úterý 31. prosince 2019

Až se zaperlí...

o dnešní půlnoci bublinky ve skleničkách, 
až si přiťukneme se svými nejbližšími,
až si popřejeme, obejmeme...

Nastane nový rok.
Rok 2020.





středa 27. listopadu 2019

Pivní lázně...

v místě Klášter Hradiště nad Jizerou byl náš další dárkový poukaz z letošních narozeninových kulatin a půlkulatin. Nastal čas ho již vybrat.
To ráno se mi najednou vůbec nechtělo nikam vyrazit, den začínal podzimně pošmourně a já se přistihla, že vůbec nemám vnitřní touhu na výlet do neznáma. Manžel mne zná velmi dobře a tak jenom prohodil: " Uvidíš, že to bude prima."

A měl pravdu.


Bohužel jsem si doma zapomněla fotoaparát, tak jsem si fotky musela vypůjčit z reklamní brožury, kterou jsem získala na recepci hotelu. Tak alespoň pro představu, jak interiér hotelu vypadá.


Historické prostory areálu spadají do poloviny 12.století, kdy si tuto lokalitu vybral řád cisterciáků ke stavbě svého kláštera, dnes pivovaru.
Z té doby pochází podzemní prostory restaurace Skála, jež volně navazují na hotel, a které byly ručně vytesány do skály právě mnichy, kteří stavěli klášter. Vykutané jeskyně sloužily během staletí řádovým bratrům jako dočasné obydlí a úkryt před nezvanými hosty.
Samotné budovy hotelu spadají do druhé poloviny 16.století, kdy vznikly spolu se stavbou renesančního zámku, který byl vystavěn na ruinách kláštera.


Dle poukazu jsme si měli užít pivní lázeň s ochutnávkou Klášterského piva během terapie a v
restauraci si vybrat oběd z několika druhů menu.
Celý prostor jsme měli pro sebe a musím říct, že to byl naprosto nečekaný luxus a velmi příjemný prožitek.
Pivní lázeň je založena na koupeli v přírodních extraktech, ze kterých se vaří české pivo - vybrané odrůdy chmele, pivovarské kvasnice a slad. Neleží se vyloženě v pivu, takže z těla opravdu není cítit žádný alkoholový odér.




Vůbec se mi nechtělo po necelé hodině z vany vylézat, nikdy bych netušila, že perlička v této lázni bude natolik příjemná a uvolňující, ale čas jsme měli vymezený.
Byl to naprosto úžasný zážitek, který si opravdu budeme chtít po zimě zopakovat a našemu tělu dopřát tyhle přírodní extrakty.

Přemístili jsme se do historické restaurace, vybrali si z široké nabídky menu a obdivovali kamenné prostory s osobitou atmosférou. Bylo zde velmi příjemně.






Nevěřila bych, že doma na nás padne taková únava, kdy jsme oba dva usnuli odpoledne v obývacím pokoji na gaučích, což běžně vůbec neděláme.

Organismus si dopřál...



















pondělí 18. listopadu 2019

Havraní skály...


byl náš sobotní turistický cíl. Zvažovali jsme Mezní louku a okolí, ale manžel si vzpomněl, že opravují v Jetřichovicích mostek a silnice je uzavřena, museli bychom objíždět přes Děčín a Hřensko, což je pro nás zbytečná zajížďka.
Sobotní den byl slunečný, bez silného větru a my vyrážíme i s Jonáškem, kterého jsme si vzali na víkend, i když ještě u něj doznívá nachlazení. V batůžku tím pádem nesmí chybět pití a malá svačinka, bez které děti hůře snášejí delší pochody. Věta - Až dojdeme k rozcestníku, bude svačina - prodlužuje trasu bez skuhrání, že ho již bolí nožičky.




Havraní skály jsou tvořeny skupinou pískovcových skalních věží, nazývaných horolezci Rozeklaná, Potupená a Půlená skála. Skály vyčnívají z nevelkého 300 m dlouhého pískovcového hřbetu a najdeme je východně od Nového Boru. Skály dosahují výšky 20 m a z jejich vrcholků je pěkný výhled do okolí.
Největší a nejvyšší skála (371 m.n.m.) sloužila podle pověsti v 17.stolení jako popraviště Sloupského hradu. V roce 1829 nechal hrabě Karel Kinský zpřístupnit její vrcholovou plošinu vytesaným schodištěm, které je však dnes již ve velmi špatném stavu. Z vyhlídky na skále jsou vidět zalesněné vrcholky v okolí hradu Sloup, vrchol Špičák u České Lípy  a v dálce táhlý Vlhošť se špičatým Ronovem, Nový Bor s Chotovickým vrchem, za ním Česká skála u Práchně a výrazný kužel Klíče.
Podle místní pověsti představují Havraní skály zkamenělé průvodce zlého rytíře, jež zkameněly za trest za pronásledování nevinné dívky. Tato pověst se váže i k nedaleké Panenské skále. Kolem Havraních skal vede z Nového Boru zelená turistická značka a značená cyklostezka.
zdroj. turistik.cz




