Pořádná tlusťoška...

popsaných stránek se mi dostala díky mé kamarádce, nadšené čtenářce, do rukou.

Přesně v čase, kdy venku líně poletují vzduchem podzimně zbarvené listy, vytvářejí na zemi silnou šustivou vrstvu, do které tak rádi vkročíme a se vzpomínkami na dětství šoupeme nohami a nostalgicky se usmíváme. Slunce se schovává za hutné mraky, nebe nám do většiny rán posílá kotle mlhy a ty se válí kolem dokola až do podvečerních okamžiků.

Podzim nyní ovládá každičký den. Ještě nás láká k toulání v lese, k procházce kolem rybníků či nahození prutů nedočkavými rybáři, k posledním jízdám osamělých cyklistů, nadšení houbaři plní košíky, děti běhají ze všech sil na loukách se svými draky. 

Pan Podzim nám přináší zklidnění, zpomalení, připravuje nás na čas zamyšlení a zastavení se.

Nechme ho ať nás kolébá a ulevuje našim myšlenkám.

Já pomalu začnu obracet stránky knížky, která má na poslední listu vytištěnou drobným tiskem číslici 700. K jejímu přečtení zřejmě budu potřebovat i dny paní Zimy.

Paříž. Kdysi skromná římská obchodní stanice na bahnitých březích Seiny. A o staletí později? Nejkrásnější a nejoslavovanější metropole na světě. Město světel, vůní, chutí a lásky od vrcholku kopce Montmartre až po bulvár Sain-Germaine. Město gotické majestátnosti Notre Dame, rafinovaného Louvru, oslnivých Versailles i nebe se dotýkající železné Eiffelovy věže. Stejně jako každé jiné město i Paříž tvoří především lidé, kteří v něm žijí, bojují, milují, zrazují, lžou a zabíjejí...

Těším se na ponoření se do jiného světa, na osudy postav, zvraty, historii.

Mějme poklidné dny i přes všechno, co nyní obrací životy mnohým z nás

naruby...

Zradil, opustil...

mne letitý společník v mé kuchyňské říši. Malý, ale naprosto spolehlivý, spotřebič pro šlehání, hnětení různých dobrot, vydatný pomocník při pečení a vaření. Bohužel došlo k mechanickému kolapsu při zasunování metel, a to již nelze opravit. Je konec našeho kamarádství.

Ruční šlehač značky Moulinex jsem si zakoupila v roce 1996 v malém obchodě pana Klečky, který si otevřel jako soukromník v našem městečku svou prodejnu Elektro. Vím to naprosto přesně proto, že v krabici, ve které jsem měla šlehač ve skříňce umístěný, jsem našla záruční list s razítkem a datem prodeje. Na krabičce jsem objevila dokonce i nalepenou cenovku - rovných 1.099,- Kč. Na tehdejší dobu celkem vysoká částka, ale byl to ZNAČKOVÝ spotřebič! A byl dokonce vyrobený ještě opravdu ve Francii, jak bylo vytištěno na krabici - Made in France. Dnes se již vše vyrábí v Číně nebo Asii (a podle toho vypadá i kvalita všeho).

Nastalo nekonečné vybírání na internetu v e-shopech, kdy jsem zjistila, že firma Moulinex v České republice již své výrobky vůbec nenabízí. Nu, nedá se nic dělat, musím hledat jinak. Nabídka pestrá, o tom žádná spekulace, ale jakmile si výrobek nemohu osahat, potěžkat, uchopit, rozhoduje se mi hůře. Avšak doba je jaká je a mohu být ráda za to, že vůbec existují e-shopy! Zaměřuji se hlavně na příkon spotřebiče, neboť líného pomocníka, který by nebyl schopen ani ušlehat pořádný sníh z bílků, natož bramborovou kaši, opravdu nepotřebuji. Po mnoha úvahách volím ruční šlehač s příkonem 500W, snad to bude stačit. Můj polámaný kamarád měl příkon 180 W, jenže tehdy se vyráběli spotřebiče s podstatně lepším výkonem motůrku, dnes je vše odlehčené, v plastu a tím pádem jsou technické parametry úplně jiné.

