ITALSKÉ DOBROTY...

jsme mohli ochutnávat v sobotu, kdy jsme šli s kamarády na Italský večer.

Pomalu jsem celý den nejedla, abych si mohla dopřát jak předkrm, tak hlavní jídlo a nakonec si vybrat i dezert.

Sraz jsme měli už na šestou hodinu, abychom se necpali úplně na noc, ale moc to nepomohlo, hekali jsme stejně :o).

Každý z nás si vybral jiné jídlo a tak jsme alespoň očima mohli obdivovat porce ostatních.

- předkrm grilované krevety - 

 

 

 

 

-předkrm bylinkový tataráček -

 

 

 Většina si vybrala tyto dva předkrmy, ač jich v nabídce bylo vícero.

- hovězí steak s grilovanou kukuřicí -

-hovězí steak s grilovanou sicilskou zeleninou a pikantním italským salámem -

- fettuccine s lososem -

- gnocchi s kuřecím masem -

- vepřová panenka plněná chilli papričkou , v pozadí krémové rizoto s houbami-

Z hlavních jídel jsme vybírali dlouhou :o), chuť byla na vše !!

 

- panna cotta v kokosovém závoji -

Než jsme byli schopni si objednat dezert, zbyly v kuchyni už pouze poslední čtyři porce panna cotty a tak jsme se o ně rozdělili.

My ženy jsme k jídlu popíjely italské bílé víno a Prosecco-Bellini,

 míchaný nápoj z broskvové dřeně a šumivého vína, které je pravou italskou specialitou a velmi mi chutnalo.

- ilustrační foto, nestihla jsem nafotit :o)) -

Pánové zůstali spíše u českého piva, jen můj muž si dal také sklenku Prosecca, ten totiž musí ochutnat všechno :o)).

 

Uff, bylo to náročné, jídlo výborné a my s mužem byli docela rádi, že to máme domů kus cesty a že se, ještě před uložením do postelí, projdeme.

Nový provozovatel místního hotelu se snaží nalákat zákazníky na dobrou kuchyň, dělá jednou za měsíc večery na určité téma a to je příjemné zpestření.

Mexiko nám "uteklo" loni na podzim a to mne mrzelo. 

Tak snad se bude opakovat... 

 

COMMEDIA FINITA...

je název představení, které jsme navštívili v pátek v našem 

Kulturním domě.

Musím pochválit paní ředitelku, která se opravdu stará, abychom i v malém městečku jako je to naše, měli také možnost shlédnout zájezdové představení pražských divadel a nemuseli jezdit mnohdy hodně kilometrů do velkých měst do divadel (my s mužem tak činíme a jezdíme i jinam). I když je to prostředí kulturního domu, kde se sál využívá na všechno možné , jsou vždy v celém prostoru "hlediště" připraveny stolky pro čtyři osoby,  a atmosféra je taková domácí. Pokud nemáme jiný program, snažíme se vždy představení navštívit i z toho důvodu, abychom snažení pracovníků ohledně kulturního vyžití ve městě podpořili, protože to za předcházejícího vedení hodně chybělo. Pan ředitel se nestaral o nic.

Hrají: Valerie Zawadská, Kateřina Macháčková, Anna Kulovaná, Lucie Kožinová a Karel Soukup.
Autorka hry Viktorie Hradská mistrně vykreslila poslední léta života velké pěvkyně Emy Destinové, které trávila Čechách, očima čtyř žen, učitelky hudby, uklízečky, placené společnice a komorné. Čtyři monology plné závisti, žárlivosti, nepochopení v podání známých hereček, nám vtipnou formou ukazují stále přítomnou českou malost, která potírá velké talenty. 

Místo Kateřiny Macháčková přijela herečka jiná, ale mysleli jsme si, že je to alternace, avšak během jejího monologu jsme si povšimli, že došlo ke krátkému výpadku textu, což se může stát a stává se :o).

