Foťák přes rameno...

sbalit batoh, nazout vyšlapané turistické boty a toulat se přírodou je můj úplně největší relax. Letošní zima je spíše protáhlý podzim, kdy zamračenou oblohou občas prosvitne sluneční jas. A když se projasněný den objeví, je skoro nutnost ho využít, v následujícím dni se opakovat nemusí.

Vysoká Lípa - Česká silnice, směr Zadní Jetřichovice a zpět

Při dopolední kávě se rozmýšlíme, kterou trasu zvolíme, neboť předcházející deště spoustu lesních cest proměnily v bláto a tím se nám nechce šlapat.
Osvědčený cíl je Vysoká Lípa, kde zaparkujeme a vydáváme se směrem Zadní Jetřichovice po České silnici, míjíme odbočku na Šaunštejn a Malou pravčickou, kde vidíme hluboké koleje od těžké techniky lesních pracovníků, kteří zde těží napadené stromy, naplněné vrstvou bláta. Tak tam se opravu vydat nelze, ale to ani nechceme.  
V poklidu jdeme asfaltovou cestou s tím, kam dojdeme, tam dojdeme a pak se vrátíme. Kolem sebe vidíme množství vyvrácených, polámaných stromů a u cesty vysoké štíty z již vytěžených, opracovaných kmenů. Lesy procházejí řádnou očistou.
Místa, kam se opírají paprsky předjarního slunce, se zahřívají a vzhůru k oblakům se vznáší mlhavé cáry. Příroda se probouzí, nadechuje a chystá své pupeny, nové olistění, zelenou barvou vše pomaluje. Po šedivé to bude tolik příjemná změna.

Jdeme a jdeme, kroky nás vedou stále vpřed, slova spojená do vět plynou z našich úst, připomínáme si hlášky dětí z minulého týdne a plánujeme kam vyrazíme s malým Jonáškem až bude opět u nás.
Chvilkami mlčíme a necháváme přírodu vtáhnout naše myšlenky do svého nitra. Dýcháme zhluboka a vnímáme neskutečné ticho, které ani ptáčci neprotínají svými trylky. Naše duše se tetelí pohodou a radostí. Obyčejná toulka přírodou je nejlepší lék na vše.

Všímáme si nově osazených, dřevěných informačních tabulí, některé ještě čekají na zarámované fotky a povídání. Bude to krásné. Národní park se připravuje na turistickou sezónu. Pod jedním převisem nacházíme nově vybudovaný přístřešek, o kterém jsem četla na stránkách národního parku a který vyvolával polemiku v komentářích. Inspirovali se pohádkou Pyšnou princeznou a stavením uhlíře. Nám se to líbí. Proč by takový prvek v národním parku nemohl být? Je to citlivě zakompované do prostoru u skály, vedou k němu dřevěné chodníčky.

Naše kroky stále vedou vpřed a nevnímáme čas. Při focení se mé oči v jednu chvíli zvednou k obloze a zahlédnu tlačící se šedivé mraky, které varovně hrozí. Nebudeme riskovat a otáčíme se směrem zpět. Přicházíme na parkoviště a na naše tváře dopadnou první lehké kapičky vody. Teda to máme kliku.

Domů přijíždíme v lehké sněhové přeháňce.

Přírodo, děkuji Ti za další krásné okamžiky...

Sedm společných dnů...

