pátek 31. srpna 2018

Tabbouleh...

je salát původem z Libanonu, jak jsem se dočetla na internetu. Do včera jsem ho neznala, ale u Evy - klik jsem v jejím příspěvku na něj narazila. Ona měla bio polotovar, jenže v našem městě je zrušená prodejna zdravé výživy a tak jsem zapátrala a zjistila, že všechny ingredience, které jsou k přípravě salátu potřebné, doma mám. Nic složitého na něm není a lákavá večeře bude pro mne během chvilky zhotovená. Vzhledem k tomu, že jsem "nezatočila" dosud s kily navíc, které jsem si nalepila kolem celého těla přes zimu, razantní rozhodnutí je namístě. Musím změnit jídelníček a svou stravu výrazně odlehčit.





Základem je bulgur nebo kuskus a hlavně hodně petrželky, hladkolisté, ne kudrnky. Bulgur mám fakt moc ráda, přišla jsem mu na chuť a používám ho často jako zavářku do zeleninových polévek.

A co tedy budeme potřebovat?
Já si vybrala recept Romana Pauluse, který se jej prý naučil připravovat během své stáže v Dubaji.


200 g hladkolisté petržele
30 g rajčat
1 jarní cibulka 
50 g uvařeného bulguru
30 g červené cibule
30 g salátové okurky (nedala jsem, nemusí být)
olivový olej
sůl
pepř
skořice (tu jsem napoprvé nedala)
citronová šťáva
máta (nemusí být)
- v jiném receptu byl i kousek česneku, tak jsem si ho dala -




Petržel a jarní cibulku nakrájíme na nudličky, přidáme rajčata a okurku na kostičky, červenou cibuli nasekanou na jemno a vařený bulgur. Dochutíme olejem, solí, pepřem, citr.šťávou, skořicí a nasekanou mátou. Lehce promícháme.
Příprava bulguru je jednoduchá : zalijeme ho vroucí vodou z konvice v poměru asi 1:3, zakryjeme pokličkou a necháme 10-20 dojít. Bulgur nasákne vodu a změkne. Neobsahuje žádný tuk, je bohatý na vlákninu, železo, hořčík a vitamín A. Můžete ho použít nejenom do salátu, ale všude tam, kde byste běžně používali rýži, hodí se do nádivek i jako zavářka do polévky, jak jsem psala již výše, že ho používám velmi ráda.

A jak píše Roman Paulus :" Finálním  a možná vůbec nejdůležitějším krokem přípravy Tabboulehu je jeho dochucení. Základem je citronová šťáva a olivový olej, nejlépe panenský. Chybět by kromě nich neměla také skořice a mletý pepř, ale používá se též koriandr, zázvor nebo muškátový oříšek. Princip je stejný - koření by salát mělo dotáhnout, ne však jeho chuť úplně přebít."
zdroj:www.lidovky.cz



Musím říct, že mi salát náramně chutnal a jsem ráda, že jsem si salát vyzkoušela. Je naprosto úžasný.


Pokud neznáte, směle do toho...



úterý 28. srpna 2018

Prázdniny končí...

nejenom pro děti, ale i pro rodiče a prarodiče. Náš letošní plán, že poskytneme vnoučatům co nejširší prázdninový "azyl" u nás, jsme myslím splnili co nejlépe to šlo. Když jsem to propočítala, z osmi týdnů jsme pět týdnů měli u sebe dětskou návštěvu. Vzájemně jsme se obohatili o nádherné okamžiky, smíchem si prodloužili život, trochu výletovali, občas lenošili u bazénu, hráli karty, sledovali pohádky, učila jsem i háčkování, avšak spoustu nápadů jsme nesplnili a odsunuli je na jindy, jako třeba pletení z pedigu. Nevadí, vždyť se brzy zase uvidíme.



V pátek na rozloučenou jsme vyrazili opět do Dolského mlýna, s Andrejkou jsme tam kvůli dešti nedošli v červenci, tak srpen to svým tropickým počasím jistil. A zrovna ten víkend se u Dolského mlýna konaly Dny řemesel.


Dopoledne se sice z mráčků vymáčklo pár kapek deště, ale brzy se nebe opět rozzářilo slunečními paprsky a tak jsme výlet nevzdali. Prohlédli si všechny ukázky řemesel a došli až k mlýnu. Při návratu se obloha zatáhla a ač jsme měli pro Anďu pláštěnku, pro sebe deštníky, byli jsme během pár minut naprosto zaplaveni vodou, crčelo nám do bot a do auta jsme došli jak vodníci. 
Třikrát jsme vzali vnoučata do Dolského mlýna a třikrát jsme zmokli. Mé rozhodnutí zní jasně - příště už tam s nimi nejdeme!! Máme to asi začarované.









