Za humny...

je drak, jak zaznívá v jedné pohádce, ale u nás vyrostla letos za plotem úplně nová cyklostezka. Město ji vybudovalo s vysokou finanční pomocí z EU (jak jinak). Vzhledem k tomu, že s ní jako majitelé pozemků přímo sousedíme, byli jsme i součástí stavebního povolení, jednal s námi přímo starosta i projektant hned zpočátku.

Nelíbilo se nám příliš, že počátek cyklostezky je přímo za naším plotem, ale hlavně jak projektant zvolil protnutí pastviny a tím byl narušen svah, který je nad námi. Argumenty nám vysvětlil, chápali jsme je, ale obavy z prudkých, dlouhých dešťů, kdy tok vody tímto zásahem změní směr, byly opodstatněné, zažili jsme již jak voda z kopce letěla do malého potůčku, který přetekl a následně se rozlil v celé ulici. Pravda, tak velká voda je méně obvyklá, ale víme, co počasí v posledních letech dokáže.

Kolem cyklostezky tak vznikly hlubší příkopy a odvodňovací kanály, budeme tedy věřit, že nás to nikdy nevypláchne.

Další zapeklitost nastala místní nedaleké farmě, která pozemky léta využívala k pastvě dobytka - krávy a ovce jsem měli nadosah. A tak, aby mohli dobytek převádět, projektant aplikoval do cyklostezky přechod s kovovými rošty, kdy cyklisté musí sesednout z kola, brankami projít a za přechodem mohou pokračovat.

  

Není to zrovna moc šikovné, krávy si přecházejí z pastviny na další pastvinu nebo k vodě samotné, na kovové rošty totiž nevstoupí. Bohužel ani cyklista, ani turista po roštu bezpečně nepřejde, neboť mezery mezi jednotlivými trubkami jsou nepříjemné a hrozí zaklínění nohy. A tak se musí použít branky.

Cyklostezka vede  krásnou přírodou, kterou kolem města máme, a tak je již od otevření hojně využívaná jak cyklisty, tak turisty a do naší ulice se začali sjíždět lidi i z okolí. Jen mají problém pochopit a dodržovat dopravní značení, které zakazuje vjezd do ulice, protože prostor je omezený, ulice úzká. Město vybudovalo parkoviště poblíž počátku ulice, ale vyslechli jsme si i rozlícená slova paní, která nechtěla pochopit, že zde opravdu parkovat nemůže a neustále chtěla parkovat vedle cyklostezky na pastvině s tím, že tam je místa dost a proč se tam nevybudovalo parkoviště.

A my samozřejmě pro udržování zdravého životního stylu, chodíme každý den na špacír. Celá cyklostezka má 5 km, což není příliš mnoho, ale navazuje na další cyklostezky v druhém okrese. Letos kvůli zdravotním potížím mého muže jsme kola ani nevytáhli, ale příští rok náš čas určitě nastane a my si vyšlápneme celou stezku na kolech.

Dnes jsme cestu využili i k fotografování mého nově dopleteného kardiganu. Vidíte, můj velký koníček mne neopustil, jen jsem omezila množství velkých pletenin a zaměřila jsem se hlavně na drobnější projekty, na pletení doplňků, ponožkami oplétám širokou rodinu.

Dnešní den byl jak korálek...

Tak zase příště.

Ála

Jak šel čas...

 od mého posledního příspěvku?

Plynul jak voda v horském potůčku, někdy si klokotal jemně, zlehka narážel do zelených břehů, prozpěvoval si mezi bublinkami a užíval si teplé sluneční paprsky, které šimraly vodní hladinu. Jindy si hřmotný vítr pohrával nad vodou a čeřil vlnky až do nepříjemných vln a mnohdy mi mráz, který štípal, uzavřel výhledy i do okolní krajiny.

Tak to v našem životě chodí. Občas překypujeme štěstím, radostí, chce se nám tančit, zpívat a rozdávat úsměvy na všechny světové strany. Jindy nám starosti hrbí hřbet a sklání hlavu pod tíhou myšlenek, které nejdou vyhnat z hlavy. Máme obavy, máme strachy, bojujeme, trápíme se a snažíme se vše překonat.

Blog jsem opustila, protože jsem měla niterný pocit, že můj život je natolik obyčejný, že vlastně není o čem psát, že má témata se opakují a nikoho již mé psaní nebude zajímat.