nám bylo dopřáno o letošních jarních prázdninách s vnoučaty. Telefonát s prosbou maminky našeho nejstaršího vnuka, zda by u nás nemohl být na celý týden, nám udělal radost. Jupí, tolik dní! Napadlo mne okamžitě se podívat, v kterém termínu mají prázdniny v místě kde žije náš nejstarší syn a má vyženěnou dcerku, naši levou vnučku. Souhra okolností nám přála, je to stejný týden. Beru do ruky mobil a volám jí s dotazem, jak má naplánované jarňáky. "No babí, jsem doma, naši si vzít volno nemohou a mají zrovna odpolední", vzdychá do telefonu. Sděluji jí svůj nápad a ona radostně jásá. "Zeptej se ale nejdříve mamky, co ona na to a když tak mi ji dej na ucho." Vše domluveno, v neděli si jedeme pro ni a Máťa už jede s námi.
Program na celý týden připravený mám, ale je mi jasné, že budeme muset i improvizovat ohledně počasí, nevěřím, že by nám přálo celý týden.
V pondělí mám hned od rána výletovou náladu. Miluji připravovat batohy s pitím, svačinami, dobrotami, nezapomenout na foťák, nákrčníky na krk, bude tam foukat.
"Jsme připravení? Tak nasedat a frčíme směr Děčínský Sněžník!" velím s úsměvem a nadšením v nitru.
Je nádherně jasno a vyhlídky po cestě nám otvírají zvrásněnou krajinu, která jen čeká na zazelenání. Po cestě neplánovaně vytváříme dvojice - pánská a dámská. Any se mi svěřuje o starostech s klukama ze třídy, se zamilováním, s odmilováním, se zradou kamarádky. Cesta na vrchol stoupá a klikatí zatáčkami. Krásné souznění s přírodou a s našimi dvanáctiletými dětmi nedětmi. V jednom místě u nás zastavuje strážce národního parku a věnuje dětem časopis, samolepky, omalovánky a přidává informace o vlčí rodince, která je usazená v Německu a mláďata zachytily fotopasti při průniku do parku na našem území. Po dosažení cíle si dopřáváme svačiny, povídáme si o krajině.

V úterý bylo od rána nebe zatažené a tak rušíme výlet vlakem na rozhlednu Jedlovou a volíme náhradní program. Pojedou odpoledne s dědou na bowling protáhnout si těla sportem a za odměnu je vezme do pizzerie na jejich oblíbené pizzy. Jásají, jsou nadšení.
Já využívám volna k napečení další várky sušenek, které mizejí rychlostí blesku z dóz, připravila jsem si je před jejich příjezdem, měla jsem dojem, že tři druhy postačí a takový zájem jsem nečekala.

Středeční ráno je deštivé, další výlet do přírody opět odsouváme a vyjíždíme směr Teplice, botanická zahrada. Je  skoro ostuda, že jsme ji ještě nenavštívili, ale nyní se nám jako námět výletu velmi hodí. Překvapilo nás, že se děti o vše skutečně zajímaly, upozorňovaly mne na rozkvetlé rostliny, učily mne fotit na mobil "selfíčka", hledaly ve vrcholcích banánovníků trsy malých plodů, objevovaly plody kakaovníku, hledaly v akváriích skrývající se rybky, určovaly druhy podle umístěných fotografií, četly informativní cedulky. Bylo to bezvadné. Jediné co mne mrzelo, že jsem v chvatu ráno zapomněla doma fotoaparát a fotit mobilem mi moc nejde, to se přiznávám. Ale SELFÍČKA už konečně asi umím.

Po příjezdu z botanické si odpoledne vyzvedáváme další přírůstek do party, náš druhý vnouček Jonášek byl smutný, že by chtěl být u nás také na prázdninách a tak jsem domluvila s jeho maminkou, zda by mohl vynechat školku a být u nás do pátku. Souhlasila a já připravila další postel na spaní.

Ani čtvrteční ráno nepřináší radostný pohled z okna, šedivé, vodou nasáklé mraky se líně plazí po obloze a dávají jasně najevo, že pokud vyrazíme na dlouhý výlet do přírody, zmokneme řádně. Vzhledem k tomu, že Jonášek je permanentně ze školky nachlazený, unudlaný a ukašlaný, nechceme riskovat. Sahám po náhradním programu, opět rezervuji bowlingovou dráhu. Tentokrát jedou i s Jonáškem, který ač malý, je pohybově velmi šikovný a baví celé bowlingové osazenstvo svým osobitým přístupem k vrhání koule.

Každý večer si děti zalezou do jedné postele a sledují na mém notebooku pohádky. Neustále mne překvapují, dokáží se celkem i dohodnout na výběru, dávají přednost malému, který stále ještě miluje animované pohádky. Jsou fakt zlatí.

