úterý 30. srpna 2016

SNÍDANĚ V TRÁVĚ...

by vůbec nebyla špatná, ale kde sehnat po ránu suchou trávu, abychom mohli ve dvou romanticky posnídat?
U nás je letos celé léto taková rosa, že i když jdu ráno na zahradu v pantoflích, mám úplně mokré nohy.
Z těchto důvodů nemohu snídani v trávě připravit, i když by to pro mého muže bylo zajisté veliké překvapení (a já ho ráda občas překvapím něčím, co ho rozveselí,  protože úsměv prodlužuje život).
A tak bývají společné letní snídaně na pergole, pěkně v suchu.
Je to malé zpestření rána.
Snídani máme rádi lehkou, já většinou sýry, muž miluje vejce na různé způsoby, ale nic se nesmí přehánět, takže většinou je připravuji v neděli :o).
Neoblíbila jsem si snídani typu mléko a müsli, to mi opravdu nechutná a jogurt si dám raději k odpolední svačině.
Ani různé kaše mne nechytly za srdce, na mne je to příliš hutná snídaně.
Občas přijde k chuti některá z domácích marmelád a pokud je k ní domácí pečivo, to nemá chybu.




 Tavené sýry jsme přestali před několika lety úplně kupovat, zůstala nám jen Madetka, která je jemně smetanová a jediná nám ještě z této produkce chutná.
Patifu - pomazánka z tofu, kterou jsem měla na ochutnávku z boxu Brandnooz, manželovi nechutnala vůbec, já ji zbaštila s chutí na chlebu.
Žervé či lučinu si dávám také spíš já :o), manžel dá přednost třeba šunce. 



A nápoje ?
Ovocný čaj nebo černý s citronem si dávám s pravidelností, muž pouze ovocný a sklenku mléka nebo džus k tomu, někdy máme oba chuť na klasické kakao.


Nu a někdy je v nabídce i ovocný koláč :o).

A co nejraději snídáte vy ? ...

 

neděle 28. srpna 2016

POKLADY Z PŮDY...

kterým nešlo odolat.
Když odešel manželův tatínek z našeho života, přišla na řadu, mimo jiných záležitostí, i prohlídka velké vesnické půdy, která nesla stopy dávných předků.
Tehdy se věci mírně pochroumané ihned nevyhodily, ale uschovaly na půdu, kde bylo plno místa. Co kdyby se na něco ještě mohly použít.
A tak se půda postupem let zaplňovala.
V malém domku u řeky Ohře žilo několik generací manželova rodu.
U babičky, která v brzkém věku ovdověla, trávil můj muž každý rok celé prázdniny a tu volnost, kterou mu vesnický život poskytoval, naprosto miloval. Do dneška na babičku s láskou vzpomíná a zážitky předává slovním vyprávěním i našemu vnukovi.
Za to jsem velmi ráda, protože já osobně jsem neměla to štěstí a s prarodiči jsem nic takového nezažila, jedni již zemřeli před mým narozením a druzí byli již příliš staří, abych u nich mohla být na prázdninách.
U spousty věcí, které nám půda poskytla, vzpomínal na co to babička či jeho rodiče, kteří se však do domku nastěhovali až v důchodu, používali.

Bohužel jsem si půdu v původním stavu nevyfotila.

A tak vám nabídnu alespoň pár fotek drobností, které jsem zachránila, vydrbala a s radostí používám.
Vdechla jsem jim opět život.
Nevadí mi, že talíře, které k sobě pasují vzorem jsou jenom tři páry, nevadí mi, že nádherný skleněný džbán s úžasným tvarem má k sobě jenom pět skleniček, nevadí mi, že bílý talíř je jenom mělký, nevadí mi, že hluboký talíř s jednoduchou modrou okrajovou linkou, je v jednom místě malinkato odštípnutý.

Pokaždé když je vezmu do ruky, přilétne vzpomínka.