Je to již dva a půl roku, co jsem nenapsala na blog ani řádku.

Občas jsem se ochomýtla na Instagramu, ale tento formát mne za srdíčko nechytil.

A musím se přiznat, že mnohokrát mi hlavou projela myšlenka - Nechceš navázat přetrženou nitku?

Před pár dny mne opět popíchla Hanka z blogu Baví mne to, zda se na blogu neobjevím.

Zároveň jsem u posledního příspěvku objevila pár komentářů, které mne vyzývaly k návratu - za ty vám opravdu velmi děkuji. I ty mne popostrčily.

Nu, jsem tedy zpět. O dva a půl roku starší, penzistka, co si užívá života co to jenom jde a síly stačí. Můj život se zpomalil, víc si vážím každého dne, který mi je dopřáván, přestala jsem se zabývat věcmi, které nemohu změnit a stále mám radost z toho mého obyčejného života. Jsem šťastná, že ho mohu stále trávit se svým mužem, že máme zdravé děti, zdravá vnoučata. Je toho tolik, co mi dělá život krásným.

A já se pokusím se o to mé krásno podělit i s vámi (pokud mi tedy zůstali vůbec nějací čtenáři :-)...)

Ála

Fyzický atak...

Práce na zahradě po zimě je vždy úmorná, odstranit všechny plevele, upravit keříky, dát všemu tvar a glanc je fyzicky náročné a co si budeme povídat, rok od roku úmornější. Stárnutí organismu a tím pádem rychlejší úbytek energie je znát. Letošní zima byla nesmírně dlouhá a vyčerpávající, sluneční energie bylo málo. A Jaro si s námi neustále jen pohrává, jeden den slunce nádherně svítí a hřeje, další dny se táhnou mraky, prudce se ochladí. Jak občas říkám - my tlakaři to špatně snášíme!

Bývám umordovaná tak, že večer usínám v sedě na gauči u televize, nevydržím ani plést (a to je co říct!) a brzy se ploužím zavrtat do postele.

Následující fotky jsou ze začátku května, nyní po čtrnácti dnech je trávník již podruhé posekaný, tráva roste před očima, trvalky na záhonech se derou ven a začínají nakvétat. Ze všech narcisek, mých velmi oblíbených jarních kytiček, mi zbyl poslední trs a letos rozkvetla jedna jediná, všechny opět nově zakoupené mi sežraly myši. 

Dnes sluníčko opět nesvítí, ale i tak jsem vyfotila kousek zahrady jak vypadá nyní. Vše v rozpuku, rostliny se snaží, seč jim síly stačí. Jen než jsem vynosila nádoby s přezimujícími kytkami, druhý den jsem cítila všechny břišní svaly. A to mi manžel s těmi velkými pomáhal. Opravdu na mne číhá práce z každého roku, z každého místečka a volá na mne - Hola, hola, pojď sem, pojď k nám!

Avšak až budu mít hotovo, tak sebou prásknu na to lehátko u bazénu a budu relaxovat! To si slibuji :-).

Do vší práce mi vstoupila rehabilitace, kam jsme chodila dvakrát týdně kvůli padlým klenbám na nohách, plochonoží podélné i příčné. Musela jsem problémy již řešit na ortopedii, mé poděděné vbočené palce (hallux valgus) jsou úporné a bolí. Pan doktor mi napsal cvičení, poradil typ korektoru palců, napsal poukaz na vložky do bot s podporou klenby na míru s tím, že se jen zpomalí celý proces, následně by již byla možná pouze operace. A sekání kostí opravdu nechci.

Na rehabilitaci mi šikovná pracovnice rozhýbala nohy tak, že mne bolely víc než předtím :-), ale cviky jsou uvolňující a to potřebuji. Také se mi líbily "tejpy", které mi dvakrát aplikovala, ty jsem si musela však zaplatit, ty v rámci poukazu nebyly.

V pondělí jsme měli s mužem odjet na objednaný wellnes pobyt do Poděbrad, bohužel jsem vše musela zrušit. Manžela trápí zdravotní potíže, kvůli kterým by procedury nemohl náležitě využít. Tak až se z toho vykřeše, najdeme náhradní termín. Těšila jsem se na odpočinek a péči, na čtyři dny procházek po lázních. Nu, příště.