V mezičase, kdy děti byly s rodiči, jsem stíhala zavařovat, háčkovat, mýdlařit (o tom brzy samostatný příspěvek), číst si. Přiznávám, že občas jsem cítila únavu a těšila se na polohu ležmo, spala jsem jako když mne do vody hodí, ale energie se každé ráno vrátila a byla jsem kupodivu funkční. "Tak to ještě není až tak zlé", říkala jsem si potichu. Sice jsem málo psala na blog, ale o to více jsem si užívala vnoučat. Co si budeme povídat, jakmile dorostou do určitého věku, jejich čas bude vyplněn naprosto jinými zážitky, než pobyt u babičky a dědy. Já si to moc dobře uvědomuji. 

A tady malá ukázka, jak si Andrejka hrála. Musela nechat doma mobil, aby si od něj "odpočinula" a tak si vyrobila papírový. Nejprve MP3, pak flashku, pak ten mobil, který byl jako schránka a do něj si vše schovala. Bohužel jsem si ho zapomněla vyfotit. Měla to dokonalé, malé kousky suchých zipů nalepovala na papírky/tlačítka, měla tam čas, kontakty, fotoaparát, atd. Všechny ty ikonky si namalovala podle mého mobilu. Vytvářela to během třech dnů několik hodin. Má úžasnou představivost, trpělivost a zručnost. 



Prázdninový čas se chýlí ke svému závěru, ještě posledních pár dní zbývá.
Tak si je děti užijte radostně a šťastně.
Jako my s vámi...


středa 22. srpna 2018

Pár dnů před oslavou...

mých narozenin s poslední pětkou na prvním místě, jsem si stihla konečně vyrobit černé tabule pro psaní rozverných, či k zamyšlení nabádajících, citátů, úryvků, chytrých písmenek.
Plánovala jsem to opravdu dlouhou, ale stále jsem se k této naprosto jednoduché činnosti nemohla v těch vedrech dokopat. A pak jedno nedělní odpoledne to sedlo. Barvu jsem měla koupenou již delší čas, nový váleček byl k mání také a tak jsem ze sklepa vytáhla nasyslované staré obrazy, které jsem schovávala hlavně kvůli rámům a zadním částem. Ty se totiž báječně hodily pro účely psacích tabulek. Z obrazů po rodičích jsem vyndala sklo a použila zadní výplň, která se dala dobře natírat. Musela jsem uznat, že tehdy se rámovalo opravdu pečlivě, trvalo dobu než jsem vytahala mnoho malých hřebíčků. Pak přišel na řadu  Eternal černý mat, tři nátěry, znova zarámovat, naťukat zpět hřebíčky a již se dá psát klasickými školními křídami. Z internetu jsem si již před časem vypisovala zajímavé slogany a po řádném zaschnutí vrstev nátěru již zbývalo jenom vybrat co se mi líbí, vrátit se v duchu do školních let a psát křídou. Teda fakt mne to bavilo :o).
Kamarádi, kteří k nám pak za týden dorazili na narozeninovou malou párty se pobavili a o to mi hlavně šlo. Dokonce náš nejmladší si nafotil zrovna tento text na mobil, což mne potěšilo.



Následující text se zase líbil mému muži.
Nu, mně teda také velmi :o)), viz naše dodávky vína od vinaře ze Šatova.





A trochu humoru nikdy neuškodí.


Opravdu trávím letošní léto nejvíce na pergole, kde je příjemný stín a slunce do ní pouští své paprsky až navečer, kdy se jejich intenzita již přeci jenom snižuje.




Jak je vidět na fotkách, zde se opravdu tráví veškerý čas, není zde sterilně naklizeno, srovnáno, uspořádáno, běhají zde pavoučci a každé ráno se zamotám do jejich pavučinek, při obědech nakukují vosy do talířů a sousedovic kočky čekají až konečně půjdeme spát a pak přijdou zkontrolovat, zda jsme jim tam náhodou nenechali něco k snědku. Nenecháme, protože by je mohlo bolet bříško :o).


 Tak to je má letní OÁZA...


čtvrtek 16. srpna 2018

Třídím, třídíš, třídíme...

Třídění odpadů se stalo naprostou samozřejmostí v naší domácnosti již před několika lety. Ničí mne vždy záběry na skládky, kde se válí vše bez ladu skladu s ohromným množstvím plastu, kterému trvá mnoho let, než se rozloží a některé druhy snad v životě nikdy. Vadí mi zahlcenost plastovými obaly naší planety, zaplňování moří a oceánů plastovými ostrovy. A tak každé mé přispění k omezení spotřeby plastů či jejich vytřídění a následné další zpracování, je pro mne důležité. Nechci svým vnukům a pravnukům přispívat k zničení planety.


zdroj fotky Wikipedie


Na městském úřadě si vyzvedneme ruličku pytlů a do těch třídíme papír, plast a sklo. Každou lichou středu sváží firma ze všech ulic přímo od domů pytle a odváží je do třídírny, kde se rozeberou na linkách k dalšímu zpracování. Pokud vše funguje, je to smysluplné.

