Balzám na duši...

a dávku tolik potřebné energie mi nyní dodává naše zahrada.

Necítím se vůbec dobře a má psychika je sražená až na kolena.

Víkend nebyl vůbec hezký.

Každá máma mi dá za pravdu, že když má trápení její dítě, a to i když je velmi dospělé, nenechá ji to klidnou. Nemůže vygumovat z hlavy myšlenky, obavy, strachy, bolest.

Již jsem se několikrát v náznacích zmiňovala, že jakési trápení se míhá kolem nás.

Bohužel situace tak gradují, že zřejmě již není cesty, která by vedla jednoho z našich synů ve vztahu tam, kde by vládlo štěstí, radost, pohoda, láska a porozumění.

I on se dopouští chyb, jako každý člověk, každý z nás, a nikdo nejsme bez chyb, dokáže si je však přiznat, ale někde během let se naprosto vytratila láska, zpřetrhalo se citové pouto, které by dva lidi na společné cestě drželo při sobě. 

Cesta se rozděluje.

Každou mámu tohle moc bolí, nespí, nic ji nebaví, v hlavě třepotají neustále myšlenky jak vše dopadne. Nemůže vůbec nic dělat, může jenom podat pomocnou ruku, obejmout, hledat slova, která poradí, avšak jakékoliv rozhodnutí je již jenom na nich, na našich dětech, které si jdou svým životem, zakopávají, padají a zase se zvedají, ale i ty těžké chvíle je někam posouvají. Jsou to zkušenosti, které je povedou zase dál. 

Není to lehké.

A já bojuji s vlastní bolestí v duši a i když mi můj muž říká ať se nestresuji, nejde to, neumím uzamknout v hlavě  neklidné myšlenky do šuplíčku a zahodit klíč.

Protože jsem MÁMA, která má a vždy bude mít otevřenou náruč pro své děti...

Dnes mé psaní není radostné, šťastné.

I o tom je však ten náš lidský ŽIVOT...

Poklady spjaté se vzpomínkou...

jsou ty nejmilejší drobnosti, často s viditelným zubem času, který je ozvláštnil, ale v našich srdcích až pozlatil, které nedáme za nic na světě a uchováváme je léta letoucí.

Ať jsou to věci po prarodičích, rodičích či dětské výtvory nebo malé dárečky, nechceme se s nimi rozloučit a jejich příběhy vyprávíme dětem, aby i oni si je v budoucnu ponechali.

Důležitá je vzpomínka na člověka, na ty, kteří s námi již většinou v našich životech nejsou a my si je připomínáme dotykem, pohledem a mnoho z věcí používáme v běžném životě, protože jim toužíme vdechnout potřebnost i pro nás.

Když Martinka z Vyzobané slunečnice vyhlásila výzvu

"Moje poklady", zajásala jsem a okamžitě přemýšlela co vše nafotím.

Jenže těch vzpomínkových pokladů mám tolik, že bych z nich mohla sestavit fotoseriál.

A najednou jsem se zasekla na výběru.

Jak mám vybrat jenom "něco"?

Která z věcí je pro mne NEJ, když každá má jiný příběh, jinou vzpomínku a já je shromažďuji již tolik let?

Jak je možné, že po mém taťkovi, který mi zemřel v mých 16 letech, mám jenom fotky, ale nic hmatatelného? Proč jsem si neschovala třeba kožený pásek od jeho kalhot, jeho holící soupravu, jeho oblíbenou kravatu? Nevedl mne jako nevěstu, nemám ho na svatebních fotkách.

A to již nevrátím...

Chodila jsem po domě s fotoaparátem v ruce celá nerozhodná.

Trvalo mi to a tady je má všehochuť :

*  po rodičích a prarodičích

Skleněná souprava, která se používala na kompoty a je zdobená zlatem.
Sklo je tak tenké, že se bojím ji používat a je proto "vystavená".

Zdobený kalamář měla maminka po svých rodičích, karafa zbyla ze soupravy, už z ní ale není ani jedno štamprlátko.

Do těchto malých porcelánových šálků jsme si s mamkou vařívaly kávu, většinou v neděli.

Kuchyňskou váhu měla mamka ještě po své mamince, nepamatuji si, že by vážila na jiné.
Náš prostřední syn ji pro mne kdysi nechal zrenovovat a znovu pokovit, ale nepoužívám ji na vážení.
Dochovala se i závažíčka.

Vyřezávaná skříňka na léky, kterou měla maminka po svém tatínkovi, který byl prý nesmírně šikovný, krásně kreslil, moc rád vyřezával z překližky, maloval pro Geodetický ústav mapy.
Dřevěnou zdobenou krabičku od něj mamka používala na různé dokumenty a já si do ní ukládám bižuterii.
Narodila jsem se až po smrti jak dědy, tak babičky a nepoznala jsem je...

