PODÉL VODY...

jsem si vyšla v úterý, ač počasí nebylo

 slunečné a droboučké kapičky deště mne šimraly po tváři, byla jsem

 ráda, že jsem se krátké procházky nevzdala.

Našim městem protéka říčka a pamatuji si časy v dětství, kdy voda v ní bývala zbarvená tu do modra, tu do červena,  někdy byla jak duha.

To vše bylo způsobeno činností místní Papírny, a to co tehdy korytem teklo, s čistou vodou, která by měla v řekách téci, nemělo nic společného. Nynější ochránci životního prostředí by dnes nestačili rozhodovat o pokutách :o).

Koryto řeky je na mnoha místech zcela nově opraveno, opěrné zdi nově vyztužené kameny, neboť i u nás se několikrát v předcházejících letech voda vylila ven a způsobila škody na majetku jak občanů, tak města.

Nyní se pokračuje ve velkých opravách v centru.

Já si to však namířila na okraj města.

 

 

Tam...

  kde ticho je nemalé,

tam srdce mé je zklidněné.

Tam, kde je plno stromů, plno zeleně,

 tam, kam vedou cesty úzké,

mé kroky zrychlené... 

KAKAOVÁ...

buchta s jablky a semínky z granátového jablka.

- semínka v té tmavé barvě vůbec nejsou vidět :o) -

Když mne honí mlsná, nesahám po sušenkách, bonbonech, raději něco rychlého upeču. Receptů mám nasbíraných tolik, že už se v nich přestávám orientovat. Stále mám klasický sešit s abecedním rozlišením, kam jsem si zapisovala recepty od mamky když jsem se vdala. Do dneška vzpomínám na koláče, které pekla, na vánoční cukroví, které jsem jí pomáhala péci a které měla nejraději. K některým kouskům prostě ta vzpomínka už bude navždy.

 

Mezitím nastala však éra internetu a tak jsou nové recepty stále nadosah. Zajímavé si pak stáhnu, vytisknu a zakládám. Jsem prostě zvyklá mít tu papírovou verzi při pečení po ruce.

Peču ráda a ke kávě mám něco k zakousnutí v oblibě.

A tak jsem v pondělí zjistila, že v dóze sice jsou dvoje sušenky, které jsem pekla ve čtvrtek (cookies a koka), ale že na ně vůbec nemám chuť.

Zrovna jsem koupila granátová jablka a tak mne napadlo, že upeču oblíbený kakaový moučník s jablky a přidám ta úžasná červená semínka.

 A recept chcete ?

Jednoduchý, rychlý, chutný :

  

350 g hladké mouky

350 g postrouhaných jablek + semínka z granátového jablíčka

1 prášek do pečiva

150 g cukru

2 lžíce kakaa

2 vejce

3/4 hrnku oleje

1 hrnek mléka

- vše smícháme a nalijeme na plech s pečícím papírem

- pečeme na 160°C cca 30 minut (jak jste zvyklé u vaší trouby)  

 

 Navečer jsem řekla synovi ať si vezme do práce k čaji a klidně si může nabrat víc a rozdělit se s kolegy.

Ráno chyběla v plechu přesně půlka... 

 

DO LESA S KOŠÍKEM...

jsme s mužem letos zavítali během překrásného září několikrát.

Zpočátku jsme domů přinesli po půl košíkách, na smaženici, na bramboračku s houbami, ale to nám vůbec nevadilo, protože v tomto období chodíme do lesa velice rádi. Vždy necháme auto na okraji a jdeme, jdeme, hlouběji a hlouběji, abychom se vyhnuli stejně nadšeným houbařům, kteří sbírají jen po krajích lesa. My už máme i svá místa pojmenovaná - Kozákov, Hřiboviště, U vodárny atd. Občas zajedeme i někam jinam, kde jsme třeba léta nebyli.

Do košíku sebou vezmu termosku s kávou nebo čajem, přihodím jablíčka.

Minulý týden jsme měli houbařský zážitek, který se nekoná každý rok.

Než se muž přezul do holinek, brouzdala jsem na okraji lesa a najednou jsem začala nacházet jednu houbu za druhou, jen jsem se otáčela a dávala pozor, abych je nerozšlápla. S úžasem jsem na něj hulákala ať jde rovnou za mnou. Motali jsme se tam asi třičtvrtě hodiny a oba košíky jsme měli vrchem (a že muž mívá pořádný "bramborák"). Nezbylo nám nic jiného než se vrátit ten kousek k autu, otevřít kufr a houby tam vyndat.

Nedalo nám a museli jsme ještě zajít na naše místa. Jenže než jsme tam došli, já už měla ten menší koš opět plný a tak jsem musela některé kusy přendat do mužova koše.

Na Kozákově nás čekalo sice plno kozáků, ale bohužel už byli po dešti plesnivý, tak jsme sebrali asi jen šest kousků.

My jsme z lesa museli prostě utéct.