 

 Vzpomínka i na ty, které znám jenom z černobílých fotek, vzpomínka hlavně na ty, kteří několik desítek let byli součástí i mého života.

Předci a rodiče mého muže.

Uchovávejme si vzpomínky...




 

pondělí 22. srpna 2016

ÚŘEDNĚ ZPEČETĚNO...

 A jsou z nich manželé.
Andrea a Petr.
Jejich cesty se spojily.

Ten den zářil sluncem a vzduch byl prosycen štěstím, 
byl to jejich překrásný den.

Žádná velká nervozita, či stres, vše plynulo tak, jak mělo (jenom svědkyně nevěsty přijela na poslední chvilku, ale vzhledem k tomu, že má dvouměsíčního chlapečka, bylo odpuštěno).

Dodržovaly se tradice - sypání rýží, střepy a zametání, polévka z jednoho talíře, krájení svatebního dortu.
 Jen u přenášení přes práh jsme již nebyli :o).

Neplakala jsem, cítila jsem jenom ohromné štěstí a v duchu jim přála svá přání do budoucna.

Svatební den se odehrával na statku i s obřadem a jak jsem si všimla, paní matrikářka byla dojatá, což se myslím nestává.
Všude panoval nesmírný klid a pohoda.

A tak pár fotozáběrů z našeho aparátu.
Oficiální fotky teprve budou :o).






Vše si naplánovali, zorganizovali a připravili sami s pomocí kamarádů.
Povedlo se jim to všem náramně.

Buďte šťastni, moji milí...

 


 

pondělí 15. srpna 2016

UŽ ZBÝVÁ JEN PÁR DNÍ ...

a povedu syna ke svatebním obřadu.
Divný pocit mám.
Je první z našich tří synů, který se žení - je nejstarší a dlouho čekal na tu pravou.
Moc si přeji, aby měli šťastný život, tak jako každá matka si ve svém srdci přeje jen vše dobré pro své dítě. Nic není lehké, životní cesty už vůbec ne, ale když se jde ve dvou ruku v ruce, jak ve dnech radostných, tak i ve dnech plných starostí či problémů, dá se vše zvládnout mnohem lépe.
Ve dvou.
To je základ.

Ilustrační foto

Ilustrační foto



Přemýšlím co jim napsat do blahopřání, co jim říct.
Rady, zkušenosti - to sice můžeme, ale oni si stejně tím vším musí projít sami, aby poznali, pochopili, přijali.

Nosím u sebe papírek a tam si poznamenávám myšlenky.


----------------------------------
Život není lehký, ale stojí za to ho ŽÍT.
Žijte tak, aby vás vaše děti milovaly a měly vás rády i když už budete mít plno vrásek a málo energie.
Žijte tak, abyste se nemuseli stydět při ohlédnutí zpět.
Žijte tak, že jeden znamená DVA - Dva na všechno- na lásku, na boj i bolest, na hodiny štěstí, dva na prohry i výhry, na život i na smrt - dva.
Jděte cestou životem ruku v ruce, podpírejte jeden druhého. Pak je ta cesta rovná, bez výmolů, bez pádů a velkých slz.
Vše máte ve svých rukách, ve svých srdcích.
Nic nepromarněte, nic si nepokazte.
O svou lásku se musíte starat, hýčkat ji, ona není samozřejmostí, je křehká a mnohdy slabá, tak ji dodávejte energii, posilujte ji a chraňte ji.
Žijte...
------------------------------------

Ve skříni již čekají šaty, v krabici boty, 
kadeřnice mi odjela na dovolenou,
nehty jsem si ulámala při úklidu nového bytu pro 
nejmladšího syna, který se tento týden od nás odstěhoval.
Doma potřebuji vygruntovat a zahrada si žije svým životem bez mé péče již několik týdnů.
Ono se nic nezblázní, neřeším to.
Výhoda všeho toho shonu, který se na mne nahromadil (tím vůbec nemyslím připravu svatby, tu si mladí naprosto zařizují sami)
je, že jsem zhubla tři kila a ani nevím jak. 