Před pár dny dorazil. Porovnávám oba. V jedné ruce mám staříčka, bývalého kamaráda v kuchyni a v druhé třímám načinčaného nového fešáka, který mi může do mísy i posvítit LED žárovkou, je lehčí, má blbější umístění turbo tlačítka (že by o něm rozhodoval chlap?), jeho metličky jsou tenoučké a já již z pohledu na ně mám obavy zda budou schopné porazit brambory na kaši. "Mami neboj, já mám u šlehače úplně stejné metličky a kaši zvládnou", uklidňuje mne syn, který se zrovna u nás objevil, když dorazil balíček. Vidí mou tvář, můj smutek nad skutečností, že se musím rozloučit s věrným přítelem, který se mnou zvládl nezměrné množství hodin šlehání a hnětení.

Tak sbohem kamaráde můj věrný.

 Strávili jsme spolu kus života, 24 let je opravdu hodně.

Nastal čas tvého odchodu a odpočinku.

A já se budu pomalu sžívat s tvým nástupcem...

Za našimi humny...

jsou z obou stran od našeho domu kopce, mírné, žádní velikáni a tak vyjít si odpoledne na malou toulku do přírody je velmi snadné. 

Podzimní slunečné dny přímo vybízejí pokochat se ještě zelenými loukami, než je zakryje případná sněhová pokrývka, tedy pokud se vůbec sněhové vločky v zimních měsících snesou. Nejraději na podzimu mám zbarvující se listnaté stromy, které nabízejí neskutečné odstíny žluté, hnědé, vínové. Teplé barvy hřejí v duši, zklidňují mysl a dovolují nám nahlédnout do palety malířky Přírody. Nikdy mne ta škála odstínů nepřestane bavit. ač neumím malovat, křísí se každý rok touto dobou v mém nitru malá jiskřička touhy umět míchat barvy a přenést je na plátno.

Jedno odpoledne z minulého týdne...

Vydávám se na louky nad naším domem, odtud je krásný výhled na městečko. Ani nemusím šplhat až na vrchol kopce, kde se nachází zřícenina hradu, stačí zajít k hraně lesa.

Místy se kolem města líně povaluje mlha, která objímá lesy na druhé straně, zkouším ji zachytit.

Přicházím k místu, kde je nově opravený křížek. Z takových počinů mívám vždy radost, zachovávání památek je opravdu důležité. Ovládne mne však okamžitě neodbytná myšlenka - Snad ho brzy neponičí ruka vandala!

Pokračuji ještě vzhůru a docházím k místu, kde objevuji nový prvek, který zde nebýval. Malé dřevěné posezení. Zajímá mne, zda se podílelo Město, či zda přispěl k hezkému nápadu některý z místních občanů. Mám radost a je vlastně jedno, kdo přišel s nápadem, kdo zrealizoval, turistům určitě přijde vhod jednoduché místo na odpočinek.

Loučím se posledními pohledy a vzhledem k blížícím se temným mrakům na obloze, obracím své kroky zpět domů.

Jedno mé toulavé odpoledne skončilo.

Tak zase příště...

Ovocné knedlíky z dýňového těsta...

 jsem vyzkoušela poprvé a jak jsem psala v minulém příspěvku, setkaly se doma s velikým úspěchem.

Některé z vás požádaly o recept, je od Kuchařky ze Svatojánu.

Použila jsem dýni Hokaido. Půlku středně veliké jsem zbavila semen, oloupala, pokrájela a uvařila do změknutí (měkká je celkem brzy). Vychladlé, rozmačkané na pyré jsem na vále smíchala s hladkou moukou, 1 vejcem, špetkou soli. Mouky odhadem, aby vzniklo nelepivé těsto. Z uválených "hadů" jsem nakrájela malé kousky, do kterých jsem zabalila přiměřené dílky jablek.

Vkládala jsem do vroucí osolené vody, po vyplavání (nezapomenout promíchat, aby se odlepily ode dna) vařila knedlíky 10 minut.

Na talíři ocukrovat moučkovým cukrem, přidat dle své chuti buď skořici či kakao a zalít rozpuštěným máslem. Já preferuji skořici, manžel kakao a hodně zalít máslem, já jen trochu. 

Těsto je, dle mého názoru, tužší než klasické bramborové, nebo tvarohové, ale knedlíky mají krásnou barvu a jsou chutné.