S napětím očekávám páteční počasí, ale opět nám nepřeje, prší. A tak si děti tvoří dle svého, Máťa s Jonáškem staví z lega, Any pracuje s papírem a vytvoří si papírový tablet. Ikonky si připevnila pomocí suchého zipu a lepidla. Je neskutečně šikovná a má báječnou představivost, moc hezky kreslí.

Odpoledne předáváme Jonáška jeho mamince a děti odvážíme do kina na dobrodružný film Volání divočiny. My si zatím oběhneme nákupy. Před koncem promítání opět čekáme u kina a jsme zvědaví na zážitky. "Babí, ono to bylo s titulky!" Tak to jsem v programu přehlédla a nakonec dobře, protože kdyby to věděli předem, nechtělo by se jim na film jít. V autě vyprávějí jeden po druhém své dojmy. "Babí, já jsem šestkrát plakala. A babí, Máťa to pití vyzunkl snad na dvakrát a pak chtěl ještě ode mne!"

Ani sobota není výletová. Máťa s dědou se pouští do slepování letadýlka, které si přinesl z domova a jsou zalezlí v pracovně. My s Andrejkou po obědě vytahujeme krabici s mýdlovou hmotou a tvoříme mýdla. Odpoledne vyrážíme na procházku městem.

Náš společný čas se chýlí k závěru, v neděli se rozejdeme.

"Babičko, já bych měla přání. Já bych tady ve městě chtěla s našima bydlet, abych k vám měla blízko. Máťa ten se má!"

No, není to ta nejsladší odměna?

V pondělí jsem stáhla povlečení, vygruntovala v pokojích, které děti na týden obsadily

a už se mi v hlavě začaly líhnout nápady 

na prázdniny LETNÍ...

Já s nimi zatočím...

S přibývajícím věkem se má postava stejnoměrně, velmi pomalu, zcela plíživě a zákeřně, avšak rok od roku viditelněji, zakulacovala. Je mi naprosto jasné, že již nikdy nebudu štíhlá jako laňka, mé boky zůstanou navždy zaoblené a řádně vykreslující zadní část těla, mé břišní svaly nepoznají co znamená ve slovníku zdařilých návštěvnic fitness studií "pekáč buchet", má stehna a lýtka sdělují svým tvarem kolik jejich majitelka již našlapala životem kilometrů, nadutá velikost podprsenky by v mládí možná zaujala mnoho mladíků, dnes je spíše zátěží pro majitelku, povislé svaly na pažích se zcela nechaly zlákat přitažlivostí zemskou a s krásou ženského těla již dávno nemají co společného, je nutné zahalovat je do krátkých rukávů, skončila éra tílek a vykrojených šatů.

před 10 roky :o)

Neházím flintu do žita. Jsem přeci Lev, a ten se jen tak nevzdává.

Posledními kapkami do mého zpohodlněného JÁ byla nemožnost zapnout zimní kabát. Teda zapnout šlo, knoflík se v dírce udržel, jenže došlo k podivnému napnutí v části zad, nakrabacením látky v oblasti pasu a já si připadala jako klobása ve střívku. Vracím kabát do skříně, vyndavám jiný, situace se však opakuje jenom s tím rozdílem, že neměl knoflíky, ale cvoky s dírkou a ta bohužel daný cvok odmítala držet správně upnutý a drze ho vypouštěla na svobodu, cvak, cvak a kabát je v části prsou opět rozepnutý. Beru do ruky zimní bundu, venku mrzne, bude se hodit víc. Zip lehce jede nahoru, vše se zdá v pohodě. Do doby, než si uvědomím, že mám na sobě domácí tričko a pravděpodobně pod bundu teplejší svetr nenarvu. Hlavou mi bleskne "To jsi to holka dopracovala!", zatnu zuby, z ramínek rvu poslední zbytky zimních oděvů. "Uff, no tohle mi je trochu volnější, to půjde."

