SRAZOVNÍK...

nahlédnutí druhé.

Vzhledem k tomu, že nápad pořádat rodinné srazy se zalíbil nejen generaci starších, pobavili se i mladší z nás, avšak úplně nejvíc si vše užívali ti naši nejmenší prckové, a tak došlo na sraz druhý. Na prvním bylo jedno miminko v bříšku, na srazu druhém bylo další miminko v bříšku, tak jsme se jen děsili zda to půjde touto geometrickou řadou dále, že asi příště pronajmeme opuštěný letní tábor :o).
Sešli jsme se v Orlických horách a to v obci Deštné, v penzionu s příznačným názvem Mlýn u skály. Bylo to nádherná roubenka a majitelům jsme tak padli do oka, že s námi trávili každý večer u ohně při grilování. Jen netušili, že pánské osazenstvo jsou řádní pivaři a ty minisoudky, které měl majitel připravené jsou opravdu ničemné a brzy sháněl další zásoby...
Počasí nám moc nepřálo, v sobotu bylo mírně deštivo, ale to nás neodradilo od pěší túry. Někteří mužští dali přednost výletu na vojenskou pevnost Hanička, my zbývající s dětmi šlapali v přírodě, která je v Orlických horách překrásná a doufali jsme, že děti řádně utaháme. Bylo to jako vždy, děti řádily večer jakoby nic, my dospělí zívali a zívali.
Večer se rozdali medaile, aby děti měly řádné upomínkové předměty za to jak statečně šlapaly na výletě a jak byly hodné (na zlobení se rychle zapomínalo).

V neděli jsme se opět rozjeli ke svým domovům s pocitem, že prožitý víkend byl protkaný zážitky, humorem, pospolitostí. A to není málo...


Přes všechno bloudění se dá štěstí
vždy najít v ručičce kompasu a mezi věcmi,
které máme úplně na dosah.

Bulwer

 

JSME NÁROD KUCHAŘŮ ?...

Již mnohokrát mi proběhla hlavou otázka proč je v televizi tolik pořadů o vaření ? V posledních letech se s nimi naprosto roztrhl pytel a člověk ať klikne kam klikne, všude se vaří. Je to jako nemoc, která se šíří a není proti ní léku. Ano, také jsem některé shlédla, neříkám, že ne, ale většinou to skončilo tím, že jsem dostala hlad, případně jsem začala přemýšlet co budu vařit druhý den, občas jsem propadla tomu, že tohle bych mohla vyzkoušet, letěla pro papír a tužku, načmárala poznámky a tím to většinou skončilo. Následně jsem buď hledala ten papírek nebo jsem marně pátrala v hlavě jak tam ten recept tvořili.
Vzhledem k tomu, že vařím víceméně každý den nebo obden, když se zadaří a něco zbyde, mám ráda a i vyhledávám nové recepty, abych nevařila stále dokolečka několik osvědčených receptů. Nejraději ale vytáhnu klasickou knižní kuchařku, zalistuji, anebo si na internetu či na blogu najdu zajímavý recept, vytisknu a uložím do desek. A tam pak nechávám jen recepty, které nám zachutnaly.
(Kdybych měla notebook, měla bych recepty uložené tam a mohla bych přímo v kuchyni listovat :o) - tak třeba někdy. Mám však počítač mimo kuchyň).
Říkám si, že čeho je moc, toho je příliš. Vždyť přeci náš život se neskládá jen z toho co navaříme a sníme ? Jídlo by mělo být k tomu, aby člověk neumřel hlady, má se jíst střídmě, pestře, lehce, to asi víme každý,  nemělo by být snad přeci smyslem života. Možná se mýlím, ale takhle to prostě cítím.
A tak jsem začala být na pořady o vaření už asi alergická :o), přestala jsem je sledovat, neboť mi vadilo, že se v televizi vaří ráno, odpoledne, navečer, po zprávách, každý den někde něco míchají v pánvích či hrncích a každý radí jak podle něj uvaříme nejlépe.

Tak nevím, možná že pro svou rodinu nevařím tak skvěle jako Zdeněk, tak levně jako Láďa, tak nápaditě jako kluci, tak s vtipem jako Halina a jiní a jiní, ale jedno vím naprosto bezpečně, vařím pro ně ráda, s láskou a radostí...

Snad tím pádem nejsem úplně out.

A jak u vás doma ?



Jen když se nebojíme, 
začneme žít každým prožitkem,
bolestným či radostným,
s vděčností za každou chvilku,
žít opravdu bohatě.

