Ztracená v čase...

letních prázdnin, pohlcena vnoučaty. Tak začalo naše léto.
Poslední sobotu v červnu odjíždíme na týden do Lužnice nedaleko Třeboně, našeho milovaného místa v jižních Čechách,  vezeme na autě čtyři kola, plný kufr bagáže a na zadních sedadlech dva dvanáctileté skoro puberťáky, Andrejku a Máťu, kteří, jak tvrdí, se moc a moc těší. My dva máme mírné obavy, zda jim na kolech budeme stačit, zda se nebudou při pobytu nudit, zda nebudou probíhat mezi nimi slovní ataky, zda slečna nebude občasně nafouknutá.
Po týdnu navečer balíme a povídáme si dojmy, ti dva hodnotí vše na výbornou a ujišťují se, zda je vezmeme příští rok opět. Obstáli jsme!

v zámeckém parku v Třeboni

v Táboře

příprava na jízdu na koních 

zážitek z koňského hřbetu

krásný historický Tábor

odpočinek na trase

Po návratu domů předáváme Máťu mamince a Andrejka zůstává ještě další týden, v neděli s kufříkem dorazí Jonášek. "Babí, budu u vás spát šestkrát a pak si mne vyzvedne tatínek. Babííí já jsem se na vás tak těšil. Babííí, já tě miluju!"
Veškerá únava odchází a užíváme si neutuchající slovní nálož den co den od rána do večera. Pusu zavře jenom u pohádky.
Máme v plánu učit mrňouse plavat, ale průběh počasí nám vše hatí a jsme nuceni vymýšlet malé výlety po okolí, avšak kvůli dešti nám vychází jenom návštěva rozhledny Růženka v Růžové, návštěva místní mýdlárny, narozeninová oslava u tety, grilování, lítání po zahradě, kreslení a vystřihování. I tak těch pár dnů uteče jako voda.

V sobotu mají děti připravené kufříky a čekají na odvoz. Loučíme se, pusinky rozdáváme na všechny strany a ještě na čelíčko. Máváme.

A najednou je doma neskutečné TICHO...

Strakatá kamarádka...

má číslo 942 - 139003 na štítku a my jsme ji s mužem dali jméno Bětka.

Jakmile uslyší zvuk zahradní benzínové sekačky, jistojistě se oddělí od pasoucího se stáda a zrychleným pohybem se přesouvá k našemu plotu, který sousedí s ohradou pastviny. A čeká. Zachutnaly jí kopečky šťavnaté trávy, které kravkám muž začal sypat přímo z koše za ohradník. 
Bětka si však naprosto nekompromisně uzurpuje právo na celé množství zelené hmoty a tvrdě odhání ostatní jedlíky. Buší do nich hlavou a odsunuje stranou tak urputně, že to ostatní vzdají a odejdou si škubat svou dávku jinam. A ona vítězí a zůstává sama. V okamžiku, kdy dobrota zmizí v jejím ohromném břichu, zvedá hlavu a vyzývavě hledí směrem k nám, hlavně k mému muži, který jezdí se sekačkou tam a zpět. Bětka opět čeká. Po malé chvíli zase skloní hlavu k další várce.

Uplyne několik dnů a já vidím, že se pomalým, až loudavým, krokem blíží k našemu plotu kráva a hledí směrem k nám.
"Ty, není to zase devět čtyři dvojka?" ptám se se smíchem muže. Jdu blíže, ona stojí a ani se nehne. "No jasně, na štítku vidím 942!" volám.
Jenže tráva je posečená, sekačka zaparkovaná v garáži. Jen v našem pidi sadu je kupička suché trávy, posekané předcházející den křoviňákem. Muž hromádku nabírá na hrábě a nese ji Bětce. Nepohrdne ani tím.

Jedno odpoledne vytrhávám plevel od ovocných stromků, angreštů a rybízů. Krávy nikde. Jsem zahloubaná do práce a v jednom okamžiku slyším tiché funění. Zvednu se, narovnám hřbet a opodál mne za plotem pozoruje Bětka.
"Co ty tady chceš, tulačko?" promlouvám k ní a ona mne svýma velikýma očima sleduje. "Hele, dneska se neseká, máme hotovo, musíš počkat až zase tráva naroste!" Zůstává a funí. Odhání svým dlouhým ocasem hejna much, občas si uškubne trs trávy a přežvykuje.
Můj muž mne překvapuje. Jde do garáže, vyváží sekačku, nastartuje a seká trávu v místech, která jsou již součástí ulice. Jenom proto, aby Bětce vysypal tři koše čerstvě posekané trávy.