Představení skončilo a jediný muž v této sestavě přinesl ze zákulisí pugét a vysvětlil nám, že paní Macháčková tři dny před tímto představením onemocněla tak, že opravdu nebyla schopná přijet, její kolegyně přistoupila na to, že se text naučí aby se představení nemuselo rušit a předáním kytice jí za všechny poděkoval.

Takže žádná alternace, ale neskutečné úsilí herecké - nezklamat. A to ještě paní měla levou ruku v sádře !

 Kytici si opravdu zasloužila, neboť každá z hereček měla asi 30 minutový monolog, takže textu docela hodně.

 

Už se těším co si pro nás paní ředitelka připraví příště...

 

 

 

 

 

NEKLID...

ne, já nejsem neklidná, to je název další knihy, kterou jsem dočetla.

Můj oblíbený spisovatel

Jeffrey Deaver

Tentokrát není příběh spojený s vyšetřovateli Lyncolnem a Amélií, jedná se o samostaný román, ale zápletka, kterou Jeffrey umí mistrně na konci rozplést a čtenáři úplně zamotat hlavu, je i zde.

Při čtení jsem od začátku cítila, že vše bude samozřejmě jinak než kam mne děj navádí a směruje, v pozadí jsem tušila "zradu".

Avšak neodhalila jsem dané skutečnosti dříve než Jeffrey chtěl, aby mi jako čtenáři pomalu došlo.

A to mne opravdu bavilo.

Tajemství mezi sestrami, nevyřčené pravdy, zklamání, citová bolest, vzpomínky, které netěší, touhy a přání, těžká zrada, krutost poznání, naděje...

 

Anotace :

 Michael Hrubek je mužem paradoxů, v němž se paranoidní schizofrenie snoubí s inteligencí a téměř geniální rafinovaností. Mužem, jehož necitlivost k bolesti je téměř stejně obludná jako jeho stopadesátikilové tělo. Mužem, jehož by nikdo nechtěl mít za nepřítele. A právě tento nevyzpytatelný člověk prchá jedné noci v pytli na mrtvoly z vězeňské psychiatrické léčebny a vydává se na strastiplnou pouť, která neodvratně směřuje k jedinému cíli. Tím cílem je Lis Atchesonová – žena, která Hrubeka usvědčila z brutálních zločinů a nyní se obává jeho pomsty. Přestože Hrubeka pronásleduje policie a nezávisle na sobě i několik dalších osob, uprchlý zločinec si neohroženě klestí cestu až k domu nebohé Lis, která se kvůli povodni a silné bouři ocitá v domě odříznutá od světa i od pomoci. Jak může dopadnout tento nerovný souboj dvou hlavních hrdinů? Jeffery Deaver opět prošpikoval celý příběh nenapodobitelnými zápletkami a nečekaným rozuzlením, ale tentokrát ho navíc obohatil o řadu zasvěcených informací o vnitřním i vnějším světě duševně nemocných lidí.

Opět další kniha, která mne nezklamala...

OKO...

- do duše okno se říká v jednom přísloví.

- to prosím NENÍ mé oko :o)) -

A tak jsem si nechala oči řádně prohlédnout od paní doktorky očařky, u které jsem naposledy byla před třemi roky.

Neskutečná čekací doba pokud jdete jenom na kontrolu.

Já volala v září, sestřička mi řekla, že do konce roku již neobjednávají a ať zavolám v říjnu, to bude objednávat na leden.

Ještě, že mne neviděla jak zírám u telefonu.

No jo, takhle to prostě chodí.

Rovnou jsem v říjnu objednala i manžela, ten si již stěžoval, že hůř vidí jak na blízko, tak zejména na dálku a to potřebuje hlavně při řízení auta.

To bylo vážné, co kdyby špatně odhadl situaci na silnici a někde mne vyklopil, to bych vážně nerada :o).

Trochu to zlehčuji, ale on má jen nepatrné dioptrie na dálku.

