Batoh a svačina...

nesmí chybět na žádném výletu, i malý výšlap do přírody si zásobíme dostatkem tekutin a malou porcí pochutin. Může to být ovoce, trochu čerstvé zeleniny, čokoláda, cereální tyčinka, kdo co má rád. Na celodenní výlet vždy připravím porce větší,  doplněné obloženým pečivem, ne vždy se pohybujeme v prostředí, abychom míjeli hospůdky či restaurace s možností občerstvení. Nejraději jsem připravena na jakoukoli okolnost.
Důležité je mít sebou zároveň i průkaz totožnosti a průkaz zdravotní pojišťovny, pokud se pohybujeme ve vzdálených místech od bydliště, je to nutnost. Neškodí mít v batohu i malý sáček první pomoci. Člověk nikdy neví co se může stát.

V poslední době se snažíme být co nejvíce v přírodě a využíváme každého dne, kdy zrovna neprší k malým výšlapům v blízkém okolí. Výhoda seniorského života je - můžeme i v týdnu! Z toho jsem vážně nadšená a hlavně manžel si užívá velký úbytek pracovních povinností, které sice ještě má, ale v mnohem menší míře.

Počasí má výkyvy, ale nám to nevadí, i když se honí mraky sem a tam, vyrážíme, maximálně zmokneme.

Kyjovské údolí kolem Křinice

Trasa, kterou chodíme často pokud si nejsme jisti počasím, vede lesem po asfaltové silnici a víme, že se nebudeme brodit blátem.
Dopoledne svítí slunce, těším se na možnost nechat se hýčkat teplými paprsky. Zaparkujeme auto a vydáme se na cestu. Ujdeme pár metrů a slunce se schovává za hradbu šedivých, temných mraků. Nasazujeme kapuce před prvními kapkami deště a jdeme statečně po cestě dále s nadějí, že se jedná o malou přeháňku. Intenzita kapek se zvětšuje a tak se schováme pod malý převis u cesty. Pokračujeme v hovoru a já se snažím zachytit alespoň pár snímků.

Po malé chvíli se jeví, že déšť zmírnil své ševelení mezi stromy a vydáme se dále po cestě. Netrvá dlouho a kapky se opět zahušťují a pohled vzhůru naznačuje, že mraky zahalily celou oblohu. Bohužel jsem si vzala zimní bundu, u které jsem se již jednou přesvědčila, že je naprosto promokavá a cítila jsem již mokro na ramenou. Obracíme se a jsme nuceni se vrátit zpět. To mne velmi mrzí, ale respektuji vůli přírody, totálně promočená opravdu být nechci.

nádherně zrenovovaná, zřejmě bývalá hájovna, se nachází na začátku stezky

Napekla jsem na naše výlety různé druhy sušenek, u mého muže vedou jednoznačně

KOKA sušenky

100 g kokosu

240 g hladké mouky

220 g změklého másla

1 žloutek

120 g moučkového cukru

3 vrchovaté lžíce kakaa

špetka soli

- z těsta malé kuličky, vidličkou rozmáčknout

- péct 12-15 minut na 190°C

(recept jsem získala na blogu Moniky z kopečka)

já nyní vše bez cukru 

OVESNÉ SUŠENKY

250 g ovesných vloček

200 g změklého másla

100 g medu

50 g nahrubo nasekané čokolády

špetka soli

půl lžičky jedlé sody¨

špetka muškátového květu

půl lžičky skořice

(recept jsem získala od Kuchařky ze Svatojánu)

- tvoříme malé placičky

- pečeme 10-12 minut na 180°C

MAKOVÉ SUŠENKY

150 g mletého máku

100 g mletých či podrcených datlí (sušené namočit)

150 g arašídového másla (dávám klasické)

(recept jsem získala od Kuchařky ze Svatojánu)

- rukama prohněteme, tvoříme kuličky, které prstem zploštíme

- dáme na plech s pečícím papírem

- pečeme cca 20 minut na 180°C

Druhý den se nabízí čas na další výlet, slunce opět svítilo a lákalo sbalit saky paky. Opět vybíráme trasu s asfaltovým povrchem, ale chceme jít jinudy a volíme turistické značení přímo od parkoviště na náměstí. Vítr se zvedá a začíná honit mraky opět po obloze a já s obavami sleduji jejich počínání. Počasí se mění během chvilky, slunce se schová a naděje na jeho svit se ztrácí. Chvíli váháme. Člověk má někdy i zariskovat, a tak vyrážíme na cestu. Bundu mám jinou, nepromokavou, tak to snad dopadne příznivěji.