Při dalším sekání automaticky vyhlíží kdy se Bětka přitoulá. A když nejde, zabouchá na sběrný koš od sekačky a během okamžiku se na horizontu pastviny objeví kráva.

Naše kamarádka Bětka...

Každý den je dar...

je mottem putovní výstavy obrazů a fotek Věry Finy z blogu Carolina Mia, jejíž vernisáže jsem se s velikým potěšením  zúčastnila v pátek v Mladé Boleslavi.

Cituji ze stránek Věrky:

Dovolte mi, abych vám představila projekt "Sad nadějí".
Na podporu tohoto projektu jsem vytvořila obrazy, s kterými konáme charitativní, putovní výstavy s názvem:
"každý den je dar"
Projekt "Sad nadějí" pro onkologické pacienty a pacienty v remisi, je o NADĚJI. Pro ty, jež bojují o život v zákeřné onkologické nemoci. Je tedy projektem motivačním.
Je pro ty, kteří získali druhou šanci na život. Je také poděkováním pro ty, kdo stojí v první linii tohoto náročného boje. Lékařům, příbuzným, přátelům.
Vytvořila jsem sadu obrazů ze zvířecí říše. Názvy obrazů jsou pojmenovány pozitivními charakterovými vlastnostmi. K zamyšlení, jak blízko je svět lidí a zvířat. Nejen k zamyšlení, ale také k zastavení ve víru shonu života.
Na vernisáži výstavy bude možné zakoupit umělecké tisky obrazů v limitované edici.
Zakoupení uměleckých tisků obrazů je možné i prostřednictvím tohoto webu.
Tyto umělecké tisky obrazů, budou signovány mým originál podpisem s tím, že bude na nich uvedeno číslo, o kolikátý obraz z dané kolekce se jedná (1/40 limitovaná edice). Na zadní straně obrazu bude vloženo originální, velké, kulaté razítko s poděkováním, za vaše rozhodnutí podpořit charitativní projekt "Sad nadějí".
Výtěžek z prodeje uměleckých tisků obrazů je určen pro realizaci projektu "Sad nadějí", na transparentní účet neziskové organizace Jelimán, z.s.
Jedná se o unikátní výstavu, neboť tyto nabízené obrazy, vaší koupí pomáhají tvořit naději. Sad nadějí. Tak obrazy dostávají duši.
Putovní výstava "každý den je dar", je realizována postupně na více místech v naší zemi.

Nejenom, že se mi její obrazy velmi líbí, bonusem navíc byla příležitost poznat Věrku osobně, stisknout si ruku, podívat se do očí. Ve virtuálním světě se známe již pár let, avšak osobní kontakt všemu dodá punc lidskosti, radosti, že jsme naladěné na stejné vlně.
A aby té radosti nebylo málo, došlo v pátečním horkém podvečeru k setkání dalších milých žen s jiskrou v těle, s humorem v každém slově, s báječnou empatií, s viditelnou radostí ze života.

Inka z blogu TVOŘÍM, TVOŘÍŠ, TVOŘÍME... a Marta/Martina z blogu tak trochu vyzobaná slunečnice.

Zapomněla jsem si v pátek doma fotoaparát, což mne mrzelo, těšila jsem se na společnou fotku nás všech s Věrkou u jejích obrazů. Jaké bylo pro mne překvapení, že manžel, ač velmi nerad fotí, zachytil pár snímků na mobil. Ani jsem to nepostřehla, jak jsem byla soustředěná na dění okolo. Bohužel dnes od rána se marně snažím již hodinu stáhnout tyto fotky z jeho telefonu do počítače, má to úplně jinak než já v tom svém a nevím si rady. Pokud se mi podaří s pomocí syna fotky stáhnout, doplním dodatečně.

Pro podporu projektu "Sad nadějí" jsme si s mužem vybrali obraz Výra.

foto Věra Fina

Holky zlaté, posílám vám všem do éteru veliké děkuji, neboť pátek byl pro mne hodně těžkým odpolednem, kdy jsme se loučili v Liberci se svou kamarádkou a já měla obavy, že jet na vernisáž psychicky nezvládnu. Můj muž mne přemluvil a já byla šťastná, že jsem mu naslouchala a z Liberce odjeli rovnou do Mladé Boleslavi.

Dodaly jste mi plnou náruč energie, radosti a laskavosti.

Čím dál víc si uvědomuji pravdivost slov, že

KAŽDÝ DEN JE DAR...

Pouhý měsíc...