Je to další báječné využití dýně.

Mám v merku recept ještě na dýňové noky s mákem!

Určitě brzy vyzkouším...

Cuketový chléb...

Stále nám ještě zbývají krásné cukety ze zahrady a tak jsem hledala nový recept na jejich zpracování. Ponořila jsem se do knížek Kuchařky ze Svatojánu a objevila chléb s cuketou a tento tip jsem okamžitě zrealizovala. Měla jsem totiž takové pečící a vařící odpoledne. Občas mne popadne chuť si navařit a napéct "do foroty". 

Zadělala jsem těsto na chléb, na kynuté knedlíky a připravila si těsto na linecké sušenky. Pouštěla jsem si oblíbené CD a z kuchyně se posléze začaly linout velmi příjemné vůně. Manžel maloval v přízemí a volal na mne, že mu dělám chutě!

Cuketový chléb

A jak na chleba s cuketou? Upravila jsem si mouku, v receptu je 500 g tmavé žitné chlebové - tu jsem neměla.

* 400 g hladké mouky

* 100 g špaldové mouky

* 25 g droždí

* 1 lžička cukru

* 2 lžičky soli

* 1/2 lžičky mletého pepře

* 3 lžíce olivového oleje

* 300 g jemně nastrouhané cukety i se slupkou

V míse s moukou v důlečku rozdrobené droždí zasypu lžičkou cukru a zaliji 125 ml vlažné vody. Nechám vzejít kvásek, osolím, přidám pepř, 3 lžíce oleje a strouhanou cuketu (včetně vody, kterou pustí), zpracuji těsto a nechám v teple, přikryté utěrkou, kynout hodinu. Na vále těsto prohnětu, podsypávám trochou mouky, a vytvaruji bochánek, ten přemístím do formy (mám Simax), vymaštěné máslem, přikryji víkem a v rozpálené troubě na 230 °C peču 30 minut, pak poklici sundám a peču ještě 15 minut bez ní. Upečený chléb vyndám z formy a ještě nechám asi 5 minut dopéct v troubě, aby byla kůrka i z boků. Nechám chladnout pod utěrkou na mřížce.

Chleba je naprosto vynikající, vláčný, s mírně křupavou kůrkou.

Kynuté knedlíky si nedopřáváme často, ale ke klasickým omáčkám si je občas dáme. A tak si někdy uvařím dva knedlíky, rozkrájím, připravím porce a dám do mrazáku.

Stává se vám také, že zaděláváte těsto naprosto stejným způsobem, knedlíky jsou nádherné, neprasknou, jeden jako druhý, ale někdy hned jeden praskne, těsto se chová jinak? Já si myslím, že je to moukou :-), ne mýma rukama.

Naše dózy na sušenky zely prázdnotou, ani koka sušenky, ani linecká kolečka. Musela jsem to napravit, neboť když se dostaví neoblomná chuť na malý kousek sladkosti, je příhodné mít kam sáhnout.

Linecká kolečka nikdy nezklamou a já mám nekončící zásoby marmelád, kterými je slepuji. Pravda, u prvního plechu jsem mírně zaváhala s dohledem a kolečka se blížila k barvě hnědé. Můj manžel se vždy ochomýtá u pečení cukroví a sušenek, pečlivě dohlíží, abych ani zlomený kousek náhodou nevyhodila, takže jsem je dala stranou, zda o ně bude mít zájem. Měl!

Tak  jsme spolu nahlédli na jedno mé kuchyňské odpoledne.

A ještě malý dovětek. Dnes jsem vařila další novinku.

Dýňové ovocné knedlíky.

Nechystala jsem se fotit a dávat recept na blog, takže jsem rychle zvěčnila jenom porci na talíři.

Manželovi totiž náramně chutnaly!

A to je pro dnešek o vaření a pečení už opravdu dost.

Přeji všem krásné podzimní dny...

Cvakání jehlic pro mého muže...

Když mi letos v únoru směrem k mému muži vylétla z pusy slova o tom, že  pokud by chtěl, jsem ochotná mu uplést kardigan, nečekala jsem nijak velkou odezvu a tak mne velmi překvapil svým nadšením. Slova byla řečena, nabídka platila.

