LIBOCHOVICKÝ ZÁMEK ...

jsme mívali za humny, neboť tatínek mého muže žil v nedaleké vesničce.

Zámek jsme za ta léta navštívili několikrát, s dětmi, s rodiči (když žili ještě oba dva), sami s mužem.

Asi před 14 dny  manžel vyřizoval určité záležitosti a já jsem na něj čekala v libochovickém zámeckém parku.

Park, rozzářený slunečními paprsky, jsem si prošla, posadila se na lavičku a vzpomínala.

Padla na mne lítost, že už sem jezdit nebudeme a když ano, bude to pouze návštěva hřbitova.

Měla jsem co dělat, abych se na té lavičce nerozplakala.

    

Jak je ten život krátký.

Jsme tu jenom na návštěvě, nic víc a tolik z nás si této chvíle ani neváží.

Naše dny nebývají vždy jen prosluněné, úsměvné, radostné, jsou chvíle kdy se na nás přihrnou starosti, problémy, občas nastanou nehezká období, která ale k životu prostě patří.

Vždy by však měl v nás převážit pozitivní pocit, neboť i ty špatné okamžiky nás někam vedou, posouvají, nutí k zamyšlení.

Každý den, který prožíváme se svými nejbližšími je ojedinělý, každý den by nás měl naplnit dobrem.

Nikdy nevíme jak dlouhý čas máme na společné prožitky.

Usmívejme se a dokažme sami sobě, že stojí za to život žít.

Přichází podzim, čekají nás dny pošmourné, uplakané, zahalené mlhou a svit hřejivých paprsků slunce se bude ztrácet za mraky. 

 Když se však rozhlédneme kolem, všimneme si jak nás příroda  obdařuje svými podzimními barvami, které jsou tak dokonalé a jen nadaný malíř dokáže zachytit všechny barevné odstíny štětcem.

Ta hra barev je obdivuhodná.

Podzim není o smutku ...