Drožďovka...

nebo-li drožďová pomazánka, kterou buď milujete nebo nesnášíte, kvůli odéru, který při rozpouštění droždí se line kuchyní. Nám nevadí a tak ji milujeme. Vzhledem k tomu, že často peču různé pečivo, nyní i chléb z droždí (žitný kvásek jsem zrušila), mám doma v lednici neustále zásobu kostiček čerstvého droždí, pro stav nouze i pár sáčků se sušeným, ale to používám opravdu málokdy.

Pokud se mi krátí datum spotřeby u droždí čerstvého, je nutné ho rychle zpracovat a zpracuji ho do pomazánky drožďovky nebo drožďové polévky.

A jak se dělá u nás doma? V poslední době takto:

DROŽĎOVKA

* 2 kostky čerstvého droždí

* 1 cibule

* 4 vejce

- na lžíci másla lehce orestuji pokrájenou cibuli

- nechám roztavit rozdrobené droždí

- přiliji trochu smetany na vaření nebo mléka

- vsypu hrst strouhanky

- míchám až je hmota kašovitá

- přidám vejce a míchám až se srazí

- sůl, pepř

Toto množství je z 2,5 kostek droždí a 6 vajec.

Dříve jsem nedávala smetanu, ani strouhanku, jen jsem roztavila na cibulce droždí a zamíchala vejce, sůl, pepř, přidala trochu hořčice.

V jedné skupině o vaření jsem se před pár lety dočetla v receptu na drožďovou pomazánku o přidání smetany a strouhanky, vyzkoušela a zachutnalo nám to. Od té doby ji připravuji takto.

Jedna sklenička pro nás, druhá pro syna, vím, že ji má rád :-). 

A co vy a droždí?

Používáte jen na pečení nebo máte rádi jeho využití i jinak?

Pamatuji si, že jako dítě jsem mamce uždibovala čerstvé droždí (to se kupovalo na váhu, za 1,-Kč, a já jsem často pro něj chodila do krámu), když zadělávala těsto, moc mi chutnalo. Asi můj organismus potřeboval vitamín B.

Ála

Se Sluncem nad hlavou...

jsme si po několika nevlídných dnech mohli opět vyšlápnout do přírody. V okolí našeho domova je mnoho tras, které nás provedou krásnou přírodou Českého Švýcarska, ale po loňském požáru v Národním parku máme stále ještě vnitřní strach navštívit nejvíce zasažená místa. Obáváme se velikého smutku. 

Zajeli jsme proto jenom na okraj, do Vysoké Lípy a cílem byla Česká Silnice, tam vede cesta asfaltová a nám se nechtělo brodit blátem po lesních cestách, je ho ještě příliš.

Malý šok jsme zažili ihned při příjezdu na nám známé parkoviště před jedním penzionem, kde jsme vždy, tzn. před turistickou sezónou, bez problémů zaparkovali a nikdo nevybíral parkovné. 

Obec Jetřichovice již před pár lety začala zavádět parkovací automaty všude na svých pozemcích. To samozřejmě chápeme, během sezóny je opravdu obtížné v obci zaparkovat, míst je prostě málo a zájem o turistiku velký. Spíše nás velmi zarazila jednotná cena 150,- Kč na celý den bez jakékoli časové volby. Naše túry se vejdou maximálně do 3 hodin, víc už toho nenachodíme. A tak jsme byli nuceni tuto částku zaplatit a vrátili jsme se za 2 hodiny. Takže nás hodina parkování vyšla na 75,-Kč :-)))).

Výlet byl však pro nás důležitější.

Zahlédli jsme na Šaunštejnu novou lávku, tam se vyškrábeme příště.  Podél cesty se vrší kmeny stromů po těžbě, kolem silnice jsou kmeny úplně odtěžené a nám se odkryly pohledy na skály, které nikdy nebyly přes husté stromy vidět. Snažili jsme se vnímat přírodu a utěšovat se tím, že se za pár let opět zmátoří. Avšak nebudu zastírat, pohled na známá místa je prostě jiný.

Spousta stromů polámaných vichrem leží na zemi, lesní dělníky čeká mnoho práce, aby vše vyčistili. Silnici lemují pařezy a prázdný prostor, ale já měla alespoň radost z odhalených skal. Mám skály ráda.

Až se jaro zazelená, bude i zde vše radostnější, ale sami vidíte, že dřevní hmoty se zde povaluje stále opravdu hodně.

