Nečekejte v mém příspěvku moře, písečné pláže, exotické ostrovy.
Naše dovolená se opět odehrála v našem milovaném Třeboňsku.
Týden klidu, jízd na kolech kolem rybníků,
uprostřed lesů, kolem luk a polí.
Jak jsem se těšila.
Naše oblíbené trasy.
Jen to počasí si s námi tentokrát pohrávalo - a celkem dost.
A nebylo to jenom počasí, co nás občas mírně vykolejilo :o).
V sobotu po ubytování se nám nebe zatáhlo tak, že jsme raději zvolili variantu zajet si přímo do Třeboně na prohlídku zámku.
Tolik let sem jezdíme a v zámku jsme ještě nebyli, museli jsme to napravit.
 |
| - koník je na statku kde vždy bydlíme, zámek horní dva snímky - |
A pak se půjde na zmrzku - to už máme zmapované kde je nejlepší.
Sotva jsme dokřoupali kornoutek, spustil se déšť a nejrozumější bylo se schovat okamžitě pod podloubí.
Ono také s jedním dámským deštníkem se ve dvou příliš neschováte (manžel maje pánský veliký deštník v kufru auta, kde mu byl platný jak mrtvýmu zimník, že).
Čekali jsme tam skoro hodinu. Kolem třískaly kroupy o zem a tekly přímo provazy vody. Manžel bledl a byl hodně nervózní s narůstající obavou, kolik asi tak jamek budeme mít na autě.
Stejně se nedalo nic dělat.
Když jsme přijeli na statek, tam sucho. Prý jen pár kapek spadlo.
A to je od nich do Třeboně ani ne 10 km...
Druhý dne po ránu opět zataženo, takže varianta - opět kultura.
Zámek v Jinřichově Hradci sice už známe, ale proč si neosvěžit letité vzpomínky z dovolené s kamarády, že ?
A když už jsme rozjetí, zajedeme ještě na Červenou Lhotu.
Odpolední návrat se již konal za svitu slunce a tak jsme konečně vytáhli kola.
Rozjeli jsme se k našim oblíbeným rybníkům.
Trasy už známe, mapu již ani nepotřebujeme.
Další dny k nám počasí bylo přívětivé a dopřávalo nám překrásné vyjížďky.
Můj muž každý večer však studoval mapu, chce stále nacházet cesty nové a tak občas jedeme např.po cestách turistických či jen lesních, prostě
co najde v mapě.
Ne vždy je to pro kolo. A my máme trekové, ne horské do těžkého terénu :o).
Jeden den jsem jeli krásnou lesní cestou, na jejímž konci měl být most, který jsme měli přejet a hezky pokračovat.
Realita byla však naprosto jiná.
Vyjeli jsme z lesa a značka žádná, jen dětský letní tábor, kde očekávali první turnus. Vyslala jsem posla, tam nám určitě poradí. Paní se smála, že nejsme první, kdo ten most hledají, ale že před třemi roky skončila pískovna a ten most si odvezli.
Hm, výborná zpráva.
Změna. Musíme se dostat kousek po výpadovce přes vodu a zajet do lesa.
Na výpadovkách mám děsný strach z rychle jedoucích aut.
Naštěstí to byl jenom kousíček.
Šup do lesa.
Jenže tam tři lesní cesty, žádné značení.
Jedeme tou střední, ta vypadá dobře.
Ouha, po několika metrech se cesta začala mírně ztrácet ve vyšší a vyšší trávě, ve které se začaly ztrácet i kaluže vody. Brodíme se trávou, vodíme kola kolem cesty mezi stromy. Funím a v duchu si říkám - Hlavně buď v klidu!! Dobře to dopadne.-
Nahlas : - Zpátky se nevracím ani náhodou -.
Dorazili jsme na rozcestí, tentokrát čtyři cesty.
Záchytný bod, těží tu dřevo, je naskládané na kupě, takže po jedné cestě se musejí těžaři dostat sem autama. Dáváme se vlevo a po chvilce konečně najíždíme na červenou, na kterou jsme měli vlastně najet již z té výpadovky.
No prostě uhnuli jsme dříve, což se stává.
Jak jsem si říkala - Vše dobře dopadlo.
 |
| - podařilo se mi vyfotit pár labutí i s mladými - |
|
Do plánování jedné trasy jsem se vložila i já a našla cestu po druhé straně rybníků než obvykle jezdíváme. Bylo to nádherné, nafotila jsem si labutí rodinku, slunečné ráno navozovalo úžasnou atmosféru. Všude plno ptactva, ryby čeřily hladinu, žáby kuňkaly z různých zákoutí.
Krása.
Do té doby, než jsme najeli na šíleně rozježděnou, zabahněnou část hráze.
Jeli jsme po krajíčkách a já čekala kdy zhupnu i s kolem do vody.
Pak už jsme museli slézt z kol a vést je.
V duchu jsem si lála, že jsme měli jet po naší staré, osvědčené cestě :o).
Důvod bahna se objevil na konci. Před námi jel obr stroj a vysekával hráz, obřími koly vše rozbahnil.
Ale opět vše dobře dopadlo, dopravili jsme se do cíle bez nehody.
Jen se na statku každý den divil pan Kotrba, kdeže to prý spolu jezdíme, že vždy přijedeme s koly od bláta.
Muž stále stříkal kola hadicí a promazával :o))).
Když už nám to počasí dopřávalo slunečných dní, domluvili jsme si prodloužení odpočinku o jeden navíc.
Poslední den cyklování jsme zahájili za slunečního svitu, avšak po cestě se začala mračna honit po obloze a tmavla.
Moc se nám to nelíbilo, pospíchali jsme s návratem.
Bohužel jsme to nestihli, mraky byly rychlejší.
Stačili jsme jen tak tak vyndat bundy z batohu, nasadit a už to teklo proudem na zem.
Nikdy jsme na kolech tolik nezmokli, bundy byly úplně k ničemu, hlavy skloněné, z přileb se jenom valila voda, brýle zamžené a přestávali jsme vidět na cestu. Sice nás v lese mírně chránily stromy, ale tomu ceďáku nešlo ujet.
Museli jsme zastavit a v tu chvíli jsme zjistili, že jsme nenajeli na modrou, ale že vůbec nevíme kde zrovna jsme.
Bylo to jedno.
Stáli jsme tam půl hodiny a pokorně čekali.
Náhle přestalo pršet a vysvitlo opět pár paprsků. Zorientovali jsme se v prostoru a po chvilce najeli na tu správnou cestu.
Dojeli do Třeboně a zírali, že tam je jen mírné mokro.
Museli jsme zastavit a v první restauraci jsme si dali na sluníčku kávu.
Jen jsem si říkala, že tohle asi bude o pěkném nachlazení.
Nebylo, ani rýmu jsme neměli.
Letošní léto je zatím velmi rozmarné, že ? ...
