Pouhé jedno odpoledne...

z velikonočních svátků, které jsme trávili u mého bratra, nám počasí dopřálo vyjít ven na prohlídku města.

Chrudim se mi líbila již v době, kdy jako pubertální holka jsem trávila část prázdnin u svého staršího bratra. Oproti mému rodnému, malému městečku, na mne vždy působila jako velkoměsto. Pro mne mělo náměstí s úžasnými starými budovami neskutečnou atmosféru, obdivovala jsem malé obchůdky, krásné uličky, zákoutí se schody, park, divadlo, muzeum. Vše nadosah. 

Zvolili jsme tentokrát jinou trasu a má švagrová mi, mimo jiné, ukázala i domek, kde vyrostla. Vzpomínky spojené s dětskými hrami, kdy ulice nebyly obsazené parkujícími auty, ale kluci vesele s pokřikem kopali do míče a holky skákaly panáky, či přes gumu. Dnes o děti v ulicích nezavadíme, neběhají po loukách, nehulákají v ulici, netvoří party. Jsou organizovaní v zájmových kroužkách, kde většinou opět sedí. Jen ti sportovní jsou v pohybu :-). 

Jen jsme přicházeli zpět k domu, začalo opět pršet.

Byla jsem šťastná, že mi bylo dopřáno se projít po delší době

opět centrem Chrudimi.

Tak za rok...

Ála

Jaro jenom doma...

Musela jsem si alespoň malinko jarně vyzdobit v interiéru. Venku nechávám vše být tak, jak to je po zimě, nevidím smysl sázet do truhlíků macešky a zdobit, když nám mrzne, občas chumelí. Ztrácím opravdu energii a optimismus a jak říkám manželovi - hele mne nějak chytá nasranismus, snad to není nakažlivé... Je to hrůza.

I překonala jsem sama sebe, vzala do ruky zahradní nůžky a chvatem obešla zahradu, nastříhala trochu větviček, převlékla polštáře v obýváku do žluté a zelené, vyndala žluté a zelené svíčky, velikonoční figurky.

Aprílové počasí si s námi letos pohrává zcela nekompromisně, opět nám Příroda dokazuje, že jí poroučet opravdu nebudeme. Já jí ale poroučet nechci, já bych velmi přivítala trochu  vlídnosti, pochopení, že už jsme po Zimě vyčerpaní, že potřebujeme šimrání slunečních paprsků, teplejší vzduch, voňavá rána, toužíme slyšet štěbetání ptáků všech možných druhů. Odhodit zimní vrstvy, sundat těžké boty a dopřát si odlehčení.

Bohužel při pohledu z okna minulý týden nic nenasvědčovalo nástupu teplejších dní. Od té doby v noci mrzne, neustále prší nebo poletuje sníh. Dokonce jeden den i hřmělo 😏.

  

Kamarádka nedávno měla narozeniny, upletla jsem jí krajkové ponožky, když tolik obdivovala ty mé.

Bohužel k setkání a předání dosud nedošlo, nejsem stále úplně zdravá, při i po dobrání antibiotik (ač jsem brala i probiotika) mám potíže rázu takového, že se obávám opustit domov. Ze soboty na neděli jsem celou noc nespala a jen běhala 😪. V neděli jsem byla ráda, že jsem uvařila a celé odpoledne jsem následně dospávala. Z výletu by stejně nic nebylo, celé dva dny pršelo a bylo stále zamračeno.

Přeji vám pohodové velikonoční svátky...

Ála

Partnerské šátky...

jsem  upletla poprvé pro nás dva. Po dokončení svého Metalouse, o kterém jsem zde psala včera, mne napadlo obrátit se na manžela s otázkou, zda by stejný v jeho oblíbených barvách náhodou nechtěl také. Nosí ode mne pletené šály, čepice, palčáky, svetry, v mém koníčku mne velmi podporuje (a já ho za to miluji ještě více!), ale šátek ještě nemá. Byla to tak trochu otázka do vzduchu :-).

Překvapil mne s odpovědí - "Klidně." Okamžitě jsem kula železo, dokud bylo žhavé a rozklikla stránku e-shopu Vlněných sester s přízemi, aby si vybral základní barvu. Chlapi mívají při výběru vždy hned jasno, nejsou jako my, že zvažujeme, rozhodujeme se, pak opět rozhodnutí změníme, vybereme něco jiného a následně se vrátíme k původnímu. Ukázal na odstín, kde se střídaly modré barvy, já k nim vybrala šedou na proužky a bylo hotovo.

