Mrazila jsem v mrazu...

 své vlněné krásky a krasavce.

Do nedávna jsem nevěděla, člověk se neustále učí, že vlněným produktům dělá mrazivý vzduch moc dobře. Svetry totiž stačí vyprat jednou či dvakrát za rok, je však důležité dávat je větrat. Vlna má tu schopnost nasávat přirozenou vlhkost, která jí dělá dobře, avšak přílišné máchání ve vodě zase až tolik ráda nemá.

V největších mrazech jsem dala ven sušák, svetry oblékla na ramínka a pověsila. Nechala jsem je mrazit asi dvě hodiny, pak jsem je přemístila domů, kde ještě na ramínkách nechala proschnout. A ven jsem dala další várku.

Svetry byly neskutečně voňavé, jako když seberete v létě proschlé prádlo, které voní venkem.

Před pár dny jsem si prohlížela ve skupině Emiteri yarns nové nabarvené příze paní Janou, která barví neskutečné krásky. Většinou odolávám, příze nejsou zrovna levné a já si vždy říkám - Potřebuji je? Většinou si odpovím - Ne, samozřejmě, že ne!

A tak jsem si nad fotkami vzdychala, ba přímo lkala, že můj muž zareagoval dotazem - Co se ti děje? Zvedl se a přišel se ke stolu podívat. "Teda to je krása!" vypadlo z něj. "Proč si je neobjednáš, proč stále váháš?"

Dnes mi Zásilkovna rozzářila páteční den. Domů jsem si přinesla krabičku a v ní tyhle tři krásky, které se brzy promění ve svetr.

Páteční odpoledne, rozzářené radostí a plné slunečních paprsků, které zahřívaly sněhové bariéry a shazovaly sníh ze střech, jsme si zajeli užít do lesa. Sice jsou cesty rozbahněné, místy zledovatělé, ale to nám ani trochu nevadilo. Vždyť jenom nadýchat se z plna hrdla, vnímat lesní ticho, sledovat klikaté cestičky ve sněhu vydupané zvěří, zahodit všechny negace za hlavu, to je to nejlepší, co člověk pro sebe může udělat. Chceme vše přežít a dál žít.

Maličkosti velké významem...

Ála

***

Cesty

hrbolaté

neschůdní

končící v dálavách

provází životem

drží směr

brání nohy bolavé

tiší žal

dávají smysl i cíl

až do konce našich dní...

***

Odhodit pohodlnost...

 a nezapomínat na sebe, na své Já, je i v této nebývalé době rozhodující pro vnitřní spokojenost. Alespoň já to tak vnímám. Uvědomila jsem si nedávno, že jsem začala pomalu, plíživě a postupně, avšak nechtěně, aniž bych si řádně uvědomovala, že tak činím, rezignovat na svou radost z líčení, hezkého oblečení. Tím, že chodím nakupovat minimálně, mezi lidmi se vyskytuji sporadicky, když nepočítám svého manžela a o víkendu syna, mé pobyty venku se odehrávají spíše v přírodě, na lesních cestách, v postranních městských uličkách, kolem rybníků a okolních loukách, neustále chodím ve sportovním oblečení, čepici vraženou hluboko do čela, šátek či nákrčník do poloviny obličeje. Můj nejčastější "outfit" v posledních měsících.

Najednou mi došlo, že svůj zvyk se nalíčit každé ráno, opomíjím a svůj rituál jsem odsunula stranou. Uvědomila jsem si, že tímto krokem dávám na první místo svou pohodlnost či přímo lenost. Avšak jednoduché odůvodnění - vždyť nechodím mezi lidi, vůbec není na místě. Jsem ve věku, kdy má pleť jiskrně nezáří, nemá barvu dozrávající meruňky, je bledá a ochablá, pokožka v oblasti očního okolí je již notně svraštělá a do světa hlásí svou opotřebovanost. Tak to je a s pokorou vše přijímám. A právě o to víc bych se měla věnovat zkrášlování, které máme my ženy, alespoň většina z nás určitě, tak rády. Vždy jsem se o "šminky" zajímala a už jako mladá bych bez, i drobného, nalíčení paty ven nevytáhla.

Razantně jsem si řekla A DOST...

Ze skříně jsem vytáhla sportovní sukně, starší šaty, svetříky a oblékám je na doma. Každé ráno se jemně nalíčím, pečlivě nanesu stíny, přidám řasenku a tvářenku, rty lehce šmrncnu rtěnkou (ty obzvláště kvůli rouškám zahálejí), navoním se, hezky učešu. A hned je ten den hezčí.

Pro větší elán a chuť si s líčením opět hrát, objednala jsem si z e-shopu pár nových zkrášlovacích produktů, sadu stínů, rtěnku, řasenku, odličovací produkty.