Začala jsem probírat na Ravelry různé návody na pánské svetry, až mi do oka padlo několik hezkých kardiganů a manžel si z nich vybral jeden, a to od návrháře Jareda Flooda, názvu svetru si vůbec nevšiml.

Následně jsme společně vybírali barvu a když se mi vše doma nashromáždilo, začala jsem plést. Návod byl opět v anglickém jazyce, tak mi vehementně pomáhal strýček Google, neboť z každé stránky se na mne pokaždé vyřítilo opravdu hodně textu.

Přiznám se, že jsem často pletení odkládala, pánská velikost přibývala pomalu a já netrpělivě mezitím pletla mnohé projekty pro sebe. 

S přicházejícím podzimem jsem vše zdárně dopletla  a manžel se nyní pyšní krásným kardiganem,  i já sama jsem byla překvapená, jak mu vše dokonale padne. Fotit se však nechtěl!

RANGER

příze Gilliatt od De Rerum Natura

barva Merlot

Zajímavý je překlad slova Ranger:

tulák, lesník, revírník, hajný, jízdní hlídka, lovecký pes

A mé příjmení je HAJNÁ...

Podzimní mlhy...

 a déšť  mne nyní vítají každé ráno. Je úterý a po probuzení cítím tupý tlak na čele nad pravým okem, vypadá to na bolest hlavy, která se u mne objevuje zhruba dvakrát do roka, prášky neužívám a ani doma žádné na bolest nemíváme. Ach jo, to bude dneska ponurý den nejenom co se týká počasí, ale zřejmě i nevalnou náladou.

Potřebuji akutně procházku lesem a po obědě využívám mírného vyjasnění oblohy návrhem na malý výlet na naše jedno z oblíbených míst. "Neprší, mohli bychom vyrazit." dráždím muže. Kupodivu souhlasí a já nedočkavě na sebe navlékám turistické oblečení.

Zaparkujeme auto mimo blátivé stopy po těžkých lesních strojích, které se neúnavně potýkají s dopady života kůrovce v našich lesích, a vydáváme se hezkou asfaltovou cestou do nitra lesa. Zhluboka dýchám, ta vlhká, podzimní, vůně lesa je omamná. "Nejdeme na houby, tak se nikam nevytrať," upozorňuji muže, když vidím, jak jeho oči neustále pátrají po okrajích cesty. Je zvláštní, jak myšlenka, že mohu najít houbu, dokáže být otravná.  Máme však doma tolik nasušených hub z loňska, že k nim opravdu nelze přidávat další.

Na našich toulkách v přírodě miluji nejenom veškerou krásu kolem sebe, ale zároveň i hovory, které spolu při chůzi vedeme.

Vytahuji z pouzdra fotoaparát a hledám očima zajímavé drobnosti. Zastavuji, jdu do podřepu, fotím z jednoho úhlu, z druhého, popojdu kus dál a opět zaměřuji. "Jé, hele, tady na mne jukají dva klouzci," volám na muže. "Říkala jsi nesbírat, tak nesbírat! No, když tak je vezmeme až půjdeme zpátky," odvětí rázně a jde dál.

Šlapu po cestě a rozhlížím se neustále kolem sebe, chci vyfotit další zajímavý záběr. Aparát mi náhle stávkuje a signalizuje, že baterie je vybitá. Zase jsem nezkontrolovala doma dostatečné nabití. V duchu si laju, mohla jsem mít další hezké podzimní záběry, ale focení skončilo. Na mobil fotím nerada a stejně jsem ho nechala doma. Dobře mi tak!

Vracíme se zpět. Nevalná ranní nálada je tatam, bolest hlavy se pozvolna vytratila a neruší mé myšlenky. Les opět nezklamal, příroda léčila.

"Já jenom nakouknu vedle cesty," nedá to mému muži a já se smíchem na rtech vybočuji mezi stromy také a jdu druhou stranou. Na rozdíl od něj, já houby nacházím, v borůvčí rovnou šest hříbků, on ani prašivku. A tak posléze sebereme ještě zanechané klouzky v příkopu, druhý den uvařím bramboračku s houbami.

Následující den prší, prší a prší.

A dnes?

Mlha až na dno...