Sedm společných dnů...

nám bylo dopřáno o letošních jarních prázdninách s vnoučaty. Telefonát s prosbou maminky našeho nejstaršího vnuka, zda by u nás nemohl být na celý týden, nám udělal radost. Jupí, tolik dní! Napadlo mne okamžitě se podívat, v kterém termínu mají prázdniny v místě kde žije náš nejstarší syn a má vyženěnou dcerku, naši levou vnučku. Souhra okolností nám přála, je to stejný týden. Beru do ruky mobil a volám jí s dotazem, jak má naplánované jarňáky. "No babí, jsem doma, naši si vzít volno nemohou a mají zrovna odpolední", vzdychá do telefonu. Sděluji jí svůj nápad a ona radostně jásá. "Zeptej se ale nejdříve mamky, co ona na to a když tak mi ji dej na ucho." Vše domluveno, v neděli si jedeme pro ni a Máťa už jede s námi.
Program na celý týden připravený mám, ale je mi jasné, že budeme muset i improvizovat ohledně počasí, nevěřím, že by nám přálo celý týden.
V pondělí mám hned od rána výletovou náladu. Miluji připravovat batohy s pitím, svačinami, dobrotami, nezapomenout na foťák, nákrčníky na krk, bude tam foukat.
"Jsme připravení? Tak nasedat a frčíme směr Děčínský Sněžník!" velím s úsměvem a nadšením v nitru.
Je nádherně jasno a vyhlídky po cestě nám otvírají zvrásněnou krajinu, která jen čeká na zazelenání. Po cestě neplánovaně vytváříme dvojice - pánská a dámská. Any se mi svěřuje o starostech s klukama ze třídy, se zamilováním, s odmilováním, se zradou kamarádky. Cesta na vrchol stoupá a klikatí zatáčkami. Krásné souznění s přírodou a s našimi dvanáctiletými dětmi nedětmi. V jednom místě u nás zastavuje strážce národního parku a věnuje dětem časopis, samolepky, omalovánky a přidává informace o vlčí rodince, která je usazená v Německu a mláďata zachytily fotopasti při průniku do parku na našem území. Po dosažení cíle si dopřáváme svačiny, povídáme si o krajině.

V úterý bylo od rána nebe zatažené a tak rušíme výlet vlakem na rozhlednu Jedlovou a volíme náhradní program. Pojedou odpoledne s dědou na bowling protáhnout si těla sportem a za odměnu je vezme do pizzerie na jejich oblíbené pizzy. Jásají, jsou nadšení.
Já využívám volna k napečení další várky sušenek, které mizejí rychlostí blesku z dóz, připravila jsem si je před jejich příjezdem, měla jsem dojem, že tři druhy postačí a takový zájem jsem nečekala.

Středeční ráno je deštivé, další výlet do přírody opět odsouváme a vyjíždíme směr Teplice, botanická zahrada. Je  skoro ostuda, že jsme ji ještě nenavštívili, ale nyní se nám jako námět výletu velmi hodí. Překvapilo nás, že se děti o vše skutečně zajímaly, upozorňovaly mne na rozkvetlé rostliny, učily mne fotit na mobil "selfíčka", hledaly ve vrcholcích banánovníků trsy malých plodů, objevovaly plody kakaovníku, hledaly v akváriích skrývající se rybky, určovaly druhy podle umístěných fotografií, četly informativní cedulky. Bylo to bezvadné. Jediné co mne mrzelo, že jsem v chvatu ráno zapomněla doma fotoaparát a fotit mobilem mi moc nejde, to se přiznávám. Ale SELFÍČKA už konečně asi umím.

Po příjezdu z botanické si odpoledne vyzvedáváme další přírůstek do party, náš druhý vnouček Jonášek byl smutný, že by chtěl být u nás také na prázdninách a tak jsem domluvila s jeho maminkou, zda by mohl vynechat školku a být u nás do pátku. Souhlasila a já připravila další postel na spaní.

Ani čtvrteční ráno nepřináší radostný pohled z okna, šedivé, vodou nasáklé mraky se líně plazí po obloze a dávají jasně najevo, že pokud vyrazíme na dlouhý výlet do přírody, zmokneme řádně. Vzhledem k tomu, že Jonášek je permanentně ze školky nachlazený, unudlaný a ukašlaný, nechceme riskovat. Sahám po náhradním programu, opět rezervuji bowlingovou dráhu. Tentokrát jedou i s Jonáškem, který ač malý, je pohybově velmi šikovný a baví celé bowlingové osazenstvo svým osobitým přístupem k vrhání koule.

Každý večer si děti zalezou do jedné postele a sledují na mém notebooku pohádky. Neustále mne překvapují, dokáží se celkem i dohodnout na výběru, dávají přednost malému, který stále ještě miluje animované pohádky. Jsou fakt zlatí.

S napětím očekávám páteční počasí, ale opět nám nepřeje, prší. A tak si děti tvoří dle svého, Máťa s Jonáškem staví z lega, Any pracuje s papírem a vytvoří si papírový tablet. Ikonky si připevnila pomocí suchého zipu a lepidla. Je neskutečně šikovná a má báječnou představivost, moc hezky kreslí.

Odpoledne předáváme Jonáška jeho mamince a děti odvážíme do kina na dobrodružný film Volání divočiny. My si zatím oběhneme nákupy. Před koncem promítání opět čekáme u kina a jsme zvědaví na zážitky. "Babí, ono to bylo s titulky!" Tak to jsem v programu přehlédla a nakonec dobře, protože kdyby to věděli předem, nechtělo by se jim na film jít. V autě vyprávějí jeden po druhém své dojmy. "Babí, já jsem šestkrát plakala. A babí, Máťa to pití vyzunkl snad na dvakrát a pak chtěl ještě ode mne!"

Ani sobota není výletová. Máťa s dědou se pouští do slepování letadýlka, které si přinesl z domova a jsou zalezlí v pracovně. My s Andrejkou po obědě vytahujeme krabici s mýdlovou hmotou a tvoříme mýdla. Odpoledne vyrážíme na procházku městem.

Náš společný čas se chýlí k závěru, v neděli se rozejdeme.

"Babičko, já bych měla přání. Já bych tady ve městě chtěla s našima bydlet, abych k vám měla blízko. Máťa ten se má!"

No, není to ta nejsladší odměna?

V pondělí jsem stáhla povlečení, vygruntovala v pokojích, které děti na týden obsadily

a už se mi v hlavě začaly líhnout nápady 

na prázdniny LETNÍ...