme přesvědčení, že se Amálka bude ve škole dokrve hádat s těmi dětmi, které již na Ježíška nevěří, že u nich ALE SKUTEČNĚ BYL.

A to jsou ta kouzla vánoc ...

 

PRO VÁS ...

 

... ať mráz štěstí kouzlí,

ať láska zpívá

jako vločka bílá

v každém těle,

ať zvony oznámí

vánoční to čas ... 

 

Nastává čas vánoční, čas tajuplných kouzel a přání, kdy plníme sny a touhy našich blízkých.

Držme se za ruce, pohleďme si do očí a řekněme si 

-

mám tě ráda, mám tě rád ...

Krásné vánoce.

 

  

I PŘES OSLABENÍ STÍHÁM ...

jakž takž co je potřeba.
Do noci jsem včera kompletovala dárek pro Jonáška, zbytek dodělala dnes dopoledne. Sice se necítím stále vůbec dobře, ale co zvládnu, to prostě zvládnu, hlavně se  nesmím nervovat.
Upekla jsem dvě vánočky, zpracovala do košíčků čokoládové lanýže, večer ještě naplním mini košíčky. I zázvorové hrušky jsou již ve sklenicích a připravené jako dárky pro kamarády. Jen vše nestíhám fotit :o(.

Tak alespoň na obrázku malý lvíček a já doufám, že se malému bude líbit a stane se jeho kamarádem. Nejdéle mi trvala aplikace hřívy, to bylo nekonečné.

Tak jsem si chvilku odpočinula u počítače, uvařím krém do těch košíčků a sobě opět čaj s medem a citronem a pokusím se ještě během večera něco pracovního zvládnout.

Už mi zbývá jenom pátek :o).

Dny, které jsem byla zdravotně mimo, mi opravdu chybí...

 

SPIKLI SE SNAD ...

proti mně všichni čerti.
Celý rok jsem nebyla nemocná a nyní si to vybírám vše najednou. Po týdenní střevní chřipce a zřejmě vlivem oslabeného organizmu mne skolilo silné nachlazení.
V sobotu jsme totiž zajeli nasát alespoň trochu vánoční atmosféry na náš oblíbený Slet andělů na jarmarku v Úštěku a tam jsem zřejmě nastydla nebo chytila bacil v davu lidí. Každopádně v pondělí jsem se chystala na setkání s kamarádkami a najednou jsem měla pocit horkosti, naměřila jsem zvýšenou teplotu. I přesto jsem alespoň na chvilku šla. Druhý den už jsem musela zůstat v posteli a ládovala jsem se čajem s rakytníkovým sirupem. Pár dní do vánoc, nemůžu přeci dlouho ležet. Nemám upečenou vánočku, nemám zabalené dárky (hlavně, že jsem je nakoupila dva měsíce předem!), neměla jsem udělané naše oblíbené vánoční bejlíz, čokoládové lanýže, zázvorové hrušky (Helenko, tyhle dobroty mne u tebe moc zaujaly), nemám dodělaný dárek pro Jonáška. Nastoupila panika.Musím to zvládnout, prostě musím.

Zmátožila jsem se a se zabaleným krkem a kouřícím hrnkem čaje vše doháním.

Když jsme ležela v posteli, projížděla jsem telefonem mé oblíbené blogy a zjistila jsem, že v některých domácnostech stojí již ozdobený vánoční stromek. To mne docela zarazilo :o), proč tak brzo ? Neztrácí tím celý Štědrý den své kouzlo pro děti ? To těšení se na rozsvícený stromek a na DÁRKY od časného rána. Ano, pokud jsou již děti větší a ví, jak to s nadělováním je, určitě se zapojí do zdobení, ale u nás to bylo, je a bude vždy maximálně den předem :o).

Já si jdu uvařit další dávku čaje a budu si moc přát,

abych vše zvládla ...

 

 

 

DALŠÍ RADOSTNÝ OKAMŽIK ...

mi nastal příchodem obálky od Katky.

Ač jsem v její předvánoční soutěži nebyla výherkyní, rozhodla se udělat radost ještě třem dalším a byla jsem mezi nimi i já. Podruhé se na mne v tento čas usmálo štěstí.
Velmi si vážím toho, že v předvánočním hektickém období si našla chvilku a zabalila tyhle krásné ručně tvořené dárky.

