Zamiloval se mi manžel...

naštěstí do jiné ženy ne, nemá zaječí úmysly, nekoná se partnerská krize, nehrozí rozluka či snad rozvod, zůstává v našem pevném manželském svazku, který trvá již neskutečných 41 let.

Jeho lásku na první skousnutí a naprosté zaujetí získala

Tvarohová bábovka

Recept je již starší, párkrát jsem ji pekla, nikdy se při její konzumaci nekonaly slovní ovace nad její chutí. Nedávno jsem byla nucena rychle spotřebovat tvaroh a vzpomněla jsem si na ni. Upekla jsem ji, nečekajíc ohromení či chválu za manu nebeskou.

Následné reakce mého muže mne překvapily, potěšily a i trochu rozesmály.

Jásal jak malý kluk!

Za dva dny ji snědl skoro sám.

Za pár dnů provokativně koupil dva tvarohy a s významnými pohledy je ukládal do lednice.

Prý, abych měla dostatečnou zásobu.

Recept zajisté není novinkou, žádná převratná bábovka s nezvyklými ingrediencemi se nekoná, ale třeba jste ještě tvarohovou nepekli, proto pro případ zájmu vkládám i recept.

* 250 g polohrubé mouky

*250 g tvarohu

*220 g Hery

*150 g moučkového cukru

* 4 vejce

* 1 prášek do pečiva

* 1 vanilkový cukr

- žloutky utřít s cukry a rozpuštěným tukem

- přidat tvaroh

- vmíchat střídavě mouku s práškem a sníh

- péct 40-45 minut

- upečení vyzkoušet špejlí

Mé myšlenky se nyní zaobírají spíše již vánočním pečením.

Každým rokem peču méně a méně, dávno již neplním krabice mnoha druhy cukroví, netrávím hodiny u trouby, stačí nám pár kousků oblíbených a osvědčených.

Vánoce, vánoce přicházejí...

Mrazivo, větrno...

 a bláto na cestách. Takový byl náš sobotní dvouhodinový výlet po okolí s naším vnoučkem Jonáškem. Nevídáme se s ním tak často, jak bychom si přáli, život přinesl krkolomné zvraty v jeho rodině a nám nezbývalo než se smířit se stavem, jaký před dvěma roky nastal.

Sobota vyšla a nám bylo dopřáno společně trávit celý den, který jsme využili i k malému toulání po blízkém okolí.

"Babí, mně je zima!"

"Ty nemáš rukavice? Ani v kapse bundy?"

"Nemám!"

"Tak já ti půjčím své návleky, ohrnu je a alespoň trochu tě budou hřát."

Pohlédl na ruku, na kterou mu nasazuji svůj návlek, zakroutí hlavou se odmítnutím, že jsou mu přece velké, což je pro něj evidentně naprosto nepřijatelné. Vrazí si studené ruce do kapes.

Povídáme si po cestě o zvířatech, která v lesích žijí, o stromech, chvilku vypráví o škole, které si bohužel zatím příliš jako prvňáček neužil.

"Babí, v půl 7 mne děda musí odvézt domů."

"A nechceš u nás do zítra spát?"

"To nemůžu, večer budeme s mamkou psát dopis Ježíškovi!"

"Aha, a co budeš kreslit? Co si přeješ?"

"Mobil!"...

Tak třeba budeme mít možnost si více telefonovat...

Křížem krážem...

 se touláme v blízkých krajinách, převážně v lesích a kolem rybníků. Tam nacházíme klid, pohodu a plno radosti z daného okamžiku.

Nedávno jsme objevili další neznámá místa. Žijeme v našem městě spolu mnoho let a najednou nacházíme nová a nádherná. Zřejmě je to tím, že vyhledáváme neznámé samoty, netoužíme po frekventovaných, turisty hojně navštěvovaných, lokalitách v Českém Švýcarsku, kterých je zde opravdu hojně. Ač všechna ta místa jsou našim srdcím blízká, nyní je vynecháváme.

Minulou sobotu jsme díky informaci našeho syna našli pár kilometrů od domu, hlouběji v lesích, úžasný rybník, vlastně soustavu několika rybníků, z nichž jeden je velký, ostatní droboučké. Vede tudy dokonce naučná stezka, dle našeho názoru veřejnosti málo známá, kterou vytvořili Lesy ČR. Ti také prostor rybníků dosud vlastní.  Ten den opět nebyl zkrášlen sluncem, vzduch kolem  nás však neskutečně voněl čerstvým dřevem následkem hluboké těžby lesníků, místy jsme se museli vyhýbat vytlačeným kolejím těžkou technikou, naplněných vrstvami bláta, ale vše jsme prošli bez úhony.