Trasa vede po lesní asfaltové cestě, jen lehce zvlněným terénem, je vhodná i pro vycházky s kočárkem či s malými dětmi.
Celou cestu Jonášek pusu nezavřel a museli jsme odpovídat na mnoho otázek, čímž jsme obohacovali sebe navzájem. Jen vysvětlování o turistických značkách nás provázelo většinu trasy. Moc rádi bereme naše vnoučata do přírody a povídáme si s nimi. V tu chvíli toho staršího vůbec nezajímá telefon a my mnohokrát jsme překvapeni co všechno zná a ví. Jonášek je předškolák a tak štěbetá o všem možném a spíše se vyptává, běhá kolem dokola, sbírá klacíky, leze přes kameny.
Domnívám se, že jednoduché procházky lesem ho obohatí více, než časté návštěvy obchodních center s koutky pro děti, kde většinou nachytá plno bacilů.


V neděli po obědě si ho vyzvedla mamina a já si vyšla jen na krátkou rychlou procházku na mou oblíbenou trasu, můj muž dospěl k závěru, že česnek musí jít již do země, čemuž jsem mu asistovat nemusela. Venku dominoval opět silný vítr a já byla ráda, že jsme sobotní odpoledne mohli s Jonáškem prožít v lese.

Tam je totiž nejlépe...


pondělí 11. listopadu 2019

Dolský mlýn na podzim...

je skoro opuštěný, turistů potkáte již pramálo a trasa, která vede přímo z Jetřichovic má své kouzlo, slyšíte TICHO, ševelení padajících listů, zaštěbetání ptáčků, zapraskání větví, s kterými si hraje občasný vítr na babu. Rádi vyrážíme před sezonou či po sezoně na známé turistické cíle, které do Českého Švýcarska během léta lákají mnoho výletníků, jsme spokojenější při osamělých výšlapech. 








Při zpáteční cestě se mi podařilo vyfotit malého pstruha, který rejdil po písčitém dnu sem a tam, schovával se mi u větví, či u kořenů stromů, ale já ho zachytila!

Celou cestu jsme si s mužem povídali, já neustále zaměřovala fotoaparát a snažila se zachytit atmosféru podzimu v Dolském mlýně.

Minulý týden jsme prošli trasu na Pohovku, další den naše kroky zamířili společně s vnukem kolem Falkeštejna směrem na Tokáň.

Pokud počasí dovolí, zajdeme ještě z Mezné na Českou silnici, z Mezní louky na Pravčickou bránu a uzavřeme tím náš letošní turistický rok.


Jsem šťastná, že žijeme v nádherné přírodě, že máme na dosah překrásné skalní útvary, které vždy umocní náš dojem během turistických výšlapů.

Velkoměsto mi opravdu nechybí...




pátek 8. listopadu 2019

Do mé sbírky...

pletených šátků jsem vložila další kousek, na nějž jsem si myslela již delší dobu, ale neustále jsem se rozmýšlela o barevném složení. Jaké barvy zvolit na daný projekt bývá pro mne občas tvrdý oříšek k rozlousknutí. Nepřeberné škály barevných odstínů, lišících se v maličkých detailech, které však monitor občas skrývá, mi pak v reálu připraví nejedno mini zklamání. Jenže kvůli tomu, že jsem zvolila trochu jiný odstín než byla má představa, zásilku vracet nemohu. Většinou nechám přadýnka odležet v košíku a čekám na vhodný okamžik.
A ten nedávno nastal u šátku

ODYSSEY

od návrhářky Joji Locatelli




příze Semilla Melange od BC Garn
jehlice č.5
spotřeba 3 x 1 přadýnko á 50g/175m
v barvách č.10, 27 a 08

Poslední pruh jsem chtěla mít světle modrý, ale nakonec je spíše modrozelený a líbí se mi.


Včera vyblokovaný, dnes poprvé vyvětraný a nafocený, kdy jsem rychle musela využít služeb svého dvorního fotografa, který se snaží víc a víc vyhovět mým nápadům.



Šátek jsem měla upletený asi za tři odpoledne a večery, opět jsem zvládla návod v angličtině, za což jsem na sebe opravdu pyšná, protože ještě před rokem mi to připadalo jako nedostižná meta.

Šátek má báječně dlouhé cípy, které umožňují si pohrát s jeho využitím.

Víte, že já už dokonce i sháním punčocháče v barvách svých šátků?