D.Thompson

 


 
 

K DOBRÉ KNÍŽCE...

patří také něco dobrého.

Nevím jak kdo, ale já když je knížka napínavá a ve mně stoupá adrenalin, musím od knihy vstát a buď si uvařit kávu nebo čaj, nebo si připravit jablko...

anebo si dát něco sladkého

(tomu se hodně, hodně bráním).

A když mám třeba upečený tento koláč,

řekněte mi kdo by odolal ?

Dokážu se do knížek hodně ponořit, nevidím, neslyším a moje kamarádka, velká čtenářka si chodí číst do jiného pokoje, aby měla úplný klid.

Říká, že si jde "počíst" - to je krásné, že ?

Vždy když dočítám knížku - a většinou bývají konce strhující - jsem nepoužitelná.

A s otočením poslední stránky ze mne

jen vyleze - UFF, to zase ale bylo...

A proto do zásoby peču různé sušenky, ty se vždy hodí

k napínavému čtení.

BŘEZEN - MĚSÍC KNIHY

Přeji všem dobré počtení :o).

  

 

ČETLA JSEM V ÚNORU...

opět knihy s historickou tématikou.

Kamarádka mi doporučila spisovatelku Inu Lorentzovou, od které jsem 

četla již knihu Lvice v lednu.

 Nevím, asi mám potřebu se vnořit do minulosti, do daleké historie.

Nyní to bylo až do roku 1410, kdy začíná příběh sedmnáctileté Marie, dcery bohatého kupce z Kostnice, o jejíž ruku požádá nemanželský syn hraběte von Keilburg.

Vychytralému hraběti jde jen o majetek a v předvečer svatby dojde k tragickému zvratu.

A tady začíná napínavý příběh nešťastné dívky.

Celou knihou se seznamujeme s tehdejší dobou, její krutostí, nesmiřitelností, nahlížíme do historie, tak jak ji prožívala mladá dívka.

Musím říct, že život v té době asi nebyl jednoduchý pro nikoho, ani chudé, ani bohaté.

Příběhy nás zavádějí i do Čech, to bylo také pro mne zajímavé.

Vše se odehrává v prvním díle 

  Přečetla jsem jedním dechem.

Okamžitě sáhla po díle dalším

 Děj byl opět velice napínavý, úžasné zaznamenání dějinných událostí formou zajímavého příběhu, kdy za vlády Zikmunda probíhá velké tažení proti husitům a táboritům v Čechách.

Dočteno a rychle beru do ruky díl třetí.

A zde se ocitám společně se zajatou Marií v Rusku při mocenském boji ruských knížat.

 Dočteno a zajímám se o další knihy této spisovatelky a zjišťuji, že 

vyšlo volné pokračování

Dcera kočovné nevěstky

a tak jen doufám, že ji seženu...

  

POLÉVKA JE GRUNT -

KDO JI NEJÍ, BUDE ŠPUNT.

Každý z nás zřejmě tuto hlášku zná již z dětství, 

já si ji od mé mamky pamatuji.

Polévky se u nás vařily a já jen navázala 

následně ve své domácnosti.

Moji kluci baštili polévky od mala s velikou chutí,

a musím říct, že jim to zůstalo.

Jsme prostě polévkoví...

Snažím se vařit pestře, taky zdravě, chutně,

a ráda zkouším i novoty.

Jakmile narazím na zajímavý recept, musím ho vyzkoušet 

a buď se osvědčí, pak zůstane jako oblíbený

nebo to není nic moc a už neopakuji.

Tato polévka zůstala stálicí.

Silvestrovská zelňačka

Pod tímto názvem jsem ji objevila,

ale vařím ji během roku,

na uvedeném názvu netrvám tak, že bych

ji vařila opravdu jen na Silvestra :o))

Připravím si :

kysané zelí properu, pokrájím

dám do vařící vody s masoxem

osolím

přidám kmín

po chvilce předem namočené sušené houby

až je zelí poloměkké zahustím připravenou

zlatavou máslovou jíškou, ochucenou pálivou paprikou

povařím

přidám na kolečka nakrájenou klobásu čabajkovitého typu

vmíchám 1-2 kelímky zakysané smetany

(rozmíchám si ji v trošce vody, aby se mi v polévce nesrazila)

a připravím si malé  knedlíčky

strouhanku, máslo, hladkou mouku, vejce

špetku soli

smíchám

 do mírně bublající polévky zavařím knedlíčky

 

 

 

 A já už pádím od počítače, hrozí nebezpečí, že bych

mohla hledat zbytky polévky v lednici :o))),

nějak mi zde vytrávilo.

