pár kilometrů za městem, se vydáváme opět do přírody. Nemusíme mít roušku, nepotkáváme ani živáčka, i když ji v kapsách bund pro jistotu máme. Ve městě se již sníh pomalu rozpouští, v ulicích zůstávají pouhé zbytky odhrnutého sněhu ve vyšších vrstvách, které sluneční paprsky nestíhají rozpustit. V lesích nacházíme křupavé vrstvy sněhu, sledujeme viditelné stopy zvěře, vyšlapané pěšinky, kudy se chodí napít z potůčků a bystřin.
Blahodárné ticho a klid. Na hodinu se necháme zklidňovat Přírodou, ona ví, co nám v danou chvíli pomáhá, co léčí naši mysl.
Příští týden mají naše vnoučata jarní prázdniny, i když jsou vlastně bez školy již dlouho, s distanční výukou však musí být ve svých domovech. Většinou jarní prázdniny tráví u nás a my nyní řešíme, zda rodiče přivezou z jiného okresu naši vnučku, která se nesmírně těší, že bude u nás. Syn je proti, obává se, aby nechtěně na nás svým příjezdem nepřenesli vetřelce. A my se máme rozhodnout a máme dilema. Je to opravdu těžké. Vzhledem k neustále narůstajícím případům jsou obavy na místě.
Nyní jsem ve fázi, kdy už mne celá situace s pandemií dusí a vyvolává černé myšlenky, ač jsem veliký životní optimista. Již je jasné, že v letošním roce nás nečeká výrazné zlepšení, spíše jen zhoršení.
Uklidním se pouze v Přírodě.