Pletení pro druhé mne vždy baví daleko více než pro sebe, netrvalo dlouho a šátek byl na světě. Namočit, vypnout a můžeme vyrazit do přírody na výlet. Při té příležitosti své šátky nafotíme.

Šátek je střední velikosti, ty mám velmi v oblibě, a čekala jsem, jak si manžel na šátek zvykne, jaké bude mít pocity. Faktem je, že jsem vše kolem šátku pro něj prožívala více než on. Uvázal, řekl "Dobrý, prima." a bylo.

Můj experiment dopadl na výbornou...

Ála

Příběh vlny...

Mé nachlazení, kdy mne bacil manželův bacil a my si doma kašlali jeden přes druhého, si následně přehodilo výhybku a zamířilo do nosních uliček a posléze i do krku. Polykání se stalo mírným utrpením a já uznala, že domácího léčení již bylo dost a zamířila jsem pokorně k naší praktické lékařce. Odešla jsem s receptem na antibiotika, která jsem nebrala opravdu mnoho let, a s doporučením domácího klidového režimu. Poslechla jsem a dva dny poctivě ležela, popíjela čaje a v klidu si pochrupovala. Stav se opravdu lepšil, já se oklepala a třetí den již sáhla po jehlicích, pustila si podcasty Vlněných sester, pletla jsem si a bylo mi fajn.

To trvalo do té doby, než jsem začala přemýšlet co budu plést, až dokončím rozpletený svetr. V hlavě mi bliklo, že mám ještě schované přadýnko ručně barvené příze, které jsem dostala ve vánočním setu pletacích dárků pod stromeček. V setu bylo krásné přadýnko příze Emiteri Yarns, barva Imagine, projektová taštička na zip, látková taška, malé nůžky, dřevěné kuličky odpuzující moly, kartička do rámečku. Vše laděné do stejných barevných odstínů.

Co já si z něj upletu? Zatím si ho tedy smotám do klubíčka. Hledám v koši, pátrám v pracovně v košíkách s přízemi, šmátrám v pletacích taštičkách, přadýnko nikde. Vše mám precizně urovnané, přehledné, nikde nic v chaosu, tak kde jenom může být? Pátrala jsem snad hodinu, pak si vyčerpaně sedám na gauč. Jako poslední beru do ruky košík, kde mám zbytky z ponožkových přízí a tam - světe div se!! Vykouklo na mne malé klubíčko schované v etiketě. Ano, je to má hledaná příze. Evidentně jsem z ní již pletla, když mám jen malý zbytek.

 "Já už vážně blbnu," říkám si v duchu. "Jak mohu zapomenout, že už jsem z ní pletla?"

Následně se mi v hlavě samozřejmě rozsvítilo se a já si uvědomila, že jsem přízi vypletla do posledního šátku Metalouse.

Tak to byl příběh jednoho přadýnka, jedné vlny.

Někdy to má pletařka vážně těžké...

Ála

Nové formy...

na pečení jsem si nedávno pořídila do své kuchyně. 

Miluji formy na bábovky!  Mám po manželově babičce velkou keramickou, bohužel je prasklá, ale nemohu se s ní rozloučit, vždy když můj zrak na starou formu padne, vzpomenu si na ni. Měla jsem možnost jeho babičku zažít a byla mi velmi blízká. Další forma je plechová, tu mám po manželově mamince a peče se v ní naprosto skvěle, často po ni sáhnu a opět se mi okamžitě v hlavě otevře šuplíček se vzpomínkou, měla jsem svou tchýňku ráda. A pak mám formu po své mamce, ta je obyčejná hliníková, bábovka z ní vyběhne pokaždé hned napoprvé a opět se ocitnu ve vzpomínkách.

Kdysi na jarmarku jsem neodolala nádherné keramické formě, občas v ní bábovku peču, ale musím vždy přidat na čase, několikrát se mi stalo, že nahoře byla krásně pečená a i když jsem dělala test špejlí, po vyklopení byla spodní část na hraně upečení a trochu se mi pak chladnutím zdrcla. Na to si musím dávat pozor. Manžel bábovky miluje a v posledních letech doslova ujíždí na bábovce tvarohové, o tom jsem na blogu již psala. On se vždy úplně rozzáří v okamžiku jakmile vidí, že vyndávám formu a tvaroh.

Před časem jsem se shlédla na blogu Helenky nádhernou formu na bábovku a nedalo mi, abych se nepokusila vyhledat na e-shopech značku Piere Lamart. Byla jsem úspěšná a přidala jsem si do košíku následně i formu na dort a formu na malý chlebík. Tu jsem vážně potřebovala. Přestala jsem péci kváskový chleba (už mne nebavilo udržovat kvásek, který byl často slabý a chleba se mi i nepovedl) a začala jsem péci z droždí. Pro nás dva je malá forma naprosto dokonalá.

