neděle 27. března 2016

MALÁ PÁTEČNÍ PROCHÁZKA...

ještě než dorazila návštěva nesměla chybět.
 Měla jsem vše hotové a tak jsem vyrazila na svůj malý okruh.
Když jsem se vracela s krásně čistou hlavou a protaženými svaly, šla jsem kolem ohrady s ovečkami, které se opět pásly blízko cesty. Bylo mi divné, že ani jedna z nich se nepase v zatáčce, kde se přechází z luční cesty na asfaltovou a kde jich vždy je velké množství a už z dáli na mne bečí.
Až když jsem přišla blíž, došlo mi proč.
Jen jsem vyjekla a celá se orosila.
V oplocení bylo zamotané jehňátko, leželo na zemi, pěnu u tlamičky a škubalo zadními nožičkami.
Málem se mi srdce zastavilo.
Věděla jsem, že do ohradníku jde elektrický proud, rukavice jsem neměla a tak jsem pádila na blízkou farmu, odkud ovce jsou, s nadějí, že tam někdo bude a pomůže. Kdybych tam nikoho nezastihla, doběhla bych domů pro manžela a společně bychom ho snad vymotali.
Naštěstí jsem zastihla přímo majitele, ten okamžitě sedl do auta a jel tam.
Prý to není poprvé.
Myslím, že typ ohradníku není pro malá neposedná jehňata vhodný, ale byla jsem ráda, že tam jel.
Bohužel nevím, zda malému jehňátku ještě bylo pomoci.
Neměla jsem sílu se tam vrátit.
Domů jsem přišla se slzami nakrajíčku, úplně roztřesená.
Stádo mu nemohlo pomoci, tak se od něj odvrátilo a aby jeho trápení ovce neviděly, přemístily se s ostatními jehňaty kus dál.


Ještě dnes mám ten smutný obraz před očima.

Někdy to v té přírodě je drastické... 



pátek 25. března 2016

VELIKONOČNÍ PEČENÍ...

je takové tradiční - nesmí chybět mazanec, beránek, jidáše, linecké cukroví, dort či jiné sladkosti.
Většinou na svátky jezdíme na návštěvu, ale letos přijede návštěva k nám.
Nezbylo mi nic jiného než se řádně připravit.

Vyhledala jsem vykrajovátka, zadělala linecké a po chvíli to domem vonělo jak o vánocích.





 


 Kynutý mazanec jsem letos našla netradičně upečený 

ZDE,

je to  vlastně pletenec a povedlo se mi ho celkem slušně zamotat.



Moc se mi to líbí :o). 
Musím ho však uschovat, jinak by nemusel do soboty vůbec vydržet.

A když se mi tak dařilo, zadělala jsem těsto ještě jednou na klasický mazanec.

Nejsem rozhodnutá zda se pustím do jidášů, naplánovala jsem si toho nějak moc, tak abych vše vůbec stihla připravit než návštěva přijede.

Svátky jara se blíží a já očekávám 
slunečné paprsky se spoustou energie...

 



 

čtvrtek 24. března 2016

PRO HOLČIČKY, MALÉ PRINCEZNIČKY...

a to moje neteřinky Natálku a Kristýnku, jsem právě doháčkovala
jarní čepice, aby je beránek nepokakal.
Bez zkoušení, jen s mírou obvodu hlav, kterou jsem obdržela.
Snad jim padnou, budou se líbit a nadělají úžasnou parádu, přesně tak, jak holčičky mají dělat.


 Pro starší Natálku jsem zvolila odstíny červené,



pro mladší Kristýnku jemně růžové a fialkové barvy.
Háčkovala jsem z příze Camilla.
Za dva večery byly hotové, další večer zapošít, uháčkovat ozdobné kytičky, najít nějaké vhodné knoflíky, našít a už jenom čekat až mi dají vědět po svátcích jak sedí a zda se holčičkám líbí.







 Háčkování dětských čepic mne baví, mohla bych zásobovat školku :o).

 V rodině těch holčiček totiž moc nemáme...

 

středa 23. března 2016

BORŠČ...

je polévka, kterou miluje náš Radek a vždy když ji uvařím slastně si přidává na talíř a je na něm vidět, jak mu šmakuje.
Někdo nemá rád červenou řepu, tak mu nechutná, ale u nás, jak často říkám, se sní všechno.

  
Jedná se o hutnou sytící polévku.
A jak ji vařím já ?

Do hrnce s vodou dám vařit kousek předního hovězího masa a kousek vepřového plecka, osolím, přidám bobkový list, 5 kuliček nového koření,5 kuliček černého pepře. Vařím do změknutí masa.