 Přidala ještě na ochutnávku čajíky a bonbonky :o) a vložila ručně psané přání.


 

  

Katko, udělala jsi mi velikou radost a moc ti za to děkuji.

Dneska mám předvánoční setkání s kamarádkami a doufám, že jim svými malými dárečky udělám radost zase já.

Vždyť vánoce jsou přeci o radosti, laskavosti, štěstí a lásce ...

 

KDYŽ DOSTANU NEČEKANÝ DÁREK ...

mám radost jako malá holka.
A o mou radost se postarala Zdenička při losování na svém  blogu.
Připravila pro výherkyně nádherná přáníčka a krásné přívěsky andělíčků, které se mi tolik líbily, že jsem musela zkusit štěstí. I přesto, že nemívám štěstí ve hře, ale zato plno štěstí v lásce :o)), usmálo se přeci jenom tentokrát i na mne.
Dorazila obálka a v ní :

  

Uvnitř  bylo ručně vepsané přání k vánočním svátkům.

Zdeničko moc a moc děkuji. Andělíčka si zavěsím na kabelku nebo ke klíčům, abych ho měla stále u sebe.

Od pondělí nemám zrovna lehké období, neboť po víkendovém zápřahu mne skolila střevní chřipka a to dost razantně. Musela jsem zrušit dvě naplánovaná setkání a to mne velmi mrzí. Sice žaludek se již uklidnil, ale již dva dny nemohu nic pozřít, chuť nemám pražádnou a odejít z domova se stále ještě obávám :o).

Dneska ráno volal syn, zda bych nemohla pohlídat Jonáška, že holky také ulehly. Byla jsem na tom lépe, tak to šlo.

Myslím si, že těch KARAMBOLŮ už mi úplně stačí a vysílám prosby, abych i já už měla klid a pohodu.

  

Snad si to zasloužím :o)) ...

 

UPLYNUL ROK ...

a nás v sobotu opět navštívil pan řezník.

 

Rodinná zabijačka vepříka se v loňském roce těšila veliké radosti a úspěchu, což si zasloužilo opakování.
Už jsme věděli přesně co nachystat, co vše musíme mít po ruce a že řezník nemá rád žádné prodlevy, každý musí přiložit ruku k dílu :o).
V pátek jsme naloupali cibuli, česnek, uvařila jsem řádné množství krup, upekla jsem plech koláče, protože při zabijačce musí být po ruce sladké.
Sešlo se nás 9 dospělých, tři děti, tři psi a řezník.
V osm hodin dovezli prasátko a já málem omdlela. Z původně domluveného asi tak stokilového pašíka se vyklubal chlapák se 170 kg. Byl z domácího chovu a tam prostě žádné maloučké, bezsádelníčkové prý nechovají. Lomila jsem rukama, kamže to všechno maso a další zabijačkové pochutiny dáme. Místo krůty skončil v mrazáku krocan, místo malého vepříka se mi dral do domácnosti vepř jak hrom. Naštěstí nejmladší syn ve své mládenecké domácnosti má mrazáček naprosto prázdný a tak ho můžeme obsadit.
Sobotní den byl již od časného rána plný úkonů a já nachodila asi tak "sto jarních kilometrů", alespoň jsem se tak navečer cítila. Nějak jsem to vše přehnala a postupně mne srážela bolest zad, která se stupňovala a stupňovala. 
Byla jsem docela šťastná, když všichni odjeli, douklidila jsem co se dalo a po vydatné sprše jsem se dostala do polohy ležmo na gauč.
"Mami, ty teda vypadáš, lež ani se nehýbej, já ještě tátovi pomůžu promíchávat polívku a pak půjdu teprve domů", litoval mne syn :o).
Přes noc jsem zregenerovala síly a dopoledne se vrhla na balíčkování, na přípravu výslužek pro kamarády. Celé odpoledne jsem pak vše drhla dočista, muž uklidil v garáži a bylo hotovo.
A já byla také hotová - vyčerpaná a šťastná, že je to za mnou.

Muž hned v sobotu domluvil s řezníkem termín na příští rok.

Kdyby se tu sobotu ptali mne, asi bych řekla NE ...