Formu na bábovku jsem již vyzkoušela, jak jinak než tvarohovou, bábovka vyklouzla naprosto hladce, myslím, že ji příště ani nebudu vymazávat a vysypávat, ten povrch je úžasný.

Došlo už i na chlebík, zde jsem formu nevymazávala a upečený chlebík vyjel z formy okamžitě po vyndání z trouby.

Nyní mi zbývá ještě vyzkoušet formu dortovou...

Ála

Nechat se zlákat...

slunečními paprsky je tak lehké. Stačí pohled z okna a již vymýšlím trasu kam vyrazit. Minulý týden se nám naskytl pouhý jeden den, kdy nás Slunce vytáhlo ven. Ostatní dny propršely, občas padaly mokré vločky, foukal jedovatý vítr a chuť na výšlap člověka nepřepadla.

Nazuli jsme pohodlné boty a zamířili do okolí města, lesy máme naštěstí ze všech stran celkem nadosah.

Mám moc rada místa, kde z jedné strany zurčí potok a z druhé strany se tyčí ve své majestátnosti skály a svou výškou nám dávají najevo, jak jsme vedle nich malí, nicotní.

Místa ve stínu zdobil poprašek sněhu, ve vzduchu vonělo Jaro. Vím, že zdaleka ještě není blízko, Zima nás neopouští, hraje se s námi jako kočka s myší. Nu, budiž ji odpuštěno, alespoň se máme neustále na co těšit.

Cestou jsme míjeli stejně nadšené pocestné, které Slunce vytáhlo ven na čerstvý vzduch. I cyklisti projeli kolem nás. Všichni toužíme být co nejvíce venku.

V místě našeho cíle pyšně ční vysoký komín, z budov, které se zde kdysi nacházely, již nezbylo nic. Přemýšleli jsme, jak těžká a náležitě precizní musela být práce mistrů zedníků, komínářů, když jejich dílo stále stojí pevně na svém místě.

Vracíme se zpět a loučíme se s Přírodou pohledem na malý rybníček na začátku města.

 Nebude dlouho trvat a vše se opět zazelená.

Na jarní odstín zelené se tolik těším...

Ála

P.S. Manžela asi ofouklo :-), druhý den se začal potýkat s kašlem a již týden se s ním pere. Tak nevím kde na něj bacil skočil, kde ho bacil!!!

Drožďovka...

nebo-li drožďová pomazánka, kterou buď milujete nebo nesnášíte, kvůli odéru, který při rozpouštění droždí se line kuchyní. Nám nevadí a tak ji milujeme. Vzhledem k tomu, že často peču různé pečivo, nyní i chléb z droždí (žitný kvásek jsem zrušila), mám doma v lednici neustále zásobu kostiček čerstvého droždí, pro stav nouze i pár sáčků se sušeným, ale to používám opravdu málokdy.

Pokud se mi krátí datum spotřeby u droždí čerstvého, je nutné ho rychle zpracovat a zpracuji ho do pomazánky drožďovky nebo drožďové polévky.

A jak se dělá u nás doma? V poslední době takto:

DROŽĎOVKA

* 2 kostky čerstvého droždí

* 1 cibule

* 4 vejce

- na lžíci másla lehce orestuji pokrájenou cibuli

- nechám roztavit rozdrobené droždí

- přiliji trochu smetany na vaření nebo mléka

- vsypu hrst strouhanky

- míchám až je hmota kašovitá

- přidám vejce a míchám až se srazí

- sůl, pepř

Toto množství je z 2,5 kostek droždí a 6 vajec.

Dříve jsem nedávala smetanu, ani strouhanku, jen jsem roztavila na cibulce droždí a zamíchala vejce, sůl, pepř, přidala trochu hořčice.

V jedné skupině o vaření jsem se před pár lety dočetla v receptu na drožďovou pomazánku o přidání smetany a strouhanky, vyzkoušela a zachutnalo nám to. Od té doby ji připravuji takto.

Jedna sklenička pro nás, druhá pro syna, vím, že ji má rád :-). 

A co vy a droždí?

Používáte jen na pečení nebo máte rádi jeho využití i jinak?

Pamatuji si, že jako dítě jsem mamce uždibovala čerstvé droždí (to se kupovalo na váhu, za 1,-Kč, a já jsem často pro něj chodila do krámu), když zadělávala těsto, moc mi chutnalo. Asi můj organismus potřeboval vitamín B.

Ála