POJĎ SE PROJÍT...

do lesa, pročistit si hlavu, načerpat energii ze stromů - lákala jsem ve čtvrtek manžela na lesní rande.

Ač počasí nebylo úplně příznivé a dešťové kapky dávaly najevo, že procházka nebude slunečná, vůbec jsme se nenechali odradit.

Tolik jsme potřebovali nadechnout se čerstvého vzduchu, nasávat vůni spadaného jehličí a listí, tlejících pařezů, poslouchat ptactvo, našlapovat po mechu, prodírat se kapradím.

"A víš co, vezmeme i košíky, co kdyby náhodou nám les ještě nabídl své houbové poklady."

Nakonec místo povídání a rozumování jsme se během chvilky rozdělili a jenom se ohýbali za malými, čerstvými houbami.

Našli jsme dva košíky za hodinu putování lesem a při zpáteční cestě k autu našel manžel u nás vzácného ryzce smrkového. Bohužel bez fotky, zapomněla jsem.

Ruce jsem měla od deště již úplně mokré a studené, z kapuce mi kapalo, proto jsme raději zvolili odjezd domů, kde jsme se zahřáli pořádným hrnkem čaje.

Jak je vidno, pospíchala jsem v dešti s focením mobilem, až jsou všechny fotky rozmazané (neumím s ním fakt fotit), ale mají pro mne zvláštní kouzlo a tak jsem si je ponechala.

Doma jsem naplnila pokrájenými houbami sušičku, připravila letos již zřejmě opravdu poslední smaženici a cítila jsem se naprosto odpočinutě, radostně a spokojeně.

Les mi opět pomohl.

Nasušeno mámě během letošního sběru hub několik podobných sklenic.

Zdobení ještě z časů ubrouskové techniky :o).

Na zimu jsem připravená.

Lesní rande i přes déšť dopadlo báječně...

_________________________________________________________

Příspěvek pod čarou.

Karamboly v pátek pokračovaly. 

Chtěla jsem upéct koláč s jablky, jednoduchý drobenkový a když jsem si chtěla navážit suroviny, váha hlásila poruchu - vybitá baterie, a v ní 9 V plochá, která se doma náhradní nenacházela. Nu což, pomohla jsem si hrnkem a vše v něm odměřila. Koláč šoupla do trouby a věnovala se jiným činnostem. Občas koláč pohledem zkontrolovala a když se mi zdál již dostatečně zlatavý, vytáhla jsem ho ven a nechala vychladnout. Odpoledne jsem si uvařila kávu a nožem zařízla do koláče. Ten byl křupavý jak zdravé müsli, jen tak tak se mi podařilo kousek dát na talíř, okraj se nedal ani ukousnout. Do drobenky se přidávají ovesné vločky, já bohužel koláč nechala v troubě příliš dlouho, tak mi hezky ztvrdl po celém okraji, jen prostředek se dá jíst. Vylepšila jsem si ho alespoň bílým jogurtem. V horní drobence jsou přidané rozemleté vlašské ořechy a chuťově nemá chybu. Jen je řádně drobenkový, drobí se a drobí, okraj by mohl sloužit skoro jako zbraň :o).

V pátek jsem se ještě pustila do zpracování poslední várky natrhaného rakytníku, bez pohromy odšťavila, odměřila 1 litr šťávy, přidala cukr a vařila do rozpuštění. V jednom okamžiku jsem se kolem něčeho (ani nevím kolem čeho!!) ochomýtla v kuchyni, sirup mi vzkypěl a začal vytékat z kastrolu, po celém sporáku se táhla oranžová tekutina, mířila k okraji a začala kapkat po sporáku a mířila k podlaze. Okamžitě jsem vypnula sporák, rychlými pohyby míchala vařečkou. S kastrolem jsem vůbec nemohla hnout, tekutina by se ještě více napekla na horkou plotýnku (sklokeramická deska!) a tak jsem jenom trpělivě vše otírala mokrým hadrem. Už je to tady zase, probíhalo mi hlavou. Stává se ze mě nemotora nebo co se to děje??

Vše jsem uklidila, sirup nalila do připravených lahví. Zbylo mi půl litru rakytníkové šťávy a já chtěla zkusit marmeládu. Docela jsem se bála pokračovat v další činnosti, ale pak jsem si řekla, že se nikdy nevzdávám přeci jenom tak lehce! Jdu na to. A udělala jsem dobře, protože se mi podařilo uvařit báječnou, slastnou oranžovou marmeládu.