Havraní skály u Nového Boru

Pohybujeme se v Lužických horách a o této trase jsem se zde na blogu již zmiňovala. Krásné prostředí lesů a skal. Přicházíme od centra a dostáváme se po zelené značce na vyhlídku Jelení skok. Výhledy jsou nádherné, majestátně se před námi tyčí Klíč.

Havraní skály jsou opředené pověstí o popravišti, které patřilo k Sloupskému hradu. Schody umožňují přístup i na další skalky, ale my se po nich nevydáváme, jsou po dešti příliš kluzké. Při úpatí skal je postavený dřevěný altán, kde se zastavujeme a vytahujeme z batohu malé občerstvení.

Na malou chvilku se sluneční paprsky protlačily skrze mraky.


***
Nepropadáme panice, nevyprazdňujeme regály v obchodech, přijímáme všechna nařízení vlády s respektem a pochopením, jsou důležitá. Pokud všichni budeme disciplinovaní a nákazu brát velmi vážně, zvládneme to.

My si čistíme hlavu v přírodě.
***

Výletům se nebráníme

pohorky své prošlapeme

srdce svá naplníme

radostí, pohodou a ŠTĚSTÍM...

Nová zkušenost...

s přízí Pernilla od firmy Filcolana je za mnou. Do mého ručně zpracovávaného šatníku přibyl rozepínací svetřík, kterých si myslím není nikdy dost. Dlouho byl na mém pletacím seznamu a konečně je hotový.

Kardigan Winterfell

autorka návodu Katrin Schneider

Z příze jsem nadšená, je velmi příjemná a krásně se mi z ní honila očka po jehlicích. Jedná se o 100% peurvian highland wool.

Spotřeba 300 g

Jehlice č. 3 a 3,5

Velikost M1

barva č.827

V mezičase, než svetr prošel smočením a následným usušením, jsem spotřebovávala opět zbytková klubíčka a k tomuto účelu se občas hodí uplést šátek.
V košíku již několik měsíců leželo přadeno příze Malabrigo Arroyo - barva Glitter, k němu jsem přidala zbytky téže příze barvy Coffee Toffee, zbytky Malabriga Mechity barva Lava, zbytky Malabriga Sock barva Terracota a vyšel 

šátek Nurmilintu

od autorky návodu Heidi Alander

Šátek má krásné dlouhé cípy, to mám ráda na zachumlání krku. Je lehounký - 145g.

Na dekách se suší má první tunika, také ze zbytkových přízí.

S tou se pochlubím až bude vhodná chvíle na focení venku, zatím stále prší.

Užívám si pletení a výlety do přírody.

Mám já to ale štěstí, že MŮŽU, že mám SVOBODNOU VOLBU...

Zamračená sobota...

a vyladěná neděle, kdy prosluněné dopoledne vybízelo naplánovat malý výlet. Než dovařím oběd, poklidím v kuchyni, slunce odklonilo svou jasnou tvář a schovalo se pod jemně šedou peřinku. Usuzujeme pohledem na nebe, že není důvod nevyrazit.
Opět vybíráme trasu, o které víme, že lesem vede asfaltová cesta a nehrozí nám zapadnutí do blátivých pěšin. Do kapes si oba vkládáme proteinovou tyčinku, malá odměna při šlapání přijde k chuti. Trasa není náročná, mírné "hrbolky", žádné kopce. Auto necháváme u rybníku, kam se zase stejnou cestou vrátíme.

Kytlice,Hraniční rybník-Jedlovské rybníky a zpět

Na jednom z Jedlovských rybníků dováděly kachny s kačery a naší přítomností se nenechaly rušit.
Všude okolo bylo naprosté ticho, sem tam se ozval ptačí trylek.

Příroda se probouzí, obaluje stromy pupeny, zelenají se traviny, vůně tlejícího listí se začíná mísit s vůní dřeva. Všudypřítomný mech se dere po kmenech stromů vzhůru a umožňuje úkryty různým broukům.

Po cestě si uvědomujeme, že jsme nepotkali ani jednoho člověka, pouze kolem nás prosvištěl nedočkavý cyklista, kterého neodrazuje ani stále ještě chladné počasí a nahání první ujeté kilometry.

Trochu jsem litovala, že slunce nevydrželo do odpoledne a neposkytlo mi lepší fotografické světlo, ale nehudrám. I tak jsem si našla pár zajímavých okamžiků.

Už  mám vytipovaný turistický cíl pro nadcházející týden.

Slunce, slunce volám tě...

Foťák přes rameno...

sbalit batoh, nazout vyšlapané turistické boty a toulat se přírodou je můj úplně největší relax. Letošní zima je spíše protáhlý podzim, kdy zamračenou oblohou občas prosvitne sluneční jas. A když se projasněný den objeví, je skoro nutnost ho využít, v následujícím dni se opakovat nemusí.

