navštívit bylo mé přání již dlouho a můj muž mi dokáže plnit přání a sny. K mým kulatým narozeninám mi předal krásnou obálku a v ní jsem našla poukaz do Lázní Jeseník, hotel Priessnitz, relaxace na 3 dny.
Domlouváme si s hotelem termín a vyrážíme na cestu do dalekých Jeseníků. Poloha lázní mne naprosto nadchla, na okraji lesů, vysoko položené, s úžasnými výhledy do krajiny. Secesní budova hotelu nás v duchu navrací do období z filmů pro pamětníky a já v myšlenkách tančím s Kristiánem. Dýchá na nás krása a nostalgie.
Procedury máme večer při příjezdu a druhý den dopoledne, čímž nám báječně vychází čas na alespoň malé výlety. Já totiž ve svém toužebném přání mám zapsáno - na vlastní oči vidět Tančírnu v Račím údolí. A to se mi plní.
TANČÍRNA - srdce Rychlebských hor
...Secesní Tančírnu, sloužící jako restaurace, taneční sál a penzion, nechal postavit vratislavický biskup kardinál Georg Kopp v letech 1906-1907, a to na místě zbourané parní pily. Podle kardinála získala Tančírna i své jméno - Georgshalle.
Tančírna patřila mezi nejvýznamnější kulturní centra regionu. Byla vyhlášeným výletním místem nejen pro obyvatel Javorníku, ale i širokého okolí. V Račím údolí se nacházelo pět výčepních či restauračních zařízení.
Před válkou se zde o sobotách konaly zábavy, o nedělích čaje s hudbou. Stav Tančírny byl od 90.let 20.století do roku 2015 neradostný. Budova byla ve velmi špatném stavu a bez okamžitých zajišťovacích prací by další roky nevydržela. Pořádala se zde řada benefičních akcí a koncertů a díky hnutí Brontosaurus se podařilo přitáhnout k Tančírně pozornost. Novým majitelem se stala nakonec obec Bernartice, kdy obec Javorník, pokud by ji získali, chtěli celou budovu srovnat se zemí. To se naštěstí nestalo a obec Bernartice se zasloužila o její záchranu a celkovou velmi citlivou rekonstrukci...
Dáváme si v kavárně, umístěné v dolní části Tančírny spolu s informačním centrem, kávu a sladkou odměnu a já si povídám s velmi milou paní kavárnicí. Vypráví mi proces rekonstrukce, ale hlavně vypočítává, co vše se v Tančírně během sezóny odehrává (na zimu je uzavřená). Taneční akce i týdenní kursy tance, koncerty, výstavy, jarmarky, svatby, firemní večírky, rodinné oslavy.
Naslouchám velmi pozorně a v koutku mého srdce mi je tolik příjemně - podařilo se zachránit skvostnou stavbu, citlivě zrekonstruovat a hlavně, opět slouží lidem, poskytuje radost.
Ani se mi nechce již odjíždět, ale čeká nás ještě malé zastavení v národní přírodní rezervaci Rejvíz. Vyjíždíme autem prudkými serpentinami až do malé horské osady, která je označována jako nejkouzelnější lokalita v Jeseníkách a leží na náhorní plošině uprostřed hlubokých lesů. S ohledem na dochovanou dřevěnou lidovou architekturu převážně 19.století - roubené domy se svisle bedněným štítem a vyřezávanými šambránami kolem oken, byl Rejvíz vyhlášen vesnickou památkovou zónou.
Zaparkujeme a já vyslovím větu, která se mi později velmi vymstila. "Necháme batoh v autě, zajdeme se podívat jenom k Mechovému jezírku, podívat se na rašeliniště, potom se projdeme osadou a já si udělám fotky."
A tak jdeme jenom tak, já na krku fotoaparát. Potkáváme vracející se turisty. "To nebude daleko!" pronáším na půl pusy. Docházíme k rozcestníku - Mechové jezírko 1,5 km. "To budeme za chvilku na místě." Trochu vázne řeč, neboť se silně zatahuje, mraky šednou a houstnou a jak to bývá na horách (což moc dobře vím) počasí se rychle mění a my máme deštníky v batohu v autě.
Začínají padat první kapky, rychle schovávám foťák do pouzdra, natahuji na hlavu kapuci, ještě že ji u bundy mám. Muž má kšiltovku, bundu bez kapuce. K Malému mechovému jezírku docházíme v prudkém dešti. "A kde je proboha to jezírko? Vždyť je tady jenom všude mech a sušina?" Rozcestník nám sděluje, že k Velkému mechovému jezírku je to 500m. Cítím jak mi prosakuje voda již pod bundou, muž na tom není lépe. "Hele víš co, kašlu na Velké jezírko, já už mám malé pod bundou, vracíme se!" K autu docházíme silně promočení. Naštěstí mám na zadní sedačce pohozenou mikinu a tak promočenou bundu házím do kufru, v autě ze sebe servu mokré tričko. "No, já mám mokrou i podprdu!" hulákám. Muž našel v autě softshellovou bundu a tak se může převléknout také do suchého. Kupodivu kalhoty máme oba v pohodě, voda po nich stékala. Přesvědčujeme se, že lehká zimní bunda není do deště, snese jenom vítr, sníh a trochu mrazu.
Klepu se zimou a focení domků přestává být mou prioritou. Odjíždíme.
"Teda tebe zase příště poslechnu až tě napadne nechat batoh v autě!" mručí u volantu muž. Nereaguji!
Následující den se loučíme s Jeseníky a slibujeme si, že se vrátíme. Alespoň na týden, abychom si prošli nádhernou přírodu, která zde člověka objímá ze všech stran.
Bylo zde krásně, muž mi dal nádherný dárek...
