Koníček či kůň...

Ne, ne, nehodlám si pořídit ani poníka, natož koně. Já to mám se zvířaty tak, že je obdivuji, ale jenom v přírodě, ráda sleduji různé dokumenty, ale ctím zvířecí volnost, svobodu, nezávislost. Nikdy jsem netoužila mít zvíře doma, v lidském obydlí. Ani když jsem byla dítě.

zdroj: Wikipedie

Mít koníčka je spojení, které se používá pro označení lidské touhy pro naplnění volného času pestrými aktivitami, ať se to týká sportu, výtvarného umění, hudby, přírody, ručního tvoření a jiných. Domnívám se, že již u dětí se my dospělí snažíme navést je na aktivity, které by jim vyplnily volný čas a mnohdy se stane, že se oblíbená činnost přenese i do jejich dalšího života. Za mého dětství neexistovala široká nabídka kroužků jako dnes, jenom Jiskřičky a Pionýr, základní umělecká škola pro výuku zpěvu či hry na hudební nástroj. Takové nadání jsem neměla a tak jsem si musela vystačit se svými nápady, jak si hrát a vyplnit volný čas. Byla jsem vášnivá čtenářka, prodavačka ve vlastním obchůdku, návrhářka oděvů pro své panenky, bytová designérka pro vlastní vyrobený domek z kartonů, proháněla jsem kolo celou ulicí sem a tam, naučila jsem se plavat v požární nádrži, která sloužila jako další místní koupaliště, pokoušela se zvládnout lyže na malém kopečku u domu, chodila jsem bruslit a v kapse měla 2 koruny na horký čaj. To vše sama, bez doprovodu rodičů, případně jsem se setkala s kamarádkou.

Dnes je to jiné. Rodiče každý rok vybírají svým dětem kroužky v centru dětí a mládeže, nejlépe na každý den jeden, ve velkých městech je tam někteří raději vozí auty až na místo. Vím ze svého okolí, co vše dokáží rodiče dětem vymýšlet, aby je zabavili, jezdí s nimi do různých zábavných center, kupují jim drahé hračky, plánují prázdniny, vybírají letní tábory. Nabídka je velmi pestrá a široká, i když samozřejmě také finančně náročná.
Ulice jsou však prázdné. Nevidíte party kluků, které by rošťačily po ulici, že by kluci čutali do balónu, jezdili na kolech, vymýšleli by stopovanou, lítali celé odpoledne venku, nevidíte holčičky, které by jezdily venku s kočárky a předváděly své panenky. V ulicích je ticho, louky pusté.

zdroj: Wikipedie - počítačová hra

zdroj: Wikipedie - počítačová hra

Nedivme se proto, že je okouzluje svět počítačových her, kde se vnoří do světa tajemna a fantazie, kde si v pohodlí domova a gauče, bez fyzické námahy zaplní čas, který případně mají. Je to lákavé, je to snadné, je to příjemné, kdo by odolal.
Vím, je jiná doba a technický svět plný vymožeností jde kupředu.

Ale jaký je cíl?...

Vrátím se však zpět k těm koníčkům či koňům.

Já mám to štěstí, že jsem si vždy dokázala svůj volný čas vyplnit ručním tvořením a jinými aktivitami, ráda jsem zkoušela nové možnosti, jsem nadšená, když se mi podaří překonat neznámé. Záběr činností, které mi dělají radost, mám široký a neumím si představit, že bych se někdy nudila.

Nedávno jsem se opět setkala se svou letitou kamarádkou. Ze společného povídání jsem byla mírně rozpačitá a doma jsem přemýšlela, jak je možné, že se ve svém životě najednou ztratila, nemá z ničeho radost, je spíše smutná než veselá, na nic se netěší. Na mé otázky co celý den dělá, pokrčila rameny. "No ráno jdu vyvenčit pejsky, pak udělám snídani, pustím si televizi a koukám na ty blbosti, někdy čtu," vypočítává. "Nevařím, necháváme si v týdnu dovézt obědy, o víkendu vaří L.", dodává. "To víš, v paneláku není co dělat a mě už vůbec nic nebaví. Obdivuji, co ty všechno děláš, kam všude jezdíte, co podnikáte."

Jak je možné, že se vytratila její radost z tvoření, kterou mívala, ráda pletla, háčkovala, chodila na dlouhé procházky s pejsky? Představa jak sedí každý den v bytě, chodí od okna k oknu, je otrávená z televizního programu a ztrácí se jí úsměv z tváře, je pro mne neuchopitelná. 

Slíbila jsem si sama sobě, že ji zkusím vytrhnout z té šedi častějším setkáním, že jí navrhnu celodenní výlet po okolí, že se pokusím, aby její tvář opět zdobil úsměv a radost.