V jednom místě si muž četl novou informační tabuli o místní přírodě a zvěři, a ddyž jsem k němu došla, pomalu se otočil a řekl mi "Prosím tě, nelekni se!"

Stejně jsem se lekla.

Je nádherný, že? Ano, celý dřevěný! Je na první pohled jak živý, takže se opravdu člověk lekne.

Tušili jsem, že ráz krajiny, kterou dobře známe bude jiný, že všude v Národním parku dostala příroda na frak a bojuje ze všech sil s velkou přírodní zátěží, ale pevně věříme, že čas veškeré rány i zde zhojí.

Hezkého dne jsem využila na naší cestě k vyfocení dvou šátků, které jsem pro sebe a svého muže před pár dny upletla. Náš první společný projekt, pánská a dámská varianta šátku Metalouse dle návodu Stephena Westa. Světe div se, můj muž bude nosit šátek, moc se mu líbí a já jsem nadšená.

Dnes jsem vás mírně zavalila fotkami, snad nevadí.

Již plánujeme další trasu pro naše toulky přírodou.

Venku to zrovna jarně nevypadá, chumelí, ale brzy se počasí opět umoudří.

A já se těším už nyní ...

Ála

Domácí škvařené...

sádlo jsem včera na sporáku pár hodin pomalu škvařila. Většinou si kupuji sádlo u řezníka již hotové, ale nyní jsem chtěla i škvarky nejen na pomazánku, ale i do plněných bramborových knedlíků. A tak jsem po delší době koupila syrové. Prodavačka mi doporučila vysoké sádlo iberijské. Vůbec jsem netušila, že sádla mají své názvy. Překvapilo mne, že je opravdu hodně vysoké, asi ty čuníky chovají vyloženě na sádlo, jinak si to neumím vysvětlit. Kus měl 1,5 kg.

Sádlo jsem nakrájela na kostičky a velmi pomalu ve vysokém hrnci rozpouštěla. Překvapilo mne, jak rychle se začal sádelný tuk v hrnci objevovat. Byla jsem zvyklá z našich zabíjaček, že jsem z počátku musela malinko sádlo podlít vodou, aby se mi nepřilepovaly kostky ke dnu. A tady vůbec nic takového nenastalo.

Nemusela jsem u sporáku stát, škvarečky si pluly po hladině sádla samotné a nepotřebovaly můj dozor, občas jsem jen zamíchala a zkontrolovala. To jsem také neznala, vždy jsem sádlo hlídala, občas prskalo, mělo tendenci i kypět. Iberijské sádlo se chovalo jinak! 

Škvarky zezlátly, už z nich byly malé kostičky a i když jsem zvyklá na tmavší škvarky, měla jsem pocit, že sádlo už je hotové a raději jsem škvaření ukončila.

Když jsem po vychladnutí škvarek ochutnala, překvapilo mne, že není křupavý, ale uvnitř je takový mazlavý, bylo v něm docela ještě trochu tuku. Konzultovala jsem s manželem :-) a ten (více zkušeností ze zabíječek z dětství u babičky) rozhodl, že je sádlo určitě hotové a je to v pořádku.

Ještě, že jsem na něj dala a neměla snahu zbylý tuk ve škvarkách ještě dodatečným škvařením z nich dostat!

Po mírném zchladnutí jsem přelila sádlo do sklenic. Do menší sklenice jsem zalila i trochu škvarků, manžel si rád občas mázne na chleba. Dnes ráno jsem kontrolovala jak sádlo vypadá po ztuhnutí. Není bohužel čistě bílé jak jsem z domácího škvaření zvyklá a škvarky nešustí :-).

.

Sádlo na vaření samozřejmě spotřebuji a následně ho koupím znovu a poptám se, jaký fígl je při jeho škvaření. Zřejmě ještě pomaleji škvařit. Možná zkusím v mém multifunkčním hrnci pomalé vaření.

Pamatuji si období, kdy se všude vepřové sádlo na vaření  zatracovalo a ze všech stran byl informační tlak o jeho škodlivosti. Vždy jsem si myslela své. Nyní se dočítám, že úvahy nebyly úplně správné, že zase až takový vliv na vyšší cholesterol nemá.