života ti zbýval a my všichni kolem tebe věřili, že se stane zázrak a nechtěli naslouchat slovům lékařů, kteří prognózovali rok. Nevinně vše začalo kašlem, zánětem průdušek, zápalem plic a během vyšetření ti zjistili leukémii a její nejhorší agresivní formu. 
9.května si mi poslala sms zprávu : Ahoj Alenko, jsem těžce nemocná, leukémie, ozvu se, ráda vás uvidím.
Byla jsem v šoku a plakala natolik, že vzít do ruky mobil a zavolat ti bylo v tu chvíli nemožné. Druhý den jsem vytočila tvé číslo. Nejsmutnější rozhovor za celé roky co se známe, obě jsme pro slzy nemohly dále již mluvit.
Začala si brát léky, plno chemie, věřila si, že pomohou, věřila si, že tě připravují na transplantaci kostní dřeně, dárce by byl vhodný jeden z tvých synů. Tolik si chtěla žít.
Naše hovory byly krátké, byla jsi velmi unavená, plná strachu a obav. A já nevěděla, jak tě rozptýlit, odmítala si veškeré návštěvy, ale spolu jsme se domluvily, že tě navštívit přijedeme.
Čekala jsem až dobereš první dávku, až tvé nevolnosti ustanou a budeš mít sílu. Volala jsem ti v pondělí, dlouho si nebrala telefon a já dostala strach. Pak ses mi ozvala jak z velké dálky a jenom těžkým hlasem potichu řekla, že jsi v nemocnici a že je ti moc špatně.
"Drahuško, odpočívej, já ti zavolám pozítří, ano?"
To byly naše poslední věty, které jsme si řekly. V úterý jsme mluvili s tvým mužem a ten již věděl, že je vše špatně. Již jsi byla utlumená léky. Ve středu tě uvedli lékaři do umělého spánku, neboť životní orgány již neměly sílu pokračovat v žití,  v neděli dopoledne se s tebou přišla rozloučit rodina a navečer si odešla. Bez bolestí. Bylo 9.června.

                                                        Včera jsme ti dali poslední sbohem.

ilustrační foto

Nikdy nezapomenu na tvůj smích, na naše setkání, na naše hovory, na naše objetí, na společné chvíle.
Budeš nám všem nesmírně chybět, vždy jsi stmelovala nás kamarády, pořádala setkání, organizovala se svým mužem cyklovýlety. Tvá radost z cestování, tvá energie, tvůj humor, vše bylo obdivuhodné.
Byla jsi mým vzorem, že stárnout lze s grácií a noblesou.

                                                           V mém srdci zůstáváš navždy...

Tvá kamarádka 

Špindlerův mlýn...

nám vybrali kluci do poukazu pro dárek k výročí, jak jsem již zde v dubnu psala, a tak uplynulý víkend došlo k vybrání dárku, v pátek jsme se ubytovali v daném hotelu Lesana.

Náš víkendový pobyt měl úžasný bonus navíc, nečekaný, překvapivý a o to radostnější. Shodou různých okolností, náhod či nenáhod, jsme si vybraly stejný termín pobytu s Ilonkou z blogu Oranžérka, a tak jsme se vyměnily e-mailem telefony a domluvily setkání na místě.
Mé první osobní setkání s blogerkou! Hned v pátek jsme se sešly a poseděly ve velmi milé atmosféře plné smíchu a sympatií. A aby nebyli opuštění naši manželé, vzaly jsme je na kávu sebou a to vše jsme si zopakovali ještě v neděli dopoledne, než jsme opustili Špindlerův mlýn a vydali se na cesty domů.
Ilonko, ještě jednou DĚKUJI za radost, za dárečky, za příjemný čas. Bylo mi velkým potěšením se s tebou i tvým mužem seznámit.

Na sobotu jsme si s mužem naplánovali celodenní výlet. Vyjeli lanovkou na Medvědín, došli na Vrbatovou boudu, kde se nám hezky odpočívalo při kávě na terase boudy a poté došli až na boudu Labskou. Musím konstatovat, že při pohledu na mraky lidí povalujících a sedících  na trávě kolem boudy, jsem nechápala, proč zde není vytvořeno více míst k odpočinku. Na terase boudy byly tři stoly s lavicemi, nic víc. V okolí ani jediná lavice, kde by se dalo posedět a tak všem příchozím nezbylo nic jiného než sebou plácnout na trávu. Naštěstí bylo nádherné, teplé a slunečné počasí. Na Vrbatově boudě míst k odpočinku bylo mnohem, mnohem více. Tam na turisty zřejmě myslí více. Na Labské mají na zřeteli co nejvíce vydělat a vysokohorskou přirážkou vážně nešetří.
K Pramenu Labe jsme již nedošli, sice to bylo jenom 1 km tam a 1 km zpět, nebo jsme mohli pokračovat po žluté a vrátit se jinou cestou k Vrbatově boudě, ale procesí lidí, kteří se tam přemisťovali, na nás již bylo až příliš a tak jsme se vrátili stejnou cestou zase až na Medvědín a lanovkou se svezli dolů do Špindlu. V nohách jsme měli 14 km v horské krajině, pro někoho málo, pro nás akorát.
Po návratu na hotel jsme ještě využili wellnes, který byl součástí poukazu, naložili se do vířivky, prohřáli na termolavicích (saunu raději vynechali) a po večeři se nám veškerá únava zúročila a my se raději odporoučeli na pokoj, abychom svým zíváním nevyvolávali řetězovou reakci v ostatních hostech.

