Podzimní mlhy...

 a déšť  mne nyní vítají každé ráno. Je úterý a po probuzení cítím tupý tlak na čele nad pravým okem, vypadá to na bolest hlavy, která se u mne objevuje zhruba dvakrát do roka, prášky neužívám a ani doma žádné na bolest nemíváme. Ach jo, to bude dneska ponurý den nejenom co se týká počasí, ale zřejmě i nevalnou náladou.

Potřebuji akutně procházku lesem a po obědě využívám mírného vyjasnění oblohy návrhem na malý výlet na naše jedno z oblíbených míst. "Neprší, mohli bychom vyrazit." dráždím muže. Kupodivu souhlasí a já nedočkavě na sebe navlékám turistické oblečení.

Zaparkujeme auto mimo blátivé stopy po těžkých lesních strojích, které se neúnavně potýkají s dopady života kůrovce v našich lesích, a vydáváme se hezkou asfaltovou cestou do nitra lesa. Zhluboka dýchám, ta vlhká, podzimní, vůně lesa je omamná. "Nejdeme na houby, tak se nikam nevytrať," upozorňuji muže, když vidím, jak jeho oči neustále pátrají po okrajích cesty. Je zvláštní, jak myšlenka, že mohu najít houbu, dokáže být otravná.  Máme však doma tolik nasušených hub z loňska, že k nim opravdu nelze přidávat další.

Na našich toulkách v přírodě miluji nejenom veškerou krásu kolem sebe, ale zároveň i hovory, které spolu při chůzi vedeme.

Vytahuji z pouzdra fotoaparát a hledám očima zajímavé drobnosti. Zastavuji, jdu do podřepu, fotím z jednoho úhlu, z druhého, popojdu kus dál a opět zaměřuji. "Jé, hele, tady na mne jukají dva klouzci," volám na muže. "Říkala jsi nesbírat, tak nesbírat! No, když tak je vezmeme až půjdeme zpátky," odvětí rázně a jde dál.

Šlapu po cestě a rozhlížím se neustále kolem sebe, chci vyfotit další zajímavý záběr. Aparát mi náhle stávkuje a signalizuje, že baterie je vybitá. Zase jsem nezkontrolovala doma dostatečné nabití. V duchu si laju, mohla jsem mít další hezké podzimní záběry, ale focení skončilo. Na mobil fotím nerada a stejně jsem ho nechala doma. Dobře mi tak!

Vracíme se zpět. Nevalná ranní nálada je tatam, bolest hlavy se pozvolna vytratila a neruší mé myšlenky. Les opět nezklamal, příroda léčila.

"Já jenom nakouknu vedle cesty," nedá to mému muži a já se smíchem na rtech vybočuji mezi stromy také a jdu druhou stranou. Na rozdíl od něj, já houby nacházím, v borůvčí rovnou šest hříbků, on ani prašivku. A tak posléze sebereme ještě zanechané klouzky v příkopu, druhý den uvařím bramboračku s houbami.

Následující den prší, prší a prší.

A dnes?

Mlha až na dno...