V druhém hrnci si připravím zeleninový základ.
Na trošce oleje zpěním jednu nadrobno pokrájenou cibuli, na plátky nakrájené  2-3 stroužky česneku, přidám 3-4 lžíce rajčatového pyré. Asi čtvrtku hlávky bílého zelí pokrájím na malé proužky, dvě mrkve oloupu a nastrouhám na hrubém struhadle, 3 bulvy červené řepy oloupu (je lepší si vzít na ruce jednorázové rukavice, které pak vyhodíte) a nakrájím na nudličky. Vše vložím do hrnce s cibulí a rajčatovou šťávou, osolím, chvíli společně restuji a pak podliji vývarem z masa. Vařím do změknutí zeleniny a mezitím si připravím máslovou jíšku.
Maso z vývaru pokrájím na malé kousky a vložím do polévky, zbylý vývar doliji a zahustím vše jíškou.
Podle chuti je možné přidat trochu cukru, zakápnout octem, dosolit.

Na talíři zdobím kysanou smetanou, kdo nemá rád, tak s klidem vynechá.

Pokud vařím boršč, tak jedině v tom největším hrnci...



úterý 22. března 2016

MÁŠ MÁ OVEČKO...

 Z nedaleké farmy přehnali ovce na jinou pastvinu a já je mám nyní při mých procházkách úplně na dosah ruky.
Říkám jim ovečky Shaun.

V sobotu když svítilo sluníčko jsem sebou neměla ani foťák, ani mobil, což mne v tu chvíli mrzelo, ale pak jsem si uvědomila, že když už tam zapíchali elektrický ohradník, budou zde umístěné delší dobu.
Muž odhadoval, že jich tam bude možná 300, mně se to zdá příliš, ale je pravdou, že jsou rozlezlé po veliké ploše.


Včera mne zkropil na cestě jarní déšť, ale odolala jsem myšlenkám na rychlý návrat, nasadila kapuci a šla dál. Jako kdyby na mne čekaly, byly v chumlu přímo u cesty a já si je fotila, natáčela na video.

Baví mne je pozorovat. Jsou tak klidné a v pohodě, až jim člověk může závidět.
Mají malá jehňátka a často je volají k sobě přes celé stádo kam se zaběhla, takže se ze všech stran ozývá neustálý bekot. A bečí každá jinak :o). Některé starší ovce měly až hrdelní tón, fakt zajímavé.


Z jednoho křoví mimo ohradu si to ke mně namířila jedna nezbednice, která nevím kde, kudy a jak zdrhla. Je mi jasné, že zahlédla u cesty mnohem lepší zelenou rašící travičku a musela ji za každou cenu mít.
Ostatní ji s bekotem umravňovaly ať neblbne a vrátí se, že by ji mohlo třeba porazit auto, které po cestě občas jede. Byla na vážkách.
Vypadalo to, že se jí začíná stýskat a chtěla by zpět, jenomže holka jedna zapomnětlivá marně hledala díru kudy za nimi.
A já jí pomoci nemohla. Jednak se mi nechtělo vše s ní obcházet a hledat ten její únikový otvor, a pak jsem věděla, že v ohradníku je určitě puštěný elektrický proud. Jen ať si té svobody pěkně užije, on určitě farmář pojede okolo a zařídí její návrat. 



Jan Nedvěd - Ovečka


1. Máš má ovečko dávno spát, už píseň ptáků končí.
Kvůli nám přestal i vítr vát, jen můra zírá zvenčí.
Já znám její zášť, tak vyhledej skrýš
zas má bílej plášť a v okně je mříž.

R: Už máš má ovečko dávno spát
ty můžeš hřát, ty mě můžeš hřát.
Přijdou se ptát, zítra zas přijdou se ptát
jestli ty v mých představách už mizíš.

2. Už máš má ovečko dávno spát, teď máme půlnoc temnou
zítra zas budou nám bláznů lát, že ráda snídáš se mnou.
Proč měl bych jim lhát, že jsem tady sám
když Tebe mám rád, když Tebe tu mám?

R: Už máš ...


Tak moje milé ovečky, příště si k vám zajdu z jiné strany...

 

pondělí 21. března 2016

MANDARINKOVÝ DORT...

mne velmi zaujal na blogu Klárky
 Spolu u stolu

a protože ráda zkouším věci  nové, zajímavé, již od pohledu chutné, hodil se sobotní svátek mého muže a pondělní mého syna k pečení laskomin.


Musím se přiznat, že dort nemám na pohled tak skvělý jako Klárka, bylo to způsobené tím, že piškotový základ se mi po vychladnutí od okrajů stáhl a krém mi následně zatekl všude kde měl místo.
Nic z toho však neubralo tomuto dezertu na výsledné chuti.
Nejenže nádherně provoněl celou ledničku, ale po rozkrájení jsem nestihla ani fotit. Uchránila jsem na neděli pro návštěvu a dala stranou našim mladým.
Už jsem si promyslela, že příště ho vyzkouším s hruškami a hruškovým želé nebo broskve by byly také vynikající. Piškotový základ však použiji ten svůj osvědčený - 3 vejce a 9 dkg cukru hodně našlehat a lehce vmíchat  9 dkg polohrubé mouky.
Jednoduché, že ?
 Na celý dort stačí 5 vajec, 15 dkg cukru, 15 dkg mouky (prostě na každé vejce 3x). Dávám do studené trouby a peču asi na 160-170 °C dorůžova.

