Ach ta lokálka...

co nám přes letní sezónu otravuje život, neboť náš domek je poslední v ulici a jen kousek od přejezdu. Na trati je zrušený provoz již drahných let tomu zpátky, ale kdysi si trať zakoupil soukromník a zprovoznil turistickou lokálku. Cožpak o to, jízda starým vagonkem pár kilometrů za město je zajímavá atrakce nejenom pro děti, ale pro všechny milovníky železnice. Taková retro cesta.

Jediné a obtěžující je, že začíná jezdit od června a končí v říjnu, jezdí sedm dní v týdnu od 8 hodin do 20 hodin, během pracovních dní jezdí lokálka prázdná a neskutečně troubí a troubí již zdaleka před přejezdem v naší ulici na kraji města, kde projede pár aut. Chápu, že povinnosti ohledně jízdy se musí dodržovat, avšak je rozdíl kdy která obsluha jezdí a jak má troubení v oblibě. Jeden jen lehce houkne, další mačká píšťalu nejméně pětkrát před vjezdem na přejezd a aby toho nebylo přeci jenom málo, houkne ještě jednou po opuštění přejezdu. Nezastírám, že je to vážně otravné. A dále provoz spolkne pěkných pár tisícovek z dotací kraje.

A tak můj muž ze začátku dost lál a zlobil se na plýtvání, ale časem člověk samozřejmě otupí.

O letošních narozeninách se povedl našim kamarádům vtipný kousek a  manžel od nich dostal dárkem jízdu právě tímto motoráčkem. Ještě, že má rád humor, patřičně se tomu smál, výzvu přijal a my se vypravili jedno nedělní ráno na výlet.

Vlak jezdí do nedalekého Kamenického Šenova, kde nadšenci ze Spolku přátel lokálky vybudovali malé železniční muzeum.

Ze starého opraveného vagonu se vyloupla malá občerstvovna, kde si můžete dát teplé, studené nápoje, vybrat z pár sladkostí a když máte chuť si dát letní drink, zvolíte třeba vínko či prosecco a posedíte pod slunečníky.

Cesta dál nevede, zde jízda končí a pokud chcete je opět zpátky, musíte si nějaký čas počkat. My měli v plánu se vrátit pěšky, po pár metrech z nádraží jsme nastoupili na cyklostezku a v pohodlí jsme šli cca 5 km ze stále mírného kopečka domů.

No a protože cyklostezka vede právě těsně za našim domem, závěr výletu byl jasně zvolený na naší pergole, kde jsme zahřáli gril a završili jsme příjemný čas s našimi kamarády dobrotami z grilu a točeným pivkem.

Pst - to houkání nám stejně leze na nervy :-)).

Ála

Alespoň na chvilku...

na dva tři dny se rádi potěšíme s nejmladším vnukem. Bohužel na celý týden to již dlouho nebylo, ani o prázdninách to údajně nevycházelo. Čas s babi a dědou je asi příliš obyčejný. Nechci rozebírat proč tomu je, ale tyhle situace často vznikají když se rodiče dětí rozejdou. A strana, která za nic nemůže, bývá odstrčená.

Podařilo se domluvit 1 a půl dne a tak jsme rychle vymýšleli výlet do blízkého okolí kde Jonďa nebyl.

Zvítězil hrad Střekov u Ústí nad Labem, i my jsme tam již roky nebyli. Počasí bylo velmi příjemné, na terase s nádherným výhledem jsme se občerstvili.

Na prohlídku Jonďa jít nechtěl a tak jsme ho nenutili, chtěli jsme aby celý výlet proběhl tak, jak je mu milé. 

Domluvili jsme rychle další variantu a zajeli jsme se podívat do Litoměřic, kde jsme si prohlédli náměstí, slízali na lavičce vynikající zmrzlinu a vraceli se zpět. Nesměla chybět zastávka na oběd v Kravařích, kde již léta výborně vaří v hospůdce U Doušů.

Byl to příjemný čas s naším vnukem, sice krátký, ale o to víc intenzivní. Společné povídání, šachy s dědou, jedno grilování, výlet s obědem. Navečer už musel zase domů. Nevadí. I tak se máme dohromady moc rádi a to pouto nám již nikdo nevezme.

Víc jsme nestihli...

Ála

Zážitek, na který chcete zapomenout...

se odehrál několik dní po zážitku hezkém, který jsem vám přiblížila v minulém příspěvku a ten již v nás radostné pocity vůbec nezanechal.

Již několikrát jsem se zmiňovala, že hned vedle našeho domu funguje zhruba rok nová cyklostezka. Můj muž občas utrousil s povzdechem, že doufá, že nebudeme každou chvilku sbírat a obvazovat popadané cyklisty, neboť výjezd ze stezky je z kopce a přímo do naší ulice.

Jako kdyby to přivolal! 

Jeden podvečer jsme v přední části domu zalévali spolu truhlíky a květináče, když se ozvala rána a řinčení kovu. Muž vyběhl na ulici a vzápětí volal, abych zavolala záchranku, že se v příkopu válí chlap, tak kolem padesátky, helmu na hlavě a asi je v bezvědomí, na nic nereaguje. Vytočila jsem 155 a popsala situaci. Během mého hovoru na mne muž volá, že se chlap začal vrtět, nikde žádná viditelná krev /na vše se mne dispečer vyptával/, vydává jakési zvuky, něco blábolí a vzápětí dodal - ty bláho, on je nalitý!!

V ten okamžik přijela stezkou malá skupinka a pán začal manželovi pomáhat chlapa zvednout. Ten nemohl ani stát na nohách, což jsem dispečerovi hlásila a následně jsme zavěsili.

Opilci chlapi pomohli se opřít o kolo (elektrické) a důrazně jsme mu všichni říkali, že nesmí na to kolo sednout, že musí jít domů pěšky, neboť ráčil pokračovat po stezce. Skupinka odjela a my docela naštvaně sledovali opilého cyklistu. Ten se během chvíle po pár metrech opět svalil na zem i s kolem. V tu chvíli přijela sanitka, kterou přeci jenom dispečer vyslal. Řidič šel se záchranářkou k chlapovi, který se vyškrábal na nohy a přemlouvali ho, aby s nimi šel do sanity, že zkontrolují jeho zdravotní stav. Sice odmítal, ale nakonec šel. Za nedlouho ze sanitky odešel, kolo nechal u sanitky a potácel se opět po stezce. Řidič nám řekl, že volali policii a že musejí zase odjet, zda to kolo mohou nechat u nás. Příslušníci to prý vyřeší. 

Čekali jsme hodinu, dvě, tři a nikdo nepřijel. Muž tedy kolo uklidil za garáž, aby ho ještě někdo nezcizil a my neměli problémy. Druhý den jel na stanici PČR , aby si ráčili kolo odvézt. Nakonec přijeli až odpoledne chlapi z městské policie a kolo konečně odvezli.

Z celé situace jsem měla opravdu velký vztek a několik dní jsem se myšlenkami vracela. Kolikrát už asi tudy navečer jel v tak opilém stavu, že se neudrží ani na nohách?

Minulou sobotu jsme jeli vlakem na výlet a na nádraží jsme zahlédli přesně to samé kolo, přivázané u zábradlí, ale zda bylo opilce, kterého jsme "zachraňovali", netušíme. Manžel tvrdil, že určitě ano.

V rukou opilého člověka je takové kolo zbraň.

Nechci ani domyslet, co by se na stezce mohlo stát.

Často zde jezdí děti i sami, hrají si tu na okraji.

A neštěstí by mohlo být během okamžiku...

Ála