Paní doktorka mne chválila, že se mi nijak zrak na blízko za tu dobu  nezhoršil, takže mi dioptrie nezvýší a na dálku prý vidím stále velice dobře, zatím brýle nejsou potřeba vůbec.

Ha - a já se těšila, že si koupím nové obroučky.

No to by bylo, abych si neporadila.

Zřetelně nahlas jsem si po cestě zpět v autě naordinovala nové obroučky, protože  :

- Uznej, že ty co nosím do kanceláře už jsou šílené, staré nejméně deset let, neustále se v nich uvolňuje šroubek, kdo to má pořád utahovat. -

- Tak si kup nové. -

- No to bych měla, protože ty co mám doma na čtení už mám tři roky,ty bych si nechala v kanceláři. Musíš sám uznat, že při denodenním používání dostávají brýle prostě zabrat. A to jsem na ně velmi opatrná, ukládám je do pouzdra, nikde je nebezpečně nepovaluji. -

- No to já vím, prostě si kup nové, potřebuješ je. -

A bylo domluveno.

 Nové obroučky budou, i když mi paní doktorka s dioptriemi ani nehnula.

Letos mne ještě čeká nutný nákup slunečních brýlí.

Počkám až bude slunce zářit intenzivněji ...

 

VÝHRY...

v jakékoli soutěži, zakoupením losu, vsazením Sportky (což jsem již léta letoucí neudělala), vyluštěním křížovky o ceny, mne prostě míjejí.

Pokud nepočítám desetikorunovou nebo dvacetikorunovou výhru z darovaného losu. To byla asi největší výhra v losech :o).

Nikdy nejsem smutná, já to víceméně vlastně čekám, že to tak dopadne a tím si samozřejmě ty nevýhry přivolávám.

I když musím říct, že jsem několikrát usilovně upínala myšlenky, že chci vyhrát, že bych mohla vyhrát, že už bych si zasloužila vyhrát.

A nic.

Tak to prostě je.

Já přeci dávno vím, že ten kdo má  štěstí v lásce,

nemá štěstí ve hře.

- koruna česká -

- tikety Sportky -

    

Můj muž kdysi pravidelně sázel Sportku a občas i vyhrál drobnou částku, pokud si pamatuji přes dva tisíce se nedostal.

Jednou v létě jsem v sobotu věšela venku vyprané prádlo. Vytáhla z koše mužovu košili, zatřepala jsem s ní a najednou se z malé kapsičky vyvalila hrouda drobných útržků papírků a tři pětitisícovky (to nebyla výhra, to si jen nedal peníze do peněženky).

- naše bankovka nejvyšší hodnoty -

Ztuhla jsem teda pěkně.

Copak bankovky, ty byly jen pěkně čisté, nepotrhané, jen trochu zmačkané, to jsem věděla, že zachráním. Jenže co to ostatní, bylo to důležité ?

Bohužel manžel byl na zahradě, viděl můj zkoprnělý výraz a jak žmoulám v ruce nějaké papírky a snažím se je vyrovnat.

Nezadržitelně se přibližoval.

Nasadila jsem úsměv - Hele co jsem ti našla v kapsičce u košile ? Penízky, penízky. Neboj nic jim není. -

-Panebože já tam měl tiket. -

- Cože ? -

- Ty si nevyndáš z kapsy peníze a papíry než dáš prádlo do koše ? -

- No já zapomněl. To ses nepodívala než si to strčila do pračky? -

- No, nepodívala, protože mne nenapadlo, že si v malé kapsičce u košile necháš peníze a nějaký důležitý papír. -

Ten tiket stál prý tisícovku, byl na několik tahů asi na dva týdny.
 

Bouřilo to mezi námi na pěknou hádku, takovou tu o blbostech, oba naštvaní, uražení, každý hájil tu svou pravdu velikou.

On si představoval, že asi přijde o miliony a já měla vztek, že to svádí na mne.

A jak to dopadlo ?

Tiket se podařilo jakžtakž zkompletovat, usušit, muž ho donesl do Trafiky a tam mu podle, naštěstí, čitelného kódu vyjeli kopii.

