KDYŽ MÁ MÁMA ...

prázdný dům a všechny její děti žijí už svůj život.

V době, kdy byly mé děti malé a zlobily, mívala jsem stavy, kdy jsem si říkala - Ať už jsou velcí a já mám méně starostí - a moje maminka mi vždy říkala : "Jo holka, malé děti malé starosti, velké děti velké starosti". Moc jsem tomu nevěřila, ale tisíckrát jí dávala během let za pravdu.
Bude to půlroku co se odstěhoval i třetí syn a zůstali jsme doma jen dva. Já a můj muž.
Je to naprosto normální životní cyklus a vzhledem k tomu, že se nám žádný ze synů neodstěhoval za oceán či moře, dva z nich zůstali v našem městě, další je na hodinu a půl cesty autem, nenastalo nijak velké či duši svírající odloučení.

A přesto je dům podivně prázdný. Z dětských pokojů se staly pokoje pro návštěvy či pracovna a já si doma vystavuji jejich fotky. To proto, že jsem byla zvyklá je denně vídat.

Nejsem smutná, že tomu tak již není, to ne. Jen občas v koutku duše je mi líto, že vše nesmírně rychle uteklo a já vlastně popoháněla v nitru ten čas, který bych dnes občas chtěla na chvilku vrátit. 
Poslouchat, jak na mne mluví jeden přes druhého sotva přijdu z práce, jak řeším poznámky v žákovské, jak jim domlouvám ohledně učení do školy, jak klidním jejich šarvátky, jak se o ně bojím když se jim stane úraz, jak bych veškeré teploty a bolístky vzala nejraději na sebe.

Už nic z toho nepotřebují. 

Každá máma si změnou, kdy její děti vylétnou z rodného hnízda, projde. V našich srdcích však vždy zůstanou těmi, které jsme nosili v náručích, vodili za ruce, učili chodit a mluvit, pomáhali jim stavět se na vlastní nohy, učili je životu, snažili jsme se jim jít příkladem.

Jsem šťatná když vidím, že nyní oni sami pomáhají svým dětem, jsou jim nablízku a jsou jim oporou. Dělají občas chyby, které ve svém věku vidím jak jsou zbytečné, ale já je dělala také. Návod na rodičovství neexistuje, ale když je v srdci láska, správná cesta se pokaždé najde. Přeji jim tolik štěstí.

A když se mi zasteskne, mohu zavolat, mohu zajít se na ně podívat, mohu sezvat celou rodinu na oběd či oslavu, mohu s nimi jen tak být.

To jsou ty mé šťastné chvíle.

Při své občasné nostalgii mám oporu ve svém muži, on mne zná a ví své. Jsem tolik vděčná osudu, že jsme se před mnoha lety potkali.

Je mu jasné, že když peču chleba, mám zadělané těsto na dalamánky a ještě k tomu míchám v míse těsto na koláč, že jsem opět slyšela

 TICHO v našem domě ...

P.S. Kdo to ale všechno sní?