Mé razantní odhození pohodlnosti mělo nečekaný účinek. Manžel si najednou vytáhl ze skříně starší manšestráky a oblékl si sportovní košili. Na mou otázku "Kam jdeš?" mi odvětil "Když ty chodíš doma tak hezky upravená, tak já chci taky!"

Každý den může být hezčí.

Musíme si ho však udělat hlavně my sami...

Ála

Nedělní moučník...

v podobě malého dortíku jsem připravila pro naše mladé, které jsme pozvali na oběd. Syn měl na víkend u sebe kluky a tak jsem se s ním domlouvala, že bych uvařila asi omáčku, ale pokud by měli jiné přání, ať mi včas dá vědět. V pátek volal - "Mami, kluci chtějí knedlo, zelo...nevadí?" Změna plánu, doma mám vepřové, přidám do pekáče ještě kuřecí stehna, ty děti raději, zelí udělám dvoje - hlávkové a kysané, děti raději sladší, bramborové knedlíky připravím jako špalíčky, ty děti baví počítat na talíři. Jo a hovězí vývar s nudlemi, ten děti milují. Hm, upeču v sobotu něco sladkého na neděli, tomu děti také nikdy neřeknou ne a manžel bude rád, že se objeví doma sladkost. Já jsem v hubnoucím režimu, žádné sladkosti nebaštím, to mi vůbec nevadí, stvořím dortík pro ně moc ráda. A protože máme velké zásoby jablek, vymyslela jsem následující kombinaci.

Jablečný dortík s mascarpone

Jablka strouhaná mám zavařená ve sklenicích i zamražená v sáčcích.

Na podzim nám kamarád daroval velké množství padaných, sladkých jablek a musela jsem je velmi rychle spotřebovat. Nezbylo proto nic jiného než uskladnit je zavařením a mražením.

Pomocí vykrajovátka na cukroví jsem tvořila ze strouhané čokolády motýlky.

Malé vábení jara.

Dortík jsem samozřejmě vůbec neochutnala, prý byl vynikající, zbylé kousky jsem dala dětem do krabiček a manželovi nechala ještě také jeden, aby neřekl, že všechno rozdám. 

Rozdávám totiž moc ráda... :-)

Ála

Do mrazivých dnů...

jsem si upletla teplou sukni z islandské vlny. To máte tak. Jsem v pletařské skupině, kde se samozřejmě všechny rády pochlubíme každým novým pletařským projektem. A jedna z pletařek nedávno zveřejnila fotku s báječnou barevnou sukní. Mé srdce zaplesalo a hned jsem se do ní zamilovala. Rozhodnutí bylo okamžité. Z kardiganu, který jsem z této příze pletla před rokem, mi zbyla skoro dvě přadýnka vlny Léttlopi, přikoupila jsem několik barev na doplnění a sukně je na světě.

Udělala jsem si vzorek a zjistila kolik ok potřebuji na 10 cm, změřila obvod boků a podle toho nahodila počet ok. Pak jsem pletla stále dokola tunel a střídala barvy v cik-cak vzoru. Brala jsem do ruky barvy naprosto náhodně, nechala jsem se vést intuicí. Při pletení jsem měla mírné obavy z barevného chaosu, na ten nejsem moc zvyklá, ale nakonec jsem z ní nadšená. V pase jsem si upletla malý tunýlek, přehnula, přišila a navlékla prádlovou gumu, aby sukně neměla tendenci klouzat po kalhotách z boků směrem ke kolenům.

Bylo mi řečeno, že se lesní zvěř zblázní až mne v lese v ní uvidí.

Tak to je věc jelenů a laní, či srnek a srnců, hlavně, že mi v mrazivých dnech bude teplo na zadek!

No ne?...

Ála

#pletemezdravotníkům...

 je název výzvy v posledním podcastu Vlněných sester, díky níž, my pletařky, chceme poděkovat zdravotníkům, a to nejenom těm, kteří se svou zvýšenou péčí starají o covidem nemocné, ale prostě všem. Jejich nasazení a zajisté mnohdy i totální vyčerpání z neustávajících dlouhodobých služeb, je pro spousty z nás nepředstavitelné.

Na jaře jsme jim tleskali a dneska mnozí jenom kritizují, nadávají a stěžují si. Vydržme. I oni musí vydržet a mají to hodně těžké.

Vlněné sestry svým nápadem strhly další pletařky, včetně mne. Každá z nás, která se chce výzvy zúčastnit, uplete jakýkoli doplněk, dárek a buď osobně předá v blízké nemocnici nebo zašle do Brna, na adresu Vlněných sester a ony předají dále.

U nás byla před mnoha lety, za vlády ODS v našem městě, zrušena letitá, fungující nemocnice (kde kdysi, mimo jiné, zachránil primář chirurgického oddělení letušku Vesnu po tragickém pádu letadla ve vedlejší vsi) a místo ní se v budově nachází Léčebna dlouhodobě nemocných.