Potvrdilo se mi, jak důležité je mít KONÍČKA, kterého neopustíme ani s přibývajícím věkem, koníčka, který se  může lety měnit, ale je stále náš a přináší nám radost. A je jedno jak velký je.

Je důležité si svůj život užít plnou měrou a nevzdávat se hezkých dnů, avšak nemůžeme čekat, že nám program bude někdo plánovat. Snažit se musíme sami.

A já si své KONÍČKY či KONĚ budu neustále hýčkat...

Ovce na Islandu...

Island. Nespoutaná a nepředvídatelná zem, jejíž divoká krása láká milovníky nedotčené přírody. Drsnou krajinu obývají nesmírně laskaví lidé, hrdí na svou zemi a na svůj původ. V okamžiku, kdy jsem hledala informace o ovčí vlně z islandských ovcí a zahlédla na internetu překrásné fotky z tamní přírody, zatoužila jsem pocítit na vlastní kůži, jaký způsob života se zde odehrává. Nepopírám, že mé letmé přání se mi zákonitě nesplní, ale snít mohu.

Charakter země, jak jsem se dočetla, je velmi proměnlivý a během výletů se člověk ocitne na plážích s černým pískem, ledovcových plošinách a zelených loukách, dostane se na úbočí nespoutaných sopek, k působivým fjordům, do národních parků.

Jako suvenýr si turisté mohou mezi jinými lákadly dovézt také svetr z typické ovčí vlny, které do obchodů pletou místní pletařky.

zdroj: Wikipedie

zdroj: Wikipedie

A jsem u islandské ovčí vlny, o které jsem se již zde na blogu zmínila, kterou jsem dostala jako vánoční dárek.

zdroj: Wikipedie

Léttlopi je těžká česaná islandská vlna vyrobená z měkkého a izolačního vnitřního vlákna a dlouhých, lesklých a vodě odpuzujících vnějších vláken islandských ovcí. Vlákno vytváří vznešenou vlněnou přízi, která je prodyšná a ideální pro měkké, lehké oděvy. Je velmi odolná proti nepřízni počasí, pletenina se nosí jako svrchní oděv.

Pletení z této vlny byla pro mne opět nová výzva, těšila jsem se na první nahození a na dokončení.

Zde je výsledek mého snažení.

Kardigan

"Sjön/The Sea"

od autorky návodu Ingalill Johansson

Celková spotřeba 410 g, pleteno na jehlicích č. 4 a 4,5.

Poprvé jsem vyplétala i z rubových stran, z čehož jsem měla počáteční obavy,

ale nakonec jsem i tuto překážku zdolala.

Ze svetru mám nesmírnou radost.

Tentokrát foceno v interiéru, jsem nemocná a focení venku nepřicházelo v úvahu.

Jenže já už nemohla vydržet, abych se nepochlubila.

TI Z VÁS, KTERÝM PLETENÍ ZMĚNÍ ŽIVOT,

VÍTEJTE V KLUBU...

Rada k nezaplacení...

Jsem detailista už od dětství. Jsem spokojená, když k sobě věci ladí. Jsem prudivá, když je něco nakřivo, musím okamžitě narovnávat. Jsem ale vnitřně smířená, mám to v sobě takto nastavené, s tím jsem se narodila.