 


Šaty jsou světlounce béžové a v barvě květin jsem sehnala i lehké sáčko pro případ chladného počasí.
V obchodě jsem se pobavila opět při zkoušení velikostí :
šaty jsou velikost 40, sako 44
šaty německá výroba, sako česká :o)) - co dodat.

Samozřejmě, že na ramínku vše vypadá úplně jinak než oblečené.
Manžel mi výběr tuze chválil.

Tak snad synovi ostudu neudělám.

Jen vím, že budu bulet...


pátek 5. srpna 2016

SVATEBNÍ KOLÁČKY ...

jsou upečené.



Já vím, měla by péct nevěstina strana.
Ale občas je to jinak a tak jsem se nabídla, že je upeču.
Svatba nemůže být bez svatebních koláčků !!
V mém letitém sešitě jsem našla několik receptů a u jednoho dokonce byla má poznámka - Naše svatba a tak mi naskočily vzpomínky. Nesměla jsem jako nevěsta koláčky péct a tak jsem jenom pokukovala jak mamka, moje sestra a tety pečou, jak to po celé kuchyni nesmírně vonělo a ženské klábosily, popíjely vínko a smích zněl na všechny strany.
Už je to tak dávno.


Kamarádka dodala recept na rychlé koláčky.
Jedno odpoledne jsem je vyzkoušela s jablkovými povidly.
Těsto báječné, tvoření malinkatých kuliček a tvarování koláčků tím nejmenším závažíčkem ze starých vah mi šlo krásně od ruky.
Po vychladnutí jsem ochutnala.
Dobré - ale není to ono.
Chuťově mi připomněly vánoce - cukroví.
Kdepak, budu zkoušet raději recept z naší svatby.
Obsahuje sice ohromné množství másla, vajec, ale určitě to budou ty správné svatební koláčky. A nebudu jich péct na kila. 
Pak jsem ještě nahlédla do mé oblíbené Velké české kuchařky, kde je opravdu všechno a našla podobný recept, jen trochu jiný poměr surovin a míchala se mouka polohrubá s hladkou.
Vyzkoušela jsem z poloviční dávky a bylo to ono.

 
Připravila jsem si náplně a každý den upekla dvě dávky.
 
Až jsem se divila, jak mi vše šlo od ruky. Jen povidla zlobila, mírně tekla z drobných koláčků ven, dodatečně jsem si uvědomila, že jsem do nich měla nastrouhat trochu piškotů, aby byla hustší. Zato jsem do nich kápla moravskou vynikající slivovičku :o).
Do máku přišla i kvalitní čokoláda.
Do tvarohu vanilkový puding (prášek), aby také nezlobil, rozinky pěkně naložené v rumu, aby tvaroh ovoněly. 
Jablková povidla mi chutnají ze všech náplní nejvíce, přiznám se, že jsem ujídala :o). 
Můj muž měl radost, protože směl ochutnávat.
Potřebovala jsem přeci vědět názor druhých.

Konečně jsou v krabicích.

Ještě připravit ke svatebnímu oznámení sáčky s koláčky a protože mladí bydlí mimo naše město, musela jsem si poradit po svém.



 
 Bavilo mne to.
 
Šaty už mám, boty také a termín svatby se blíží.


Těším se ... 

A svatební pověry ?




Proč nevěsta nesmí péct žádné pečivo, koláče, ani dorty na svou vlastní svatbu? Je tomu tak proto, že podle pověry by měla po svatbě stále uplakané oči a byla by nešťastná.

Proč nesmí ženich vidět svou nastávající před obřadem? Protože si nesmí vzít něco dřív, než je to jeho.

Proč nevěsta musí mít ve svatební den něco nového? Nová věc symbolizuje nový začátek, něčeho krásného.

Proč nevěsta ve svatební den musí mít něco půjčeného? Jedná se o víru v temnou magii, vycházející z názoru, že věci přinášejí moc. Proto by měla být půjčená věc pouze od šťastného a spokojeného člověka. Jinak by mohlo být přeneseno na nevěstu negativno.

