Šedá a bílá...

se mi líbí víc a víc.

Dárek pod stromečkem.

Akvárium na vodní rostliny, ve kterém koluje voda.

Asi bychom mohli přidat i rybičky, ale nám se líbí bez nich.

Vhodila jsem mušličky z Kréty.

 

A stále svítím.

Každý večer.

 

Anděl přátelství.

Snad se mi letos podaří přikoupit dalšího.

Zapomněla jsem si napsat přání Ježíškovi.

Látku na šedý běhoun na jídelní stůl mám již koupenou.

Jen se dokopat a sednout k šicímu stroji...

Humor...

a smích prodlužují náš život.

Příhoda, která se stala ke konci loňského roku mé kamarádce, nás natolik rozesmála při silvestrovském posezení, kdy nám ji vyprávěla, že si ji zde prostě musím zapsat.

ilustrační foto-Wikipedie

Musela jsem jet na pracovní školení s kolegyní. Víte, že všude jezdím autem, ale potřebovali jsme jet s Mírou do Prahy a tak jsme se domluvili, že on pojede z domova autem a  mne vyzvedne po školení.

Přes třicet let jsem nejela autobusem.

"Kolik stojí jízdenka Zdeni?"

"Já ani nevím, připravím si vždy 50,-Kč a řidič mi něco vrátí."

"Aha."

Připravila jsem si do ruky kovovku.

Přijel autobus, kolegyně byla přede mnou, seděla již na sedadle, když jsem se dostala k řidiči.

Vidím takový strojek před sebou a tak tam cpu tu kovovku.

Nešlo to, nevešla se tam a tak to zkouším znovu.

Pak se bezradně podívám na řidiče a vidím jeho vykulené oči.

Zarazím se.

Něco není v pořádku, ale já nechápu co.

"Paní, to asi nepůjde. Dejte tu minci mně."

Tak jsem mu ji podala a čekám.

On také čeká.

Kulím na něj oči a myslím si své - Co čučí, dědek?

On se stroze ozve.

"No kam jedete"????

Jsem celá červená, vykoktám ze sebe město kam jedu, vezmu si jízdenku, vrácené drobné a s očima visícíma až na podlahu mířím ke kolegyni.

"Prosím tě, ty jsi měla nějaký problém, že si tam byla tak dlouho? Za tebou byla fronta..."

"To neřeš"!!

Víc jsem ze sebe nedostala, tak jsem se styděla.

Následoval hurónský smích nás všech.

Vtipná historka, že?

Ať nás humor a smích provází celým rokem.

Vždyť přeci s humorem jde všechno líp...

Báječná sobota...

výletní.

Náš první letošní výlet do přírody byl hned první sobotu v novém roce, a já si říkám, že to je moc dobré znamení a určitě se nám bohatě vydaří výlety po naší krásné zemi po celý rok.
Chceme jim věnovat spoustu našeho volného času.
Chodit, jezdit, poznávat.

Jakmile manžel zjišťuje na "Norech", že v sobotu má být teplé, slunečné počasí v našem okrese, nic nás nemůže zadržet.

To musíme náležitě využít a nejlépe když se vydáme vlakem na naši oblíbenou trasu.

Jedlová, kde vystoupíme z vlaku, je známá svou rozhlednou.

A co nám o ní říká Wikipedie?

zdroj Wikipedie

Od 2. poloviny 19. století je Jedlová oblíbeným turistickým cílem. Na vrcholu hory je rozhledna z roku 1891, výletní restaurace a pomník básníka Friedricha Schillera. Přibližně 1 km východně od vrcholu hory se nachází zřícenina hradu Tolštejn.

V roce 1890 byla zahájena stavba 23 m vysoké kamenné rozhledny. Jednání o stavbě začala již 17. března 1889 v Krásné Lípě, kdy majitel pozemku kníže Kinský povolil stavbu na vrcholu Jedlové. Jako zdivo stavebníci použili především místní znělec. Rozhledna, jejíž stavba si vyžádala celkem 5 200 zlatých, byla slavnostně otevřena 14. září 1891. Bývala na ní lucerna, jejíž světlo v noci sloužilo jako maják pro celé okolí. Rozhledna byla v provozu do roku 1953, kdy byla pro chatrný stav uzavřena. O její obnovu se od roku 1988 snažila Tělovýchovná jednota Slovan Varnsdorf za podpory obce Jiřetín pod Jedlovou.  Kromě rozhledny je na vrcholu výletní restaurace. Hostinec nechal postavit současně s otevřením rozhledny majitel panství kníže Ferdinand Kinský a v provozu byl do roku 1943, kdy byl v důsledku válečných událostí uzavřen. Poprvé byla restaurace znovu zkušebně otevřena na Silvestra roku 1993 a od 18. srpna 1995 je po kolaudaci otevřena trvale.