Jako druhý moučník jsem zvolila již osvědčený pomerančový

chlebíček, který jsem již pekla
 několikrát a recept mám od Helenky.




A tak nám to doma vonělo mandarinkami a pomeranči :o)...







   

čtvrtek 10. března 2016

CO UDĚLÁ MÁMU ŠŤASTNOU ?...

Šťastný život jejich dětí.

 



V úterý byl svátek žen, mezinárodní a mnohé z nás nemají potřebu ho slavit (po zkušenostech v minulosti v zaměstnání-karafiát,utěrka...). Na to ale nechci vzpomínat. Já ho neslavím, neboť nemám ráda svátky "na povel", protože je přeci TEN DEN. Manžel mi kytici přinesl s tím, že to je jen tak, že mne má rád a protože kupoval v květinářství kytičku naší Gábince, která měla svátek, koupil i mně.
Spíš jsem si v ten den uvědomila jiné věci.
Jak to máme v sobě my ženy, mámy.
 
Dostala jsem v úterý sms od nejstaršího syna s přáním k svátku MDŽ.
Minulý týden se z našeho města, kde měl svůj byt, odstěhoval ke své přítelkyni, kde si našel novou práci, takže těch změn bylo najednou docela hodně a hlavně to bylo nečekané, tutlal to do poslední chvíle až jestli mu to opravdu v novém zaměstnání vyjde.  A taky mne zná a věděl, že z toho všeho budu mírně vyvedená z míry :o).
Už ho nebudeme mít nablízku.
Delší dobu žil sám a já mu vždy v legraci říkala, že mu snad nějakou ženu budu muset najít :o). Utěšovala jsem ho po několika rozchodech, že až se to má stát, tak se to stane a tu pravou zajisté najde.
A najednou přišel ten čas a on je zamilovaný, šťastný, září.

Uvědomila jsem si, že se mi uvnitř mého srdce neskutečně ulevilo. Každá máma chce pro ty své děti to nejlepší, ale ono je vlastně nejdůležitější, aby se jim vyvedl partnerský vztah. To je základ všeho štěstí, protože pak jde vše ostatní ruku v ruce. Společně zvládnou nejenom radosti, ale hlavně starosti, které život přináší a někdy jich není opravdu málo. Pokud si dokáží být vzájemnou oporou, dokáží být k sobě tolerantní, překonají vše na té společné cestě. To jsou neměnné základy.
A to jsem mu vždy při našich rozhovorech zdůrazňovala.
A nejen jemu. Mám syny tři.

Jsem na ně pyšná.
Jsou to úžasní chlapi co se nebojí práce, je na ně spolehnutí, dokáží se postarat o rodinu (i sami o sebe), zastanou práci v domácnosti když je potřeba, nestydí se za "ženské" práce. Rádi si budují svá "hnízda".

Vždy jsem jejich neúspěchy, kotrmelce různého druhu, prožívala silně emočně, nespala jsem, stále v duchu probírala co by měli udělat, co neudělali, proč udělali zrovna tohle. Pak jsem si musela říct, že už jsou dospělí a za vše si zodpovídají sami, jsou to jejich životy a musejí se vším prokousat jen oni sami, musejí poznat i ty pády, aby si vážili toho dobrého co jim život nabídne.
A ty si žij ten svůj život - říkala jsem si stále dokola.
Fungovalo to, hodně se mi ulevovalo.

Když vidím prostředního syna jak se mazlí s Jonáškem, jak má v Matýskovi už silného pomocníka, který se v taťkovi vidí, jak jsou všichni pospolu šťastní s Amálkou a Gabčou, jsem za to vděčná a nesmírně šťatná.

Nejmladší syn má vše před sebou, ale má pro vztahy mírný hancicap, který mne, jako mámu, před 12 lety, kdy mu bylo patnáct let, dostal do kolen. Najednou mu začali vypadávat vlasy a žádný lékař nepomohl, jen určili diagnózu - alopecia areata (autoimunitní onemocnění). Několik let nevytáhl paty z domu bez šátku a stále jsme doufali, že nastane změna. Bohužel po lékařském řešení ve Vojenské nemocnici, které bylo chybné, došlo k totálnímu výpadu vlasů, řas, obočí. Je to již nevratné.
Se vším se již dávno smířil. Vždy jsme mu vysvětlovali a utěšovali, že je to jen vnější znak, že ať si váží toho, že je jinak zdravý.
 Nastane i pro něj ten čas, pevně tomu věřím. 

My mámy neseme ve svých srdcích všechny bolesti i radosti našich dětí, tak to máme nastavené, tak to prožíváme a tak to bude do konce našeho života.
Ta neviditelná pupeční šňůra funguje neustále. 

Tak přeji svému nejstaršímu synovi, aby jeho partnerský vztah byl pevný, čistý, aby se on stal oporou a oporu měl, aby si vážil všeho co k němu přišlo, aby ruku v ruce se svou přítelkyní vytvořili domov.

Vždyť co každou mámu udělá nejvíc šťastnou - štěstí jejich dětí...