V posledních dvou měsících nám pokaždé na podatelně sdělí, že pytle nejsou, že jim je dodavatelská firma (ta co sváží odpady) nedodala. Další týden se jdeme ptát opět. Dostaneme jednu ruličku s výrazem, buďte rádi, že na vás zbylo. Po vypotřebování už to štěstí nemáme a stále pytle nejsou. Úřad se dohaduje s firmou, která tvrdí, že se jim vrací malá část pytlů a že je občané zřejmě používají na něco jiného než na třídění odpadu a že je to pro ně finančně neúnosné. Jenže oni mají smlouvu s městským úřadem a tu jsou povinni plnit, bez ohledu na údajné své statistiky. Pokud s úřadem nechtějí nadále spolupracovat, nechť smlouvu vypoví, ale do té doby ji musí plnit. A tak se mezi sebou dohadují a my stále pytle nemáme. 

Na začátku naší ulice stojí velké barevné "zvony", do kterých lze také vhazovat tříděný odpad. Ty jsou známé snad ze všech měst. Naložíme v taškách natříděný odpad a chceme ho tam tedy vyložit. Bohužel všechny zvony přetékají nacpaným odpadem. Lidi už odkládají i okolo nich. Jsme na tom všichni stejně. Není kam odpad uložit. 
Zvony totiž vyváží stejná firma. A ta místo toho, aby tedy častěji vyvezla zvony, když nedodává pytle na třídění, naprosto vše ignoruje.

Já jsem odpad dala do obyčejných větších pytlů, které používám do kuchyňského koše a v danou středu jsme je vynesli před dům. Naštěstí firma přijela a naložila odpad i když nebyl v jejich označených pytlích. 
Dobře, nějak jsem si poradila, ale obávám se, že spousta lidí se jednoduše naštve a přestane třídit, vše nahází do popelnice a nebude to více řešit. V tuhle chvíli by jim nikdo ani nemohl nic vyčítat. 

Zase se projevila neschopnost určitých lidí a přehazování si důvodů mezi sebou. Firma a město se dohadují a obviňují navzájem a občané jsou zahlceni tříděným odpadem, který nemají kam uklidit.


zdroj fotky Wikipedie

zdroj fotky Wikipedie


 A to mne strašně štve. Mnoha lidem trvalo, než přišli na důležitost třídění odpadů pro jejich další zpracování, a když už se to po letech naučili a stalo se třídění součástí jejich obyčejného života, dostaví se taková nicotnost - pytle na třídění.


Já se však nedám a raději si nějaké pytle koupím.
A lichou středu je před svůj dům dám...

P.S. Včera jsem nakročila ke svému poslednímu roku s pětkou na začátku. Příští rok si naplno uvědomím tvrdou realitu života, že čas nelze zpomalit, že čas mi bude vzácnější a vzácnější, že o svém čase budu rozhodovat s vědomím, že bude pro mne důležité děkovat za každé nové ráno...
:o)))

neděle 12. srpna 2018

Letní háčkování...

nesmí chybět v mých rukách ani v horkých dnech. Zahrada je v tento čas mým obývákem, kuchyní, jen spát chodím domů. Uchýlím se do příjemného stínu slunečníku nebo pod střechu  pergoly a využiji každé volné chvilky mezi zavařováním, plaváním, čtením, chvilkovým lenošením a nicneděláním,  k oblíbenému háčkování. 

Šátek se vzorem medvědích stop mám hotový již pár týdnů, ale ležel v košíku a čekal na zašití cancourků a vyprání, abych ho mohla vyfotit. To asi ta letní lenost.

Příze Denim Lace Rowan je tenká, jemná, lehounká a já dlouho přemýšlela k čemu ji využiji. Zvažovala jsem letní pletené tílko, ale to bych si musela té příze objednat více než pouhých 150g. Vůbec netuším proč tak málo, příze drahá nebyla. Člověk někdy málo přemýšlí a rychle jedná, pak se sám diví. A tak recyklovaná příze ležela pár týdnů v košíku do té doby, než Petra z uháčkuj si s námi mi vložila přímo před nos možnost zpracování příze Denim Lace Rowan na šátek s moc pěkným vzorem. Petra háčkuje nádherné šátky z úžasných přízí, vytváří přímo autorská díla.
Zprvu jsem se se vzorkem prala, stále vyhrával on a já byla ta poražená, párala a párala. Pak jsem napsala komentář Petře, že mi háček se vzorem nejde dohromady a ona byla tak hodná, že rozepsala vzor naprosto podrobně. A pak již nastala souhra mých rukou, háčku a příze, malá ruční symfonie.