Proč nevěsta musí mít ve svatební den něco starého? Tuto symboliku hledejte v zachovávání tradic a nezapomínání na svůj starý život.

Proč se ke svatebním šatům většinou nosí závoj a jen málo nevěst ho ve svatební den nemá? Podle staré pověry musí nevěsta zakrýt obličej, aby se do ní nedostal duch zloby, závisti a nepřejícnosti druhých.

Proč se na svatební hostině vybírá do střevíčků, nebo se vkládá do střevíčku nějaký peníz? Peníze by měly symbolizovat bohatství.

Proč se na svatební hostině rozbíjí talíř nebo jiné nádobí? Střepy podle pověry přináší štěstí. Jde také o hluk, který při rozbíjení vzniká – ten by pak měl odehnat zlé duchy.

Proč se nesmějí sourozenci brát v jeden den? Tento akt značí neštěstí pro jednoho z nich.

Proč, když svatební kolona jede na obřad či na hostinu, zběsile troubí? Důvod je stejný jako v některé z předcházejících pověr. Jedná se o snahu odehnat zlé duchy pomocí hluku.

Proč novomanželé na svatební hostině musí jíst polévku z jednoho talíře, případně jednou lžící, nebo se krmí navzájem? Tento zvyk symbolizuje spolupráci obou partnerů a jejich vzájemnou pomoc.

Proč musí ženich přenést přes práh nevěstu v den jejich svatby? Dříve lidé věřili, že se zlí duchové usazovali pod prahem domu. Proto kdyby nevěsta přecházela sama po svých, mohla by pod svou dlouhou sukni zachytit něco z negativních energií nebo zla.

Proč se nesmí ženit a vdávat v květnu? Proč se říká Svatba v máji, nevěsta na máry? Když žena otěhotněla ihned po svatbě, měla pak dítě v zimě, což je těžší než si miminko pořídit jindy.

Proč se hází rýže na novomanžely? Nejen rýže, ale veškeré další luštěniny nebo zrna symbolizují hojnost a plodnost.


Tak nyní už víte, proč zanedbávám blog :o)))...

 

úterý 26. července 2016

KDO SI HRAJE, NEZLOBÍ ...

a kdo výletuje, poznává.

Týden prázdnin u babičky a dědy.
Obyčejná kartonová velká krabice od kompostéru Máťu zabavila na několik hodin. Loni jsme ze dvou podobných spolu vyráběli vesmírnou loď :o)).



Snažili jsme se vymyslet na každý den výlet.

Dva dny s námi výletovala i Amálka.
Moc si spolu rozumí, takže   n e z l o b í.

Rozhledna Dymník.


Hrad Houska s pořádným Peklem.


Muzeum Čtyřlístku v Doksech.


A pak jsme hledali pro Déčko hesla.
- Zastavte roboty - DIV vyzývá všechny agenty.

Již jsme se s Máťou zúčastnili podobné akce v loňském roce a je to bezva záležitost pro celou rodinu.

Heslo ukryté na cestě do Dolského mlýna.
Našel :o).



Druhé heslo se skrývalo v přírodní lokalitě Peklo
u České Lípy.
Zde jsme poněkud tápali při hledání, než nám došlo, že jsme přišli
z druhé strany a kolem trojstromu již prošli.
Našel :o).



Pro další heslo jsem jeli do Litoměřic do Informačního centra
(já okamžitě využila situace a zaběhla do mého oblíbeného
obchůdku s botami - a vybrala), kde jsme společnými silami také vyluštili tajenku.

Měli jsme tři hesla a už se mohl Matýsek zaregistrovat.
Klaplo to, jenže když chtěl spustit hru a začít programovat vir, který zabrání robotům ovládnout všechny spotřebiče na světě, zjistil, že potřebuje sice tři hesla, ale tři různé barvy. Měli jsme dvě zelené a jednu žlutou.
Zavládl smutek. Situaci jsme museli rychle zachránit a nahlédnout do mapy kde se nachází modré heslo.
Pokladna Zoo v Ústí nad Labem nebo Informační centrum Liberec.