Po mamince mám uschované hodinky, které ona nosila po mém taťkovi do konce svého života, a její snubní prstýnek, taťka žádný nenosil.

*  od kamarádů a příbuzných

Náš kamarád mi jednou k narozeninám daroval tohle staré rádio, které stále ještě hraje a ve vrchní části je přehrávač desek. On moc dobře ví jaká jsem nadšená vetešnice (i když už jsem se hodně zmírnila) a čím mi udělá radost. Starými věcmi.

Dva staré šicí stroje nám darovali strýcové mého muže, no spíše je tak trochu vyžebral :o).

* osobní poklady ze současnosti - jen tak namátkou

První svatba - náš nejstarší.

Tuto destičku z mého tvoření na keramickém kursu si schovávám, snažila jsem se zachytit jeden historický dům na našem náměstí a moc mne to bavilo.

Mé turistické období v mládí jsem si poctivě zapisovala,  pak přidávala zápisky o společných výletech s mým mužem, ale bohužel již pár let nejsem důsledná.

Malé nahlédnutí do  mých pokladů končí, pomyslnou truhlici jsem jenom pootevřela.
a ve vzpomínkách jsem se přenesla mnohdy o mnoho let zpět.

Jeden z pokladů ale na závěr ještě musím vložit.
Vždyť právě proto jsem svůj příspěvek vlastně vložila až dnes.

V tomto rámečku mívala vždy moje mamka vystavenou jejich svatební fotku
a já si posléze do něj vložila tu naši.

 A právě dnes máme 39.výročí svatby.

No nejsme přímo zlatý poklad jeden pro druhého?... :o)

Sváteční dny...

s příjemnými dny volna jsem si plánovala prožít co nejvíce venku, v přírodě.

Tak to se mi nesplnilo.

A ani jedna z jarních květinek na fotkách u nás nekvete!

Zvládli jsme s mužem zajet si, ještě před příjezdem návštěvy, na úštěcký jarmark, který máme moc rádi pro jeho atmosféru.

Měla jsem v plánu si konečně koupit větší keramickou zapékací formu, které jsem u jednoho stánku již mnohokrát obdivovala, ale cena mne držela neustále při zemi v rozhodování.

Tentokrát jsem si řekla, že si vyberu a na cenu hledět nebudu :o).

Tak ji nemám.

Stánek s touto keramikou tam letos najednou nebyl.

Hledala jsem mezi keramikou malý keramický lis na česnek. Takové to placaté strouhátko.

Tak to také nemám.

Nenašla jsem nikde.

Chtěla jsem si koupit drátovaná vajíčka (jedno mám od Zdeničky).

Drátovaná vejce jsem nikde neobjevila.

Koupila jsem si alespoň dřevěná.

 A tyto fotky prozářené sluncem jsou z loňského 

velikonočního jarmarku :o).

Páteční den byl příjemný, slunce občas vykouklo z mraků a zahřálo nás svými paprsky.

Sobotní ráno však již bylo zamračené a během dopoledne začalo pršet.

Můj plánovaný výlet za krásami naší okolní přírody Českého Švýcarska vzal za své.

Celé odpoledne lilo a lilo.

Nedělní ráno bylo velmi chladné, venku to vypadalo více na  přicházející podzim, než vládu Jara.

Po obědě návštěva odjíždí.

Jsem unavená, rýma mi nedá pokoj a já jenom doufám, že jsem je nenakazila.

Celé odpoledne odpočívám a mám pocit, že jsem během těch pár dnů doma naběhala sto jarních kilometrů :o).

V pondělí ráno mi muž hlásí, že ho bolí v krku a je mu nedobře.

Tak ani pondělí není výletové.

Po obědě si vyrazím alespoň sama na svou rychlou procházku, nutně se potřebuji nadýchat čerstvého vzduchu.

Už mne vůbec nic nepřekvapuje.

Jaro se stále schovává...

Co jsem si odnesla...

z divadelního představení

Co takhle ke zpovědi.

zdroj

Sídlo premiéra na Downing Street 10 zasáhne rodinná katastrofa!
Vláda Jejího Veličenstva je rozhodnuta naplnit volební slib a chystá se zatočit se zábavným průmyslem a hazardem. Jenže má to jeden háček - na šéfa vládního kabinetu George Venablese se valí skandál. Ze skříní na Downing Street 10 nevypadávají jen političtí kostlivci, ale i polonahé slečny. Sousto pro novináře, munice pro opozici, příležitost pro stranické odpůrce a k tomu všemu zvědavá manželka. Situace jako stvořená pro komediální žánr s pověstným anglickým humorem.

Vzhledem k tomu, že hlavní postavu ztvárnil Petr Nárožný, vstupenky mizely tak rychle, že i přes objednávání přes internet ihned po vydání programu, zbývaly již jen vstupenky na balkón.