Je mi jasné, že můj nápad jíst méně a chodit každý den na rychlé procházky, nepřináší žádné ovoce v podobě mínusových kil. Musím na to jít jinak. Vrátím se ke způsobu stravování, který jsem před lety dodržovala za dohledu výživové poradkyně a zhubla jsem 9 kilo. Stálo mne to sice nemalé peníze (za různé důležité preparáty), ale naučila jsem se jiné stravovací návyky. Bohužel po letech jsem je opustila a to se mi vymstilo.

před rokem!!

Jdu na to:

1) musím jíst pětkrát denně, mít mezi jídly tři hodiny interval a striktně to dodržovat
2/ musím zachovávat dostatečný pitný režim (což v zimě hodně zanedbávám)
3/ musím vynechat veškeré pečivo alespoň na čtyři týdny, pak jenom tmavé a velmi málo
4/ musím vynechat veškeré přílohy - brambory, rýži, těstoviny, alespoň na čtyři týdny
5/ musím vynechat veškeré sacharidy, přislazuji občas čekankovým sirupem kávu
6/ musím vynechat uzeniny, mohu si dát občas malé množství šunky s vysokým podílem masa
7/ musím se vyhýbat všemu tukům, tučným sýrům apod.
8/ musím zařadit do jídelníčku co nejvíce zeleniny, s tím nemám nejmenší problém
9/ maso jím jenom 2x týdně - bílé a ryby
10/ vypustím naprosto veškerý alkohol - kamarádky/di trochu nechápou, že piji jenom vodu nebo čaj

To je takový malý základ, aby se můj organismus vymanil z pohodlného přísunu všelijakých dobrot, které si prospěchářsky ukládal všude v mém těle na horší časy.

Mám za sebou dva týdny, kdy jsem si rezolutně a důrazně řekla - A DOST! a změnila od podlahy svůj stravovací režim. Kila se hýbou směrem dolů, cítím se mnohem lépe a jsem na sebe pyšná, že stále mám tu pevnou vůli ke změnám. Pokračuji dál s vervou, pečlivě v obchodech vybírám potraviny, které budou součástí mého jídelníčku. Nevadí mi, že si vařím pro sebe a manželovi něco jiného, baví mne si vymýšlet různé kombinace, netrpím hlady, nemám chutě na sladké, jsem sytá a v pohodě. To je myslím hodně důležité. Mám svůj cíl a chci ho dosáhnout.


Stále si dopřávám radost ze svého pletení a uvědomuji si, že příchodem jarních měsíců svůj volný čas převedu na zahradu, přivítám své milované rostliny po podivné zimě, plná elánu se vrhnu do nekončících bojů s plevelem, už se moc těším na nové vůně a barvy kolem sebe. Na pletení bude mnohem méně času, tak si to ještě musím užívat.

Trochu barev jsem vpustila i do svého nového svetru.

ENGI

od Jennifer Steingass

příze od Rowan - Felted Tweed

(je naprosto úžasná!)

Manžel: Už máš ten svetr suchý?

Já: No dnes už určitě bude.

Manžel : Tak budeme fotit?

Já: Ale vždyť tam prší.

Manžel: Jenom trochu, tak si vezmeš čepici. Jdeme na to!

Tak až takovou podporu doma mám.

Je to milé, že?

Ať prší nebo svítí slunce...

Začít u sebe...

V poslední době zajisté většina z nás vnímá silný tlak z různých stran a burcování ohledně změn klimatu. Vedou se silné řeči ve špičkách politické sféry, vlád, organizací, pořádají se kongresy, scházejí se hlavy států a i jejich tématy se šíří program klimatické změny. Názory se různí, aktivisté brojí, mnozí jejich nasměrování odporu nechápou, často různé aktivity otravují život spoustě jedinců. Občas se objeví náznaky hysterie, média šílí a mnou si ruce nad báječnými tématy.

zdroj Wikipedie

Po přečtení článků v magazínech mívám pocity, že se blížíme k zániku, čas se nám neúprosně odtikává a příští generace nebudou mít kde žít. Planeta Země přestane existovat.
Záplavy a povodně, hurikány a orkány, vlny tsunami, tíživé sucho, neuhasitelné požáry, tající ledovce, krach v Přírodě. Hlad a bída v Africe, válčící země, miliony lidí na cestě za lepším životem.
Děsivé prognózy, že náš poklidný život končí, změny se nezadržitelně blíží a dobré to nebude.

