Balzám na duši...

a dávku tolik potřebné energie mi nyní dodává naše zahrada.

Necítím se vůbec dobře a má psychika je sražená až na kolena.

Víkend nebyl vůbec hezký.

Každá máma mi dá za pravdu, že když má trápení její dítě, a to i když je velmi dospělé, nenechá ji to klidnou. Nemůže vygumovat z hlavy myšlenky, obavy, strachy, bolest.

Již jsem se několikrát v náznacích zmiňovala, že jakési trápení se míhá kolem nás.

Bohužel situace tak gradují, že zřejmě již není cesty, která by vedla jednoho z našich synů ve vztahu tam, kde by vládlo štěstí, radost, pohoda, láska a porozumění.

I on se dopouští chyb, jako každý člověk, každý z nás, a nikdo nejsme bez chyb, dokáže si je však přiznat, ale někde během let se naprosto vytratila láska, zpřetrhalo se citové pouto, které by dva lidi na společné cestě drželo při sobě. 

Cesta se rozděluje.

Každou mámu tohle moc bolí, nespí, nic ji nebaví, v hlavě třepotají neustále myšlenky jak vše dopadne. Nemůže vůbec nic dělat, může jenom podat pomocnou ruku, obejmout, hledat slova, která poradí, avšak jakékoliv rozhodnutí je již jenom na nich, na našich dětech, které si jdou svým životem, zakopávají, padají a zase se zvedají, ale i ty těžké chvíle je někam posouvají. Jsou to zkušenosti, které je povedou zase dál. 

Není to lehké.

A já bojuji s vlastní bolestí v duši a i když mi můj muž říká ať se nestresuji, nejde to, neumím uzamknout v hlavě  neklidné myšlenky do šuplíčku a zahodit klíč.

Protože jsem MÁMA, která má a vždy bude mít otevřenou náruč pro své děti...

Dnes mé psaní není radostné, šťastné.

I o tom je však ten náš lidský ŽIVOT...