Kdysi před lety jsem si v jednom malinkatém obchůdku plném různých nezbytností koupila malou poličku. Jen tak. Vůbec jsem ji nepotřebovala, vůbec jsem netušila předem kam ji pověsím, ale tolik se mi líbila, že jsem nemohla odolat. Víme, jak odolat mnohdy bývá těžké.
V okénkách poličky byly umístěny ilustrační obrázky a já měla představu, že za sklo umístím mnou vyšité cosi. Doma jsem našla vhodné místo a poličku si zavěsila. A visela si tam pár let a já mírně řečeno pozapomněla na své původní rozhodnutí o výšivce.
Až nedávno se mne Jonášek zeptal: "Babí, kdo je na těch fotkách?" Odvětila jsem rozpačitě : "Ale, to jsou nějací cizí lidi. Obrázky tam vlastně nepatří."
Došlo mi, že jsem několik let byla vůči cizím obrázkům naprosto imunní, musela jsem to napravit a dotáhnout můj původní záměr do zdárného konce. Vůbec jsem nevěděla, jaký motiv vybrat k vyšívání, takže jsem trávila mnoho času na Pinterestu a rozhodovala se. Potřebovala jsem něco malého.
Nakonec jsem se rozhodla pro houpacího koníka. V krabici byly i zbytky vyšívacích látek, to se mi hodilo. První koník byl vyšitý rychle, ale ten druhý jsem vyšívala zrcadlově a občas se mi to pletlo.
Pak už jenom zbývalo látku trochu vyžehlit, obrázky sestřihnout podle velikosti sklíčka a usadit.
Musím říct, že výměna jehlic za jehlu a bavlnky mne kupodivu bavila. A když jsem viděla ty úžasné motivy na internetu, asi se k vyšívání nechám občas zlákat.
Houpy, hou...