Slova, slova, články jeden přes druhý, rozhovory kdekoho s kdekým bez nápadu.
Jen STRACH, EMOCE, HYSTERIE, OBAVY.
Jaká nás čeká budoucnost? Bude ještě někdy nějaká přítomnost? Nastane během desítek let naprostý krach?

Častokrát mi rezonují všelijaké otázky hlavou, bez odpovědí.

Vidím neustále kolem sebe neskutečné plýtvání. S potravinami, s ošacením, s energiemi. Na jedné straně tlak na udržitelnost, na snížení emisí CO2, na druhé straně neutuchající nabídka, nekončící reklamy na konzumní život.
Obchody narvané zbožím, které absolutně nelze spotřebovat, vyrábí se nekvalitně, za každou nejnižší možnou cenu, zneužívá se levné pracovní síly v zemích třetího světa, nejbohatší z bohatých jsou stále lačnější peněz.

zdroj Wikipedie

V poslední době se množí témata okolo uhlíkové stopy, v médiích se točí zleva zprava, nahoru dolů.
Uhlíková stopa je ukazatel, který udává množství emisí CO2, které vyprodukuje lidská aktivita svou spotřebou energií, výrobků a služeb. Díky tomu jsem se dozvěděla, že krávy na pastvinách vyprodukují příliš emisí svou plynatostí, tudíž bychom neměli konzumovat maso, neboť je totiž možné vypočítat dopad na životní prostředí skladbou i naší snídaně, oběda, večeře, naší cestou do práce nebo na dovolenou. Ano, budou to výpočty orientační, ale poukazují na náš rozmazlený život.

A tak jsem se rozhodla, že se změnami začnu u sebe. Na podzim loňského roku jsme se s mužem svobodně rozhodli a přestali nakupovat dováženou zeleninu. Nechceme rajčata, okurky, papriky, kedlubny, květák a další produkty, které se vozí přes celou Evropu, abychom si rozmazleně mohli dopřávat tyto potraviny i v zimě, ač v naší republice nerostou. Díky zavařené, zamražené a uložené zelenině máme svou. Vím, že každý tu možnost zásobit se nemá, ale potřebujeme konzumovat zeleninu, která je vypěstovaná ve sklenících, kde se například rajčatům dnem a nocí svítí? Všechna tato zelenina potřebuje spoustu vody na zalévání, potřebuje energii. Potřebuje náš organismus zeleninu, která není správně dozrálá, která stejně neobsahuje takové živiny a vitamíny, jako ta, která dozraje venku na slunci? Jablka bez chuti? Potřebujeme mít opravdu nacpané obchody tím vším? My se rozhodli, že nepotřebujeme a můžeme to dát najevo jediným způsobem, nekupovat to.
Vaříme a jíme lokální potraviny, které mají nejnižší uhlíkovou stopu, co nejvíce je to možné. Maso nakupujeme od farmáře v době porážky, drůbež sháníme od chovatelů, domácí vejce kupujeme od kamarádky. Vím, nejsou to žádné zázraky, ale protože tu možnost máme, rozhodně ji využijeme. Pravda, připlatíme si, ale za jistotu kvality nám to stojí. Nechceme kupovat levné, mnohdy pochybné potraviny, které nám mohou způsobit třeba i zdravotní potíže do budoucna. Raději všeho menší množství, ale sázet na kvalitu, kontrolovat si zdroj, původ výroby. Nemusím mít narvanou lednici, to v žádném případě není nutné.

zdroj Wikipedie

Ohledně obalů jsme zodpovědní již léta, třídíme. V obchodech se snažíme co nejméně využít igelitových sáčků, které slouží jen ke zvážení, přenesení domů a následné vyhození. Nekupuji gely na praní v plastových nádobách, vybírám prášky v papírových krabicích. Pořizujeme si zubní kartáčky ze dřeva, v papírových krabičkách. Na mytí používáme klasická mýdla (domácí), omezujeme sprchové gely. Snažím se v domácnosti vyhýbat plastům co to jenom jde, v kuchyni nahrazuji sklem, nerezem, dřevem.

akátové dřevo

odkapávač z bambusového dřeva

dřevo a břidlice

posuvný příborník z bambusového dřeva

Nejsme s mužem žádní odborníci na ekologii, přemýšlíme nad vším, jak se říká, obyčejným selským rozumem, ale cítíme, že svět v pořádku není.