Viz Wikipedie:

Nové poznatky nepotvrdily, že sádlo v organismu zvyšuje cholesterol, a působí tak srdeční a cévní onemocnění – tento efekt je nyní dáván za vinu nadměrné produkci inzulinu vlivem vysokého obsahu cukrů v moderní stravě. Sádlo by tedy měli jíst v rozumné míře ti, kteří mají zájem o pravidelný každodenní fyzický pohyb, jako je svižná chůze, běh, kolo apod.

Samozřejmě používat v rozumné míře, ale to je tak se vším. Vždyť to samé bylo i s vejci :-) a s máslem. 

 U nás v sobotu budou plněné bramborové knedlíky mletými škvarky a kysané zelí.

 Používáte v kuchyni sádlo?

Ála

Domácí lučina...

není nic nového, možná jsem její přípravu již na blogu zmiňovala. Občas jsem si ji doma nechala vykapat. Nyní tak činím mnohem častěji a využívám ji více. Všichni víme, jak se ceny potravin neúměrně zvedly a zpět se již nevrátí. Obchody využily situace a své marže zvýšily mnohem více, než by bylo důvodné. Zkoušejí, kam až se nechá zákazník zavléct. Avšak nemíním se rozčilovat...Co je přehnané, prostě nekoupím. Nekupujeme během zimy již tři roky rajčata, okurky hadovky, papriky a to nejenom z důvodů vysokých cen, ale zejména proto, že se tyto produkty převážejí přes celou Evropu, a to nechceme podporovat. Tato zelenina není dozrála, tak jak má být a pro naše tělo nijaké živiny v tomto stavu nepřináší. Avšak - každý ať si rozhoduje po svém! Nikomu prosím nic nevnucuji.

Zpátky k mé lučině.

Koupím velké balení bílého jogurtu, úplně ideální je balení 1kg řeckého typu. Odeberu si část, dám do plátýnka nebo staršího pánského kapesníku, aby látka byla jemná, zavážu a zavěsím do vyšší nádoby, dám na 24 hodin do lednice. Pokud chci lučinu (či žervé) využít na pomazánky, přisolím hned. Pokud ji chci použít posléze na sladko, sůl nedávám.

Vykapanou lučinu dám do skleněné nádoby, v lednici pár dní vydrží. Většinou ji však rychle spotřebuji. Přidávám do pomazánek, případně ji dochutím česnekem, solí, pepřem, přidám malinko smetany a použiji k masu jako dip.

V případě sladkého využití zamíchám moučkový cukr, trochu vanilkového cukru či kápnu vanilkové aróma, přidám malinko kysané smetany či šlehačky a získám velmi chutný doplněk k lívancům či palačinkám.

Občas ji také použiji do směsi masa se zeleninou (typu čínské směsi) na zjemnění šťávy.

Myslím, že využití je všestranné, příprava je velmi rychlá, jednoduchá a když je v zásobě doma jogurt, můžeme si ji zhotovit kdykoli.

Domácí lučina je skvělá :-)...

Ála

Ponožky na nožky...

aneb stále pletu i  malé projekty, což ponožky jsou a jejich pletení mne velmi baví. Nehledě na to, že odolat těm krásným samovzorujícím přízím je opravdu těžké.

V poslední době jsem napletla opět několik párů a mohu je zde v mini obchůdku nabídnout.

Všechny ponožky lze prát v pračce.

ponožky č.1 - velikost 37-38 (klasická výška)

ponožky č. 2 - velikost 37-38 (střední výška)   nyní již nejsou

ponožky č.3 - velikost 38-39 (klasická výška)

ponožky č.4 - velikost 38-39 (střední výška)   

ponožky č.5 krajkové s dvojitým ozdobným lemem - velikost 39-40 (vyšší)

V případě zájmu pište přes kontaktní formulář (lišta vpravo) nebo

přímo na e-mail HajnaAlena@seznam.cz.

Děkuji za případné objednání.

Ála

Ořechové rohlíčky...

jsem upekla včera odpoledne, když byli kluci s dědou na bowlingu. Oprášila jsem starý recept, na který jsem si vzpomněla. Ořechy máme vyloupané a zavařené ve sklenicích, tak nebyl žádný problém se vrhnout na pečení. Dávám i recept, kdyby jste chtěli vyzkoušet. Jsou opravdu moc dobré.

Ořechové rohlíčky

Těsto:

600 g hladké nebo polohrubé mouky (použila jsem polohr.)