Tentokrát naše kroky nesměřovaly vzhůru na rozhlednu či na Tolštejn, ale zamířili jsme do lesa na cestu, která vede do obce Kytlice.

Už jsem se o ní zmiňovala v některých svých Toulkách.

Nádherná krajina, úžasné údolí, lemované roubenkami, upravenými chatami, to vše chráněné lesy, protkané říčkou Kamenice.

Do těchto míst jezdíme na kolech, ale často si sem vyjedeme právě vlakem.

Na Jedlové byl ještě mokrý sníh, ale jak jsme sestupovali níže, po sněhu brzy nebylo ani památky, jenom ve stinných místech v lesích se stále držel.

Co mne hodně mrzelo, bylo veliké množství vyvrácených, zlámaných stromů.

Vichr řádil všude a svou daň si vybral ve všech lesích.

V některých místech bylo velmi slunečno, někde se mísily sluneční paprsky s odpařující se vodou, procházeli jsme stinná místa a vzápětí se vyhřívali na slunci.

Všude byl klid, uklidňující ticho a vzduch, který jsme přímo lokali z plna hrdla.

Chvíli jsme si povídali, občas jsme se ponořili do vlastních myšlenek.

Putování bylo natolik očisťující.

Po příchodu do Kytlice nám čas odjezdu vlaku na zpáteční cestu domů poskytl ještě prostor a mohli jsme si zajít do místní restaurace na oběd. 

Posilnění jsme si zasloužili, ušli jsme cca 7 km.

Není to příliš mnoho, ale my jsme rádi za každý kilometr v nohách :o) a s přibývajícími výlety budou naše našlapané kilometry přibývat.

Dnes vás zaplavím větším množstvím fotek, výběr byl opravdu těžký.

Pokud jste shlédli až na konec, děkuji :o).

Výletům v roce 2018 ahoj ...

Šálí mne zrak...

nebo co to vidím v dáli před sebou?

Kladu si neustále tuto otázku při mém pátečním výšlapu do okolí.

Vedle cesty na horizontu se něco pohybovalo, spíše na stejném místě kolíbalo, nemohla jsem to rozpoznat a tak jsem se přibližovala s očima na stopkách :o) a byla ve střehu.

První úvaha - tam v dáli je vedle cesty malé telátko, asi se ztratilo.

Druhá úvaha - tam se někdo válí u cesty a nemůže se zvednout.

Třetí úvaha - tam se snad válejí dva, jeden má něco červeného, druhý béžového.

Čtvrtá úvaha - no snad to není nějaký bezdomovec v reflexní vestě?

A najednou jsem na dohled.

Chechtám se, až se za břicho popadám a jsem ráda, že jsem sama na cestě mezi loukami a pastvinami, nikde nikdo, ani ten dobytek na mne nezírá.

Mé oči již rozpoznaly co šálilo můj zrak.

Silvestrovské dozvuky spadly z nebe.

Jedna červená a dvě zlaté hvězdy, nafukovací z blýskavého materiálu, se zachytily za suchou trávu a větřík s nimi lehce mával ze strany na stranu.

Tak jsem je odmotala, že se třeba ještě vznesou vzhůru.

Bohužel nevznesly a já je přeci nemohla nechat tam válet, to do přírody nepatří.

Bafla jsem je do ruky, došla na konec své trasy a vracela se domů.

Byla jsem ráda, že není pondělí, prvního ledna.

Vypadalo by to, že se vracím ze silvestrovského mejdanu :o).

Byl pátek po obědě, šla jsem naprosto rovně, ale divně to vypadalo určitě.

Pravda, když jsem přišla domů, manžel se na mne z okna díval vyjeveně, koulel očima a chytal se za hlavu - co prý to domu táhnu?

"Hele, já si to jenom vyfotím a hned ti to řeknu. Pak to píchni a dej do tříděného odpadu, prosím".

A tak jsem domů dotáhla tři hvězdy ...

Zazvonil zvonec...

a vánočních svátků je konec.

Alespoň podle našich zvyklostí, kdy 6.ledna na Tři krále vždy odstrojuji stromeček, uklízím ozdoby a vánoční dekorace do krabic, měním svíčky, vyměňuji na stolech běhounky, dečky.

Uteklo to, vzdychnu si.

Cukroví zase zbylo, štolu jsme ani nenakrojili, neměli jsme totiž na tolik sladkých dobrot vůbec chuť, a tak si beru snad jediné předsevzetí do nového roku (nikdy si vlastně žádná nedávám).

Méně, méně, ještě méně.

A abych nebyla smutná, že vánoce skončily, zaměřila jsem se na doplňky, kterými změním obývací pokoj. Zajeli jsme se podívat do Jysku a já během chvilky měla plnou náruč drobností (ani jsme si vozík nebrali :O), že nic kupovat nehodlám),  i manželovi jsem něco musela strčit do ruky.