Tak ještě jednou z dnešního dne

DOBROU CHUŤ...

 

 

KUŘE NA BODCI...

Ne, nebojte se, opravdu netýrám zvířata.

Jen mám takový spešl keramický stojan s miskou na

pečení kuřátka, malého holátka...

Řádně osolené kuře zvenku i zevnitř

nasadím na hrot

a dám péct do trouby.

A peču, peču, peču a klidně si třeba na gauči čtu.

Ve chvíli kdy se z kuchyně line vůně podobná 

vůni z vozu, kde se grilují kuřata,

přemístím se do kuchyně 

a tam v troubě září do zlatova opečené kuřátko.

 

Musím říct, že takto připravené kuře můžu jíst bez přílohy,

třeba jen s kyselou okurčičkou.

Pro ty mé mužské by to však bylo málo a tak k tomuto focenému

 jsme měli brambory vařené ve slupce,

maštěné výpekem z kuřete, který se pěkně usadil 

v mističce...

(bohužel naservírovaný talíř jsem nějak nestihla sfotit)

 

 Dobrou chuť...

 

DOBRÉ ROZHODNUTÍ...

jsme učinily v pátek s kamarádkou a naplánovaly na sobotu výlet do přírody. Konečně jsem se dočkala.
V sobotu jsem ráno vytáhla batůžky, mázla malou svačinku, uvařila čaj, do dozičky nasypala poslední zbytky domácích Koka sušenek. Za chvilku jsme začali hledat - kde máme ten malý zavírací nožík, který vždy na výlety nosíme? Ty nevíš? Já taky nevím! Nebude někde u cyklopotřeb? Jéé, já nemám svoje výletové podkolenky na svém místě, to je divné, měla jsem je přeci sebou na posledních kolech? Ty, neviděl si někde můj nákrčník ? V šupleti kde má být není. Chytala jsem se za hlavu, hledání jsem vzdala... Prosím vás opravdu nejsem "bordelářka", já to přisuzuji věku :o).
Po lehkém obědě jsme vyrazili. Počasí sice nebylo zrovna sluníčkové, ale nepršelo, nefoukalo, co bychom si více chtěli po zimě přát ? Museli jsme se přiblížit k našim kamarádům autem a já po cestě přemítala kde ty věci mohou být, no jistě že jsem si vzpomněla. Podkolenky zůstaly zapadlé ve sportovní tašce z posledních kol (čisté, nepoužité), nákrčník zůstal v brašničce na kole, jen ten nožík jsme zatím nenašli :o))).

Na dohodnutém místě jsme se rozrostli na čtyři kousky a vyrazili do terénu.

Celá asi 10 kilometrová trasa vedla lesem, procházeli jsme místa kde zřejmě na podzim museli kvůli uvolňujícím se ohromným balvanům, které vyvracely staré stromy, vymítit kus lesa. Pohled byl tristní...
Naštěstí to byl jen kousek a pak už jsme se ponořili opět do lesa, šli a šli, já se snažila hodně fotit, ale přeci jen když se toho ještě moc nezelená, nejsou fotky úplně skvělé a sluníčko jim také chybí.

Asi tak po půli cesty jsme otevřeli batůžky a provětrali kapsičky s dobrotami. To musí být na každém výletě, takové malé odměny. Dokonce v jednom batůžku se objevila termoska se svařákem :o), no to byla odezva na výborný nápad...

Bylo v plánu, že až dorazíme na konec trasy, vrátíme se vlakem, který jezdí každé dvě hodiny. Musím říct, že nikdo nesledoval čas, povídali jsme si a šlapali, čas šel mimo nás... Kdybychom nestihli jeden vlak, počkáme přeci na další v nějaké hospůdce :o)).

A už se objevili první náznaky civilizace, první domky na okraji vesnice. Jejda kolik je vůbec teda hodin ? Hm, tak prý na vlak v 17,05 nestihneme dojít na nádraží... Ale jak to, vždyť jsme vyšli u nějaké zastávky a zrovna tam čeká nějaká slečna? Za 3 minuty přijel vlak :o))).

Když jsem se v neděli ráno probudila a viděla venku tu zamračenou, opravdu ošklivou oblohu s padajícím sněhodeštěm, řekla jsem si ... to bylo ale dobré rozhodnutí.


Pak, že štěstí nechodí kolem nás... 


Chceš být šťastný?
Udělej svůj život tak oduševněle jednoduchý
jako dýchání ve spánku.

Sri Chinmoy