Poděbrady - duben 2011

Abychom se s mužem náhodou chvilku nenudili, přivezli nám v týdnu dlouho objednané dřevo. Včera naštěstí přišel nejmladší syn s kamarádem a skoro vše nám naštípali, my jen budeme odvážet a rovnat do dřevníku.

 

Řeknu vám

JE TOHO NĚJAK VÁŽNĚ MOC... :-)

Ála

Dodržujeme doporučení...

našich vládních expertů, které se týkalo nakupování potravin u našich sousedů v Polsku a Německu. Je to smutné. Raději bych podporovala ekonomiku naši, ale nehorázně rostoucí ceny v obchodních řetězcích mne štvou a nemíním přistupovat na jejich hry se zákazníky. Bohužel ne všichni máme možnost jezdit na nákupy k našim sousedům a obchodníci to dobře ví.

My máme nablízku Německo, pár let jsme tam na nákupy vůbec nejezdili, ale nyní jsme nuceni těmito okolnostmi cesty obnovit a jezdit jsme opět začali.

Výjezd bereme jako výlet, takže pohonné hmoty nezapočítávám, cesta nám trvá zhruba půl hodiny.

V malém městečku Neugersdorf jsou postavené nové dva obchody - Aldi a Edeka, a když popojedeme asi dva kilometry dále do Ebersbachu, nakoupíme v menším obchodě Netto. Kousek dále je ještě velký Kaufland, tam nenakupujeme, potraviny jsou tam dražší.

Včera jsme zastavili ve třech obchodech, zásobu máme určitě na měsíc. Všude lze platit kartou, nemuseli jsme si měnit eura (ale sebou si jich pár vozíme, člověk nikdy neví, kdy by potřeboval zaplatit cosi v hotovosti) a celkem jsme měli útratu 121,48 eur, kurs byl 24,143, takže v Kč cca 3000,-. V nákupu byly potraviny, sladkosti, drogerie.

Jen tak namátkou :

Máslo bylo zrovna ve slevě za 1,49 euro = 35,97, šlehačka 30% 1,09 euro, slunečnicový olej 1,99 euro, řepkový olej 1,85 euro, ryby v tomatě 200 g 0,99 euro, špagety 0,99 euro, tuk na pečení 0,95 euro, prášek na praní 2,5 kg/50 dávek 9,79 euro (voní i přes krabici!), velké balení toal.papíru 16 ks 5,49 euro, atd. atd. 

Ohledně masa přehled nemám, to jsem se nyní na ceny nedívala, máme v městě suprové řeznictví, nakupuji zde ráda, vše je čerstvé, krásně zpracované. Příště okouknu, ale myslím, že maso budou mít dražší než u nás. Stejně tak mouka, cukr, to vychází jak u nás, možná i malinko dráž. Chodím s mobilem a na kalkulačce si to počítám, abych vůbec věděla 😊za kolik nakupuji. Některé potraviny si koupíme hlavně kvůli kvalitě, cenu v tu chvíli nepřepočítávám.

Pokud mám informace, tak v Polsku vyjdou běžné nákupy ještě levněji, k nim už je to pro nás daleko, to pak ztrácí význam.

Tak to je má krátká nákupní reportáž.

Ála

První ohýbání...

hřbetu na zahradě konečně nastalo. Ne že bych se těšila na bolesti v zádech, ale ten pocit, že mohu být celý den venku, vnímat nakvétající keře, sledovat deroucí se listy trvalek nad hlínou, poslouchat štěbetání ptáků, to byl takový balzám na duši. Zima je letos nekonečná, aprílové počasí řádí jak smyslů zbavené, jaro se plíží pomalým tempem a perou se spolu o vládu. Letos je vše pokřivené.

Dva dny bylo příjemné počasí, Slunce hřálo, vítr jen zlehka lechtal po tváři, první pletí mi šlo neskutečně od ruky, měla jsem čistou radost z práce. Opět jsme řádili s mužem spolu, každý na tom svém kousku, a z koutu se vždy ozvalo jen strohé - PŘESTÁVKA. Signál, že musím odhodit rukavice, praštit s motykou a odebrat se na odpočinkové stanoviště. Je to nutné, já totiž nevím kdy přestat, neustále mám pocit, že ještě kousek vypleji a tady je také trochu plevele, následně pak naříkám a nemohu se večer ani hnout. Manžel mne zná a proto velí.

Mahonie láká včelky.