80 g cukru

1 kostka droždí (42g)

2,5 dcl vlažného mléka

špetka soli

3 žloutky

125 g tuku

- z části teplého mléka připravíme kvásek

- utřeme žloutky s cukrem, přidáme změklý tuk, mouku se solí a kvásek, zbylé mléko

- zaděláme vláčné těsto a necháme vykynout

Náplň:

100 g strouhaných ořechů

100 ml horkého mléka (přidávám postupně, nemusí být všechno)

1 lžička skořice

1 lžička vanilkového cukru

med

rum (nedala jsme kvůli klukům)

piškotové drobečky

- vše spojíme 

- vykynuté těsto rozdělíme na dvě části, z každé části vyválíme placku a nakrojíme na 8 výsečí (pokud raději rohlíčky menší, rozdělíme těsto na tři části)

- na širší okraj dáme lžičku náplně a zarolujeme jako rohlík, mírně prohneme a zakulatíme rohy

- rohlíčky dáváme na plech s pečícím papírem, potřeme bílkem (které mi zbyly od žloutků) nebo vejcem 

- pečeme v troubě vyhřáté na 200°C dozlatova (cca 15-20 min dle trouby)

V kuchyni se z trouby linula neskutečná vůně a tak po řádném vychladnutí rohlíčků

jsem si jeden musela dopřát ke kávě.

Nesmím se omezovat až zase tolik!

A proč já je vlastně nepeču častěji?...

Ála

Naše toulky přírodou...

jsou v poslední době minimální a chybí nám. Počasí je tak nestálé a protivné, že podléháme té člověčí lenosti a s pohledem z okna na ohýbající se větve stromů silným větrem, dešťové provazy bušící do střech, či stmívající se den ve sněhové vánici, se raději usadíme na gauči, najdeme oblíbený seriál na Netflixu či v archivu televize, já si vezmu do ruky pletení a výšlap ven necháme raději na další den. Bohužel se to opět opakuje.

A tím je všechno špatně. Pohyb v našem věku je nutností, svaly se potřebují hýbat a čerstvý vzduch je potřebný, větrání nestačí. Kde jinde načerpat důležitou energii než v přírodě, v lese, na loukách, kolem rybníků, potoků či řek? Tam je nám nejlépe.

Stává se v poslední době celkem často, že dopoledne na hodinku vysvitne sluníčko, já přemýšlím a plánuji v duchu kam vyrazit a než uvařím, poklidím po obědě, přiženou se mraky a vše je jinak. Věřte mi, že často mám i trochu vztek :-)!!

A když se najednou počasí vydaří, mám z toho našeho toulání radost jak malé dítě.

Kolem Karlovských rybníků - naše oblíbená trasa

V neděli k nám s taškami dorazili kluci vnuci na pár dnů o jarních prázdninách. Moc jsme se na ně těšili a samozřejmě již dopředu s mužem plánovali kam vyrazíme. Původní plán, že zajedeme v úterý do Teplic do botanické zahrady vzal za své nahlédnutím na otevírací dobu na webových stránkách zahrady. Tam na mne juklo oznámení, že přesně v tomto týdnu mají zavřené všechny skleníky z důvodů jarní uzavírky. No není to pech? Zůstane plán na jindy.

Nedělní odpoledne nám přálo, slunce svítilo a ač byl mráz, bylo krásně. Vyšlápli jsme s nimi jen do našeho okolí. Moc nás baví hovory s nimi, jejich zvídané dotazy, náměty, i jejich dohadování mezi sebou, věkový rozdíl je znát.

 

Kluci si přinesli brusle a tak jsme hledali, ve kterém zimním stadionu budou mít otevřeno pro veřejnost. Ono to není jednoduché. Naštěstí jsme v jednom stadionu na veřejný čas  narazili a tak mohli s dědou vyrazit. Pravda, děda své brusle nechal doma, prý již ve svém věku nebude riskovat :-). Já jsem zatím doma napekla housky k večeři.

Na středu je na odpoledne objednaný bowling, tak to se kluci těší velmi, ten je baví a dědu také. Jen bude asi víc hekat než oni.

Já si chvilku odpočinu, upeču další koláč (jeden už zbaštili) a budu se těšit až se vrátí.

Teď zrovna hrají karty a já měla čas napsat příspěvek na blog :-).

Prázdniny jsou prostě príííííma...

Ála