Vysoká Lípa - Česká silnice, směr Zadní Jetřichovice a zpět

Při dopolední kávě se rozmýšlíme, kterou trasu zvolíme, neboť předcházející deště spoustu lesních cest proměnily v bláto a tím se nám nechce šlapat.
Osvědčený cíl je Vysoká Lípa, kde zaparkujeme a vydáváme se směrem Zadní Jetřichovice po České silnici, míjíme odbočku na Šaunštejn a Malou pravčickou, kde vidíme hluboké koleje od těžké techniky lesních pracovníků, kteří zde těží napadené stromy, naplněné vrstvou bláta. Tak tam se opravu vydat nelze, ale to ani nechceme.  
V poklidu jdeme asfaltovou cestou s tím, kam dojdeme, tam dojdeme a pak se vrátíme. Kolem sebe vidíme množství vyvrácených, polámaných stromů a u cesty vysoké štíty z již vytěžených, opracovaných kmenů. Lesy procházejí řádnou očistou.
Místa, kam se opírají paprsky předjarního slunce, se zahřívají a vzhůru k oblakům se vznáší mlhavé cáry. Příroda se probouzí, nadechuje a chystá své pupeny, nové olistění, zelenou barvou vše pomaluje. Po šedivé to bude tolik příjemná změna.

Jdeme a jdeme, kroky nás vedou stále vpřed, slova spojená do vět plynou z našich úst, připomínáme si hlášky dětí z minulého týdne a plánujeme kam vyrazíme s malým Jonáškem až bude opět u nás.
Chvilkami mlčíme a necháváme přírodu vtáhnout naše myšlenky do svého nitra. Dýcháme zhluboka a vnímáme neskutečné ticho, které ani ptáčci neprotínají svými trylky. Naše duše se tetelí pohodou a radostí. Obyčejná toulka přírodou je nejlepší lék na vše.

Všímáme si nově osazených, dřevěných informačních tabulí, některé ještě čekají na zarámované fotky a povídání. Bude to krásné. Národní park se připravuje na turistickou sezónu. Pod jedním převisem nacházíme nově vybudovaný přístřešek, o kterém jsem četla na stránkách národního parku a který vyvolával polemiku v komentářích. Inspirovali se pohádkou Pyšnou princeznou a stavením uhlíře. Nám se to líbí. Proč by takový prvek v národním parku nemohl být? Je to citlivě zakompované do prostoru u skály, vedou k němu dřevěné chodníčky.

Naše kroky stále vedou vpřed a nevnímáme čas. Při focení se mé oči v jednu chvíli zvednou k obloze a zahlédnu tlačící se šedivé mraky, které varovně hrozí. Nebudeme riskovat a otáčíme se směrem zpět. Přicházíme na parkoviště a na naše tváře dopadnou první lehké kapičky vody. Teda to máme kliku.

Domů přijíždíme v lehké sněhové přeháňce.

Přírodo, děkuji Ti za další krásné okamžiky...

Sedm společných dnů...

nám bylo dopřáno o letošních jarních prázdninách s vnoučaty. Telefonát s prosbou maminky našeho nejstaršího vnuka, zda by u nás nemohl být na celý týden, nám udělal radost. Jupí, tolik dní! Napadlo mne okamžitě se podívat, v kterém termínu mají prázdniny v místě kde žije náš nejstarší syn a má vyženěnou dcerku, naši levou vnučku. Souhra okolností nám přála, je to stejný týden. Beru do ruky mobil a volám jí s dotazem, jak má naplánované jarňáky. "No babí, jsem doma, naši si vzít volno nemohou a mají zrovna odpolední", vzdychá do telefonu. Sděluji jí svůj nápad a ona radostně jásá. "Zeptej se ale nejdříve mamky, co ona na to a když tak mi ji dej na ucho." Vše domluveno, v neděli si jedeme pro ni a Máťa už jede s námi.
Program na celý týden připravený mám, ale je mi jasné, že budeme muset i improvizovat ohledně počasí, nevěřím, že by nám přálo celý týden.
V pondělí mám hned od rána výletovou náladu. Miluji připravovat batohy s pitím, svačinami, dobrotami, nezapomenout na foťák, nákrčníky na krk, bude tam foukat.
"Jsme připravení? Tak nasedat a frčíme směr Děčínský Sněžník!" velím s úsměvem a nadšením v nitru.
Je nádherně jasno a vyhlídky po cestě nám otvírají zvrásněnou krajinu, která jen čeká na zazelenání. Po cestě neplánovaně vytváříme dvojice - pánská a dámská. Any se mi svěřuje o starostech s klukama ze třídy, se zamilováním, s odmilováním, se zradou kamarádky. Cesta na vrchol stoupá a klikatí zatáčkami. Krásné souznění s přírodou a s našimi dvanáctiletými dětmi nedětmi. V jednom místě u nás zastavuje strážce národního parku a věnuje dětem časopis, samolepky, omalovánky a přidává informace o vlčí rodince, která je usazená v Německu a mláďata zachytily fotopasti při průniku do parku na našem území. Po dosažení cíle si dopřáváme svačiny, povídáme si o krajině.