A jak jinak přispět k lepším činům, k rovnováze, k  potřebnému neplýtvání?

Jedině každý sám u sebe...

A zase ty detaily...

Prostě jsem taková a těžko se změním. Detailistka.
Ohledně mého narůstajícího koníčka, přeměňujícího se ve většího koně, jsem si zavedla sešit, kam si zapisuji veškeré projekty, které jsem upletla. A jsem velmi ráda, že mi nápad proběhl kdysi hlavou a poctivě zápisy provádím.
Jakmile mám návod a přízi, nahodím oka na jehlice, zapíšu si název svetru či šátku, jméno návrháře, typ příze, čísla použitých barev, velikost jehlic, celkovou spotřebu příze a svou velikost, kterou jsem z návodu pro sebe použila. Případně pak ještě doplním drobné poznámky. Vzhledem k tomu, že mnohé etikety na přadenech jsou velmi hezké, začala jsem si je do sešitu lepit a k tomu i kousky příze.
Často jsem již sešitem listovala a hledala údaje pro dárek kamarádce, z jaké příze jsem daný šátek pletla, na jakých jehlicích. Nedávno jsem se rozhodla si přeplést svetr, který se mi po vyprání velmi "vytáhl", mohla jsem si ze svých poznámek odvodit jaké menší jehlice zvolit, přehodnotit velikost.

Vlněné sestry, z jejichž e-shopu příze nejraději nakupuji, ke každé zásilce přiloží překrásné kartičky, které je mi neskutečně líto vyhodit a rozhodla jsem si je rámovat do malých obrázků. V mé pracovně již mají své místo na zdi u stolu. Malé vizitky s poděkováním za nákup si lepím do sešitu.

Jsou to maličkosti, které přinášejí radost tomu, kdo se dokáže těšit z drobností. A to je u mne velmi snadné, mne nadchnou i titěrnosti.

V prosinci jsem od Vlněných sester obdržela nečekaný dárek za účast v KALu s pánským svetrem, přadeno úžasné vlny od Rowan. Má radost byla nezměrná. A opět nechybělo krásné přání s ručně napsaným textem v rubu. Zase potěšující maličkost.

A jako bonus k mé narůstající vášni k pletení mám nesmírnou podporu svého manžela. Kupodivu jako chlap není netečný k mému cvakání jehlicemi, honění oček každou volnou chvilku a zajímá se o hotový výrobek, chválí (což je velmi příjemné) a popohání mne dokonce k nafocení.
Jako například u posledního hotového kardiganu

Stockbridge

Isolda Teague

příze Bio Balance č.BL010-SB7035

Svetr se plete odspodu, v podpaždí se pletou zvlášť přední díly, záda, ujmou náramenice, které se sešívají. A pro mne nová zkušenost v pletení, neboť rukávová hlavice se nabírá a vyplétá zkrácenými řadami a pak se pokračuje v pletení rukávu. Uff, měla jsem bobky, zda to chápu dobře a zda techniku zvládnu. Jo, musím říct, že napoprvé to není až tak špatné, příště to bude určitě ještě lepší. Tento typ kardiganu se mi moc líbí a rozhodně si upletu další.

Prostě a jednoduše

POKRAČUJI V PLETENÍ S DŮVĚROU A NADĚJÍ,

PŘES VŠECHNY KRIZE.

***

PLETENÍ JE MOJE ŠŤASTNÉ MÍSTO...

Vsuvka pod čarou

________________________________________________________________________________

Má neteř prochází léčbou, má za sebou detoxikační proces, nyní probíhá odborná léčba v ústavu. Snad mohu věřit, že ... naděje umírá poslední.