No, přeci jsem to tam nemohla nechat, když mi vše co jsem si vybrala barevně ladilo a já okamžitě byla rozhodnutá, že doma vše vyladím ještě trochu zimně - do šeda a do bíla.

Velký ubrus na jídelní stůl v šedobílém proužku, malý běhoun na konferenční stolek s jemným šedým vzorem na bílém podkladě, jeden povlak na polštář ve stejném proužku jako ubrus, dva povlaky se světlé šedé barvě s tkanými proužky, sada třech utěrek v šedobílých vzorech, na čajové svíčky šedé květinkové dózy a velké šedé svíčky.

A něco bylo i zlevněné, manžel u pokladny ani nemrmlal :o), i když on stejně nikdy nemručí, to bych mu křivdila, protože se mu vždy líbí jak to doma zkrášlím a baví ho mé nápady.

Jak já se těším na nové ladění.

Vánoce - tak vám mávám a loučím se s vámi.

Zase příště...

Něžná víla...

Česlava.

Víla, která mi byla včera doručena, je jednou z dvanácti sestřiček, které během loňského roku, pro každý jeho měsíc jinou, vytvořila Zdenička.

Její  blog mnohé z vás zajisté znají.

Ke konci roku vyhlásila soutěž o heboučké víly a já byla jednou z dvanácti šťastných výherkyň, která získala jednu  z nich, Česlavu.
Moc se mi líbí a velmi, opravdu velmi obdivuji ty, kteří tuto techniku ovládají, pro mne je neprobádaným tématem a nikdy jsem ji nezkusila.

Česlava měla u sebe srdíčko, na kterém je napsáno

a já už mám vybrané místo, kde si vílu zavěsím a při každém pohledu na ni si vzpomenu, kolik chvil a volného času do jejího stvoření Zdenička vložila.

Zdeničko, opravdu mám velikou radost, obdivuji a moc děkuji.

Víla je jako vánek...

Jak na Nový rok...

tak po celý rok.

Říkávala moje maminka, říkám po celý svůj život i já.

Ten letošní první den jsem si trochu zrekapitulovala a myslím, že mé poznání je docela úsměvné.

A proto sem s ním.

24:00

bim, bam, bim bam...
a je
1.1.2018

Půlnoc odbila, skleničky se sektem jsou již téměř prázdné.

Poťukali jsme si s kamarády, popřáli vše dobré, rozdali si navzájem upřímné políbení, drželi se za ruce a děkovali za ten uplynulý rok, co občas něco vzal, ale i dal - radostí i starostmi podaroval.

A pak :

já  - začala jsem zívat kolem jedné hodiny

P. - rozdával úsměvy na všechny strany

já - kolem druhé jsem se viděla již v posteli

P. - všechny přemlouval, ať ještě neodcházejí, že u nás přeci mohou i spát

já - kolem třetí jsem již přemýšlela, že se v tichosti vytratím

P. - opravdu mu bylo líto, že i ti poslední odcházejí

já -  snažila jsem se poklidit  alespoň to nejnutnější

P. - zrazoval mne, že to uděláme zítra

já - proběhla koupelnou, lehla do postele a cítila jsem, že je zle, že neusnu

P. - proběhl koupelnou, lehl do postele, dal mi pusu, otočil se a v mžiku spal

já - rozjeté myšlenky a spánek nepřicházel

P. - začal tak příšerně chrápat, až přestával dýchat

já - strach, že se snad nenadechne

P. - přetočil se na druhý bok a potom již pravidelně oddychoval

já - s pocitem marnosti jsem vylezla z postele, šla do obýváku, stáhla jsem si fotky do počítače a asi za hodinu jsem šla zkusit zda snad konečně ke mně spánek přijde

P. - dopoledne vstal s úsměvem na rtech

já - kruhy pod očima, spala jsem asi tři hodiny

P. - kroutil hlavou, že mu je to líto, že tohle fakt nemůže pochopit

Jak to, že nemůžeš spát??

K obědu uzená polévka s nudlemi, čočka s uzeným - tradice v naší rodině.

Musím jít na vzduch a očekávám, že na první procházku v novém roce nepůjdu sama.

 Tak já už bych šla. Půjdeš taky?

Jeho oči a výraz tváře, poloha na gauči, mluvily za vše.
Šla jsem sama.

Navečer syn přivezl vnoučata, abychom je mohli druhý den pohlídat, měli ještě prázdniny a školku zavřenou.

Oba dva měli neklidné spaní, plné výkřiků z divokých snů a já opět dlouho nemohla zabrat.

Ráno jsem se probudila s pěknou rýmou.

Jak na Nový rok???

Tak nevím, nevím...