Před odjezdem z domova mi manžel připomněl, že bychom u rybníka mohli nafotit můj dokončený podzimní kardigan. On je tak pozorný, že myslí i na mé pletařské projekty! Neskutečné.

Mlha se líně válela nad rybníkem a fotky získaly zvláštní atmosféru.

Včerejší sváteční den jsme využili opět k malému toulání neznámými místy. Díky odkazu, na který jsem narazila na webových stránkách Českého Švýcarska v tipech na výlety, jsem se dočetla o Bělských vodopádech v Kytlici. Vůbec jsem nechápala, jak nám tato lokalita tolik let unikala pozornosti. Na místě jsem přišla na důvod.  Na hlavní cestě k Bělskému rybníku, kam často chodíme i jezdíme na kolech, se v jednom místě nachází dřevěný mostek, bez jakéhokoliv označení o směru kam pěšina vede. A ona vede k vodopádům. Na místě jsou lavičky, cesta je zpevněná dřevěnými kulánky, které ji udržují schůdnou i v jarním tání. V zimě se tam dají shlédnout ledopády. Vodopády jsou dva, Velký a Malý, ale vody zde nyní teče málo.  

A my to místo objevili až nyní. Opravdu nechápu, jak je to možné :-). Zpáteční trasu jsme zvolili lesem, věděli jsme, že po pár metrech musíme narazit na lesní zpevněnou cestu a pak už by to měl být kousek k autu. Netušili jsme však, kde všude lesní dělníci zasahují. Průchod lesem byl zpestřený.

 Jaká místa objevíme příště?

Růže kvetou dál...

známá píseň Heleny Vondráčkové, jejíž část textu mi naskakovala při pohledu z okna kuchyně na zahradu, která se z větší části uložila již k pravidelnému zimnímu spánku

Jenom růže zdaleka ne. Předvádí svou jedinečnou krásu celému okolí s drzým úsměvem ve všech poupatech. Hle, jen mne obdivujte, jen se kochejte, jen mi záviďte, jen se rozplývejte nad mou krásou. Zrcadlo, zrcadlo - kdo je nejkrásnější? Jsem to já, královna květin.

...Ty kdo nevíš kudy kam

Samou bídou koncem týdne

Nemáš mládí právě klidné

Já tě znám

Kdo se topíš jako prám

V naší rozbouřené době

V téhle chvíli právě tobě

Zazpívám

Podívej

Kvete růže

Podívej

Kvete růže

Podívej

Kvete růže

Ta tvá

Ty kdo znáš se k dětskejm hrám

Ač tě bosé nohy zebou

Počkej na mě půjdu s tebou

Já tě znám

Podívej

Kvete růže

Podívej

Kvete růže

Podívej

Kvete růže

Ta tvá...

Dvě popínavé růže stále nasazují nová poupata, jako kdyby se blížilo Jaro a ne paní Zima. Jsou naprosto úchvatné.

Letošní nově nasazené růže keříkové se nenechají v ničem zahanbit a předhánějí se v rychlosti růstu dalších poupat. Nemohu odolat a stále vybírám pár větviček do vázy. 

Všechny naše růže jsou odrůda Kordes.

...Zahradní růže firmy W.Kordes Söhne jsou světoznámá šlechtitelská a producentská firma se zaměřením při svém šlechtění nejen na krásu květů, ale zejména na odolnost růží vůči chorobám. V tomto směru je velmi úspěšná. Většina kultivarů růží vyšlechtěných firmou Kordes nevyžaduje žádnou chemickou ochranu a nepodléh padlí ani černé skvrnitosti...

Já budu přes zimu rozmýšlet, zda nenajdu na naší 

zahradě místo, místečko, kam bychom

mohli zasadit ještě jednu, dvě či tři růže.

Vždyť ony si o náš zájem přímo říkají...

Pořádná tlusťoška...

popsaných stránek se mi dostala díky mé kamarádce, nadšené čtenářce, do rukou.

Přesně v čase, kdy venku líně poletují vzduchem podzimně zbarvené listy, vytvářejí na zemi silnou šustivou vrstvu, do které tak rádi vkročíme a se vzpomínkami na dětství šoupeme nohami a nostalgicky se usmíváme. Slunce se schovává za hutné mraky, nebe nám do většiny rán posílá kotle mlhy a ty se válí kolem dokola až do podvečerních okamžiků.