Trochu úchylka...





středa 6. listopadu 2019

Dlabala jsem dýni...

a uvařila v ní báječný oběd. Receptem mne inspirovala Pavla na blogu PASTU a vzhledem k tomu, že se nám letos dýní urodilo opravdu hodně, přivítám každý zajímavý tip k vyzkoušení.


Plněná dýně Hokaido

* odkrojíme "pokličku"
* dýni vydlabáním zbavíme semen
* dáme ji předpéct do trouby
* na pánvi si orestujeme cibuli, česnek, přidáme mleté maso
* použijeme koření, bylinky, sůl dle svých zvyklostí a chuti
* nakonec vložíme na kostky nakrájený sýr
* vše přesuneme do dýně a dáme péct s "pokličkou"
* jakmile je dužnina měkká, můžeme směle servírovat


K masové směsi si přidlabáváme šťavnatou dýňovou dužninu.

Přiznám se, že jsem nebyla schopná vše sníst a tak jsem si zbylou porci následující den ohřála.

I druhý den to byla dobrota...


pondělí 4. listopadu 2019

Má pozornost je již zaměřena...


na letošní vánoční dárky. Čas kvapem ukrajuje z nadcházejících dnů a já nerada nechávám vše na poslední chvilku, snažím v klidu si rozmyslet čím udělat radost. 

Pro snášky a vnučku jsem upletla soupravy čepice a nákrčník, které doplním zřejmě o palčáky.

čepice dle návodu Rikke Hat,
nákrčník Cupido,
nákrčník Honey cowl
(návody od Vlněných sester a z Ravelry)

příze Pernilla
100% vlna
příze Baby Merino/šedá
100% vlna






Z košíku jsem vytáhla nějaké zbytky příze Karisma a vyšlo ještě na dvě čepice, které jsou zatím volné.
Čepice jsou typově tzv. převislé, sedí perfektně na hlavě. Já osobně ještě v zimě ráda nosívám barety.



Nyní mi zbývá uplést ještě dvě čepice pro vnuky, jedna se již blíží k závěrečným řadám a s druhou čekám na změření hlavičky.



Krásné listopadové dny vám všem...



úterý 22. října 2019

Cobblestone...

je pánský svetr, který jsem pletla do podzimního společného pletení s Vlněnými sestrami. Opatrně jsem sondovala, zda vůbec by můj muž chtěl pletený svetr. A kupodivu, byl nadšený. Vybrala jsem několik návodů a on si z nich zvolil Cobblestone/Dlažební kámen. Pro mne dobrá volba, svetr je jednoduchý a protože nosí rád v zimě teplé, silné svetry, objednala jsem přízi vlněnou.


Cobblestone

autor návodu Jared Flood

příze firmy BC Garn - Loch Lomond 100% Organic Wool, barva č.LL008,
jehlice č. 5,
spotřeba 7 přaden á 50g




Tělo svetru se plete odspodu, zvlášť se upletou oba rukávy, které se následně připojí k tělu a plete se sedlo, pomocí německých zkrácených řad se tvaruje výstřih.
Ač svetr pánský, velký, pletení rychle přibývalo a vypadá to, že u jednoho svetru nezůstane. Už má vybraný další.


Můj muž mne v mé pletací vášni velmi podporuje, proto jsem přivítala podzimní KAL věnovaný mužům, zaslouží si ho. Jakmile nemám v rukách jehlice a sedím jen tak, už se dotazuje - Ty dnes nehoníš očka?

A když je doručen nový balíček s přízí, ihned nakukuje a komentuje, která se mu líbí víc.

Ale hlavně!
Neptá se co to stálo... :o)




pátek 18. října 2019

Jeseníky...

navštívit bylo mé přání již dlouho a můj muž mi dokáže plnit přání a sny. K mým kulatým narozeninám mi předal krásnou obálku a v ní jsem našla poukaz do Lázní Jeseník, hotel Priessnitz, relaxace na 3 dny.

Domlouváme si s hotelem termín a vyrážíme na cestu do dalekých Jeseníků. Poloha lázní mne naprosto nadchla, na okraji lesů, vysoko položené, s úžasnými výhledy do krajiny. Secesní budova hotelu nás v duchu navrací do období z filmů pro pamětníky a já v myšlenkách tančím s Kristiánem. Dýchá na nás krása a nostalgie.






Procedury máme večer při příjezdu a druhý den dopoledne, čímž nám báječně vychází čas na alespoň malé výlety. Já totiž ve svém toužebném přání mám zapsáno - na vlastní oči vidět Tančírnu v Račím údolí. A to se mi plní.



