Poklady spjaté se vzpomínkou...

jsou ty nejmilejší drobnosti, často s viditelným zubem času, který je ozvláštnil, ale v našich srdcích až pozlatil, které nedáme za nic na světě a uchováváme je léta letoucí.

Ať jsou to věci po prarodičích, rodičích či dětské výtvory nebo malé dárečky, nechceme se s nimi rozloučit a jejich příběhy vyprávíme dětem, aby i oni si je v budoucnu ponechali.

Důležitá je vzpomínka na člověka, na ty, kteří s námi již většinou v našich životech nejsou a my si je připomínáme dotykem, pohledem a mnoho z věcí používáme v běžném životě, protože jim toužíme vdechnout potřebnost i pro nás.

Když Martinka z Vyzobané slunečnice vyhlásila výzvu

"Moje poklady", zajásala jsem a okamžitě přemýšlela co vše nafotím.

Jenže těch vzpomínkových pokladů mám tolik, že bych z nich mohla sestavit fotoseriál.

A najednou jsem se zasekla na výběru.

Jak mám vybrat jenom "něco"?

Která z věcí je pro mne NEJ, když každá má jiný příběh, jinou vzpomínku a já je shromažďuji již tolik let?

Jak je možné, že po mém taťkovi, který mi zemřel v mých 16 letech, mám jenom fotky, ale nic hmatatelného? Proč jsem si neschovala třeba kožený pásek od jeho kalhot, jeho holící soupravu, jeho oblíbenou kravatu? Nevedl mne jako nevěstu, nemám ho na svatebních fotkách.

A to již nevrátím...

Chodila jsem po domě s fotoaparátem v ruce celá nerozhodná.

Trvalo mi to a tady je má všehochuť :

*  po rodičích a prarodičích

Skleněná souprava, která se používala na kompoty a je zdobená zlatem.
Sklo je tak tenké, že se bojím ji používat a je proto "vystavená".

Zdobený kalamář měla maminka po svých rodičích, karafa zbyla ze soupravy, už z ní ale není ani jedno štamprlátko.

Do těchto malých porcelánových šálků jsme si s mamkou vařívaly kávu, většinou v neděli.

Kuchyňskou váhu měla mamka ještě po své mamince, nepamatuji si, že by vážila na jiné.
Náš prostřední syn ji pro mne kdysi nechal zrenovovat a znovu pokovit, ale nepoužívám ji na vážení.
Dochovala se i závažíčka.

Vyřezávaná skříňka na léky, kterou měla maminka po svém tatínkovi, který byl prý nesmírně šikovný, krásně kreslil, moc rád vyřezával z překližky, maloval pro Geodetický ústav mapy.
Dřevěnou zdobenou krabičku od něj mamka používala na různé dokumenty a já si do ní ukládám bižuterii.
Narodila jsem se až po smrti jak dědy, tak babičky a nepoznala jsem je...

Po mamince mám uschované hodinky, které ona nosila po mém taťkovi do konce svého života, a její snubní prstýnek, taťka žádný nenosil.

*  od kamarádů a příbuzných

Náš kamarád mi jednou k narozeninám daroval tohle staré rádio, které stále ještě hraje a ve vrchní části je přehrávač desek. On moc dobře ví jaká jsem nadšená vetešnice (i když už jsem se hodně zmírnila) a čím mi udělá radost. Starými věcmi.

Dva staré šicí stroje nám darovali strýcové mého muže, no spíše je tak trochu vyžebral :o).

* osobní poklady ze současnosti - jen tak namátkou

První svatba - náš nejstarší.

Tuto destičku z mého tvoření na keramickém kursu si schovávám, snažila jsem se zachytit jeden historický dům na našem náměstí a moc mne to bavilo.

Mé turistické období v mládí jsem si poctivě zapisovala,  pak přidávala zápisky o společných výletech s mým mužem, ale bohužel již pár let nejsem důsledná.

Malé nahlédnutí do  mých pokladů končí, pomyslnou truhlici jsem jenom pootevřela.
a ve vzpomínkách jsem se přenesla mnohdy o mnoho let zpět.

Jeden z pokladů ale na závěr ještě musím vložit.
Vždyť právě proto jsem svůj příspěvek vlastně vložila až dnes.

V tomto rámečku mívala vždy moje mamka vystavenou jejich svatební fotku
a já si posléze do něj vložila tu naši.

 A právě dnes máme 39.výročí svatby.

No nejsme přímo zlatý poklad jeden pro druhého?... :o)