Před pár lety jsem objevila na e-shopu Tchiba vysoušeč vlasů, což není nic závratného, dají se zakoupit v každém obchodě s elektronikou. Jenže. Vysoušeč byl v základní barvě bílé a měl různé lištičky ozdobené dvěma odstíny zelené. A já mám v koupelně dva odstíny zelené na obkladech a podlaze. Mé srdce detailisty zaplesalo a okamžitě jsem klikla Uložit do košíku. Spokojenost a mé nadšení nezměrné.
V posledních měsících můj oblíbenec měl trable. Jeho zvuk rezonoval koupelnou jako těžký astmatik při záchvatu, v nejméně vhodné chvilce se odmlčel úplně a zanechal mne s mokrým hnízdem na hlavě pár nekonečných minut čekat až zchladne a znovu ho mohu spustit. Tušila jsem zradu. Obávala jsem se nejhoršího. ON mne opustí.
Blíží se svátky vánoční a já se vydávám do obchodu s elektronikou obhlížet nabídku vysoušečů vlasů, abych byla připravená na totální kolaps svého kamaráda. Objevuji to, co jsem v duchu očekávala. Nabídka sice široká, ale samá černá barva, kterou nemám ráda ve své blízkosti. Jediný kus byl v bílé. Sahám na něj a úpím. Již na omak nepříjemný, tenký plast, kterému od pohledu dávám životnost přesně do skončení záruky.
"Jiný bílý vysoušeč asi nemáte, že?" ptám se ochotného prodavače, který se bleskurychle přiblížil, jakmile jsem se zastavila u regálu.
"Bohužel, tento je jediný." Nevím, z jakého divného důvodu, jsem mu najednou ze sebe sypala slova o tom, jak mne můj velmi oblíbený vysoušeč zřejmě hodlá opustit.
Kupodivu mi naslouchá a překvapuje mne svou radou. "A zkusila jste ho vyčistit?" ptá se mne. "Počkejte, jak to myslíte vyčistit? On jde rozmontovat?" reaguji čistě žensky s otazníky v obou očích.
"Víte, vzadu je odnímatelní sítko, tam se hromadí prach a tak to zkuste vyčistit." s lehkostí radí.
Celá zmatená odcházím z obchodu a v hlavě mi rezonují myšlenky - za a) jak to, že mne tohle nenapadlo, za b) on mi poradil jednoduchou fintu, za c) jako obchodník byl proti sobě, nic jsem nekoupila! Teda, já bych si stejně žádný nevybrala.
Přijíždíme domů, servu ze sebe kabát a řítím se do koupelny. Vytahuji svého miláčka a okamžitě si všímám nádherného zelenkavého sítka na konci vysoušeče. Já ho vůbec předtím neregistrovala! Zlehka odcvaknu a odkládám sítko. Na mřížce je silný nános usazeného prachu, který  zlehka odstraňuji, pečlivě, aby ani částečka nezůstala. Dávám vše zase zpět, sítko zacvaknu a strkám zástrčku do zásuvky. Zapínám.
A slyším to. Lehký, příjemný, mému uchu libý zvuk se nese celou koupelnou. Já ho zachránila.

Dodnes děkuji prodavači

za radu k nezaplacení...

Příroda a jehlice...

celkem nesourodé, že? I když, i v přírodě mohu plést, usazená na okraji lesa, v blízkosti zurčícího potůčku, bylo by to krásné a není to nemožné. Pravda, počkám si na léto.

Spojení dvou slov, které pro mne znamenají naprostý relax, uspořádání myšlenek, pocit radosti, pohody, obyčejného štěstí. 

Každý den již dva měsíce chodím po obědě na rychlé, hodinu a půl, či dvě trvající, procházky. Kličkuji městem, vcházím do úzkých uliček, přecházím mostky přes řeku Kamenici, vydávám se k osiřelému koupališti, k malým rybníčkům, procházím místním hřbitovem, můj zrak se zvedá k okolním vrchům, šlapu sem a tam, pokaždé jiným směrem, vymýšlím si různé okruhy.

PŘÍRODA JE TERAPIE

Po návratu, s příjemným pocitem v nitru, je čas na odpolední kávu a já své malé, každodenní rituály, prostě miluji a úpěnlivě dodržuji. A přiznávám i občasné zahřešení u kávy malou sladkostí.

Během zimních měsíců mám nadmíru volného času, který mohu věnovat knihám, výběru zajímavých filmů, ale hlavně mé pletařské vášni. Postupně zdolávám nové techniky, peru se s vyplétanými sedly, pletu svetry vcelku seshora, zezdola, objevuji nové příze.

V závěru loňského roku jsem si upletla další svetr, v košíku příze čekala již drahnou dobu a já si dala slib, že do konce roku žádnou novou neobjednám dokud nevypletu zásoby. Což se mi celkem podařilo a já si mohla v prvních lednových dnech vybrat příze na nové projekty.
Můj muž je natolik spokojený s mnou upleteným svetrem, že mne požádal o upletení dalšího! Tentokrát si zvolil pánský kardigan a já se na jeho upletení nesmírně těším a moc doufám, že se mi podaří tak, jak báječně vypadá na fotkách v návodu.

A zde je můj nový přírůstek.

Chauncey

od Isabell Kraemer

příze - Bio Balance č.025 - 200 g

Jawoll č. 248 - 56g

jehlice č. 3,25 a 3,5

                                      https://www.ravelry.com/patterns/library/chauncey-2

Příze hlavní barvy mi nevyšla již na lemy a tak jsem je

 vyřešila upletením z příze pudrové barvy z vyplétaného vzoru.

Taková malá "z nouze ctnost" a jsem velmi spokojená.

Pod stromečkem jsem našla vyplněné přání, které jsem šeptala Ježíškovi přímo do ucha již pár týdnů před vánočními svátky a on mi velmi přátelsky naslouchal, neboť mne v mé vášni 

báječně podporuje.

 Ve velké papírové tašce mne čekala přadena

 islandské příze Léttlopi.

Mám z ní ohromnou radost, protože to je pravá, zimní 100% vlna, kterou firma Istex nabízí v úžasných barvách. Díky Vlněným sestrám jsem si mohla vybrat i já.