Muž sice zvažoval, že svlékne jedno triko, udělá raneček a budeme pokračovat, ale já při představě jak to všechno budu muset nějak zpracovat, jsem couvala. 

Ne, jedeme domů !

A jdeme po cestě, ať už nic nenacházíme ! 

Zavelela jsem rozhodně a nekompromisně.

Ale ouha, ještě jsme přímo vedle cesty našli pět velikých hřibů.

No copak jsme je tam mohli nechat ? Každý jsme ještě tedy třímali v ruce obr hřiba, košíky jsme měli vrchem a s očima upřenýma před sebe na cestu jsme rázovali k autu.

Jinak to už opravdu nešlo.

Naštěstí byli houby po předcházejících deštivých dnech skoro čisté a hlavně zdravé, takže očista na jejich zpracování šla docela od ruky.

Zmrazovala jsem, sušila jsem, vařila jsem.

Báječně jsme si v ten den "zahoubařili"...

 

OPĚT SE TOULÁM...

sama po okolí. Jakmile přichází podzim a zima, musím se přinutit ke každodenním procházkám venku. Chybí mi pobyt na zahradě od jara do podzimu kdy jsem v nestálém pohybu a jakmile zahradu zazimujeme, musím ven. Snažím se dodržovat každodenní rituál a tak nastává můj čas krátkých, rychlých procházek, které se mnou můj muž nechce absolvovat z důvodů, že prý chodím děsně rychle.

Já to vím a když jdeme spolu, snažím se přizbůsobit své kroky jeho tempu (což mi někdy připadá jak tempo hlemýždí :o), ale chápu to).

Já to mám po mamince. Ta do poslední chvíle dokud mohla a chodily jsme spolu na procházky, pokaždé nasadila tempo a rázovala jak zamlada. Vždy jsem se jí divila a zpomalovala ji. Nyní se chovám přesně stejně.

V neděli jsem si dala trasu směr hřbitov, že zapálím rodičům svíčku, očistím prostor od napadaného listí a půjdu zpět.

Šla jsem cestou kolem domu, kde mamka v posledních letech svého života bydlela v malé garsonce. Podívala jsem se do druhého patra, na okna, balkon a najednou mi hrkly slzy do očí. Mazala jsem rychle dál.

Tolik se mi zastesklo. Letos je to deset let...

 

 Vždy při procházkách si v duchu říkám, že žiju sice v malém, ale tolik hezkém městě. Plno zeleně kolem sebe máme nadosah, lesy, louky, potoky, rybníky. Žiji zde od narození a už si neumím přestavit, že bych místo svého života změnila.

Vracela jsem se jinou cestou a to kolem nádraží.

Uvědomila jsem si jak krásně tuto starou budovu opravili a že takových opravených míst je v našem městě mnoho.

A to je moc dobře.

 

Malé hejno holubů před nádražím se ke mně začalo přibližovat, až jsem se zastavila a rychle vytahovala foťák.

Je mi jasné, že se domnívali jak jim něco dobrého hodím, ale já měla mošničku prázdnou :o).

Tak holoubci moji, někdy příště...

 

 

ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA...

se o trn píchla a usnula. Já se v sobotu o trny šípkové růže píchla tak často, že jsem se až divila, že jsem u těch keřů také neusnula.

Vyrazila jsem na mé občasné toulání s košíčkem a zamířila tam, kde rostou keře šípkové. Už bylo na sběr skoro pozdě, hubovala jsem si, že jsem měla vyrazit alespoň před 14 dny, ale přeci jen jsem ještě šípky nasbírala.

- má představa byla o větším  množství šípků, ale byla jsem vděčná i za toto -

 Vzala jsem si sebou foťák, pár fotek nafotila, ale počasí bylo spíš pošmourné, každopádně ne slunečné a tak se některé ani nedají použít.

I tak jsem byla ráda, že jsem venku, protože večer nás čekalo posezení s kamarády na večeři s výběrem z hovězích specialit v místní restauraci, a to jsem potřebovala mít pěkně místo v bříšku a být vyvětraná na čerstvém vzduchu :o).

- micku jsem rušila na číhané :o)) -

Nasbírané šípky jsem očistila, opláchla a přesunula na plata do sušičky.

Jsem zvědavá jak sušení dopadne a těším se na první čaj.

Na zimu jsem připravená čím dál tím víc...

________________________________________

Dovětek pod čarou :

Večer se velmi vydařil, ochutnávali jsme dobroty z hovězího masa - pikantní tataráček, bylinkový tataráček, hovězí carpaccio byla nabídka  předkrmů, steaky, hovězí líčka, tatarák, XXL burger, XXL steak výběr z hlavního jídla a sladká tečka na konec buď créme brullé či cheecake se švestkami. Ani mne nenapadlo fotit alespoň na mobil :o)))) jak jsem si lebedila.

Kdepak, já bych prostě nemohla být vegetarián, bohužel. Sice jím mraky zeleniny, protože ji mám velmi ráda, ale maso bych vynechat ze svého jídelníčku nemohla. Jsem naprostý všežravec...