Já jsem se rozhodla odeslat balíček do Brna.

Snad udělají dárky radost a potěší.

Pokud je z mých čtenářů někdo zdravotník - píšu zde pro vás veliké

děkuji...

Ála

Na studené nožky...

 dáme ručně pletené vlněné ponožky.

Pravda je, že doma chodím zásadně v domácích pantoflích bosá, bez ponožek, v zimě je to trochu nepochopitelné, ale je to tak a nikdo v naší rodině to nechápe. Však já také ne, ale neřeším to.

Když jsem občas upletla ponožky, myslela jsem na ostatní členy rodiny, kteří se bez ponožek neobejdou. Upletla jsem dětské, dámské, pánské, ale stále jsem nepodarovala všechny. Letos jsem se rozhodla vše napravit a ti, kteří ještě ručně pletené ponožky ode mne nemají, dostanou.

Jeden pár jsem si upletla i pro sebe, nedávno otestovala v pohorkách na výletě a zjistila jsem, jak jsou naprosto báječné. Nakoupila jsem ponožkové příze a v době, kdy nechci mít v rukách svetr, či velký šátek, sáhnu po ponožkových jehlicích a pustím se do pletení.

Pletu nejraději podle českého návodu Petry Machové Kouřilové, pro zájemce zde, je ke stažení zdarma. Ponožkovou přízi jsem si oblíbila od firmy Drops - Fabel (na e-shopu Ganella.cz), jak vidíte nádherně sama vytváří vzor, dále je příjemná příze Jawoll a Arwetta (na e-shopu Vlněných sester) ty jsou jednobarevné. Na ponožky beru jehlice velikosti 2,25 či 2,5, těmi je úplet pěkně pevný.

Pro sestru k svátku mám již jeden pár připravený.

Pro nejstaršího syna k blížícímu se svátku právě jedny pletu.

Nejmladší vnuk Jonášek nedávno vznesl dotaz při telefonickém hovoru:

 "Babí už máš pro mne upletené ponožky?"

"No nemám, vždyť jsem ti ještě ani nezměřila nohu."

"Aha..."

Objednávky se mi jenom hrnou :-).

Já opravdu nemám čas se nudit, či se snad povalovat na gauči.

Sliby se mají plnit...

Ála

Pestrý jídelníček...

v naší domácnosti je nutností. Vařím každý den, či obden a vždy je pro mne nejtěžší vymyslet co uvařit. Přes zimu není zvýšený fyzický pohyb součástí našich denních aktivit, manžel sice letošní zimu notně odhazuje napadaný sníh, připravuje si dřevo na topení, já chodím na rychlé procházky, ale co si budeme povídat, z toho nadbytečná kila neodpadávají. A tak je nezbytné zaměřit se na stravu. Jsem zvyklá při vaření používat větší množství zeleniny, vždy si ji připravuji v létě do zásoby, ať do mrazáku, zavařenou do sklenic, či uskladněnou v bedničkách v písku (jak to dělávali naši rodiče). V zimě se hodí vše a já jsem takový syslík, mám ráda zásoby.

Po mém násilném vstupu na osobní váhu, jsem se ještě více zaměřila na redukci stravy. Vytáhla jsem jídelníčky, které jsem před devíti lety dostala od výživové poradkyně a mé stravování se nyní odlišilo od manželova. On má ke všemu přílohy, já ne.

Jednou ze změn je zařazení do naší stravy většího množství ryb. Kapříky máme v mrazáku z manželových rybářských úlovků a každý týden nakoupím ryby chlazené. Zapomeňte na ryby obalované v trojobalu, od tohoto zvyku jsme ustoupili již před lety a připravuji je v troubě na malém množství másla nebo zakápnuté olejem, okolo porcí dám zeleninu, cibuli, někdy i brambory a výborný oběd je hotový.

Nedávno jsem poprvé koupila tuňáka (žlutoploutvý), chlazeného, v balení byly dva steaky, přesně porce pro nás. Tuňák se má opéct z každé strany jen 1-2 minuty, aby nebyl suchý, což jsem na pánvi učinila, hlídala jsem si čas. Já ho měla na talíři jen se se zeleninou, manželovi jsem dopřála porci steakových brambor, které peču na sucho v troubě (kupuji mražené). Steak byl bez kostí a vynikající, pořádný kus rybího masa, úžasně jsme si pochutnali. Ano je pravda, že tuňák je dražší ryba, ale stojí za ochutnání.

 A tak si dopřáváme nejenom kapry a pstruhy z našich vod, ale i mořského vlka, tresku, lososa, podle nabídky v obchodě.

Do naší kuchyně se vloudil malý mořský vánek...

Ála