Takhle se vším fláknu :-)

Kousek po kousku odstranit plevel.

První část hotová.

Bez sekačky ani ránu :-)

Jedna z částí zahrady, která na mne čeká.

A tady už si chystám relaxační koutek :-)

Pitný režim se musí dodržovat za každých okolností!

V 18 hodin jsme vyhlásili společné PADLA, pro ten den stačilo, stejně budeme večer vyřízený, ale komu by to vadilo? Těšili jsme se na pobyt na zahradě a v přírodě celou zimu.

V sobotu byl opět nádherný slunečný den, ten jsme však trávili na oslavě 16.narozenin vnučky, krásně jsme si odpočinuli a já jsem si navrch spálila část kůže ve výstřihu šatů :-). Vůbec jsme si neuvědomili intenzitu paprsků, seděli venku bez slunečníku a bylo zle. 

Dnes od rána opět prší.

Je to jak na houpačce...

Ála

Pouhé jedno odpoledne...

z velikonočních svátků, které jsme trávili u mého bratra, nám počasí dopřálo vyjít ven na prohlídku města.

Chrudim se mi líbila již v době, kdy jako pubertální holka jsem trávila část prázdnin u svého staršího bratra. Oproti mému rodnému, malému městečku, na mne vždy působila jako velkoměsto. Pro mne mělo náměstí s úžasnými starými budovami neskutečnou atmosféru, obdivovala jsem malé obchůdky, krásné uličky, zákoutí se schody, park, divadlo, muzeum. Vše nadosah. 

Zvolili jsme tentokrát jinou trasu a má švagrová mi, mimo jiné, ukázala i domek, kde vyrostla. Vzpomínky spojené s dětskými hrami, kdy ulice nebyly obsazené parkujícími auty, ale kluci vesele s pokřikem kopali do míče a holky skákaly panáky, či přes gumu. Dnes o děti v ulicích nezavadíme, neběhají po loukách, nehulákají v ulici, netvoří party. Jsou organizovaní v zájmových kroužkách, kde většinou opět sedí. Jen ti sportovní jsou v pohybu :-). 

Jen jsme přicházeli zpět k domu, začalo opět pršet.

Byla jsem šťastná, že mi bylo dopřáno se projít po delší době

opět centrem Chrudimi.

Tak za rok...

Ála

Jaro jenom doma...

Musela jsem si alespoň malinko jarně vyzdobit v interiéru. Venku nechávám vše být tak, jak to je po zimě, nevidím smysl sázet do truhlíků macešky a zdobit, když nám mrzne, občas chumelí. Ztrácím opravdu energii a optimismus a jak říkám manželovi - hele mne nějak chytá nasranismus, snad to není nakažlivé... Je to hrůza.

I překonala jsem sama sebe, vzala do ruky zahradní nůžky a chvatem obešla zahradu, nastříhala trochu větviček, převlékla polštáře v obýváku do žluté a zelené, vyndala žluté a zelené svíčky, velikonoční figurky.

Aprílové počasí si s námi letos pohrává zcela nekompromisně, opět nám Příroda dokazuje, že jí poroučet opravdu nebudeme. Já jí ale poroučet nechci, já bych velmi přivítala trochu  vlídnosti, pochopení, že už jsme po Zimě vyčerpaní, že potřebujeme šimrání slunečních paprsků, teplejší vzduch, voňavá rána, toužíme slyšet štěbetání ptáků všech možných druhů. Odhodit zimní vrstvy, sundat těžké boty a dopřát si odlehčení.

Bohužel při pohledu z okna minulý týden nic nenasvědčovalo nástupu teplejších dní. Od té doby v noci mrzne, neustále prší nebo poletuje sníh. Dokonce jeden den i hřmělo 😏.

  

Kamarádka nedávno měla narozeniny, upletla jsem jí krajkové ponožky, když tolik obdivovala ty mé.

Bohužel k setkání a předání dosud nedošlo, nejsem stále úplně zdravá, při i po dobrání antibiotik (ač jsem brala i probiotika) mám potíže rázu takového, že se obávám opustit domov. Ze soboty na neděli jsem celou noc nespala a jen běhala 😪. V neděli jsem byla ráda, že jsem uvařila a celé odpoledne jsem následně dospávala. Z výletu by stejně nic nebylo, celé dva dny pršelo a bylo stále zamračeno.

Přeji vám pohodové velikonoční svátky...

Ála