Jo a popíjely jsme s kamarádkou bílé víno Tramín červený a chlapi samozřejmě pivo. Já vím, že k hovězímu je vhodnější červené, ale já ho nějak nemůžu. Jakmile si dám skleničku, hořím jak svíčka :o)), tváře jak Marfuša a mohla bych sedět v tílku jaké je mi horko.

Ála

_________________________________________

VĚTŠÍ HÁČKOVACÍ PROJEKT...

se mi rodil v hlavě již delší dobu. A začala jsem ho realizovat v pondělí. Dorazila objednaná příze na deku.

Docela jsem se rozmýšlela jakou přízi zvolit, aby se deka dala prát v pračce, aby s ní nebyla žádná zvláštní práce při údržbě a aby  taky trochu vydržela. Pro sebe jsem loni háčkovala z vlny od Dropsu Baby merino a ta je úžasná, lehounka, teplá, velmi příjemná.

Při praní se však musí dávat pozor, nízká teplota, sušit volně, přeci jen je to vlna.

A tak jsem raději zvolila 100% Acryl a to přízi  Elian - Nicky, dva odstíny šedé a světle zelenou, barvy které se objevují v bytě těch, kteří budou obdarováni. Tato příze má také solidní návin, 50 g cca 152 m. Háčkuji háčkem číslo 4.

- barvy se mi moc líbí, přesně takové jsem si představovala -

- klubíčka ubývají, snad množství vystačí -

 

 Hned ten večer jsem se pustila do háčkování a jsem nadšená, jak mi deka rychle přibývá. Zvolila jsem vzor babiččiných čtverců (Granny square), který jsem již jednou použila na deku dětskou pro našeho Jonáška, a byla to dobrá volba i tentokrát.

Tentokrát jsem postupovala jinak a začala jsem řetízkem, který jsem obháčkovala první řadou z obou stran a pak jsem v rozích začala rozšiřovat.

Po dnešním změření má deka rozměry 80 x 100, to je samozřejmě ještě na deku, pod kterou se má člověk zachumlat, málo a čím bude přibývat centimetrů, tím řady budou delší a delší, práce půjde pomaleji.

Udělala jsem si však písemnou poznámku, že příště uháčkuji začáteční řetízek delší (nyní 33 ok), aby mi vznikal větší obdélník (větší rozdíl mezi šířkou a délkou).

Ještě při práci zvažuji jak deku ukončím, zda vyjde příze na nějakou borduru nebo zda bude obháčkovaná jen raččím sloupky, které okraj zpevní. Zatím budu přemýšlet a hledat inspiraci.

 

To nic nemění na faktu, že vše v pohodě stihnu a jsem ráda, že jsem začala včas.

Bude to má třetí deka větších rozměrů.

Snad dárek přijde vhod...

 

SLUNCE...

nás v neděli vylákalo na turistický výlet do Lužických hor na kopec Luž.

Od rána u nás byl Matýsek a dokonce se mu i na výlet chtělo.

Spakovala jsem batoh s ovocem, kávou v termosce, pitím pro Matýska a vyrazili jsme.

Luž (793 m.n.m.), je výrazná znělcová hraniční hora, nejvyšší vrchol Lužických hor. Z obou stran je dobře přístupná po turistických stezkách. Horní partie hory jsou chráněné jako přírodní rezervace.

O faktu, že přes vrchol vedla historická hranice mezi Čechami a Lužicí svědčí dochované hraniční kameny.
Na vrcholku jsou dnes pouze zbytky původní vyhořelé chaty (upravené jako vyhlídková terasa) a nevelký retranslační stožár na německé straně. Na vrchol vede z jihu Česká cesta, upravená zde pro excísaře Ferdinanda V., který podnikal ze svých Zákup po okolí četné výlety, ze severu v mnoha serpentinách Lužická cesta.

Počasí bylo tak nádherné, že vylákalo mnoho turistů jak z české, tak i z německé strany.

 Úplně jsem však pozapomněla jak nahoře vždy opravdu hodně moc fouká a tak jsem musela Matýskovi vyrobit pod kšiltovku z nákrčníku ještě provizorní čepici, aby mu nenafoukalo do uší. A to si ještě nahoře nasadil kapuci.

Výhledy byly nádherné, vidět bylo opravdu daleko.

Popíjeli jsme z termosky kávu a povídali si co všechno v dáli vidíme. Orientovali jsme se i ze směrových tabulí.

Máťa baštil jablko a jen přikyvoval :o).

Už odmala jsme mu říkali, že z něj vychováme turistu, který má rád přírodu, tak snad se nám to daří.

A vždy když jsme s ním na výletě nezapomínáme na návštěvu hospůdky či restaurace, protože razíme heslo, že za každý výkon musí být odměna.

Tentokrát to byla palačinka s čerstvým ovocem a zmrzlinou, my s mužem si vybrali jablečný závin se šlehačkou.

No prostě sladká tečka na závěr báječného výletu...