Podzim nyní ovládá každičký den. Ještě nás láká k toulání v lese, k procházce kolem rybníků či nahození prutů nedočkavými rybáři, k posledním jízdám osamělých cyklistů, nadšení houbaři plní košíky, děti běhají ze všech sil na loukách se svými draky. 

Pan Podzim nám přináší zklidnění, zpomalení, připravuje nás na čas zamyšlení a zastavení se.

Nechme ho ať nás kolébá a ulevuje našim myšlenkám.

Já pomalu začnu obracet stránky knížky, která má na poslední listu vytištěnou drobným tiskem číslici 700. K jejímu přečtení zřejmě budu potřebovat i dny paní Zimy.

Paříž. Kdysi skromná římská obchodní stanice na bahnitých březích Seiny. A o staletí později? Nejkrásnější a nejoslavovanější metropole na světě. Město světel, vůní, chutí a lásky od vrcholku kopce Montmartre až po bulvár Sain-Germaine. Město gotické majestátnosti Notre Dame, rafinovaného Louvru, oslnivých Versailles i nebe se dotýkající železné Eiffelovy věže. Stejně jako každé jiné město i Paříž tvoří především lidé, kteří v něm žijí, bojují, milují, zrazují, lžou a zabíjejí...

Těším se na ponoření se do jiného světa, na osudy postav, zvraty, historii.

Mějme poklidné dny i přes všechno, co nyní obrací životy mnohým z nás

naruby...

Zradil, opustil...

mne letitý společník v mé kuchyňské říši. Malý, ale naprosto spolehlivý, spotřebič pro šlehání, hnětení různých dobrot, vydatný pomocník při pečení a vaření. Bohužel došlo k mechanickému kolapsu při zasunování metel, a to již nelze opravit. Je konec našeho kamarádství.

Ruční šlehač značky Moulinex jsem si zakoupila v roce 1996 v malém obchodě pana Klečky, který si otevřel jako soukromník v našem městečku svou prodejnu Elektro. Vím to naprosto přesně proto, že v krabici, ve které jsem měla šlehač ve skříňce umístěný, jsem našla záruční list s razítkem a datem prodeje. Na krabičce jsem objevila dokonce i nalepenou cenovku - rovných 1.099,- Kč. Na tehdejší dobu celkem vysoká částka, ale byl to ZNAČKOVÝ spotřebič! A byl dokonce vyrobený ještě opravdu ve Francii, jak bylo vytištěno na krabici - Made in France. Dnes se již vše vyrábí v Číně nebo Asii (a podle toho vypadá i kvalita všeho).

Nastalo nekonečné vybírání na internetu v e-shopech, kdy jsem zjistila, že firma Moulinex v České republice již své výrobky vůbec nenabízí. Nu, nedá se nic dělat, musím hledat jinak. Nabídka pestrá, o tom žádná spekulace, ale jakmile si výrobek nemohu osahat, potěžkat, uchopit, rozhoduje se mi hůře. Avšak doba je jaká je a mohu být ráda za to, že vůbec existují e-shopy! Zaměřuji se hlavně na příkon spotřebiče, neboť líného pomocníka, který by nebyl schopen ani ušlehat pořádný sníh z bílků, natož bramborovou kaši, opravdu nepotřebuji. Po mnoha úvahách volím ruční šlehač s příkonem 500W, snad to bude stačit. Můj polámaný kamarád měl příkon 180 W, jenže tehdy se vyráběli spotřebiče s podstatně lepším výkonem motůrku, dnes je vše odlehčené, v plastu a tím pádem jsou technické parametry úplně jiné.

Před pár dny dorazil. Porovnávám oba. V jedné ruce mám staříčka, bývalého kamaráda v kuchyni a v druhé třímám načinčaného nového fešáka, který mi může do mísy i posvítit LED žárovkou, je lehčí, má blbější umístění turbo tlačítka (že by o něm rozhodoval chlap?), jeho metličky jsou tenoučké a já již z pohledu na ně mám obavy zda budou schopné porazit brambory na kaši. "Mami neboj, já mám u šlehače úplně stejné metličky a kaši zvládnou", uklidňuje mne syn, který se zrovna u nás objevil, když dorazil balíček. Vidí mou tvář, můj smutek nad skutečností, že se musím rozloučit s věrným přítelem, který se mnou zvládl nezměrné množství hodin šlehání a hnětení.

Tak sbohem kamaráde můj věrný.

 Strávili jsme spolu kus života, 24 let je opravdu hodně.

Nastal čas tvého odchodu a odpočinku.

A já se budu pomalu sžívat s tvým nástupcem...