Tam já nerada.

Štěrbina mezi řadami je tak úzká, že sedíte celou dobu představení jako prkno, neboť se obáváte, že koleny budete žďuchat do diváka v řadě před vámi. Když o přestávce ostatní v řadě za vámi odcházejí buď kouřit nebo se nadýchat vzduchu, rozhodí vám pracně tvořený účes svými pozadími, neboť se samozřejmě otáčejí čelem k sedícím v řadě.

Pokud je divadlo naplněné až po okraj, každou minutou stoupá vnitřní teplota a jak je známo, teplo stoupá vzhůru, takže již po půl hodině cítíte jak se začínáte potit a jak vzduch houstne.

Paní v první řadě to nedává, vstává a s šeptanými omluvami ke všem vstávajícím opouští prostor. Vrací se až o přestávce a uvaděčka ji posazuje na okraj balkónu. Její manžel jí soucitně mává.

Ještě, že mám pár hašlerek v kabelce, trochu mne osvěží.

Domnívám se, že během přestávky se řádně pročistí vzduch, ale zřejmě ta půlhodina nestačila a vzduch opět těžkne velmi brzy i v druhé půlce představení.

I přes nekomfortní pocity si představení užívám a naprosto obdivuji pana Nárožného, který jak se říká "nesleze z jeviště" a textu má opravdu požehnaně.

Trochu mi vadí neverbální projev pana Čenského, který se celé představení plácá do stehen, tleská rukama, pohybuje se divně toporně, ale přikládám to úmyslu režiséra :o).

V noci se probouzím, jsou dvě hodiny, a cítím v krku nepříjemnou bolest, tlak a vnímám zúžený prostor k polykání.

No to snad ne!!

Převaluji se v posteli a snažím se usnout. Nejde to ani za nic a tak vstávám, vařím konvici zázvorového čaje s medem, hledám v lékárničce něco cucavého na bolest v krku.

Musím to nějak utnout v zárodku, v pátek mi přijede na víkend návštěva, potřebuji být fit.

Začnu kýchat a cítím tlak v oblasti očí, nepříjemno za čelem a je mi jasné, že se mi spouští rýma.

"Tak tohle jsem si na tom balkónu čapla", dochází mi postupně...

První jarní koupání...

v našem zahradním bazénu si vyzkoušel páreček zamilovaných divokých kachen v pondělí ráno.

Ona a on.

Snesli se z nebe při svém letu nad naším domem, zřejmě se jim zalíbil zelený odstín vody a spletli si bazén s malým rybníkem. Rozlohu neřeší, pro ně dva je naprosto dostačující.

Štěbetání vrabců, nálety sýkorek ke krmítku, poskakování kosů je nechává v naprostém klidu.

Stihla jsem potichu otevřít hlavní dveře, zamířit objektiv a několikrát stisknout spoušť.

Nechtěla jsem je víc rušit, byli tak spokojení a šťastní, tak proč je vylekat mou zvědavostí.

Dopřála jsem jim soukromí.

To byl ten hezký  zážitek.

Odpoledne zjistil manžel, že nás, zřejmě přes sousední zahradu, navštívilo divoké prase, našel stopy jeho rytí. Z toho opravdu radost nemáme. Bydlíme zde přes třicet let a nikdy se divoká prasata v okolí nevyskytovala, ale bohužel během letošní zimy jsme je několikrát slyšeli na vedlejší pastvině, odkud se jejich  chrochtání a supění se nedalo přeslechnout. 

Soused je tam zahlédl i během dne.

 Louka se táhne směrem k lesu, ale oni se vydávají k lidským příbytkům zřejmě za lepší krmí :o).

Doufám, že nám nepřeryjí celou zahradu...

"Zvonečky z Číny...

jsem ti mami přivezl", říká syn a vytahuje z malé taštičky dva kovové zvonečky.

"To máš pro štěstí".

V duchu si říkám "Chlapče můj zlatý, ty ho potřebuješ plnou náruč a mnohem více než já, a kdybych mohla, dala bych ti zvonečky pro štěstí z celého světa, aby si již měl konečně ty to své".

 Syn v posledních letech jezdí často do světa na montáže, montují pro svou firmu svítidla a tak se dostane do Dubaje, Indie, Kataru, Anglie, Francie, Austrálie, Honkongu - no už to bylo nepřeberné množství zajímavých míst. Vždy se jedná o cestu pracovní a tak 12-14 hodinové nasazení není nic neobvyklého a na poznávání dané lokality jim času příliš nezbývá. V hotelích mají třeba naprosto vymezený čas pro práci, aby nerušili hosty, někdy mohou pracovat jenom v noci,  pracují v palácích, které se připravují pro děti bohatých šejků, vybavovali také svítidly jachty v Itálii, montují na výstavištích svítidla ve stáncích pro propagaci své firmy . Je to práce náročná, ale bohatá na zkušenosti a zážitky.