V úterý bylo od rána nebe zatažené a tak rušíme výlet vlakem na rozhlednu Jedlovou a volíme náhradní program. Pojedou odpoledne s dědou na bowling protáhnout si těla sportem a za odměnu je vezme do pizzerie na jejich oblíbené pizzy. Jásají, jsou nadšení.
Já využívám volna k napečení další várky sušenek, které mizejí rychlostí blesku z dóz, připravila jsem si je před jejich příjezdem, měla jsem dojem, že tři druhy postačí a takový zájem jsem nečekala.

Středeční ráno je deštivé, další výlet do přírody opět odsouváme a vyjíždíme směr Teplice, botanická zahrada. Je  skoro ostuda, že jsme ji ještě nenavštívili, ale nyní se nám jako námět výletu velmi hodí. Překvapilo nás, že se děti o vše skutečně zajímaly, upozorňovaly mne na rozkvetlé rostliny, učily mne fotit na mobil "selfíčka", hledaly ve vrcholcích banánovníků trsy malých plodů, objevovaly plody kakaovníku, hledaly v akváriích skrývající se rybky, určovaly druhy podle umístěných fotografií, četly informativní cedulky. Bylo to bezvadné. Jediné co mne mrzelo, že jsem v chvatu ráno zapomněla doma fotoaparát a fotit mobilem mi moc nejde, to se přiznávám. Ale SELFÍČKA už konečně asi umím.

Po příjezdu z botanické si odpoledne vyzvedáváme další přírůstek do party, náš druhý vnouček Jonášek byl smutný, že by chtěl být u nás také na prázdninách a tak jsem domluvila s jeho maminkou, zda by mohl vynechat školku a být u nás do pátku. Souhlasila a já připravila další postel na spaní.

Ani čtvrteční ráno nepřináší radostný pohled z okna, šedivé, vodou nasáklé mraky se líně plazí po obloze a dávají jasně najevo, že pokud vyrazíme na dlouhý výlet do přírody, zmokneme řádně. Vzhledem k tomu, že Jonášek je permanentně ze školky nachlazený, unudlaný a ukašlaný, nechceme riskovat. Sahám po náhradním programu, opět rezervuji bowlingovou dráhu. Tentokrát jedou i s Jonáškem, který ač malý, je pohybově velmi šikovný a baví celé bowlingové osazenstvo svým osobitým přístupem k vrhání koule.

Každý večer si děti zalezou do jedné postele a sledují na mém notebooku pohádky. Neustále mne překvapují, dokáží se celkem i dohodnout na výběru, dávají přednost malému, který stále ještě miluje animované pohádky. Jsou fakt zlatí.

S napětím očekávám páteční počasí, ale opět nám nepřeje, prší. A tak si děti tvoří dle svého, Máťa s Jonáškem staví z lega, Any pracuje s papírem a vytvoří si papírový tablet. Ikonky si připevnila pomocí suchého zipu a lepidla. Je neskutečně šikovná a má báječnou představivost, moc hezky kreslí.

Odpoledne předáváme Jonáška jeho mamince a děti odvážíme do kina na dobrodružný film Volání divočiny. My si zatím oběhneme nákupy. Před koncem promítání opět čekáme u kina a jsme zvědaví na zážitky. "Babí, ono to bylo s titulky!" Tak to jsem v programu přehlédla a nakonec dobře, protože kdyby to věděli předem, nechtělo by se jim na film jít. V autě vyprávějí jeden po druhém své dojmy. "Babí, já jsem šestkrát plakala. A babí, Máťa to pití vyzunkl snad na dvakrát a pak chtěl ještě ode mne!"

Ani sobota není výletová. Máťa s dědou se pouští do slepování letadýlka, které si přinesl z domova a jsou zalezlí v pracovně. My s Andrejkou po obědě vytahujeme krabici s mýdlovou hmotou a tvoříme mýdla. Odpoledne vyrážíme na procházku městem.

Náš společný čas se chýlí k závěru, v neděli se rozejdeme.

"Babičko, já bych měla přání. Já bych tady ve městě chtěla s našima bydlet, abych k vám měla blízko. Máťa ten se má!"

No, není to ta nejsladší odměna?

V pondělí jsem stáhla povlečení, vygruntovala v pokojích, které děti na týden obsadily

a už se mi v hlavě začaly líhnout nápady 

na prázdniny LETNÍ...