JSOU SVĚTLA, KTERÁ NEVIDÍME...

je název knížky, kterou jsem vyhrála a psala jsem o tom

zde.

Když jsme odjížděli na dovolenou, měla jsem ji rozečtenou a vzhledem k tomu, že je to řádná bichle (což mám fakt ráda), počítala jsem s tím, že mi na týden určitě vydrží.

Jak jsem se přepočítala.

Anotace :

Marie-Laure žije se svým otcem v Paříži nedaleko Muzea přírodní historie. Její otec má na starosti tisíce zámků v budově muzea. V šesti letech Marie-Laure oslepne a otec jí postaví dokonalý model jejich čtvrti, aby si mohla ulice vštípit do paměti a byla schopná najít cestu domů. O šest let později Paříž obsadí nacisté a otec s dcerou prchají do opevněného městečka Saint-Malo, kde žije ve vysokém domě u moře Mariin samotářský prastrýc. Odvážejí s sebou nejspíš nejcennější a současně nejnebezpečnější klenot z muzejní sbírky. 

---------------------------------------------------------------------------------------------

Nevyhledávám knížky o válce, avšak tohle byl příběh velmi lidský. Dojemný vztah otce s dcerou byl nabitý objímající láskou.

Vztah sourozenecký dvou sirotků byl někdy až krutý a bolestný.

Všudypřítomné srovnávání dětských osudů při nadcházející válečné situaci, která je poznamenala na celý život.

Zvláštnost jednoho setkání v jeden těžký den v Saint-Malo.

Celé čtení bylo působivé na city a já jsem jeden večer četla, četla do 3 hodin do rána. Zbývalo mi ještě asi dvacet stran, ty jsem si chtěla dočíst až druhý den, abych byla vnímavější a i tak ve mně celý příběh dozníval několik dní.

Vím, že si ji přečtu znovu...