Během týdne jsem napsala sms vnukům, zda by nechtěli na sobotu a neděli přijít. Jsme z jednoho města a ten omezený kontakt se již těžko dodržuje. Po konzultaci s rodiči to klaplo a malého prvňáčka děda vyzvedl dopoledne, starší dorazil navečer.
Jonášek vchází za mnou do kuchyně a ruce má za zády. Vítáme se a on mi najednou strká do ruky malý květináč v obale s bílou drobnou orchidejí. Mlčí. Jsem celá vykulená, žádný svátek či narozeniny nemám. Na můj dotaz co že mi dává kytičku, potichu odpovídá - "To je za to, že se o nás tak staráš, babi." Jsem dojatá, tisknu ho k sobě, div ho nerozmačkám. Situace, kdy se těžko zadržují slzy, slzy štěstí a radosti.
K obědu vařím jeho nejmilovanější polévku, dýňovou s krutonky. Stále ve sklepě máme uskladněné hokaido z naší loňské sklizně a když u nás je, vždy ji uvařím. S žemlovkou se již pere, nacpal se hutné polévky a jak je to stále hubeňourek (narodil se v 7.měsíci), najednou moc jídla nesní. Nenutím ho, nikdy děti nenutím, aby dojedli co mají na talíři, vím, že když řeknou, že už nemohou, opravdu jsou syté.
Po obědě vyrážíme na malý výlet v rámci okresu, do lesů, k rybníku.
"Babi, co všechno máš v batůžku?" vyptává se na počátku trasy. Snažila jsem se připravit pestrou svačinku, vím, že brzy bude mít na ni chuť. "No, máme sebou jednu termosku s čajem, druhou termosku se šťávou, v pytlíčku oloupaný pomeranč, v dalším nakrájenou kedlubnu a pak ještě dvě půlky rohlíku s máslem a šunkou. A dvě lízátka." vyjmenovávám obsah batohu. "Tak to všechno mám moc rád!" odvětí a poskakuje kolem cesty. Celou cestu buď mele pusou, nebo jí. "Až dojdeme k rybníku, dáte si s dědou ten rohlík, ano?" domlouvám přestávku. Jsme u rybníka, v půlce trasy, vytahuji sáček s rohlíkem. Jonášek si vezme do ruky půlku, podívá se na tu druhou a chvatně říká: "Babi, já asi sním i tu druhou!" Dědovi sklaplo, mávne rukou: "Ať si to kluk sní všechno." Jonášek roztáhne pusu od ucha k uchu a cpe se rohlíkem. "Babi, a je namazaný českým máslem?" vyptává se. "To víš, že ano, jiné nekupujeme!"
Celou cestu si povídáme o lese, o zvířatech, o zurčící vodě, která se z lesa stahuje k potůčkům, o nově postavené oboře, čteme cedule o ochranném pásmu vodního zdroje, žasneme nad množstvím šišek a vysvětlujeme si, proč je tolik vykácených stromů a holé mýtiny.
Odpoledne uteklo a vracíme se domů. Za nedlouho přichází Máťa a kluci se vítají, malý na něm visí neustále jako klíště. Chvilku něco tvoří, občas se v ruce objeví mobil a smějí se nějakým vtipným videím. Po večeři si dáme partičku Prší, děda je procvičí v šachách, dáme Člověče nezlob se a je čas se přesunout do postele. Na židli jim dávám notebook, aby na něj viděli oba z postelí a Máťa vybírá pohádku, na kterou se budou dívat. Tentokrát je to Louskáček.
Vymýšlím večer nedělní oběd, aby klukům chutnal. Uvařím hovězí vývar s nudlemi, ten mají rádi. Upeču kotlety na kmíně s cibulí a přidám i kuřecí stehna, kluci kuřecí maso raději, do výpeku rozmíchám dijonskou hořčici a jako přílohu zvolím malé bramboráčky ve tvaru lívanců. Kluci mne překvapují a vybírají si kousky vepřového masa, kuřecí nechávají stranou. "Babi, to jsem si moc pochutnal, ne každý umí to maso připravit tak dobré jako ty!" vysekl mi pochvalu Máťa. Je mu skoro čtrnáct, tak už se masu nevyhýbá, za to Jonášek jako vždy sní jen malý kousek masa, ale bramboráčky všechny.
Po obědě jdou s dědou na zahradu, následuje akce Přesazování malého javoru, kluci vozí kolečkem hlínu, ale za chvíli zdrhnou si hrát.
Záslužná práce si říká o dobrou svačinu, a tak nesu na zahradu jejich oblíbený vanilkový puding s datlovým sirupem, tvarohovou bábovku a hrnky s čajem. Bohužel, teplé jarní dny se stále nekonají.
Nedělní odpoledne končí, kluci si balí své batohy, děda je odváží domů a já si sednu ke kávě, rozmýšlím, v mysli si promítám zažité chvíle a v srdci mám hřejivý pocit.
Pocit obyčejného štěstí z víkendu s vnuky...
Ála