Vyhrál 750,- Kč. 

Od té doby prohledávám všem všechny kapsy než vložím prádlo do pračky, člověk nikdy neví.

A já vím jedno naprosto jistě, že největší výhru v životě mám v něm...

 

KRB...

jak ze škatulky.

Krb v domě přináší v zimních dnech nejen luxusní požitek v podobě tepla a romantiky živého ohně, ale také pár starostí navíc. Jednou z nich je udržování "ohniště" v čistotě. Saze se neodstraňují snadno, ale několik účinných a zároveň jednoduchých metod existuje.

* Cihly nebo dlaždice kolem krbu snadno vyčistíte rýžákem, který budete namáčet do bílého octa.

* Stopy po sazích uvnitř krbu nebo na dlaždicích poblíž vydrhnete měkkou gumou na tužky, modelovací hmotou nebo chlebovou střídkou.

* Na sklo použijte navlhčené noviny, na které nachytáte popel - tím odstraníte nečistoty, suchým ubrouskem pak sklo vyleštíte.

* Po vyčištění krbu a vymetení popele a sazí postavte dovnitř na den talíř s jedlou sodou - odstraníte tak čpící pach sazí.

- moderní krbová kamna -

Otevřený oheň je fascinující, vydržela bych se do něj dívat hodiny a hodiny.

Je mi jedno, zda je to malé ohniště, u kterého se sedí na polenách kolem dokola, někdo zručný brnká na kytaru, ostatní pobrukují s ním a čas jen tak plyne.

Je mi jedno, zda je to krb na pergole, ke kterému si sedneme v páru a mlčky hledíme jen tak do ohně, občas jeden z nás pronese pár vět, pak se zase zasníme a rozjímáme.

Je mi jedno, zda by to byla krbová kamna určená k vytápění bytu a přikládáním se všude po bytě usazuje prach, který se neustále musí utírat.

- kdysi jsme taková kamna měli v kuřárně v přízemí domu -

Vždy jsem si přála krb mít a v zimních večerech u něj sedávat s hrnkem vroucího čaje, knížkou v ruce, obložená polštářky, hořícími svíčkami v pozadí.

Splnil se mi jen ten venkovní krb na pergole, ale jsem za něj tolik vděčná, neboť posezení v letních večerch za praskotu polen, za jasu jiskřiček vylétajících z ohořelých kusů, se ničemu nevyrovná.

A na ty nadcházející letní večery se těším celou zimu, díky myšlenkám na ně ji přežiju bez depresí :o)) z pošmourných dnů.

Už se moc těším...

Rady jsem čerpala z časopisu

DOMA Dnes

za fotky díky tetičce Wikipedii 

 

 

RECYKLACE...

starého prostěradla.

Návod jsem zahlédla kdysi dávno na jednom blogu, ale už bohužel nevím přesně na kterém,

možná Fizule71.

Jakmile mne něco zaujme, učiním vše pro to, abych dané vyzkoušela a proto jsem nastříhala staré prostěradlo na proužky (kolem dokola jsem pořád stříhala na podlaze v obýváku, až se manžel přišel podívat co to tam vyluzuji za zvuky) a posléze smotala do klubíčka.
Bylo to klubko jako hrom (teda to nevím jak by to byla změřitelná velikost, ale říká se to asi proto, že hrom je obrovitý :o), tak nevím).

Největším háčkem co jsem měla v zásobárně jsem háčkovala košík.

 Byla to neuvěřitelná práce, prsty mne tolik bolely, že jsem myslela, že s tím praštím do kouta a bude klid.

Jsem však tvor docela trpělivý a tak jsem vydržela, košík uháčkovala a schraňuji v něm klubíčka Sněhurky na jemné háčkování.
Pravdou je, že košík je takový bytelný, líbil a hodil by se mi ještě jeden.

Moje předsevzetí však znělo jasně.

  Z klasického prostěradla již nikdy více...