Co by děda neudělal pro vnuka.
Hned v následujícím týdnu si naplánoval práci tak, aby se vracel přes Ústí.
Přivezl ho.


Tak už jenom čekáme až dorazí Matýsek na další týden prázdnin ...



 

středa 20. července 2016

OSTRÉ PŘEDMĚTY ...

kniha ke mně přišla poštou ne z nakladatelství, ale
od blogerky Radky, která vyhlásila knižní výměnu a já se přihlásila.
Projekt o knihách mne zlákal.
Moc dobrý nápad.
A tak jsem získala přímo od Radky, která si mne vylosovala, právě tuto knížku.
Moc jsem se těšila až ji otevřu a začtu se, na Ostré předměty jsou velmi pochvalné recenze a psychologická témata mám ráda.
Od Flynnové mám Temné kouty.



 

Anotace

Stěží si představit hrůznější zločin než uškrcení malé holčičky. Zapomenuté missourijské maloměsto Wind Gap se ještě nevzpamatovalo z jedné brutální vraždy, a už je tu další, stejně strašná a nepochopitelná. Proč nevinné dívky? A proč jim vrah vytrhal skoro všechny zuby?

Pro mladou chicagskou reportérku Camille Preakerovou, která ve Wind Gap vyrůstala, je takový případ vítaným sólokaprem. Jenže to, co se zprvu zdálo jako kariérní příležitost, získá nakonec mnohem osudovější a tragičtější podobu. Ukáže se, že posedlost jde v tomto příběhu až na krev. A to do slova a do písmene.

Kontroverzní, znepokojivý psychothriller Gillian Flynnové stojí na počátku autorčiny úspěšné spisovatelské kariéry: její knihy od té doby neopouštějí žebříčky bestsellerů – ani hlavy čtenářů. 



Musím říct, že knihu jsem četla jedním dechem a líbila se mi ještě víc než Temné kouty.
Flynnová dokonale vykresluje jednotlivé postavy příběhu. Jde až nadoraz.
Vztah matky a dcery, vztah nevlastních sester. Vzpomínky na zemřelou vlastní sestru - to vše prožívá Camille po návratu do rodného města. Je zmatená a pátrá, na vlastní pěst. Její podezření sílí...

Měla jsem podezření i já, kdo je pachatel hrůzných vražd. V jednom momentě jsem podezření změnila na jinou postavu, ale po přečtení dalších stránek jsem se vrátila k první úvaze.
Ó, jak jsem se mýlila - měla jsem zůstat i té druhé postavy, to byla ta trefa.

Úryvek :

Rozbušilo se mi srdce a nemohla jsem popadnout dech. Potřebovala jsem zjistit, jestli matka ví, co se stalo. Už viděla svou Ammu? Mám průšvih? Z té paniky se mi dělalo zle. Stane se něco hrozného. Při své paranoii jsem dobře věděla, co se děje : hladina serotoninu, předešlý večer vlivem drogy vylétnuvší, se teď propadla dolů a já se ponořila do černé nicoty. Tohle jsem si říkala, zabořila jsem obličej do polštáře a rozbrečela se. Zapomněla jsem na ty holčičky, sakra, vůbec jsem na ně nemyslela : na mrtvou Ann a mrtvou Natalii. A co hůř, zradila jsem Marian, vyměnila ji za Ammu, ve svých snech ji ignorovala. To bude mít následky. Brečela jsem stejně povznášejícím a očistným způsobem, jako jsem předtím zvracela, až byl polštář promáčený a já měla obličej oteklý jako nějaký ožrala. Vtom cvakla klika. Ztišila jsem se, otřela si tvář a doufala, že ticho ji přiměje odejít.
  Kdo má rád napětí, psychothrillery - doporučuji ...