Zážitek na celý zbytek života...

který jsme s mužem před pár dny prožili, se nikdy z našich myslí nevymaže.

Topíme v zimě v kotli na dřevo a tak se přes léto musíme činit, abychom měli dostatečnou zásobu. Již druhým rokem kupujeme naštípané dřevo z městských lesů. Předtím jsme používali vlastní štípačku.

První hromadu 10 m3 nám celou uklidili naši rodinní brigádníci - synové a vnuk, za hodinu a půl měli hotovo. Sotva jsem stihla uvařit oběd a již sundávali rukavice a uklízeli kolečka.

Druhou hromadu přivezli za týden na to. Bohužel, na víkend měli všichni kluci nějaké akce, nečekali jsme, že návoz bude tak brzy za sebou, ale nemůžete odříct, jakmile zavolají, bereme. Dohodli jsme se s mužem, že budeme pomalu uklízet sami, nikam nespěcháme, času máme dostatek.

V pátek jsme začali, manžel vozil, já ukládala do dřevníku. Za chvilku jsem slyšela dětské hlasy jak zdraví Dobrý den a mého muže, jak s nimi prohodil pár slov. "Pane, máte pěkné dřevo,  by se nám hodilo pár polínek na táborák," šprýmovaly. " No, mně by se zase hodili takoví pomocníci jako jste vy, ale až půjdete zpátky já vám pár polínek dám," smál se. Parta prošla kousek ulicí a najednou se děti začaly vracet. Přišly k manželovi a hromadně si začaly sundávat batohy. "Pane, my vám s tím dřevem pomůžeme."

Děti byly z nedalekého letního tábora. Vedoucí s nimi, zdravotnice, doprovázeli je dva psi Husky a paní s kočárkem s miminkem. To byla sestava!

Oni to mysleli všichni vážně, udělali hada a i s vedoucími začali uklízet polena. Já nevěřícně zírala, sebrali mi z ruky kolečko, smáli se, pak si začali i zpívat. Hlavou mi běželo - co já jim nabídnu, je jich tolik. Přinesla jsem ze sklepa alespoň studené velké Kofoly, pejskům misky s vodou.

"Paní, já taky pomáhám babičce," svěřoval se mi jeden klučík. "Jezdíme k ní na chatu." Chválila jsem ho, že je moc hodný.

"Pane, a co vy děláte za práci?" sondoval další klučina. "Víš, my už jsme v důchodu," odpovídal můj muž. "Ale na to nevypadáte, vypadáte dobře," pochválil nás.

Když vedoucí zaveleli odpočinek ve stínu, žádala jsem je, ať výpomoc ukončí, že si to už doděláme. Zeptali se dětí, zda chtějí pokračovat v cestě k plánovanému cíli nebo to dodělají celé. A co myslíte, že odvětily děti? "Ten zbyteček už uklidíme, ať je to vše pod střechou."

Byla jsem vážně dojatá, slzy se mi draly do očí a utíkala jsem domů pro peníze. Vedoucí si je nechtěli vzít, ale trvala jsem na tom, že ty děti si prostě odměnu zaslouží, aby je ve městě vzali alespoň do cukrárny na zmrzku.

Před odchodem nás požádali, zda se s nimi vyfotíme. Jasně, že ano! 

Neustále jsme jim děkovali za výpomoc a když všichni odcházeli, děti nám mávaly, my jim, a volaly Na shledanou.

Následně mi ještě přišla fotka, že nás zdraví od zmrzky.

Několik dní jsme s mužem probírali vše znovu a znovu, byli jsme prostě úplně konsternovaní, nikdy jsme nic takového spontánního nezažili a zřejmě nezažijeme.

Prožité štěstí...

Ála