TANČÍRNA - srdce Rychlebských hor

...Secesní Tančírnu, sloužící jako restaurace, taneční sál a penzion, nechal postavit vratislavický biskup kardinál Georg Kopp v letech 1906-1907, a to na místě zbourané parní pily. Podle kardinála získala Tančírna i své jméno - Georgshalle.
Tančírna patřila mezi nejvýznamnější kulturní centra regionu. Byla vyhlášeným výletním místem nejen pro obyvatel Javorníku, ale i širokého okolí. V Račím údolí se nacházelo pět výčepních či restauračních zařízení.
Před válkou se zde o sobotách konaly zábavy, o nedělích čaje s hudbou. Stav Tančírny byl od 90.let 20.století do roku 2015 neradostný. Budova byla ve velmi špatném stavu a bez okamžitých zajišťovacích prací by další roky nevydržela. Pořádala se zde řada benefičních akcí a koncertů a díky hnutí Brontosaurus se podařilo přitáhnout k Tančírně pozornost. Novým majitelem se stala nakonec obec Bernartice, kdy obec Javorník, pokud by ji získali, chtěli celou budovu srovnat se zemí. To se naštěstí nestalo a obec Bernartice se zasloužila o její záchranu a celkovou velmi citlivou rekonstrukci...






Dáváme si v kavárně, umístěné v dolní části Tančírny spolu s informačním centrem, kávu a sladkou odměnu a já si povídám s velmi milou paní kavárnicí. Vypráví mi proces rekonstrukce, ale hlavně vypočítává, co vše se v Tančírně během sezóny odehrává (na zimu je uzavřená). Taneční akce i týdenní kursy tance, koncerty, výstavy, jarmarky, svatby, firemní večírky, rodinné oslavy.
Naslouchám velmi pozorně a v koutku mého srdce mi je tolik příjemně - podařilo se zachránit skvostnou stavbu, citlivě zrekonstruovat a hlavně, opět slouží lidem, poskytuje radost.

Ani se mi nechce již odjíždět, ale čeká nás ještě malé zastavení  v národní přírodní rezervaci Rejvíz. Vyjíždíme autem prudkými serpentinami až do malé horské osady, která je označována jako nejkouzelnější lokalita v Jeseníkách a leží na náhorní plošině uprostřed hlubokých lesů. S ohledem na dochovanou dřevěnou lidovou architekturu převážně 19.století - roubené domy se svisle bedněným štítem a vyřezávanými šambránami kolem oken, byl Rejvíz vyhlášen vesnickou památkovou zónou.



Zaparkujeme a já vyslovím větu, která se mi později velmi vymstila. "Necháme batoh v autě, zajdeme se podívat jenom k Mechovému jezírku, podívat se na rašeliniště, potom se projdeme osadou a já si udělám fotky."
A tak jdeme jenom tak, já na krku fotoaparát. Potkáváme vracející se turisty. "To nebude daleko!" pronáším na půl pusy. Docházíme k rozcestníku - Mechové jezírko 1,5 km. "To budeme za chvilku na místě." Trochu vázne řeč, neboť se silně zatahuje, mraky šednou a houstnou a jak to bývá na horách (což moc dobře vím) počasí se rychle mění a my máme deštníky v batohu v autě.
Začínají padat první kapky, rychle schovávám foťák do pouzdra, natahuji na hlavu kapuci, ještě že ji u bundy mám. Muž má kšiltovku, bundu bez kapuce. K Malému mechovému jezírku docházíme v prudkém dešti. "A kde je proboha to jezírko? Vždyť je tady jenom všude mech a sušina?" Rozcestník nám sděluje, že k Velkému mechovému jezírku je to 500m. Cítím jak mi prosakuje voda již pod bundou, muž na tom není lépe. "Hele víš co, kašlu na Velké jezírko, já už mám malé pod bundou, vracíme se!" K autu docházíme silně promočení. Naštěstí mám na zadní sedačce pohozenou mikinu a tak promočenou bundu házím do kufru, v autě ze sebe servu mokré tričko. "No, já mám mokrou i  podprdu!" hulákám. Muž našel v autě softshellovou bundu a tak se může převléknout také do suchého. Kupodivu kalhoty máme oba v pohodě, voda po nich stékala. Přesvědčujeme se, že lehká zimní bunda není do deště, snese jenom vítr, sníh a trochu mrazu.
Klepu se zimou a focení domků přestává být mou prioritou. Odjíždíme.
"Teda tebe zase příště poslechnu až tě napadne nechat batoh v autě!" mručí u volantu muž. Nereaguji!



Následující den se loučíme s Jeseníky a slibujeme si, že se vrátíme. Alespoň na týden, abychom si prošli nádhernou přírodu, která zde člověka objímá ze všech stran.


Bylo zde krásně, muž mi dal nádherný dárek...