Vrbatova bouda

Pančavský vodopád

Labská bouda

Užili jsme si báječný víkend, počasí se nám až nečekaně vydařilo (mělo být pátek, sobota chladno), po letech jsme si prošlápli kousek Krkonoš, seznámili se s milými lidmi, dopřáli si radosti a pohody plnou měrou.

Při cestě zpět jsme si říkali, že bychom měli vyrazit častěji.

Budu na to myslet...

Trochu víc...

než bych čekala mi narůstá libeček. Jeho vůni a chuť mám při vaření ráda, suším si na zimu, používám celé léto čerstvý.
Tohle však spotřebovat nedokážu!

Libeček letos narostl do obřích výšek, je vyšší než skleník, již začal nasazovat květy a některé stonky jsou tlusté jak trubky. Nezbylo mi nic jiného než ho seříznout na polovinu. Jako kdyby věděl, že je můj oblíbenec a chtěl mi ukázat co dovede.

Avšak pažitka mi na zahradě růst příliš nechce, a to ji mám také ráda. Letos jsem ji opět vysela na záhonek, s bídou něco malého leze. Další várku jsem dala do dvou květináčků a snad se nějaké dočkám.

Obyčejné zelené koření jako pažitka, petrželka, libeček a dokáží tak báječně dochutit naše kuchyňské snažení, že?

Loni jsem si koupila keramickou kouli a chodila s ní po zahradě, hledala místo kam ji umístím. Nakonec jsem vymyslela její usazení na dřevěnou násadu, aby byla víc vidět. Jenže letos násada dostala šedý nádech a to se mi moc nelíbilo. Vzala jsem bavlněnou prádelní šňůru a tyč shora mázla lepidlem Herkules a celou ji omotala, dole opět zafixovala lepidlem.
Teď jsem spokojená.

V pondělí jsem plela zeleninové záhony a ve skleníku. Nastoupila jsem brzy ráno, po chvilce zůstala jenom v plavkách. Ano, dělala jsem si přestávky a seděla ve stínu, nepopírám. Ano, muž mi několikrát říkal - nech už toho. Neposlechla jsem, chtěla jsem to dodělat.
A tak již druhý den hekám se spálenými zády. Dobře mi tak!

Delší čas jsem si přála mít na zahradě žluté kosatce, nemohla jsem je nikde sehnat, ani kamarádky na zahradách neměly, nakonec loni se na mne štěstí usmálo a v našem oblíbeném zahradnictví jsem na ně narazila.
Letos vykvetl první drobek. Chodím se na něj každý den ráno dívat, než mi odkvete.

Obdivuji také žluté denivky a dnes mi má kadeřnice, s kterou často probírám kytky na zahradě, poslala fotku, zda jsou to ony co sháním. Zdá se, že získám na podzim odkopek. Už se moc těším.
No není krásná?

Neděle patřila našemu prvnímu otužilci v rodině, skočil do něj i když měla voda pouhých 20°C. Mne by tam nikdo nedostal, já si počkala do úterý na svých 24°C.

V úterý odpoledne se přes nás přehnala bouřka, která nám doplnila nádrže dešťovou vodou, řádně zalila zahradu, vypustila pár hromobitných ran a zase běžela dál.

Přeji všem krásné dny...

Dexter...

je hotový. Letní kardigan z úžasné příze Vivacious 4 Ply a opět návod od Isabell Kraemer.
Spotřeba : 282 g, velikost M1, jehlice 3,75 a lemy 3,5, odstín barvy č.609.
Lemy na předních dílech podšité vyšívanou stuhou, pro mne nová zkušenost. Stále se učím novému a to mne vážně baví.

Já se do té příze úplně pobláznila, fakt :o). Mám totiž na jehlicích skoro hotový další svetr.

Po včerejším příspěvku to vypadá, že jsem propadla modré, ale ne, mám v zásobě i jiné barvy. Chci vnést do svého šatníku skoro celou duhu.

Vždyť mému (seniorskému) věku barvy sluší.

Nebo snad ne?... :o)