V pondělí měl přiletět z Číny, kde byli 14 dní a montovali a následně demontovali svítidla ve firemním stánku na výstavišti.

Dopoledne mi přišla sms, že je odbavovali a kontrolovali tak dlouho, až jim o 5 minut uletělo letadlo. Letiště narvané a fungovali jen 4 kontrolní přepážky.

Museli s firmou řešit nové letenky, jiný termín odletu, pak se ubytovali na jednu noc v hotelu vedle letiště a čekali na další možnost odletu.

Odlétat měli časně ráno, letadlo však mělo 2 hodiny zpoždění, opět se nervovali, zda stihnou přestup na trase.

Domů se vrátil naprosto vyčerpaný, ale měli možnost se trochu porozhlédnout i mimo město a ukázal nám krásné fotky, vyprávěl o tom, že je zavezli do jedné lokality (kde firma bude také něco vybavovat svítidly) asi 400 km od Šanghaje a zde se na ně místní dívali jak na zjevení a jejich průvodce jim říkal, že tam nikdy turisté nejezdí, takže jsou pro ně jak nějaké celebrity.

 Malé děti si na ně ukazovaly a mávaly jim, jeden mladý pár se
 s nimi chtěl fotit :o).

Byla jsem moc ráda, že je zase doma, moc jsem potřebovala ho obejmout.

A kam asi poletí  příště?...

----------------------------------------------------------------------------

Pod čarou :

Ač venku mrzne, mírně chumelí a je velmi nevlídno, po ránu nevidím z okna ani protější kopec jak je zataženo, musela jsem se přinutit a trochu té jarní atmosféry domů dodat. Opravdu velmi malé velikonoční dekorace. Nemám tu správnou náladu, jsem roztěkaná a ne úplně veselá. A dnes mne tak bolí pod žebry, že se otáčím s hekáním a nic mne nebaví :o(. Vše souvisí se vším. Včera jsme ještě s malou návštěvou dodatečně oslavovali mužův svátek. No oslavovali, spíš jsme si hodně, hodně povídali. Ke kávě jsem připravila malý dezert do skleniček a měl veliký úspěch.

Mascarponový dezert

- mandarinkový kompot, šťávu slít a doplnit do 500 ml vodou, mírně přisladit a dle návodu na sáčku uvařit dort želé /používám čiré/

- na dno skleničky ovoce, zalít vychladlým želé, nechat ztuhnout

- vanilkový puding zastudena Olé olé připravit dle návodu

- puding prošlehat s mascarpone a troškou kysané smetany /asi 1/2 kelímku/, dosladit dle chuti

- na ztuhlé želé navrstvit krém a dát, nejlépe do druhého dne, do ledničky

- pak už jen ozdobit a servírovat

A všem chutná, chutná a chválí. Zbyl mi jeden pohárek k vyfocení...

Slečna Andělka...

má již své místo u nás doma.

Včera ji přiváží pan pošťák.

Velmi opatrně vše rozbaluji a mé těšení graduje.

Je tu, krásná, něžná, v půvabných šatech, které skrývají nonšalantní  bílé krajkové nohavice.

Mám skoro slzy v očích.

Vysněná látková Andělka, kterou jsem si tolik přála a tak dlouho váhala.

Asi měla přijít ke mně právě v tento čas.

Zjistila jsem, že pokud se kolem mne děje příliš mnoho nepříjemných záležitostí, které nemohu ovlivnit, zaměřuji se na věci, jež mi dělají radost, víc a víc.

Mé vnitřní Já to potřebuje.

Pohlazení po duši.

Existence jednoduchého bytí, žití v souladu.

Zahodit všechny chmury, trápení, oprostit se od nepříjemných myšlenek, které našeptávají.

Manželovi jsem schválně dopředu neřekla, co jsem si objednala a čekám na jeho reakci.

Andělku posazuji na židli k jídelnímu stolu.

Všimne si jí?

Ani mi nestihl dát pusu na přivítanou a jeho zrak padá směrem k židli.

Jeho tvář se rozjasňuje úsměvem.

"Je krásná, viď?" spěchám s otázkou.

"No to si teda piš, je nádherná!"

A tak ji představuji i vám.

A společně s Andělkou i nové dřevěné domečky-zápichy. 

Ty najdou své místo až trochu později.

Radost jsem si udělala objednávkou u velmi šikovné Pavly, jejíž tvorbu, úžasné dekorace, krásné šité doplňky najdete na jejím blogu Pastu-domov a já všechny její novinky pečlivě sleduji.

Máme kolem sebe mnoho šikovných lidí, že?

Tak já jdu pošeptat své Andělce svá veliká přání...