Vzhledem k tomu, že na těle mám ráda slabší svetry, počítala jsem s touto tlusťoškou na propínací kardigan, teplý svrchní svetr, který využiji na jaře či na podzim na trika.

A prozradím, že se již blížím k dokončení.

Tak snad již brzy...

PLETENÍ JE TERAPIE

Bezmocnost...

rodičů při vnímání spadnutí svého potomka z životní cesty do výmolů, do prachu, do louží plných bahna, mezi střepy, které rozdírají tělo i duši, je velmi trýznivé období.

Můj první letošní příspěvek není radostný, ani veselý, je smutný, bolestný, 

je ze života...
Otvírám těžké téma, o to pro mne těžší, že se jedná o blízkou rodinu 
a má duše lká, naříká, je jí úzko.

Mám starší sestru, která má dvě dcery. Jedna žije přes dvacet let ve spokojeném manželství, druhá od svého nabytí plnoletého života až do dnešní doby neví co si se svou dospělostí počít. Při každém nezdaru jí byli rodiče nablízku a nabídli podporu, nezavřeli dveře, nezastrčili petlice, neuzamkli zámky. Každý může klopýtnout a měl by vědět, že rodina je opora, každý má právo se mýlit, každý může začít znovu.

Má neteř se narodila dvacet dní po úmrtí mého otce. Mně tehdy bylo sedmnáct let. Znám ji od dětství. Znám její povahové rysy, znám její občasnou přelétavost, nezodpovědnost, špatný odhad na partnery, ale zároveň mívá velmi otevřené srdce, soucitnost, tvář plnou smíchu. Navenek šťastný a pohodový člověk plný energie, uvnitř rozbořená duše plná bolesti, která nemá kde nabrat své jistoty. Před několika měsíci vyšlo najevo, že zvolila cestu naplněnou alkoholem a problémy se začaly kupit, vrstvit, přibývat. Přestala brát ohled nejenom na sebe, ale i na své děti, na svého partnera, na rodiče, lže všem kolem sebe a hlavně sama sobě. Po každém karambolu přehodí vnitřní výhybku, svede své počiny na jiné, uvede zástupné důvody a pokračuje v ničení svého Já.

Mou sestru to naprosto devastuje a já se bojím o její zdraví, ve svém věku jsou nastalé stresy velmi trýznivé.
I když na popud rodiny, praktické lékařky začala má neteř navštěvovat psychiatra, našla si skupinu anonymních alkoholiků, z počátku řádně brala léky, vše trvalo jenom pár týdnů a pak zase vzala do ruky lahev. Vládlo u ní jenom krátkodobé nadšení, že pomoc, kterou dostává, jí může ze všeho vyléčit. Její onemocnění je daleko vážnější než zprvu vypadalo a závislost, jak se již prokázalo, je několikaletá, což se jí zdárně dařilo skrývat.

Situace se vyhrotila před vánočními svátky, kdy její starší syn s ní byl doma sám a volal babičce a dědovi o pomoc, že máma se doma potácí a že má o ní strach. Našli v bytě prázdné lahve od tvrdého alkoholu a dceru v hysterickém šoku. Opět se postarali s nadějí, že se vzpamatuje, že si dá říct, že půjde na léčení.
Bohužel odmítá a nikdo proti její vůli ji nikam umístit nemůže. Trpí nejenom ona svým onemocněním, protože to nemoc je, ale celá rodina, hlavně obě děti.

Vše, co se odehrálo před vánocemi, bylo poslední kapkou pro mou sestru, která si tvrdě uvědomila, že jí pomoct nemůžeme, nikdo z nás, že dokud si ona neuvědomí svou těžkou závislost na alkoholu a nepůjde dobrovolně na léčení, snaha všech je naprosto zbytečná.

Každá závislost je pekelná cesta, nikomu nic dobrého nepřinese, trpí obavami a bolestí celé rodinné okolí.

Snažím se být své sestře co nejvíce oporou, mám obavy o její nemocné srdce, bojím se, aby se nezhroutila. Snad jí má podpora alespoň trochu prosvětluje temnotu těžkých myšlenek.

Proto jsem se na blogu odmlčela, neměla jsem sílu, mé myšlenky se toulaly úplně jinde. Rozhodovala jsem se, zda vůbec o bolavé skutečnosti v mé blízké rodině zde psát, ale i nešťastné období k životu patří, tak proč se o bolest nepodělit, nevypsat se z ní. Není to snadné, to mi věřte.

Má neteř musí chtít hlavně sama svou nemoc léčit.
Nahlížím na děsivou sebedestrukci mladé ženy, matky, dcery, neteře, tety, která je příliš mladá na zpustošený život alkoholem, na beznadějné okamžiky, které se kolem ní kupí.

Kéž by nový rok přinesl radostnější dny pro mou neteř, její děti,
pro mou sestru, pro švagra...