V košíku mám rozháčkované další drobnosti a jeden větší háčkovaný projekt, bude to dárek pro mého nejmladšího syna. Pšššt, to ještě nebudu prozrazovat. On sice samozřejmě nečte můj blog, ale doba, kdy dárek dostane je ještě pár měsíců před námi a nechci ani zmínkou připomenout ten čas.

Nyní je léto, nádherné.
A u nás včera odpoledne pršelo.
Je to však příliš málo.

Užívejte si dovolených, letních večerů...


čtvrtek 2. srpna 2018

Léto je léto...



Léto je léto,
když lásky jsou, mládí
a žár nocí svádí je žít. 

Léto sen hlídá,
když ztrácí svou tíž.
V trávě si snídáš a spíš.
Letních zázraků a svátků
nám přáno. Budiž máj.
Když je léto, jak léto
máš ráj, svůj ráj. 
úryvek z písně Heleny Vondráčkové


Celou zimu se nesmírně těším na léto a všechny myšlenky na něj mne pár měsíců drží nad vodou. Mám ráda slunce, teplo, koupání, vlahé letní večery. Když pominu zavařování, nakládání, každodenní zalévání zahrady, tak dochází i na lenošení na lehátku s knížkou v ruce či pozorování, také vleže, honících se bílých mráčků na obloze. Narodila jsem se v srpnu, ve znamení Lva, to mluví za vše. Jak já chápu slastné lví povalování se v trávě či písku.



Letos si všeho dopřávám plnou měrou. Teploty dosahují stupňů, které zažíváme spíše na zahraničních dovolených u moře. Pravda, letos mi bohatě stačí náš letitý zahradní bazén, kde si plavu již od rána až do večera, slaná voda mi opravdu nechybí a jsem ráda, že jsme letos k moři nezamířili. A když do bazénu skočí můj muž, mám i vlny.




Užívám si všeho, nereptám, že je horko příliš horké, že slunce hřeje příliš mnoho, ale se smutkem hledím na keře, na trvalky, na stromy a trápí mne, zda vysoké teploty zvládnou. Zaléváme opravdu jen to nejnutnější, hlavně rostliny v nádobách. Zásoby dešťové vody již dávno nejsou a snažíme se co nejvíce šetřit i s vodou pitnou. Smířila jsem se s tím, že všechny surfínie jsou spálené od slunce a skončily na kompostu, již si ani vodu nedokázaly nasáknout. Smířila jsem se s tím, že většina trávníku na zahradě vypadá jak v Řecku, či Španělsku, je naprosto suchý, šustí pod nohami. Smiřuji se s tím, že floxi a denivky, a spousta jiných trvalek, jsou koncem července odkvetlé a listy jim žloutnou. Je mi jasné, že letos budeme mít zahradu připravenou na zimu již během srpna. Vše bude ostříhané, opadané, uschlé...





I přesto všechno si lebedím a nabírám sluneční energii do každé kostičky svého těla. Vím, že v zimě ji budu potřebovat, že mi pomůže přežít chladné, tmavé a krátké dny.
Mám to štěstí, že se nemusím přepravovat do zaměstnání městskou dopravou, kde bych byla zbrocená potem během chvilky po vstupu. Vnímám, že pro většinu lidí, kteří nyní pracují venku nebo v prostorách neprodyšných, těžce větratelných, jsou stávající letní teploty zničující. Není to jednoduché.
To vše si uvědomuji, ale nemohu si pomoci. Já jsem nadšená, že mohu sedět na pergole ještě v deset večer s mužem u sklenky bílého moravského vína v tílku a šortkách. Kdybych pustila řecké písně, cítila bych se jako u moře, tak příjemné večery to jsou.



A mimochodem, jen tak pod čarou.
V loňském roce jsem narazila na vinaře ze Šatova, který každou první středu v měsíci rozváží svá vína dle objednávek po republice. O tom jsem tolik let snila. Mít stálého dodavatele, přímo vinaře, moravských vín. Pan Popp, zde se dozvíte více, zastaví až u domu, vyloží krabice s víny pro nás a naše kamarády, prohodíme pár vřelých slova a rozloučíme se slovy - Tak zase za měsíc! Mějte se hezky. - No není to báječné? Je.
A motto vinaře ze Šatova, které zdobí jeho auto, krabice - Víno, to je životní styl.


Další kousek mého Štěstí v životě. Léto, slunce a voda, krásné večery...